O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout

Občas se u známých setkávám s velmi příkrým zhodnocením výsledků vlastního dlouholetého a náročného školního vzdělávání: "Ze školy? Tak ze školy si pamatuju akorát prd!" S něčím tak negativistickým se pochopitelně nemohu ztotožnit, tím spíš, že já si tedy pamatuji něco, o čem zcela jistě vím, že bych si to bez přispění školy nepamatoval: Pamatuji si totiž jméno prvního mongolského kosmonauta.

Když jsem si v prvním ročníku gymnázia jednou připravoval přehled aktuálního dění ve světě do hodiny občanské nauky, zařadil jsem do seznamu událostí i skutečnost, že na oběžnou dráhu kolem Země se v rámci tehdejšího programu Interkosmos vypravil spolu s povinným sovětským velitelem i první Mongol. Postupně všechny tehdejší země sovětského bloku byly poctěny vysláním vlastního kosmického reprezentanta, což začalo v roce 1978 Československem a Vladimírem Remkem a pokračovalo řadou dalších. V březnu 1981 došlo na Mongolsko a zároveň i na můj školní referát o aktuálním dění. Jenže… U nás ve škole bylo pravidlem, že podobná krátká vystoupení se nesměla číst z připravených poznámek, ale referující musel vše odříkat zpaměti. A jen si zkuste hlavou roztěkaného teenagera aspoň na chvilku zapamatovat, že do kosmu právě včera v kosmické lodi Sojuz 39 vyrazil mongolský hrdina Džugderdemidijn Gurragčaa.

 

Jak se mi nakonec to nezapamatovatelné jméno podařilo během několikaminutové přestávky, kterou jsem měl na přípravu "aktuality", naučit, už si přesně nepamatuji, vzpomínám si jen, že jsem tehdy použil celou kaskádu mnemotechnických úskoků, jako např. že jméno začíná řetězcem "Džug", podobně jako jméno Josifa Vissarionoviče Stalina - Džugašviliho, načež hned následuje německý mužský určitý člen "der", atd., atd. Vše nakonec klaplo, jméno jsem si na ty asi tři minuty improvizovaného zpravodajství zapamatoval, třída obdivně zamručela, že něco tak dlouhého a nesrozumitelného umím zpaměti, já dostal ke svému jménu do učitelského zápisníku suplující sympatické mladé profesorky malou provokativně mnohoznačnou poznámečku "AKT" a myslel jsem, že od toho okamžiku už spolu se ctihodným Džugderdemidijnem nebudeme mít nic společného. Ó, jak jen jsem se mýlil!!

Houževnatý mongolský kosmonaut se totiž rozhodl, že zákoutí mých mozkových závitů jen tak snadno a bez boje neopustí, takže jeho jméno bylo překvapivě tím prvním, co mi vytanulo na mysli, když jsem se druhý den ráno probudil, ač jsem se chtěl ten den věnovat více písemce z matematiky, pro kterou se nedávno nabytá vědomost moc nehodila. Čím víc jsem se ovšem na kosmonautovo jméno snažil zapomenout, tím pevněji vězelo v mé hlavě, kterou nečekaný mongolský nájezdník obsadil přesně podle vzoru svých středověkých divoce dobyvačných předků. Postupně se tak mongolský kosmonaut stal jednou z mála jistot v mém světě jinak plném pochybností. Zatímco jsem např. v mnoha situacích váhal, jestli se mi ze spolužaček právě víc líbí Jitka, Alice, Jana, Iva nebo Monika a navíc se mi jména všech zmíněných slečen mezi sebou občas pletla, Džugderdemidijn byl v mých myšlenkách stále stejným Džugderdemidijnem - zřetelným, originálním, nezpochybnitelným, nezničitelným, nezaměnitelným. Mongolskému zkušebnímu pilotovi a kosmonautovi se prostě v mé hlavě z neznámého důvodu zalíbilo a čím častěji jsem si na něj nechtěně vzpomněl, tím jasnější a hlubší byl jeho otisk v mé paměti.

Od doby, kdy jsem si jméno mongolského kosmonauta zapamatoval natolik, že se mi ho už nikdy nepodařilo z paměti vypudit, uplynulo už 38 let. Celou tu dobu jsem přitom bojoval doslova o každou paměťovou buňku, do které bych mohl vložit nově získané informace opravdu podstatné pro můj život: nová jména pro mne důležitých lidí, nové vědomosti v oborech, které mne živí nebo aspoň zajímají, nová slovíčka v cizích jazycích, nebo že mám večer koupit cestou z práce toaletní papír. Ani obrovský přetlak nových dat k zapamatování nedokázal nikdy ohrozit pevnou pozici mongolského kosmonauta, jehož jméno si pamatuji dodneška, podobně jako některé útržky školních básní. Jenže když s citem zarecitujete kousek Puškina či Lermontova v originále nebo aspoň pěkně se rýmující kousek nějakého dostatečně dekadentního českého básníka, máte aspoň šanci ohromit tím nějakou starosvětsky orientovanou romantičku. Se jménem mongolského kosmonauta však, pokud mohu z vlastních zkušeností soudit, nedocílíte nic. Je to kuriozita někde na úrovni celkem zbytečné dovednosti dotknout se jazykem špičky vlastního nosu, kterou sice taky možná zvládá jen málokdo a je téměř nemožné se jí zbavit, ale jinak nemá žádné smysluplné praktické využití.A když navíc kvůli zbytečně obsazené paměťové buňce večer zapomenete i na ten prokletý toaletní papír, jen vrozená slušnost mi brání říct naplno a popravdě, na co vám pak v osamění na zamčené místnůstce znalost jména prvního mongolského kosmonauta je.

Přitom paměť - jak nás přesvědčuje každodenní praxe - s rostoucím věkem citelně degraduje. Kupříkladu vždycky, když píšu novou povídku, báseň, nový fejeton nebo blogový článek, opakovaně nastává rozčilující situace, kdy se marně snažím vzpomenout si na přesnější a výstižnější výraz, než je ten nedomrlý a významově pouze přibližný na papíře, na výraz, o jehož existenci sice dobře vím, ale nemohu si ho právě za žádnou cenu vybavit. Zato na Džugderdemidijna Gurragčuu si vzpomenu kdykoli, i kdyby mne - jak se často říká - probudili o půlnoci, což je v mém případě celkem v pohodě, protože o půlnoci ještě nikdy nespím. Ale i kdyby mne nějací zájemci o tuhle specifickou informaci probudili ve čtyři ráno, kdy už většinou doopravdy spím, na otázku na jméno prvního mongolského kosmonauta bych odpověděl vždy správně, což je ale - připouštím - nepříliš pravděpodobná varianta, takže uchovávat si to jméno jen pro podobný účel je dost marnotratné.

Protože mám z dřívějších dob celkem dobře vyvinutý cit pro extrapolaci, trochu se obávám, že pokračující devastace organismu mne časem dovede do situace, kdy postupně zapomenu všechna jména, která jsem v průběhu svého života v paměti namamonil, včetně napohled nezapomenutelných (ať už z jakýchkoli důvodů) jmen českých prezidentů, režisérů či hereček, jmen svých příbuzných - napřed vzdálenějších a posléze stále bližších a bližších, jména Karla Gotta, jmen svých osobních i virtuálních přátel. Pak přijde na řadu i jinak nedotknutelné jméno profesora Aloise Alzheimera a na úplný závěr nejspíš zapomenu i to, jak se jmenuji sám, a, kdoví, možná i - brrrr, to by pro mě byla nejděsivější možná představa - jak se jmenuje má životní láska. Pak už ovšem zůstane ve zbytcích mé stále méně uspořádané paměťové hmoty, marně se snažící vybavit si slavné chvíle svých dávných vzepětí, mongolský kosmonaut zcela osamělý. Policistům, kteří mne jednou, úplně zmateného, najdou bloumajícího bezcílně městem, budu úporně opakovat, že jsem Džugderdemidijn Gurragčaa, a oni mě kvůli tomu nejspíš vyexpedují na nějaké bezpečné uzavřené oddělení s uklidňující výmluvou, že se tudy jede do Ulánbátaru.

Řekl jsem si ale, že nebudu pesimisticky předvídat své vlastní nepěkné konce kdesi v myšlenkové poušti Gobi a raději k tomu přistoupím vstřícně a pokusím se naopak najít, v čem by mi můj nevykořenitelný Mongol mohl snad být ještě k užitku. A vidíte, jakmile jsem se naladil na optimističtější vlnu pozitivního myšlení, začalo všechno běžet přirozeně a správným směrem:

"Vaše heslo expirovalo, zadejte nové heslo!" promluvila na mne ráno moje úvodní obrazovka počítače zrovna v okamžiku, kdy jsem se chystal začít psát tento článek, a já tak konečně po tolika letech nevyžádané koexistence našel pro svého neodbytného pana Gurragčuu praktické uplatnění na úrovni. Jen mne děsí skutečnost, že součástí nového obtížně prolomitelného a pro mne přitom nezapomenutelného hesla musí být podle bezpečnostních pravidel alespoň jedna číslice, která pro mou paměť bude paradoxně už provždy jeho nejslabším místem.

Protože na to být u mne opravdovou jedničkou, milý Džugderdemidijne, zatím pořád ještě nemáš! :-)