
Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
neděle 28. dubna 2019
Nedělní miniglosy č.489

pátek 26. dubna 2019
Půlnoc nad řekou

Sice jsem s obrázkem "úplňkové lávky" původně nepočítal, ale foťák byl stále ještě přišroubovaný ke stativu, hipstersky vyfešákovaný Měsíc vyzývavě pokukoval po aparátu, aby mohl uplatnit svůj pečlivě upravený vzhled, a po lávce touhle dobou už nechodí skoro nikdo, kdo by mohl konstrukci rozhoupat a fotku mi tak rozmazat. Na fotku za těchto slušných podmínek stačila jen asi třívteřinová expozice, a na rozdíl od ostatních pořízených půlnočních obrázků jsem tento udělal v černobílé podobě, protože mě tentokrát skutečná modrá barva lávky trochu rušila. Ale je přece černá noc, kterou svou nemístnou zvědavostí provokuje bílý úplněk, tak co?
sobota 20. dubna 2019
Velikonoční fotopozdrav od Berounky
Jak už jsem upozorňoval minulou neděli, tento týden nevyjdou Nedělní miniglosy, aby nenarušily odvěký pevný program velikonočních svátků. Berte to třeba tak, že i Nedělní miniglosy odletěly do Říma, jen se na rozdíl od zvonů nestihnou vrátit na Bílou sobotu. Ale protože jsem vám chtěl aspoň poslat nějaký různorodý obrazový pozdrav k Velikonocům, vybral jsem tři záběry Berounky, které snad ani nemohou být odlišnější, ale přitom všechny pocházejí z míst kousek za Dobřichovicemi, asi z kilometr dlouhého úseku řeky směrem k Mokropsům.
středa 17. dubna 2019
Do ticha velké noci
Ten starý příběh
udál se jednoduše:
Láska i zrada,
pochyby, bolest,
smrt i vykoupení...
Rezaví hřeby
vražené do trámů
skrz nepokorné duše.
Do ticha s vůní
veliké noci
šeptáme příběh
z šera dávnověku,
dneškem kořeněný.
Ke hvězdám stoupá
světlo i prach
nedozírné ceny.
Světlo i prach,
co zbydou po člověku
i po chrámu.
neděle 14. dubna 2019
Nedělní miniglosy č.488

Také vám stejně jako mně sedí v hlavě některé naprosto zbytečné a přitom nevypuditelné vědomosti, které zabírají místo užitečným informacím? Pokud ano, jistě pochopíte můj článek O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout. No a protože jsem se nedávno trochu toulal po Vinohradech, vyšlo z toho i pár fotek v článku Světlo podvečerních Vinohrad. Z minulého týdne si pak můžeme ještě připomenout zcela mimořádné setkání s opravdovými japonskými gejšami, protože s těmi si člověk opravdu nemůže popovídat každý den.
pátek 12. dubna 2019
Světlo podvečerních Vinohrad
O sérii přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého v pražském Divadle Kámen o historii Vinohrad a Žižkova jsem tady na blogu už jednou psal - bylo to v souvislosti s jednou "pražskou drobnůstkou", plastikou na vstupních dveřích bývalé budovy Tabákové režie. Tento týden jsme měli se skupinou "Pražské domy" na Vinohradech speciální procházku, během které jsme si mohli jednak připomenout mnohé informace z přednášek a zároveň si i prohlédnout zmiňované zajímavosti na vlastní oči. Během této vinohradské procházky vzniklo pár fotek, které postupně uveřejňuji na svém facebooku a které si, věřím, zaslouží se stručným komentářem ukázat i zde na blogu.
Když na Vinohrady dopadají paprsky měkkého podvečerního slunce, stojí za to procházet se ulicemi a "lovit" zajímavé odrazy na zdejších domech. Asi nejlepší "odrazovka" se mi nabídla v Anglické ulici, kde se různé vrstvy skutečnosti moc pěkně proplétají, takže kolemjdoucí může odhadovat, co z výsledného obrazu patří modernímu skleněnému domu, co naopak starším protějším domům, které se ve skleněné fasádě v zajímavě zdeformované podobě odrážejí. Samozřejmě, takových odrazů je kolem nás k vidění spousta. O tom, že mi ale zrovna tento výjev bude určitě stát za fotku, rozhodly dvě věci: Jednak pěkně sladěný "rytmus" oken na všech budovách, no a hlavně jedno otevřené velké okno vedoucí kamsi do nitra budovy, které strukturu obrazu moc pěkně narušuje, ale zároveň i dotváří. Kdyby to jedno okno otevřené nebylo, byl by obrázek moc jednotvárný, takže jsem byl moc rád, že právě když jsem šel kolem, vzniknul na šachovnici fasády tenhle tmavý "zub". Fotil jsem tedy rychle a doufal jsem, že neviditelná paní domácí okno do rušné ulice zase hned nezavře, tím spíš když kolem bloumá nějaký floutek s teleobjektivem :-).
úterý 9. dubna 2019
O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout
Občas se u známých setkávám s velmi příkrým zhodnocením výsledků vlastního dlouholetého a náročného školního vzdělávání: "Ze školy? Tak ze školy si pamatuju akorát prd!" S něčím tak negativistickým se pochopitelně nemohu ztotožnit, tím spíš, že já si tedy pamatuji něco, o čem zcela jistě vím, že bych si to bez přispění školy nepamatoval: Pamatuji si totiž jméno prvního mongolského kosmonauta.
Když jsem si v prvním ročníku gymnázia jednou připravoval přehled aktuálního dění ve světě do hodiny občanské nauky, zařadil jsem do seznamu událostí i skutečnost, že na oběžnou dráhu kolem Země se v rámci tehdejšího programu Interkosmos vypravil spolu s povinným sovětským velitelem i první Mongol. Postupně všechny tehdejší země sovětského bloku byly poctěny vysláním vlastního kosmického reprezentanta, což začalo v roce 1978 Československem a Vladimírem Remkem a pokračovalo řadou dalších. V březnu 1981 došlo na Mongolsko a zároveň i na můj školní referát o aktuálním dění. Jenže… U nás ve škole bylo pravidlem, že podobná krátká vystoupení se nesměla číst z připravených poznámek, ale referující musel vše odříkat zpaměti. A jen si zkuste hlavou roztěkaného teenagera aspoň na chvilku zapamatovat, že do kosmu právě včera v kosmické lodi Sojuz 39 vyrazil mongolský hrdina Džugderdemidijn Gurragčaa.
neděle 7. dubna 2019
Nedělní miniglosy č.487

V uplynulém týdnu se rubrika Pražské drobnůstky rozrostla o zajímavou bronzovou plastiku na vinohradské budově bývalé Tabákové režie, jedna smutně definitivní zpráva mi připomněla dávný vražedný pohled očí, které chtěly zabít mne i skladatele Gustava Mahlera, a aspoň v několika obrázcích jsem se vám pokusil zprostředkovat zážitky z výjimečného setkání s opravdovými japonskými gejšami. Z minulého týdne si pak můžeme ještě jednou připomenout pár fotek úžasného schodiště kubistického domu U Černé Matky Boží, protože to se, myslím, jen tak neokouká.
sobota 6. dubna 2019
Viděli jste někdy opravdovou gejšu?
Kdy se člověku poštěstí vidět opravdovou živou japonskou gejšu? V Japonsku se mi to během dvou měsíců toulání napříč celou zemí (podrobnosti a fotky najdete v mých více než 60 reportážích v rubrice Japonsko na vlastní oči) při dvou návštěvách nepovedlo ani jednou, i když speciálně v Kjótu jsem se v tradičních čtvrtích Pontocho a Gion, kde prý se to občas - má-li člověk kliku - povést může, opravdu snažil. Viděl jsem spoustu dívek, které se za gejši vydávaly, asi jako se v pražských ulicích občas lidé v dobových parukách vydávají za současníky Wolfganga Amadea Mozarta. Ale opravdovou gejšu - podobně jako opravdového Wolfganga Amadea - jsem doposud nespatřil.
Před pár dny jsem ale měl to potěšení vidět skutečnou a nefalšovanou gejšu na vlastní oči. Dokonce ne jednu, ale hned čtyři, a nejen, že jsem je viděl, ale mohl jsem si s nimi i docela normálně popovídat, takže když jsem je fotil, nemusel jsem si připadat jako zlovolný paparazzi, který jejich záběry sobecky krade spolu s jejich duší jen proto, aby měl na obrázku zachyceno něco neobyčejného. Jen se to celé neodehrálo v Japonsku, ale na pražském Novém Městě kousek od Karláku. Gejši sice nebyly právě "v gejšovské plné polní", protože v neděli měly ve svém nabitém pražském programu relativně volnější den (na sobotu a na pondělí měly naplánované speciální oficiální akce), ale i tak (naopak - pro mne o to víc, protože větší volnosti a přirozenosti dávám vždy přednost přes tím, co je svázané přísnými pravidly a normami) to pro mne bylo setkání moc příjemné, poučné a inspirativní.
čtvrtek 4. dubna 2019
O očích, které chtěly zabít mne i Gustava Mahlera
Jistě všichni znáte okamžiky, kdy má prostý lidský pohled sílu a ostří dobře nabroušeného meče, takže se o něj stačí jen lehounce otřít a hned teče pomyslná krev. Znám několik lidí, většinou jsou to kupodivu ženy, kteří jsou v této disciplíně natolik dobří, že by se jistě uplatnili v televizní reklamě na speciální bezkontaktní krouhač, protože jejich oči dokážou krájet nejméně tak dobře a nejméně na tak tenké plátky jako marketingově proslulý plastový šunt s ostřím ve tvaru písmene V, pouze to většinou neodnáší jen nevinná zelenina.
Myslím, že sám nemám tuto neobyčejnou schopnost. Neumím se na jiného člověka podívat tak pronikavě, aby ho můj pohled proklál jako svatého Vojtěcha pruské kopí nebo svatého Václava Hněvsův meč. A přitom lidí, kteří tohle dovedou, je tolik, že kdyby se nějakým vynálezem podařilo jejich vražedné pohledy zhmotnit, podobným způsobem by se mohl stát svatým skoro každý z nás. Kupříkladu já bych byl jako řešeto děravým a na malé nudličky pokrájeným svatým Čerfem nejpozději od jednoho dávného vysokoškolského večera, během kterého jsem sám sobě - a pohříchu i dvěma dalším lidem - dopřál neobyčejný kulturní zážitek.
úterý 2. dubna 2019
Plastika na dveřích budovy Tabákové režie na Vinohradech

Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)