Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 140 nových článků zanechali. Musím říct, že příprava tohohle vyhodnocení mě vždycky přivede k tomu, abych si prošel, co se vlastně za ten rok na mém blogu všechno odehrálo, dokonce si některé články zpětně přečtu a často se musím usmívat nad vašimi vtipnými komentáři a poznámkami. No a pak už je to jen obyčejné sčítání, které nakonec vytvoří zajímavé podklady pro každoroční statistiku. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.
Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
pátek 31. ledna 2025
Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2024
úterý 28. ledna 2025
Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka
Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).
Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.
neděle 26. ledna 2025
Nedělní miniglosy č.762
Uplynulý týden byl opravdu prazvláštní: Pořád jsem něco dělal, fakt jsem se neflákal, ale když se poohlédnu po výsledcích, kde nic, tu nic. Ani v práci, ani na blogu, ani ve fotkách. A aby to bylo ještě nepochopitelnější, vlastně tou skutečností ani nejsem nějak rozladěný, protože se domnívám, že jsem jednak udělal pár věcí, které byly snad správné, i když vůbec nebyly vidět, a aspoň částí svého konání jsem snad založil na nějakou další výhledovou "sklizeň" - článkovou i fotografickou, takže všechen ten čas nepřišel úplně vniveč, jako když se třeba člověk sveřepě hádá s neznámým oponentem na sociálních sítích :-). Ani jsem se nenadál a zdánlivě mezi prsty proklouzaný týden vrcholí další nedělí, která přináší další vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté dvaašedesáté vydání a taky letošní poslední lednové.
Sice jsem plánoval zveřejnit i tentokrát v týdnu dva články, ale musím přiznat, že letos se mi ten tradiční bilanční článek "Co mi přinesl minulý rok" píše nesnadně, moc nevím, kudy do toho, protože je mi jasné, že můžu napsat jen o té optimističtější části skutečnosti. Tak píšu spoustu jiných věcí, dokonce už mám vše připravené a spočítané pro další tradiční článek o blogových komentářích a komentátorech, ale tomu, co mi rok 2024 přinesl, se vlastně vyhýbám, přestože toho byla spousta, byly to věci různorodé a mnoho z nich bylo doslova jedinečných. Ale ještě si to prostě musím všechno srovnat v hlavě. Publikoval jsem tedy nakonec jen jednu drobnost, fotočlánek Módní koláž na slavné výstavě. Ale - když už jsme u ročních bilancí - ještě jednou mohu připomenout aspoň výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami nebo souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec (v lednu už mimochodem přibyly tři další, které se v souhrnu objeví nejdřív za rok, samozřejmě - pokud to tu ještě bude fungovat).
středa 22. ledna 2025
Módní koláž na slavné výstavě
Už to tak na světě je, že člověk nemívá realitu úplně na povel, o to překvapivější umějí občas být nenápadné a povětšinou i nevědomé intervence do oficiální a dobře naplánované skutečnosti kolem nás.
Když jsem před několika dny vešel do největšího sálu překrásného Domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, bylo hned zřejmé, že právě zde se pro mne nachází vrchol výstavy slavného fotografa Bruce Webera (už skončila minulou neděli). V tomto prostoru jsem našel ty fotky, které mě nejvíc oslovily, přestože (nebo, kdoví, možná právě proto) byly téměř bez výjimky z oblasti módní fotografie, ve které je Bruce Weber světovou špičkou, a já naopak dobře vím, že se této fotografické disciplíně nikdy věnovat nebudu. Udělal jsem si v původně prázdném sále pár ilustračních záběrů mobilním telefonem (když jsem z batohu vyndal normální slušný foťák, hned přiskotačila hlídací paní, která mi oznámila, že prý "mobilem se smí, ale foťákem NIKDY!", což je, myslím, docela originální příspěvek do systému galerijních "best practices", aspoň já toto pravidlo, takto pregnantně vyslovené, zaznamenal poprvé :-)). Zvlášť na jedné ze čtyř stěn visela řada povětšinou černobílých skvostů a do středu prostoru, osvětlovaného třemi velikými gotickými okny, autor výstavy zavěsil tři průhledné velkoplošné obrazy (už nevím přesně, myslím, že šlo o nějaké módní kampaně pro Calvina Kleina). Nic nenaznačovalo, že by se tu snad dalo vyfotit něco zajímavého.
A pak přišla ta postava. Vlastně ani nevím, jestli to byl muž nebo žena (podle obdivného tvaru nohou v džínách bych soudil na muže). Postava se postavila do lehce majetnické pózy a jala se prohlížet četné obrazy na stěně. No a já si úplnou náhodou všiml, že její nohy z mé strany docela dobře navazují na mužské fototorzo visící od stropu. Stačilo jen udělat malý úkrok stranou, aby se linie fotky a skutečnosti dobře propojily, a při pomalém hledání správného nastavení (mobilem prakticky nefotím a nejsem přece, hergot, žádný paparazzi, který loví momentky o překot!) se tiše modlit, aby postava ve strnulém úžasu nad vyzněním okolních fotografií ještě chvilku setrvala na místě a posečkala s neodvratným úkrokem, až starý mobil přeperu. V rychlosti (pro mne protiúkol!) jsem pak ťuknul dvakrát na spoušť a už jen doufal, že bude obrázek aspoň trochu ucházející
neděle 19. ledna 2025
Nedělní miniglosy č.761
čtvrtek 16. ledna 2025
Za "Kočičákem" do Chrudimi
Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že?
Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!
středa 15. ledna 2025
Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami
Podobně jako jsem to udělal v loňském roce, i letos si zkusím připomenout uplynulý rok zrcadlem svých průběžných záznamů v "zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami"; zdejší čtenáři dobře vědí, že to je věc, kterou nosím vždy při sobě, abych si mohl poznamenat, co zajímavého slyším, vidím, čtu, cítím, o čem se mi zdá nebo co mě jen tak napadne. Loňský rok byl zvláštní v tom, že navenek nejspíš vyhlížel o mnoho optimističtěji, než jaký pro mě ve své podstatě byl a mohl být, ale opět - ti, co si sem občas chodí číst, už dobře vědí, že se snažím moc nešířit "blbou náladu", i když mnou právě sebevíc cloumá, protože tuším, že cloumá z rozličných důvodů kdekým, a kam bychom přišli, kdybychom si spolu navzájem vyměňovali hlavně informace o takovém cloumání. A tak se mi podařilo - v některých lidech a v rozporu s realitou - vzbudit dojem, že loňský rok byl u mne skoro bezvýhradně báječný, vyšlo mi všechno, co jsem si zamanul, ba co víc, na co jsem si pomyslel, ba co víc, snad i to, co mě ani nenapadlo. Pokud takové zdání vzbuzuji, je to asi v pořádku a jsem tomu rád, i když si občas připadám maličko jako podvodník. Ale kéž by, říkám si zas, když si třeba čtu různé internetové či mailové nabídky, lidé podváděli právě jen takto!
Pojďme tedy nahlédnout do zápisků z "podvodně báječného" roku 2024. Opět to bude velmi rychlý a nesystematický průlet vedoucí k nepříliš reprezentativnímu vzorku myšlének, většinou převzatých od jiných podobných podvodníků :-).
neděle 12. ledna 2025
Nedělní miniglosy č.760
pátek 10. ledna 2025
Postava v záběru
I v novém roce 2025 bych vás rád občas pozval do své blogové fotolaboratoře, ve které se snažím dávat najevo, jak o fotkách a focení přemýšlím, aby to čas od času přineslo zajímavý výsledek. Dnes se vrátíme do poslední adventní neděle, dva dny před Štědrým dnem, která byla druhým ze dvou dnů, na které jsem měl půjčený speciální širokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm. Jedno z mnoha míst, která jsem měl vytipovaná pro focení s tak širokým sklem, byl i průchod Novou scénou na náměstí Václava Havla. Říkal jsem si že právě tady by se dal širokoúhlý objektiv uplatnit, protože ten je dobrý do všech sevřených a stísněných prostorů podobného typu. Chtěl jsem to prostě zkusit a ještě jsem to stihl před tím, než se pak odpoledne hodně silně rozpršelo (za deště se tam chci mimochodem ještě vrátit, protože když se fotí zevnitř, fotograf je v suchu a dlažba se pěkně leskne :-)).
Napřed jsem to zkusil bez lidí, nebo téměř bez lidí, ti v dálce jsou - snad se neurazí - z kompozičního pohledu bez významu. Ehhmmm... Jak se to druhdy říkalo v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor: Je to jako když koukáte z okna a nikdo nejde! V tomto případě nikoli obrazně ale doslova. Tohle zjevně není dobrá cesta.
středa 8. ledna 2025
Co jsem si přečetl v roce 2024
I v roce 2024 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Podruhé tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka, což moje vlastní domácí knížky trochu nelibě nesou. Musím se jich zeptat, jestli jejich vztah ke "knižním migrantům" náhodou nehraničí s xenofobií.
neděle 5. ledna 2025
Nedělní miniglosy č.759
pátek 3. ledna 2025
Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova
Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií.
Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci.
Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova.