Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).

Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.

Trumpetista z krásné profilové fotky této výstavy je sám od sebe výrazný typ. Když si navíc nasadí svou čepici, záměna prostě není možná. 

 

 

 

Myslím, že tolik návštěvníků pohromadě nevídá chrudimská výstavní síň každý den. Oficiální část programu, tedy hlavně představení autora a hlavní postavy vernisáže ze strany Dalimila Nevečeřala, jsem sledoval sice s foťákem v ruce, ale jen zpovzdálí. Nebyl jsem na vernisáži v roli reportéra a kdo sem na moje blogové stránky občas zajde, dobře ví, že focení lidí není zrovna můj obor. A tak na svých fotkách nemám zdokumentováno ani Honzovo dojetí, ani originální vystoupení a gratulaci členů otužileckého klubu, se kterým Honza Kočí dlouhodobě spolupracuje. Naštěstí šikovných dokumentaristů bylo na místě dost. Ale i na téhle fotce si můžete všimnout, že se skoro všichni lidé v záběru usmívají; ano, atmosféra v sále byla opravdu neobyčejně vlídná.

 

 

 

 

Ano, tam někde vepředu, kam všichni přítomní hledí, právě mluví autor vystavených fotek. No, všichni... Jeden z návštěvníků odtrhl oči od hlavního dění a věnoval svůj pohled exkluzivně mně, což by se mělo náležitě odměnit, tak jsem mu poděkoval aspoň touhle fotkou :-). 

 

 

Ano, já vím, říkal jsem, že jsem na vernisáži nebyl za reportéra. Ale když vás jeden z nejlepších současných českých fotografů přátelsky požádá, abyste mu udělali společný snímek s krásnou starší paní a jejím vnukem, kteří jsou postavami jednoho z vystavených obrazů a především s ním spojeného příběhu (podrobnosti můžete najít na Kočičákově facebooku), nejde přece namítat, že za běžné situace nefotíte lidi, a navíc v dnešní supertechnologické době ostříte pomalu a ručně, takže kdoví, jak to celé dopadne. A taky připouštím, že tohle je situace naprosto neběžná...

 

 

 

Další postava z vystavených fotek, zcela nezaměnitelná. I tohohle výrazného pána si pamatuji z Honzových fotek na Výstavišti, a jakmile jsem charizmatického vousáče spatřil ve výstavním sále, bylo jasné, že fotky s ním jsou i součástí nejnovější výstavy.

Trumpetista z plakátu se ukázal být multiinstrumentalistou. Nezůstal jen u svého na fotce zachyceného dechového nástroje, ale zahrál nám i na pilu. Musím říct, že koledu Tichá noc jsem ještě na pilu hrát neslyšel, natožpak českou hymnu :-).

 

 

 

Honza se právě k čemusi upisuje. V naději, že je to vlastní krví, fotím tuto momentku barevně :-). 

 

 

 

Než jsme se nadáli, pan extrumpetista a občasný pilař přešel pro změnu na harmoniku a začalo se zpívat.

 

 

 

Ještě zdaleka ne celkový záběr na vernisážovými návštěvníky zabydlený výstavní sál. Fotky jsem přesně nespočítal, ale odhaduji, že jich je kolem šedesáti. Jedna je lepší než druhá, každá na první pohled vypadá, jako by zachycovala bůhvíjakou mimořádnou událost, ale když se podíváte pozorněji, dojde vám, že jde většinou o záznam obyčejného běhu světa kolem nás, to jen ono v názvu výstavy zmíněné "oko Kočičáka" tomu dodává neobvyklé rysy a přidává na diváky velmi snadno přenositelné emoce.  

 

 

 

Ano, jsem to já, dodává hrdě další postava z vystaveného obrazu. Ten Kočičák si ale mezi námi umí vybrat persóny, že?

 

 

 

Další z přítomných fotografů (konkrétně jde o Richarda Horáka), právě uplatňuje v praxi tezi slavného maďarského fotografa Roberta Capy, že pokud se vám nedaří dobré fotky, nejspíš nejste dost blízko. 

 

 

 

Ó jak já se rád fotím, však víte. Ale jestli už s někým, tak samozřejmě buď s dámou svého srdce (což má bohužel v praxi určité limity a ani tento večer se to nepodařilo) anebo s přáteli z fotografického světa. Zleva Dalimil Nevečeřal, Honza Kočí, Richard Horák a pak ehmmm... ještě jeden...

   (foto David Štěpán, díky Davide!)

 

 

 

Všimli jste si, že jsem vám v dnešním fotočlánku ukazoval spíš lidi než vystavené fotky? Ale přece vám tu nebudu fotografie neuměle popisovat, i když by to jistě šlo, pokud bych nastudoval příruční slovník superlativů; to nejlepší bude, když si zajdete nebo zajedete do chrudimského divadla a podíváte se na ně nezprostředkovaně, vlastníma očima. A jestli se před nimi budete nahlas smát nebo vám naopak zvlhnou oči, jestli se rozdrnčí strunky vaší duše naladěné na podobnou frekvenci, zjistíte, že není zapotřebí mnoho slov, ale spíš srdce, do kterého se všechny ty emoce, světlo a příběhy vejdou. Je jich dost a jsou různorodé, jak jen svět kolem nás dokáže být.

Pro jistotu vám sem ještě na závěr jednou přiložím plakát se všemi nezbytnými údaji. Mimochodem, dnes jsem se dozvěděl, že tuto neděli 2. února by Honza měl být na výstavě osobně přítomen a v době od 10 do 12 hodin bude mít komentovanou prohlídku. Však dobře víte, jak kladný vztah mám ke komentovaným prohlídkám, a tuhle tedy můžu opravdu doporučit.