čtvrtek 16. ledna 2025

Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

Dali jsme se do řeči o fotkách a bylo hned jasné, že je to skromný sympaťák se skvělým okem a velice citlivým vnímáním světa. Ukázalo se, že řadu z jeho fotek jsem už znal, jen jsem netušil, kdo je jejich autorem. Třeba toho postaršího chlapíka na krásném portrétu na následující fotce nahoře vpravo (doporučuji si fotku najít třeba na stránce https://www.czechartphoto.com/jan-kocicak-koci/, kde se ukáže v celé své černobílé kráse, ne jen jako zdeformovaná a rozostřená ploška se spoustou odlesků na momentce od boku), jsem si pamatoval z "open air" výstavy na Václaváku, kterou jsem před pár lety prošel skrz naskrz a vyhodnotil jsem si právě tuhle fotku jako tu, která mě oslovila ze všech nejvíc. "Aha, ta je tvoje..." Potykali jsme si samovolně a skoro okamžitě. A další a další fotky, jedna lepší než druhá, obrázky, ze kterých doslova vylézají silné příběhy těch vyfocených lidí, které klepou na fantazii a duši diváků. Něco takového se na rozdíl od techniky, kompozičních pravidel nebo určování expozice jen blbě učí, to musí - jsem přesvědčený, i když to různí zázrační lektoři popírají a slibují, že to ve svém kurzu naučí každého zájemce během první lekce - mít člověk od pánaboha.

 

 

Honza není žádným celoživotním fotografem, fotit začal až celkem nedávno, v roce 2018, tedy až po čtyřicítce. Žádný cvakající zázračný teenager, ale člověk, který má něco za sebou a má to vše v hlavě srovnané. Když jsem ale tak trochu zpětně trasoval jeho cestu, zazářil na české fotografické obloze jako kometa a jde poslední dobou od úspěchu k úspěchu. Podle mě zcela mimořádné jsou jeho nesmírně křehké a citlivé fotografie z prostředí různých pečovatelských domů, penzionů pro seniory, ústavů sociálních služeb a podobně. Třeba tuhle fotku - snad mi to Honza promine, protože v přefocené podobě samozřejmě její originální kvalita trpí - jsem si musel na veletrhu vyfotit, natolik se mě v tom nejlepším možném smyslu slova dotkla; zadrnkala na tolik různých strun, že se u toho člověk (naštěstí jenom uvnitř) rozezněl jako harfa.  

 

 
 
Řekl jsem si tehdy při našem prvním setkání, že další Honzův vývoj budu pozorně sledovat a určitě se budu těšit i na nějakou jeho výstavu. Prý hned začátkem roku v Chrudimi bude mít samostatnou výstavu, zval mě. V Chrudimi? To snad musí být nějaký úklad vyšších sil, protože v mých očích je právě Chrudim neobyčejné město plné pokladů; ostatně jednu nádhernou fotku z chrudimského náměstí mám už deset let na svém psacím stole a když je mi z nějakého důvodu těžko, stačí jeden pohled, abych se rychle srovnal zpátky do optimistické latě :-). 

Když to jen trochu půjde a příští pátek se mi podaří dostat včas z práce, což už mám předjednané, přijedu se na vernisáž podívat a jako fotograf i jako obyčejný zvědavý návštěvník už se nemůžu dočkat.
 
 

 

P.S.: Jasně, že pak dám vědět i tady na blogu, jestli ta nová výstava stojí za návštěvu (však bude k vidění celé dva měsíce). Ale mezi námi - už teď ani na chvilku nepochybuji, že ano! 

Dovětek po uzávěrce: Pár fotek a slov z vernisáže konané v pátek 24. ledna najdete v článku Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

32 komentářů:

  1. Petře, tak klobouk dolů, že dokážeš tak úžasně pochválit konkurenci.To se jen tak nevidí. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Komu čest, tomu čest. Když se mi něco líbí, ve chválení nemám žádné zábrany :-)

      Vymazat
  2. Kočičák je velký sympaťák! A zároveň je milé, že se s nějakými zálibami dá začínat až po 40 a přitom rychle vystřelit vzhůtu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě vždycky potěší, když zjistím, že ten, kdo je mi sympatický výsledky svého konání, se navíc ukáže jako super člověk.

      Vymazat
    2. Moc děkuji ♥️

      Vymazat
  3. Lezarts
    Utajovaný talent, který se dočkal prozrazení. Báječný příspěvek, díky za rozšíření mého laického obzoru v oboru fotografie a fotografů!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je moc pěkné vědět, že když takhle v člověku něco půl života dříme, se může v plném lesku probudit :-).

      Vymazat
  4. No situační fotografie, má -li být silná, chce asi talent a krome toho onu povestmou "serepindity" aby člověk tu příležitost potkal... Kočičák je každopádně borec..

    OdpovědětVymazat
  5. Kliknul jsem na odkaz a šel si prohlédnout Kočičákovy fotografie. Přiznám se, že naprosto nechápu, jak funguje ten mechanismus v hlavě, který vám fotografům umožňuje si vybrat k vyfocení tak prchavý námět, jako je vteřinu trvající moment, v němž se správně potká obláček cigaretového kouře s prolétajícím holubem...
    Ovšem ta chaloupka omítnutá utahanýma panenkama... Tu bych si vyfotil taky a asi bych s ní potom strašil děti. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavé, že otlučené panenky jsou častou dekorací hororových příběhů.

      Vymazat
    2. To je pravda... Jak k tomu ty chuděry asi přišly?

      Vymazat
    3. Já jsem příznivcem mnohem drsnějšího výběru fotek a ponechání jen toho fakt nejlepšího a nejintenzivnějšího, ale rozumím tomu, že chce fotograf ukázat co nejvíc z toho, co mu přijde dobré. Na druhou stranu, kdo má za cíl vydávat publikace a veřejně vystavovat, dělá hlavní výběr právě až pro tyhle akce.

      Vymazat
    4. Vida, panenek jsem si ani nevšiml, pozornost jsem věnoval jiným tématům :-).

      Vymazat
    5. Výběr třeba v knize, byl takový průlom tvorby, já to vlastně ani nevybíral. Některé bych tam vůbec nedával. Jen úvodní fotografii jsem měl v hlavě.
      Vybírali z 6000 fotek a zajímavé bylo, že byla shoda .

      Vymazat
  6. Z titulku jsem nejprve usoudil, že jsi vyrazil na Kočičí hrádek. No, mluvit se zajímavým chlapem je jistě lepší než fotit kámen a beton.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, je vidět, že Kočičáků může být asi víc :-).

      Vymazat
    2. No, já zas podle titulku čekala obrázky koček a koťátek :-)

      Vymazat
  7. No páni. Vždycky jsem si tak trochu nedůvěřivě říkala, jak může vizuální umělecké dílo, které se nehýbe (pokud to není nějaká srdcervoucí fotografie zprostřed války nebo něco takového), vehnat slzy do očí, ale po tomhle článku už se neptám. Úžasné! A tím, že začal po čtyřicítce mi připadá ještě o něco inspirativnější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na výstavách je důležité rozlišovat, jestli slzy v očích návštěvníka vzcházejí z vystavených děl anebo z lítosti, že návštěvník zaplatil vstupné :-). Právě u Kočičáka ovšem o správném důvodu není sporu...

      Vymazat
    2. Děkuji 🙂 na mých výstavách se nikdy neplatí...

      Vymazat
  8. Moc pěkný tip, Kočičákovy fotky jsou silné a přesto něžné a plné pokory. Co mě navíc velmi potěšilo ale i znovu (snad ) správně nasměrovalo stálo v prvním komentáři: ...pochválit konkurenci... Někdy člověk hledá hledá nápovědu pro svou životní situaci a někdy, když hledá, i najde. Děkuji.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud někdo využije podobnou mimoděčnou nápovědu k dobrému účelu, jsem samozřejmě jenom rád :-).

      Vymazat
  9. Opravdu fotky vyvolávající silnou emoci, zamačkávám slzu...

    Jinak je fakt zvláštní, jak jsou někdy ty životní cesty vedené (ad ta Chrudim) :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak věřím, že to vyjde a do Chrudimi se zítra dostanu, optimálně s drobným předstihem, abych aspoň stihl nakouknout na krásné náměstí.

      Vymazat
  10. Vypadají skvěle! začínám uvažovat koho bych zmermomocnila aby mne tam na tu vernisáž dovezl, protože od nás to je samý přestup. Chrudim má krásné náměstí a na něm krásný kostel. S královskou lóží, páč Chrudim bylo věnné město českých královen. A dům kata Jana Mydláře také patří mezi zdejší památky. Nemluvě o loutkářské Chrudimi, i když netuším jestli tenhle festival ještě existuje. Zarazilo mne jméno promlouvavšího. Nevečeřalů totiž znám od nás z chalupy hned několik..... ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem Honzovi slíbil, že když to jen trošku půjde, zítra dorazím. A ano, ten kostel je překrásný, však i ten je taky na té fotce na mém stole, o které jsem se zmínil v článku.

      Vymazat
  11. Myslela jsem, že to dám, ale jsem teď z práce tak urvaná, že nemám už ani náladu na nějaký jiný pohyb než dorazit domů a vyškrabat se do postele.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vyrazím, budu ještě cestou trochu pracovat.

      Vymazat
  12. ♥️ ufff , děkuji Petře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O takových pozitivních věcech píšu moc rád. Primární poděkování by tedy mělo směřovat k jejich původcům, tedy v tomto případě k Tobě. Takže děkuji, Honzo :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.