Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova

Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií. 

Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci. 

Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova. 

Z olova si doma na Štědrý večer věštím budoucnost už řadu let: Vždy si odlévám dvě olověné tablety, jednu pro sebe a druhou pro jednu spřízněnou osobu, jejíž budoucnost mi obzvlášť leží na srdci, a pak se z výsledných podivuhodných tvarů ztuhlého kovu snažím zkonstruovat, jak asi bude probíhat další rok. Občas mám - při zpětném srovnání s realitou - skvělé prognostické výsledky (jako třeba o Vánocích před 11 lety), jindy moje schopnost predikce za moc nestojí (třeba ta z Vánoc před covidovou krizí, ale to mě uklidňuje pomyšlení, že selhali i jinší odlévači!), ale pokus o zjištění, co nás čeká, si nikdy neodepřu. I letos jsem roztavil a úspěšně odlil první olověnou tabletu a když jsem roztavil a chystal se odlít i tu druhou, stalo se to...

Když jsem v podřepu nesl roztavený kov nad chladící vodní lázeň, moje noha se dostala do změti kabelů, která umožňuje mimo vánoční čas tomuto koutu bytu hrát roli počítačového řídicího centra, takového malého dobřichovického Houstonu, ztratil jsem rovnováhu a začal jsem padat. Je zajímavé, že pád mi připadal docela dlouhý a podařilo se mi během něj koordinovat činnost svého těla natolik, abych se s olovem trefil do hrnce s vodou a nevychlístnul ho na podlahu. Víc se mi toho ovšem už zkoordinovat nepodařilo, takže jsem během toho po-ma-lič-ké-ho pádu (z naštěstí jen malé výšky) už ve vzduchu věděl, že padám týlem přesně na roh svého konferenčního stolku a musím říct, že mě zpětně až zaskočilo, jak zvědavě jsem během pádu očekával, jak to celé asi dopadne. 

Podobné pády znám totiž z detektivek a akčních filmů, kdy většinou podobným způsobem končí hlavní záporák, jehož jinak celkem nenápadný pád týlem na nějaký roh nábytku, skobu na zdi nebo betonový obrubník, zajistí jinak už ne moc pravděpodobnou skutečnost, že i tentokrát nad lží a nenávistí slavně zvítězí pravda a láska, i když doposud byla bita jako žito. Ano, ta zvědavost mě na tom celém překvapila: Žádný významnější projev pudu sebezáchovy, který by mě přiměl na poslední chvíli ke korekci trajektorie pádu a ke slavné záchraně vlastními silami. Jako bych se odevzdal do rukou čehosi vyššího a jen byl zvědavý, jestli je režisér tohoto kusu příznivcem happy endů nebo spíš zpropadené drsné reality.

Rána to byla veliká a nemůžu říct, že by vlastní dopad hlavou zátylkem na špičatý roh stolu byl sám o sobě nějak výrazně obohacující zážitek. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem ještě živý nebo už tolik ne, pak jsem zkusil hýbat různými částmi těla a všechno fungovalo skoro jako normálně. Hlava sice bolela jako čert, ale žádná krev netekla a ani jsem pak nezjistil žádné vážnější projevy otřesu mozku, což mě trochu mrzí, protože v opačném případě bych měl aspoň existenci svého mozku úředně potvrzenou. Až po drahné době mi došlo, že jsem původně vlastně odléval štědrovečerní olovo, a v hrnci s vodou jsem našel hmotný doklad tohoto svého snažení. Co myslíte, říká výsledný tvar něco zásadního o budoucnosti? Třeba aspoň něco jako - když parafrázuji slavnou filmovou hlášku - dávám tomu, co mě aktuálně nejvíc trápí, rok, přinejhorším dva?

 

 

Nakonec se ukázalo, že moje krátkodobá budoucnost nebyla mými domácími prostocviky nijak výrazně dotčena: Druhý den ráno jsem - sice s ještě poněkud tupě obolavěnou hlavou, takže jsem spíš vypadal, že jsem přehnal množství vína ke štědrovečerní večeři (někdy je skutečnost sama tak nepravděpodobná, že nemá cenu nic vysvětlovat a uvádět na pravou míru a lepší je být za opilce, protože tomu skoro každý rozumí a je připravený nad tím blahosklonně přimhouřit oko) - vstal a normálně odjel za rodinou do Staňkova jako každý rok. Vše se v pohodě vánočního času postupně uklidnilo a já se teď mohu uklidňovat tím, že buď ještě nenastal můj čas nebo v tomhle filmu nejsem zdaleka tím hlavním záporákem. A budoucnost? Ta si nejspíš bez ohledu na moje olovo, mrška, bude jako doposud dělat, co chce, a bude jí srdečně jedno, co si o tom právě já myslím. Tak mi asi nezbývá než se ji běžnými prostředky pokusit přesvědčit, aby podobně vlídná jako byla o tomto Štědrém večeru ke mně, byla i vůči dalším lidem, které mám rád.

 

Ať už je to s vámi právě teď jakkoli, přeji vám všem, aby vaše rohy nábytku byly v rozhodujících chvílích co nejměkčí a váš aktuální odlitek budoucnosti co nejoptimističtější :-).