Konečně zase jednou noční Praha

Ještě nedávno se v noci kvůli pandemii nesmělo vycházet. Neříkám, že jsem toto nařízení dodržoval úplně striktně, párkrát jsem se Praze večer trochu "zasekl" a domů do Dobřichovic jsem se dostal místo v devět až kolem jedenácté, protože i vlaky jezdily jen jednou za čas, jako kdyby i ony jen neochotně porušovaly zákaz nočního vyjíždění. Už dlouho mě to lákalo vzít foťák a vyrazit po setmění do pražských ulic, ale upřímně - neměl jsem ani nejmenší chuť si vymýšlet nějaké pohádky pro všudypřítomné - a zvědavé - policejní hlídky.

Od poloviny dubna se už ale v noci vycházet smí; jako obyvatel Dobřichovic mám dokonce takovou míru náhlé svobody, že smím překonat hranici okresu Praha-západ a vyrazit do Prahy i za jiným účelem než do práce, což jsem o minulém víkendu konečně využil a vyjel jsem si vpodvečer vlakem do hlavního města, abych se mohl v klidu projít po centru a třeba cestou pořídit pár nočních obrázků. Pravda, trochu mě rozladilo, když jsem zjistil, že dostat se v noci zpátky do Dobřichovic není vůbec jednoduché kvůli noční železniční výluce. Nakonec jsem se rozhodl vrátit se raději posledním vlakem než uprostřed hluboké noci brázdit kraj náhradními autobusovými spoji. Procházku jsem proto musel poněkud urychlit a na focení jsem měl nakonec jen necelou hodinu čistého času. Pro pomalého fotografa mého typu - naprostá honička! :-).

Nedělní miniglosy č.587

Je to vlastně na jaře poprvé, kdy redakční poradu Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku, přišlo hned ráno zkontrolovat pořádné sluníčko. Sice nemělo vstupní kartičku pro vstup do redakčních prostor, ale přece nebudeme takoví úzkoprsí byrokrati, že? Naopak, ochotně usadíme jaro do toho nejpohodlnějšího křesla, nabídneme mu dobrý čaj a když na to přijde, slíbíme mu neomezenou konzumaci energetických drinků, jen aby zase hned neodešlo či neusnulo a ty dva následující měsíce to s námi vydrželo.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: Doslova mediální bomba vybuchla minulý víkend, takže jsem neodolal a po dlouhé době jsem přidal jeden aktuální politický komentář - Ozvěny jednoho starého výbuchu, kterému stačilo jen pár dní k tomu, aby se zařadil mezi vůbec nejčtenější články na tomto blogu (což je vidět ve výčtu TOP10 článků na této stránce dole). V pátek jsem pak zveřejnil malou ukázku, jak může otáčení fotografie postupně proměňovat vnímání obrazu, ve fotočlánku Černobílá brána. Z minulého týdne ještě jednou připomenu čtyřverší Nekrolog barda a protože v individuálním režimu pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Černobílá brána

Kdo mě už nějakou dobu zná, dobře ví, že často zkouším, co to udělá, když se fotka pootočí o 90° doleva či doprava, anebo se rovnou převrátí - pokud tomu okolnosti a kontext aspoň trochu nahrávají - vzhůru nohama. Většinou to zkouším už s obrázkem v počítači, ale už se mi několikrát stalo, že otočení bylo výsledkem okamžitého nápadu, až když jsem měl hotový zvětšený tisk pro výstavu a měl jsem ho pověsit na zeď. Samozřejmě, vrozená lenost našeptává, aby to člověk nedělal, protože to často znamená už připravenou fotku "přerámovat", ale párkrát už to vyšlo. Mimochodem, jedna z "na hlavu postavených" fotek dokonce udělala maličkou kariéru a dostala se na oficiální plakát (srovnatelně maličké) výstavy, která právě probíhá v Divadle Kámen na pražské Invalidovně.

Tak jsem si dnes řekl, že vám ukážu jednu z fotek, které jsem se pro veřejnou prezentaci rozhodl pootočit, a při té příležitosti si uděláme velmi jednoduché srovnání, jak se obraz při otáčení proměňuje. Motiv jsem si přinesl z nedělní vycházky kolem Berounky a je jím obyčejný, leč docela zajímavě pokroucený strom na břehu rybníčka, který je od hlavního toku Berounky oddělený jen úzkým říčním zpevněným břehem.

Ozvěny jednoho starého výbuchu

Jsou věci, vůči kterým není možné zůstat chladný. Například když dva nejvyšší vládní představitelé vystoupí a - jak lze dobře usuzovat z řeči jejich těl, kroutili se u toho oba jako hadi - ukrutně neradi a nejspíš jen donuceni okolnostmi - ohlásí národu, že ruští Bodie a Doyle ještě s pár dalšími kamarády se tu před sedmi lety (a nejspíš i jindy, protože je tu u nás prostě krásně) volně procházeli po kraji a občas jen tak z plezíru, z vlastenectví nebo pro peníze, kdoví, vyhodili při cestě do povětří nějaký ten muniční sklad, do kterého si před tím sjednali zážitkovou exkurzi. Proč? No protože to je nejspíš v našem prostředí pro cvičeného agenta celkem jednoduché a dá se tím šlápnout na kuří oko hned několika stranám, které právě s agenty nepečou. No a Češi - ti nic nevyšetří a i kdyby náhodou něco, přece nejsou tak hloupí, aby to zveřejnili. 

Vypadá to jako zásadní zpráva, po jejímž zveřejnění na titulkách předních světových médií, jejichž elitní komentátoři vyslovují "Vrbětice" asi tak ochotně a foneticky správně jako my vyslovujeme islandské "Eyjafjallajokull", již nikdy nic nebude takové jako dřív, nevidoucí prozřou a většina se sjednotí pod praporem spravedlivé věci. Ale ve skutečnosti se nejspíš v české společnosti neodehraje nic až tak zásadního: Ti, kdo na Rusku nenechávají dlouhodobě nit suchou, dostali další smrduté náboje do svých ostře nabroušených děl. Ti, kdo racionálně dávají západním spojencům přednost před nevypočitatelnými imperiálními resentimenty z východu, si jen potvrdí, že přes řadu nepříjemných jednotlivostí opravdu není žádný důvod tento směr měnit. Ti, kdo považují Západ v čele s Amerikou za nejhorší lotrovskou peleš a naopak Rusa vítají zásadně s červenou vlaječkou, slzou dojetí v oku a s bratským objetím, ať už právě přijíždí s jakýmikoli úmysly, bez mrknutí oka označí celou aféru za snůšku lží, čemuž nepřehledná spleť globálně mocenských, partikulárních a čistě osobně zištných zájmů ve zpravodajské přísně tajné bramboračce notně napomáhá. Gaučoví znalci prostředí tajných služeb (dívali se přece na všechny řady televizního seriálu MI5/Spooks, tak o tom přece něco musí vědět!) se budou tvářit záhadně a budou vědoucně pokyvovat hlavou, že v těchto sférách nic není tím, čím se zdá být, a šance, že narazíte na zrnko čisté pravdy, je srovnatelná s pravděpodobností, že při sázení mrkve vykopete na vašem zahradním záhonku zlatý nugget.  

Nedělní miniglosy č.586

Po velikonočním svátečním vykolejení se už Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vrátily plně do osvědčeného týdenního rytmu. Je klika, že tento asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaný český blogový nedělník vychází právě v teplotně vlídné nížině Dobřichovic a ne v Beskydech nebo v Jeseníkách, kde by si redaktoři k sobě navzájem napřed museli proházet cestu metrem čerstvě napadaného aprílového sněhu. Ale upřímně - na to, že jaro už oficiálně vládne skoro měsíc, zatím situaci v zemi ještě plně pod kontrolou nemá a zima proti němu vede - zvlášť ve výše položených odlehlých regionech - docela úspěšnou partyzánskou válku. Pevně věřím, že do příští neděle se situace zlepší, a čerstvě rozkvetlé dobřichovické sakury a o kousek dál ve startovních blocích zakleknuté magnolie mě v mém přesvědčení utvrzují.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos se na mém blogu objevil jen jeden kraťoučký článek, čtyřveršová miniatura Nekrolog barda. Tím spíš si ale můžeme připomenout články z předchozího týdne: Za prvé výběr deseti různorodých písní mé oblíbené australské hudební dvojice Dead Can Dance v článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy a za druhé ukázku, jak se vyvíjely oběžné korunové mince od těch prvních rakousko-uherských až po ty, co nám cinkají po kapsách dnes, v článku Korunka ke korunce. No a protože zrovna v tomto týdnu se za přítomnosti oficiální kurátorky výstavy i kunsthistorika Jakuba Syneckého uskutečnila zatím největší "individuální prohlídka" mé malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla právě kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Nekrolog barda

Díval jsem se do historie zdejších článků a text, který by si opravdu zasloužil přidat do specializované rubriky Miniatury, jsem na blog nepřihodil už pěkně dlouho. Když nebudu počítat nedávnou a maličko cinknutou miniaturu v podobě tříslokového Polibku starostlivé múzy, který svým rozsahem ve zmíněné rubrice vyvolává dojem "obřího trpaslíka", např. ve srovnání s úvodní, 6 let starou drobnůstkou s názvem Hořký konec milovníka módních výstřelků, všechny další pokusy o stručné poetické sdělení jsou ještě "předválečné". Tak se tedy tentokrát nebudu příliš rozkecávat a dám si jednou pro změnu lekci stručnosti.

 

Nekrolog barda

 

 

Vše dopadlo

 

jako zatím vždycky:

 

I básník skončil

 

zcela prozaicky.

 

Nedělní miniglosy č.585

Jaro jako kdyby se pořád ještě nemohlo rozhodnout, jestli opravdu převzít odpovědnost za dění v našich zeměpisných šířkách nebo i nadále jen z bezpečných opozičních lavic upozorňovat na to, co všechno zima dělá špatně a jak už to s ní není k vydržení. Setkáváme se dnes netradičně po čtrnácti dnech, během kterých se jaro se zimou několikrát vystřídalo u kormidla, a vypadá to, že to tak bude ještě nějakou dobu pokračovat. Po velikonoční přestávce opět vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže vás dnes mohu srdečně přivítat už u 585. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos vyšly na mém blogu čtyři nové články: Šťastný hod s 58 šestkami se mi povedl v článku O šťastných šestkách, kterým jsem si připomněl jedny pro mě velmi důležité šesté narozeniny. Komplikovaný výběr jediné písničky do projektu Hudební abeceda uplynulém týdnu jsem pak převedl do článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy, ve kterém jsem představil 10 různorodých písniček své oblíbené australské hudební dvojice. Pak jsem pro vás vybral dvě nejpovedenější fotky ze své velikonoční procházky kolem Berounky v článku Velikonoční čeření. No a jak v různých obdobích naší historie vypadaly běžné korunové mince, to jsem krátce shrnul v zatím posledním článku Korunka ke korunce. V lehce undergroundovém individuálním režimu pak pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, ke které patří i Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Korunka ke korunce

Dnes jsem při cestě na vlak našel na chodníku korunu. Když jsme se pro ni shýbal, uvědomil jsem si, že vlastně už pěkných pár let je koruna tou úplně nejmenší mincí, kterou můžeme - jako já už často - vytrousit z kapsy anebo ji - jako já právě dnes - najít. A taky že to tak dříve nebývalo, protože haléře, které dnes už známe jen z nematerializovaných položek na výpisech z banky nebo na pokladním paragonu, kdysi reálně existovaly, takže najít na ulici celou korunu (!) už mělo svou váhu.

A tak jsem si řekl, že když už mě ten Popelčin oříšek v převleku za lesklý kovový kotouček cestou cvrnkl do nosu, udělám tady takový rychlý "letmosvětý" průřez tím, jak koruna v dějinách naší země vypadala. Její historie má spoustu zajímavých zátočin, souvisejících příběhů i málo prozkoumaných zákoutí. Na podrobnější informace dnes ale nebude moc prostoru; dnes jsem jen dal příslovečnou "korunku ke korunce" (pozor, to nemá nic společného se stomatologií), abychom se společně podívali, s jakou podobou koruny se lidé žijící v naší zemi mohli v různých dobách potkat.

První koruny, které se u nás objevily v oběhu, byly ještě z docela poctivého stříbra a platilo se jimi v Rakousku - Uhersku od roku 1892. V prvním řádku společné fotografie můžete vidět vlevo rakouskou a vpravo uherskou variantu, obě obíhaly ještě dlouho po vzniku Československa a staženy byly až v roce 1928. Dlouho to ale vypadlo, že koruna skončí svůj život jako mnozí legendární rockeři v pouhých sedmadvaceti letech. Po vzniku nového státu v roce 1918 byla totiž zcela jasná široká shoda na tom, že nová měna se může jmenovat skoro jakkoli, jen proboha ne koruna a haléř jako za císařepána! A tak jsme mohli mít hřivny, franky, tolary, groše, lvy, (ty nakonec slízli Bulhaři) a dokonce i sokoly (drobnou měnou k sokolům měla být káňata), jejichž vzory se už začínaly zkušebně razit. Jenže než se stihlo vše připravit, revoluční hlavy zchladly a koruna paradoxně právě v Československu jako v jediné nástupnické zemi rakousko-uherské monarchie zůstala zachována. Tehdy měla namále poprvé a zdaleka ne naposledy.

Velikonoční čeření

Přiznávám, nejsem moc na Velikonoce ani ve vlídnějších obdobích, natožpak v jejich letošní omezené okresní podobě. Nejsem dostatečně věřící na to, abych náležitě ocenil jejich náboženskou podstatu, ani dostatečně otužilý na to, abych počasí, kterým nás letos svátky počastovaly, považoval za jaro. Nepotřebuji hodovat u svátečně prostřeného stolu s mnoha dlouho připravovanými slavnostními jídly. Velikonoční tradice jsem vždy dodržoval jen ve zcela minimalistické verzi, "aby se neřeklo". Nemaluji kraslice, nezdobím byt zajíčky či káčátky, nepeču mazance a jako odpustek za všechnu tu přezíravost jsem si aspoň koupil biskupský chlebíček v podobě velikonočního beránka, ale to jen proto, že mi biskupský chlebíček chutná, což přece jen poněkud oslabilo mé špatné pocity z beránkovy dekapitace. S pomlázkou jsem měl odjaktěživa problém; je mi zatěžko vztahovat ruku na ženy, byť jen symbolicky, v duchu dávné tradice a s jejich souhlasem, takže když jen trochu můžu, ochotně se jí vyhnu. To jediné, co jsem na Velikonocích opravdu oceňoval, bývala možnost strávit část z prodlouženého víkendu se svými blízkými, což teď stejně nepřichází v úvahu. Tak co si má člověk s podobným vztahem k těmto svátkům s Velikonocemi v době lockdownové počít? Čtyři dny volna jsou přece jen na pouhé zvažování, jestli náhodou nejsem v těchto věcech příliš velký suchar, trochu dlouhý čas.

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

O šťastných šestkách

Když jsem byl malý, doslova magickým číslem pro mě byla šestka. Nejenže (velmi zřídkavou) šestku tehdy dostávali při hodnocení ti nejlepší krasobruslaři, které jsem obdivoval při televizních přenosech z evropských a světových šampionátů, ale hlavně - šestka musela padnout na kostce, abyste se při hře Člověče, nezlob se mohli vypravit na cestu plnou překážek a nástrah, na cestu, na které vás čekali záludní soupeři bažící po tom vyhodit vás ze hry a vrátit vás zpět na start, ba co na start, dokonce ještě dál, do čekárny před startem, do předpeklí, kde jste museli - občas do omrzení - čekat na další šestku.

 

Je zvláštní, že od mala jsem měl úchylku na kostky: Kdykoli jsem dostal jako dárek nějakou novou hru, okamžitě jsem ji "oholil" o její případné kostky, ano, dokonce i zmíněné "člověče" muselo svou kostku odevzdat do společného sáčku, jako prý zpočátku doby husitské odevzdávali nově usedlí obyvatelé města Tábor své finanční prostředky do společných kádí. Když se pak něco hrálo, laskavě jsem ze své sbírky nějakou vybranou kostku zapůjčil. Samozřejmě, nejraději takovou, na které kýžené šestky padaly nejvíc, protože bez šestek se prostě figurky nemohly nikdy dostat po své strastiplné cestě "do domečku"; ostatně i se šestkami to šlo jen těžko a záviselo jen na štěstí.