Semaforská Kytice

Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek". 

Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.

Můj bratr mesiáš

Říkala mu "Blázínku!" Říkala mu to takovou barvou hlasu a s takovou dikcí a přídechem emoce, že by, myslím, každý muž dal mnohé za to, aby to byl právě on, kdo je tak osloven. Natožpak muž, který má podstatnou část života už za sebou, života, který skoro celý zasvětil odkazu svého dávno zemřelého bratra. Bratra, který byl - tedy snad, všechno tomu nasvědčuje, i když co my víme, že? aspoň v očích a srdcích těch, co ho následovali a doposud i dávno po jeho smrti následují - mesiášem. "Blázínku", říkala mu a přišla za ním s tím oslovením a masérskými vodičkami a mastičkami do Nových Vinohrad až z dalekého Dubrovníku, kde se narodila ve stejné době, kdy na tomtéž místě Eli, jeho bratr, považovaný za  mesiáše, kdysi zemřel. Náhoda? Nu, vždyť náhoda je jen obecně přijatelný výraz pro to, pod co se ON z nějakého dobrého důvodu zdráhá veřejně podepsat. Marek, mesiášův bratr, už zestárnul dlouholetou péčí o bratrův odkaz. Ale ani on snad ještě úplně nezapomněl sám na sebe a dokáže si připomenout jinotaje hlasu. "Blázínku!" říká mu ta žena pokorně, ale i naléhavě a smyslně. Ne, nepřišla z Dubrovníku za mesiášem jako ostatní, ale za mesiášovým bratrem, ona, Natálie z Dubrovníku. Není to tak trochu urážka mesiáše - nepřijít za ním, když už je zdánlivě tak blízko? Ale kdo jiný by to měl pochopit lépe než on, je-li opravdu tím, za koho jej ostatní považují? Marek mesiášem není, ale vydává o něm - o svém dávno mrtvém bratrovi - svědectví. Tomu zasvětil svůj život a už si asi ani neuměl představit, že by to mohlo být i jinak.

Říkáte si, že z Dubrovníku do Nových Vinohrad je to děsná štreka, když přímý spoj Českých drah už v době, kdy se příběh odehrává, evidentně přestal jezdit? To určitě je, ale Nové Vinohrady nejsou ani v Praze, ani nikde v Texasu či u Čermákova Chicaga, právě teď asi nejsou vůbec nikde, ale jednou budou, rozhodně budou, až se doma nebude dát žít, budou kdesi u moře v Řecku, na místě, do kterého se uchýlili příbuzní a přátelé zemřelého mesiáše, aby zde žili podle zásad, které hlásal, a které už skoro všichni znají jen z interpretací jeho blízkých a dalších očitých svědků. Nikdo neví, jestli jsou to správné zásady, ale ON zlehka napovídá tím, že v tomto společenství se ještě rodí děti. Jinde tomu tak není a lidstvo jako celek nemá zrovna zářivou perspektivu (ale mělo ji vůbec někdy?); kde nejsou lidé, bude brzy nouze i o voliče a daňové poplatníky, takže řádu světa nezbývá než se razantně od základů proměnit. Jsou uctívači Eliho - mesiáše vyvolení nebo je to všechno jen podivná shoda náhod? Ehmmm, opět ty náhody - jako nepodepsaná psaní, která ale dobře poznáváme podle rukopisu.

Don Giovanni

Pozn.: Jestli někdo čeká v nové rubrice Divadlo ostře řezané divadelní recenze, asi bude zklamán. Protože myslím, že smyslem divadla je vzněcovat emoce, zkusím své čerstvé zážitky (v tomto případě z nedělního operního představení) vtělit do čehosi jako emotivní divadelní reportáže. Všechny emoce samozřejmě v článcích postihnout nejdou, protože některé jsou příliš intenzivní nebo příliš soukromé. Ale snad jich na zveřejnění ještě zbyde dost.

----------------------------------

Zvláštní: Myslel jsem si, že šermířské souboje jsou v Praze 21. století zakázány. Už takhle máme v Čechách demografické problémy; kam bychom teprve přišli, kdyby se lidé po nocích nebo za svítání místo plození nových daňových poplatníků propichovali jako uzenky? A přitom právě tady před chvílí jeden muž docela veřejně propíchl kordem druhého muže; až bude policie potřebovat svědectví, rád ho poskytnu a se mnou jistě stovky dalších lidí v přízemí i na balkónech a v mnoha lóžích - museli to vidět všichni! Ano, známý zloduch a svůdce don Giovanni osobně. Tak je už ode dneška kromě chlípníka i vrahem! A kdo vraždí, často se neštítí lhát a možná je dokonce schopen i přecházet na červenou. Hrozné konce! Musí se to nějak zarazit. Kdyby tu tak byl komisař Moulin, ten už by si jistě věděl rady!