Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

Dali jsme se do řeči o fotkách a bylo hned jasné, že je to skromný sympaťák se skvělým okem a velice citlivým vnímáním světa. Ukázalo se, že řadu z jeho fotek jsem už znal, jen jsem netušil, kdo je jejich autorem. Třeba toho postaršího chlapíka na krásném portrétu na následující fotce nahoře vpravo (doporučuji si fotku najít třeba na stránce https://www.czechartphoto.com/jan-kocicak-koci/, kde se ukáže v celé své černobílé kráse, ne jen jako zdeformovaná a rozostřená bleška se spoustou odlesků na momentce od boku), jsem si pamatoval z "open air" výstavy na Václaváku, kterou jsem před pár lety prošel skrz naskrz a vyhodnotil jsem si právě tuhle fotku jako tu, která mě oslovila ze všech nejvíc. "Aha, ta je tvoje..." Potykali jsme si samovolně a skoro okamžitě. A další a další fotky, jedna lepší než druhá, obrázky, ze kterých doslova vylézají silné příběhy těch vyfocených lidí, které klepou na fantazii a duši diváků. Něco takového se na rozdíl od techniky, kompozičních pravidel nebo určování expozice jen blbě učí, to musí - jsem přesvědčený, i když to různí zázrační lektoři popírají a slibují, že to ve svém kurzu naučí každého zájemce během první lekce - mít člověk od pánaboha.

 

 

Honza není žádným celoživotním fotografem, fotit začal až celkem nedávno, v roce 2018, tedy až po čtyřicítce. Žádný cvakající zázračný teenager, ale člověk, který má něco za sebou a má to vše v hlavě srovnané. Když jsem ale tak trochu zpětně trasoval jeho cestu, zazářil na české fotografické obloze jako kometa a jde poslední dobou od úspěchu k úspěchu. Podle mě zcela mimořádné jsou jeho nesmírně křehké a citlivé fotografie z prostředí různých pečovatelských domů, penzionů pro seniory, ústavů sociálních služeb a podobně. Třeba tuhle fotku - snad mi to Honza promine, protože v přefocené podobě samozřejmě její originální kvalita trpí - jsem si musel na veletrhu vyfotit, natolik se mě v tom nejlepším možném smyslu slova dotkla; zadrnkala na tolik různých strun, že se u toho člověk (naštěstí jenom uvnitř) rozezněl jako harfa.  

 

 

 

 

Řekl jsem si tehdy při našem prvním setkání, že další Honzův vývoj budu pozorně sledovat a určitě se budu těšit i na nějakou jeho výstavu. Prý hned začátkem roku v Chrudimi bude mít samostatnou výstavu, zval mě. V Chrudimi? To snad musí být nějaký úklad vyšších sil, protože v mých očích je právě Chrudim neobyčejné město plné pokladů; ostatně jednu nádhernou fotku z chrudimského náměstí mám už deset let na svém psacím stole a když je mi z nějakého důvodu těžko, stačí jeden pohled, abych se rychle srovnal zpátky do optimistické latě :-). 

Když to jen trochu půjde a příští pátek se mi podaří dostat včas z práce, což už mám předjednané, přijedu se na vernisáž podívat a jako fotograf i jako obyčejný zvědavý návštěvník už se nemůžu dočkat.

 

 

 

P.S.: Jasně, že pak dám vědět i tady na blogu, jestli ta nová výstava stojí za návštěvu (však bude k vidění celé dva měsíce). Ale mezi námi - už teď ani na chvilku nepochybuji, že ano!