Nedělní miniglosy č.489

Po jednonedělní velikonoční přestávce vás opět vítám zpět u Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let skoro každou neděli "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Popravdě, v posledních týdnech jsem se víc než psaní věnoval focení (neskromně se domnívám, že se moje fotoportfolio rozrostlo i o několik zajímavých kousků) a přípravě fotografické kolekce pro jednu zahraniční akci, byť pravděpodobnost úspěchu je v tomto případě asi taková, jako že právě v příslovečné "pražské kavárně", kde píšu dnešní vydání NMg, český premiér na prvního máje ohlásí svou rezignaci kvůli svému trestnímu stíhání. Ale já rád dělám věci napohled bláznivé a předem odsouzené k neúspěchu, protože jednak pravděpodobnost je mrška vrtkavá a jednak podobné blázniviny občas mívají nečekané a velmi zajímavé vedlejší efekty :-).

 

Půlnoc nad řekou

V minulém Velikonočním fotopozdravu od Berounky jsem vám ukázal mimo jiné i to, jak překvapivě jasně může na fotce vypadat řeka za velikonočního úplňku. A protože jsem fotil na pravém břehu Berounky a bydlím na břehu levém, musel jsem těsně po půlnoci z Velkého pátku na Bílou sobotu přejít dobřichovickou lávku. Tmavá konstrukce lávky se vypínala nad řekou jako nějaký pavouk z katastrofického filmu a úplněk při tom lávce skoro až neslušně nakukoval přes rameno... tedy vlastně přes pilíř.

Sice jsem s obrázkem "úplňkové lávky" původně nepočítal, ale foťák byl stále ještě přišroubovaný ke stativu, hipstersky vyfešákovaný Měsíc vyzývavě pokukoval po aparátu, aby mohl uplatnit svůj pečlivě upravený vzhled, a po lávce touhle dobou už nechodí skoro nikdo, kdo by mohl konstrukci rozhoupat a fotku mi tak rozmazat. Na fotku za těchto slušných podmínek stačila jen asi třívteřinová expozice, a na rozdíl od ostatních pořízených půlnočních obrázků jsem tento udělal v černobílé podobě, protože mě tentokrát skutečná modrá barva lávky trochu rušila. Ale je přece černá noc, kterou svou nemístnou zvědavostí provokuje bílý úplněk, tak co?

 

Velikonoční fotopozdrav od Berounky

Jak už jsem upozorňoval minulou neděli, tento týden nevyjdou Nedělní miniglosy, aby nenarušily odvěký pevný program velikonočních svátků. Berte to třeba tak, že i Nedělní miniglosy odletěly do Říma, jen se na rozdíl od zvonů nestihnou vrátit na Bílou sobotu. Ale protože jsem vám chtěl aspoň poslat nějaký různorodý obrazový pozdrav k Velikonocům, vybral jsem tři záběry Berounky, které snad ani nemohou být odlišnější, ale přitom všechny pocházejí z míst kousek za Dobřichovicemi, asi z kilometr dlouhého úseku řeky směrem k Mokropsům.

 

Do ticha velké noci

Ten starý příběh

udál se jednoduše:

Láska i zrada,

pochyby, bolest,

smrt i vykoupení...

Rezaví hřeby

vražené do trámů

skrz nepokorné duše.

Do ticha s vůní

veliké noci

šeptáme příběh

z šera dávnověku,

dneškem kořeněný.

Ke hvězdám stoupá

světlo i prach

nedozírné ceny.

Světlo i prach,

co zbydou po člověku

i po chrámu.

Nedělní miniglosy č.488

Vítám vás u posledního předvelikonočního vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Sice k nám na pár dní zase zavítala zima, ale Velikonoce jsou za dveřmi a s nimi i tradiční velikonoční redakční přestávka. Nedělní miniglosy tedy příští týden nevyjdou a další číslo pro vás připravím v neděli 28. dubna. Kruci, člověk dvakrát luskne prsty a duben je pryč, nezdá se vám?

Také vám stejně jako mně sedí v hlavě některé naprosto zbytečné a přitom nevypuditelné vědomosti, které zabírají místo užitečným informacím? Pokud ano, jistě pochopíte můj článek O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout. No a protože jsem se nedávno trochu toulal po Vinohradech, vyšlo z toho i pár fotek v článku Světlo podvečerních Vinohrad. Z minulého týdne si pak můžeme ještě připomenout zcela mimořádné setkání s opravdovými japonskými gejšami, protože s těmi si člověk opravdu nemůže popovídat každý den.

 

Světlo podvečerních Vinohrad

O sérii přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého v pražském Divadle Kámen o historii Vinohrad a Žižkova jsem tady na blogu už jednou psal - bylo to v souvislosti s jednou "pražskou drobnůstkou", plastikou na vstupních dveřích bývalé budovy Tabákové režie. Tento týden jsme měli se skupinou "Pražské domy" na Vinohradech speciální procházku, během které jsme si mohli jednak připomenout mnohé informace z přednášek a zároveň si i prohlédnout zmiňované zajímavosti na vlastní oči. Během této vinohradské procházky vzniklo pár fotek, které postupně uveřejňuji na svém facebooku a které si, věřím, zaslouží se stručným komentářem ukázat i zde na blogu.

Když na Vinohrady dopadají paprsky měkkého podvečerního slunce, stojí za to procházet se ulicemi a "lovit" zajímavé odrazy na zdejších domech. Asi nejlepší "odrazovka" se mi nabídla v Anglické ulici, kde se různé vrstvy skutečnosti moc pěkně proplétají, takže kolemjdoucí může odhadovat, co z výsledného obrazu patří modernímu skleněnému domu, co naopak starším protějším domům, které se ve skleněné fasádě v zajímavě zdeformované podobě odrážejí. Samozřejmě, takových odrazů je kolem nás k vidění spousta. O tom, že mi ale zrovna tento výjev bude určitě stát za fotku, rozhodly dvě věci: Jednak pěkně sladěný "rytmus" oken na všech budovách, no a hlavně jedno otevřené velké okno vedoucí kamsi do nitra budovy, které strukturu obrazu moc pěkně narušuje, ale zároveň i dotváří. Kdyby to jedno okno otevřené nebylo, byl by obrázek moc jednotvárný, takže jsem byl moc rád, že právě když jsem šel kolem, vzniknul na šachovnici fasády tenhle tmavý "zub". Fotil jsem tedy rychle a doufal jsem, že neviditelná paní domácí okno do rušné ulice zase hned nezavře, tím spíš když kolem bloumá nějaký floutek s teleobjektivem :-).

O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout

Občas se u známých setkávám s velmi příkrým zhodnocením výsledků vlastního dlouholetého a náročného školního vzdělávání: "Ze školy? Tak ze školy si pamatuju akorát prd!" S něčím tak negativistickým se pochopitelně nemohu ztotožnit, tím spíš, že já si tedy pamatuji něco, o čem zcela jistě vím, že bych si to bez přispění školy nepamatoval: Pamatuji si totiž jméno prvního mongolského kosmonauta.

Když jsem si v prvním ročníku gymnázia jednou připravoval přehled aktuálního dění ve světě do hodiny občanské nauky, zařadil jsem do seznamu událostí i skutečnost, že na oběžnou dráhu kolem Země se v rámci tehdejšího programu Interkosmos vypravil spolu s povinným sovětským velitelem i první Mongol. Postupně všechny tehdejší země sovětského bloku byly poctěny vysláním vlastního kosmického reprezentanta, což začalo v roce 1978 Československem a Vladimírem Remkem a pokračovalo řadou dalších. V březnu 1981 došlo na Mongolsko a zároveň i na můj školní referát o aktuálním dění. Jenže… U nás ve škole bylo pravidlem, že podobná krátká vystoupení se nesměla číst z připravených poznámek, ale referující musel vše odříkat zpaměti. A jen si zkuste hlavou roztěkaného teenagera aspoň na chvilku zapamatovat, že do kosmu právě včera v kosmické lodi Sojuz 39 vyrazil mongolský hrdina Džugderdemidijn Gurragčaa.

 

Nedělní miniglosy č.487

Vítám vás u dalšího jarního vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nečekejte dnes jen kvůli dubnovému datu, prosím, žádné veselé aprílové číslo, však naši pravidelní čtenáři dobře vědí, že aprílové legrácky jsou přímo v principiálním protikladu k tradiční informační serióznosti našich miniglosových zpráv. A přece byste jistě nechtěli naši pověstnou důvěryhodnost, nadčasovou věcnost a informační obsažnost vyměnit za pomíjivé pozlátko plytkých a nedůstojných vtípků, že? :-)

V uplynulém týdnu se rubrika Pražské drobnůstky rozrostla o zajímavou bronzovou plastiku na vinohradské budově bývalé Tabákové režie, jedna smutně definitivní zpráva mi připomněla dávný vražedný pohled očí, které chtěly zabít mne i skladatele Gustava Mahlera, a aspoň v několika obrázcích jsem se vám pokusil zprostředkovat zážitky z výjimečného setkání s opravdovými japonskými gejšami. Z minulého týdne si pak můžeme ještě jednou připomenout pár fotek úžasného schodiště kubistického domu U Černé Matky Boží, protože to se, myslím, jen tak neokouká.

 

Viděli jste někdy opravdovou gejšu?

Kdy se člověku poštěstí vidět opravdovou živou japonskou gejšu? V Japonsku se mi to během dvou měsíců toulání napříč celou zemí (podrobnosti a fotky najdete v mých více než 60 reportážích v rubrice Japonsko na vlastní oči) při dvou návštěvách nepovedlo ani jednou, i když speciálně v Kjótu jsem se v tradičních čtvrtích Pontocho a Gion, kde prý se to občas - má-li člověk kliku - povést může, opravdu snažil. Viděl jsem spoustu dívek, které se za gejši vydávaly, asi jako se v pražských ulicích občas lidé v dobových parukách vydávají za současníky Wolfganga Amadea Mozarta. Ale opravdovou gejšu - podobně jako opravdového Wolfganga Amadea - jsem doposud nespatřil.

Před pár dny jsem ale měl to potěšení vidět skutečnou a nefalšovanou gejšu na vlastní oči. Dokonce ne jednu, ale hned čtyři, a nejen, že jsem je viděl, ale mohl jsem si s nimi i docela normálně popovídat, takže když jsem je fotil, nemusel jsem si připadat jako zlovolný paparazzi, který jejich záběry sobecky krade spolu s jejich duší jen proto, aby měl na obrázku zachyceno něco neobyčejného. Jen se to celé neodehrálo v Japonsku, ale na pražském Novém Městě kousek od Karláku. Gejši sice nebyly právě "v gejšovské plné polní", protože v neděli měly ve svém nabitém pražském programu relativně volnější den (na sobotu a na pondělí měly naplánované speciální oficiální akce), ale i tak (naopak - pro mne o to víc, protože větší volnosti a přirozenosti dávám vždy přednost přes tím, co je svázané přísnými pravidly a normami) to pro mne bylo setkání moc příjemné, poučné a inspirativní.

 

O očích, které chtěly zabít mne i Gustava Mahlera

Jistě všichni znáte okamžiky, kdy má prostý lidský pohled sílu a ostří dobře nabroušeného meče, takže se o něj stačí jen lehounce otřít a hned teče pomyslná krev. Znám několik lidí, většinou jsou to kupodivu ženy, kteří jsou v této disciplíně natolik dobří, že by se jistě uplatnili v televizní reklamě na speciální bezkontaktní krouhač, protože jejich oči dokážou krájet nejméně tak dobře a nejméně na tak tenké plátky jako marketingově proslulý plastový šunt s ostřím ve tvaru písmene V, pouze to většinou neodnáší jen nevinná zelenina.

Myslím, že sám nemám tuto neobyčejnou schopnost. Neumím se na jiného člověka podívat tak pronikavě, aby ho můj pohled proklál jako svatého Vojtěcha pruské kopí nebo svatého Václava Hněvsův meč. A přitom lidí, kteří tohle dovedou, je tolik, že kdyby se nějakým vynálezem podařilo jejich vražedné pohledy zhmotnit, podobným způsobem by se mohl stát svatým skoro každý z nás. Kupříkladu já bych byl jako řešeto děravým a na malé nudličky pokrájeným svatým Čerfem nejpozději od jednoho dávného vysokoškolského večera, během kterého jsem sám sobě - a pohříchu i dvěma dalším lidem - dopřál neobyčejný kulturní zážitek.

 

Plastika na dveřích budovy Tabákové režie na Vinohradech

Nedávno jsem se zúčastnil série přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého (přednášky se konaly v pražském Divadle Kámen) o historii Vinohrad a Žižkova. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o stavebním vývoji obou pražských čtvrtí - původně samostatných měst se vším, co k funkci města patří. Skoro na konci celé třídílné série jsem na jedné z fotek přednášejícího uviděl zajímavý detail, který jsem si uměl velmi dobře představit právě v blogové rubrice Pražské drobnůstky, tím spíš, že ji v poslední době trochu zanedbávám. Do svých poznámek z přednášky jsem si proto udělal malý motivační vykřičníček a hned druhý den po přednášce jsem se vyrazil na Vinohrady podívat, abych drobný a celkem nenápadný artefakt viděl na vlastní oči i "na vlastní objektiv". Během přednášky jsme se dozvěděli o pozoruhodné budově Československé tabákové režie, která byla postavena v letech 1926 až 1928 podle projektu Aloise Dryáka na jedné z posledních vinohradských nezastavěných parcel (mezi ulicemi Slezská, Blanická a Sázavská, oficiální adresa je Slezská ulice, č.p. 2000/9). Jednalo se vlastně o centrální úřad, který měl na starosti tabákové továrny i státní trafiky, protože stát měl na tabákové výrobky monopol a tabákový průmysl byl jedním z důležitých pilířů státního rozpočtu.