Jak už jsem upozorňoval minulou neděli, tento týden nevyjdou Nedělní miniglosy, aby nenarušily odvěký pevný program velikonočních svátků. Berte to třeba tak, že i Nedělní miniglosy odletěly do Říma, jen se na rozdíl od zvonů nestihnou vrátit na Bílou sobotu. Ale protože jsem vám chtěl aspoň poslat nějaký různorodý obrazový pozdrav k Velikonocům, vybral jsem tři záběry Berounky, které snad ani nemohou být odlišnější, ale přitom všechny pocházejí z míst kousek za Dobřichovicemi, asi z kilometr dlouhého úseku řeky směrem k Mokropsům.
První pozdrav je rozkvetlý a impresionistický a nedá se udělat bez dobré spolupráce s přírodou. Když totiž vítr skoro nefouká a nečeří náležitě vodu, hladina Berounky v těchto místech je podobná nudně realistickému zrcadlu. Naopak, když zafouká trochu víc, obraz úplně zmizí, takže se pak impresionisti ze širokého okolí mohou klidně vrátit na Pigalle a zajít do některé z tamních hospůdek zapít tvůrčí žal. Následující fotku jsem pořídil začátkem dubna, a i když jsem od té doby procházel stejným místem několikrát s foťákem v pohotovosti, ani jednou jsem už nespatřil na hladině to, co poprvé. Inu, imprese je matérie prchavá a nestabilní!
Druhá fotka sice nepotřebuje spolupráci nespolehlivého větru, ale zase se pro změnu neobejde bez proudící vody a bez energie, kterou řece dodává podvečerní slunce. Ano, poznali jste správně, tyhle duhové barvy v malé říční turbulenci vzniklé díky několika větším kamenům na dně řeky byly původně zakleté do neviditelných infračervených paprsků, které bylo třeba napřed vyvolat jako duchy při spiritistické seanci. Tak pozor, moc se netřeste nervozitou, ať jsou naše prsty kolem kruhového stolečku stále spojené a obraz nezmizí.
Třetí fotka je "nejvelikonočnější", protože by nevznikla bez pomoci prvního jarního úplňku. Překonal jsem totiž vrozenou lenost a vyrazil jsem pozdravit velikou noc do přírody, abych vyzkoušel, co obnáší focení ve tmě prosvětlované kromě výkonného Měsíce jen několika vzdálenými světly pouličních lamp a chat nad řekou, podobných bludičkám, a taky světlenou aurou vzdálené Prahy. Ne, nehledal jsem o půlnoci z Velkého pátku na Bílou sobotu po vzoru zlatokopů v přírodě zapomenuté poklady, i když neříkám, že by se nějaký podařený poklad nešiknul. Ale co může být větším pokladem, než spatřit na vlastní oči něco, co jsme ještě neviděli, vyzkoušet něco, co jsme ještě nevyzkoušeli, a cestou v potemnělém a přitom zářícím tichu, ozvláštněném jen čas od času šplouchnutím ryby či odbíjením hodin na vzdálené zámecké věži, mít možnost soustředěně myslet na ty, co pro nás - i v dálce jiných měst, zemí a světů - znamenají větší a trvalejší bohatství, než se vejde do všech pokladů v lákavě pootevřených a zlatou září prosvítajících půlnočních velikonočních skalách.
Přeji vám všem od Berounky, řeky mnoha roztodivných tváří, krásné a požehnané Velikonoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.