středa 30. ledna 2019

Haiku zimomřivých barev

Když se tak dívám na to, co tu na blogu v poslední době vyšlo, jsou to většinou celkem obsažné články, což vyvrcholilo velkým průřezovým článkem Čtrnáct zastavení z deseti let, který jsem sepsal k nedávnému desátému výročí založení blogu a obsahuje malé zamyšlení nad čtrnácti vybranými texty, které ze zpětného pohledu ilustrují vývoj tohoto blogu nebo jsou pro mne osobně něčím zvlášť důležité.

Myslím si tedy, že je nejvyšší čas dát čtenářům příležitost se taky trochu nadechnout a uvolnit, což je docela vhodná chvíle pro další z řady zdejších haiku spojených s nějakou fotografií. Fotka je to úplně čerstvá, není sice přesně taková, jakou jsem si ji představoval, protože jsem chtěl lépe zachytit ledovou tříšť plující po řece, ale nepovedlo se mi najít přesně takové světelné podmínky, které jsem si vysnil, tak tentokrát musíte vzít zavděk celkem obyčejnou fotkou, na které řeka zas až tak moc nečaruje. Jsem trpělivý, a tak si zase pár let počkám, až mrazivá teplota, jasná obloha, vhodný úhel dopadu světla a množství vody a ledu v řece dají dohromady takovou směs, která bude přesně podle mého gusta; nebojte, mám vše vymyšlené a poznamenané a jednou se určitě dočkám! :-)
 

neděle 27. ledna 2019

Nedělní miniglosy č.477

Tento týden je sice díky pěkně zakulaceným desátým narozeninám mého blogu trochu slavnostní, nikoli však natolik slavnostní, aby v neděli řádně nevyšly tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a protože má rád nezávislost, v únoru oslaví své vlastní desáté narozeniny. I v dnešním 477. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst statistické zamyšlení nad zdejšími komentáři a komentátory v roce 2018, článek, ve kterém mnozí ze zdejších čtenářů najdou i svoje jméno. No a přímo o narozeninovém dnu jsem společně se sfouknutím deseti macatých svíček publikoval jako malého nepolopatického průvodce vybranými událostmi zmíněných deseti let připomínkový článek Čtrnáct zastavení z deseti let. Z archivu jsem proto tentokrát žádný speciální článek nevybral, protože ve "čtrnácti zastaveních" je takových archivních článků víc než dost. Schválně, tipněte si kolik! :-)
 

pátek 25. ledna 2019

Čtrnáct zastavení z deseti let

Zastavení první - leden 2009:
Teploměr ukazuje skoro devětatřicet. Ne venku, není přece červenec. Uvnitř. Nejlepší by bylo chřipku přespat nebo přepít, ale ani jedno se mi nedaří, protože jsem se právě před chvílí probudil z mrákotného polospánku a v celém bytě není ani hlt alkoholu. Pouštím si z nouze počítač; aspoň se mrknu, co je to vlastně ten blog, o kterém se čas od času mluví. Nikdy jsem žádný nečetl, jen jsem slyšel, že prý takhle někteří lidé píšou, když si jejich šuplík začne stěžovat na to, že jeho život už je příliš těžký. No jo, ale co psát? A najde to někdo v tomhle vesmíru plném poletujících šuplíků? Nikdy jsem si přece nechtěl psát deník a teď píšu o chřipce jen proto, že ji právě mám! To nám ten blog panečku pěkně začíná!

Zastavení druhé - červenec 2009:
To je přece blbé psát o docela normální bouřce. Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? Natož když můj blog stejně nikdo nečte. Těch pár lidí, co se přišlo za poslední půlrok na moje články podívat (většinou omylem) asi tak odpovídá počtu lidí, kteří omylem otevřeli můj "šuplík s literárními přebytky" v ložnici. Hmmmmm... A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok? No, za rok... Co bude za rok?

středa 23. ledna 2019

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2018

Dnes zakončíme pravidelné ohlédnutí za ukončeným rokem třetí a závěrečnou částí. Po článku Co mi také přinesl rok 2018, který byl mým soukromým ohlédnutím za věcmi mimoblogovými, a po nahlédnutí do blogových statistik v článku Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu, se dnes dostáváme k blogovým komentářům a komentátorům, tedy k "disciplíně", kterou ovlivňuje každý z vás, kdo se na mém blogu v uplynulém roce nějak vyjádřil k publikovaným textům či fotkám.

Tradiční metodologická poznámka: Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2018. Sice jsem si zaznamenal i komentáře ke starším článkům, ale těch bývá vždy jen minimum (cca pouhé 1% z celkového počtu komentářů), takže tyto starší komentáře se v celkové roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel a zmíním se o nich ve speciálním odstavci.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4745 komentářů, což je skoro stejné číslo jako v loňském roce (rok 2017: 4756 komentářů). Z uvedeného počtu bylo 3168 komentářů od vás - návštěvníků (v roce 2017 jich bylo 3141) a 1577 z nich tvořily moje odpovědi). Nezdá se to, ale je to vlastně víc než 60 komentářů a 30 odpovědí týdně, což, myslím, představuje docela slušný blogový provoz. Do statistiky pochopitelně nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což byly jednak všechny komentáře, jejichž jediným smyslem bylo reklamní sdělení, jednak několik provokativních komentářů, které zároveň nesly odkazy na stránky, které na svém blogu nechci propagovat.
 

neděle 20. ledna 2019

Nedělní miniglosy č.476

I v roce 2019 vycházejí téměř každou neděli tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a v únoru už oslaví desáté narozeniny, takže se i v dnešním 476. čísle po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst, jak se v našem rodě dědí z otce na syna jedna jediná pořádná výchovná facka v ten pravý čas, v článku O dědičné facce a na statistické údaje o loňském využívání mého blogu jsem se zaměřil v článku Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu. No a zdaleka nejen pro nové členy Autorského klubu jsem před nedávnem sepsal i malý článek o tom, Jak jsem byl už počtvrté přijat do Autorského klubu.
 

pátek 18. ledna 2019

Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu?

Jako už tradičně je součástí lednového zpětného pohledu na průběh uplynulého roku kromě již uveřejněného článku Co mi také přinesl rok 2018 i článek věnovaný čistě blogovému světu. Co nového se odehrálo na mém blogu? Pojďme se podívat, co je možné zjistit z některých dostupných statistických čísel (zdrojem převážné většiny v článku zmíněných dat je Google Analytics), a připomeneme si několik loňských článků, kterých se statistiky různým způsobem dotýkají.

Začnu jako vždycky několika souhrnnými čísly: Celkem jsem na svém blogu v roce 2018 zaznamenal 30 679 návštěv, což je o 2.3% méně než v roce 2017 (a prakticky na chlup stejně jako o rok dříve). Mohl bych tedy vypadat zklamaně; vždyť v naší civilizaci, která povýšila růst na svou modlu, se stal pokles strašákem; vyrážka z něj naskakuje ekonomům, štítí se ho politici a nejspíš by se ho tedy měli bát i blogeři. Jenže... Znáte mě, že se nenechám opít rohlíkem tak triviálního srovnání. Poslední dva roky se totiž ani tolik nesnažím mít za každou cenu co největší cifru na počitadle přístupů, ale zajímá mě víc, co takový návštěvník na mém blogu provádí - jestli se jen lekne, kam se to proboha dostal, a okamžitě zmizí, nebo se po blogu aspoň trochu porozhlédne. Proto jsem se zajímal i o další čísla a ta mě naopak velmi potěšila.
 

úterý 15. ledna 2019

O dědičné facce

V posledních letech se dost diskutuje o roli tělesných trestů ve výchově dětí. Tábor vyznavačů zarputilého nenásilí hrozí doživotními nevymýtitelnými traumaty dětí, na které pádná rodičovská ruka byť jen na dálku zahrozí. Tábor "řezačů" zase argumentuje zákonitostmi přírodního výběru, dobrou českou tradicí a četnými příklady těch, co (prý) vyrostli ve slušné lidi i v koexistenci s nepokojným otcovským opaskem či matčinou vařečkou (případně obráceně, abych nevhodně nepodporoval genderové stereotypy).

Můj táta mi kdysi dávno vyprávěl o tom, jak dostal za celý svůj život jednu jedinou facku od svého otce, mého dědečka, pána slušného, vzdělaného a bytostně nenásilného: Bylo to v době, kdy se v pokročilých padesátých letech mezi tehdejšími puberťáky rozšířilo později zcela běžné a v hovorovém jazyce často plevelné oslovení "vole". Můj táta jako výrostek prý tehdy seděl na jakémsi zábradlí a na nějaké jistě velmi naléhavé (i když očima teenagerů samozřejmě zcela nesmyslné) otázky svého otce odpovídal, co mu síly stačily. V jednu chvíli však už nedokázal ukrotit své emoce, na povrch vyvřely komunikační stereotypy z kolektivu vrstevníků a on odsekl s nevěřícně protočenýma očima tomu slušnému postaršímu pánovi na půl huby cosi jako "…no to je snad jasný, vole!!" V ten okamžik přiletěl z forhendové strany nečekaný topspinový úder otevřenou dlaní, který přesně trefil udivenou tvář a tělu mého tatínka udělil tak prudký silový impuls s horní rotací, že se v mžiku přesunulo z metastabilní rovnováhy na vachrlaté štangli do lokálního energetického minima, takže si provizorně ustlalo na překvapené trávě pod zábradlím. Byla to zároveň první i poslední pořádná facka, kterou musel můj dědeček při výchově svého nejstaršího syna použít, protože od té doby byl tento syn opět uctivý, nepříjemné dobytčí oslovení ani jiná podobně citově zabarvená slova do hovoru s rodiči již nikdy nezařadil a vyrostl z něho slušný člověk, na poměry okolní společnosti často snad až příliš slušný, člověk po vzoru svého otce rovněž bytostně nenásilný.
 

neděle 13. ledna 2019

Nedělní miniglosy č.475

I v novém roce pokračuje pravidelné vydávání tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a v únoru oslaví desáté narozeniny, takže se i v dnešním 475. čísle po krátkém "úvodníku" podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst, Jak jsem byl už počtvrté přijat do Autorského klubu, což je, myslím, blogový rekord, a jako obyčejně jsem se na začátku nového roku ohlédl za tím, co mne potkalo v roce právě uplynulém - v článku Co mi také přinesl rok 2018.
 

pátek 11. ledna 2019

Co mi také přinesl rok 2018?

Beru už jako tradici začátkem roku se ohlédnout a z několika rozličných úhlů se vlastníma očima podívat na to, co zajímavého se také odehrálo v uplynulém roce. I letos své ohlédnutí rozdělím do několika článků: Dnes se podíváme na věci mimo oblast blogu, kterému se ještě budu věnovat ve speciálním textu. Jako obyčejně to bude ohlédnutí značně nestrukturované a "bezladuaskladné", body určitě nebudou srovnané podle důležitosti, spíš půjde jen o mozaiku poznámek, které třeba při troše štěstí dají dohromady nějaký "puzzle obrázek". Přinejhorším nedají dohromady nic, ale - co si budeme právě tady na blogu povídat - i takové nic se dá při troše dobré vůle zabalit do úhledného balíčku, který se tváří, jako by byl něčeho plný. Nečekejte tu žádný zpravodajský přehled, co se všechno dělo doma a ve světě, to zastanou jiná média a taky si tím nechci kazit náladu; tady najdete jen pár různorodých událostí, faktů a možná i pocitů, které se mnou měly něco společného, a spoluutvářely tak můj soukromý rok 2018.

úterý 8. ledna 2019

Jak jsem byl počtvrté přijat do Autorského klubu

Znám dost blogerů, kteří se v průběhu různých fází života Autorského klubu (AK) na blog.cz snažili stát jeho členy a nepodařilo se jim to. Z tohoto pohledu může skutečnost, že jsem byl v rámci postupné resuscitace AK přijatý za člena už počtvrté, vypadat jako nesmyslné plýtvání dobrou vůlí správců klubu, které si dostatečně nevážím, protože neustále pendluji branou klubu sem a tam jako nepozorný Hujer studující cestou do práce denní tisk. Proto jsem si řekl, že by nebylo marné podívat se při příležitosti čtvrtého nalodění na bárku AK ve zkratce na důvody, které k mému pendlování vedly.

Dá se říct, že zcela standardní cestou jsem se dostal do klubu jen poprvé, v roce 2010 (neuvěřitelné, jak dlouho už klub existuje; schválně říkám "existuje", nikoli "funguje", protože poměrně dlouhou část svého života strávil v kómatu "na přístrojích"). Podal jsem si tehdy řádnou přihlášku jako spousta ostatních, kdosi se nad ní zamyslel, podíval se, jestli je můj blog dostatečně "autorský" a zdvihl plácačku zelenou stranou ke mně: Tož tedy ano!

neděle 6. ledna 2019

Nedělní miniglosy č.474

Vítám vás i v novém roce 2019 u tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po dvou prázdninových nedělích se tak opět s nadhledem podíváme na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás; tříkrálové vydání týdeníku s pěkně souměrným číslem 474 je připraveno.

Od minulého vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst např. příběh jedné mé staré fotografie Václava Havla, místo tradičním haiku jste si tentokrát mohli zpestřit Vánoce jinou japonskou básnickou formou - Voňavou vánoční tankou a jako obvykle jsem 22. prosince oslavil své "volitelné narozeniny" fotografickou vycházkou po noční Malé Straně. Tentokrát se tedy nedostalo na žádnou vánoční pohádku, protože tomu pohádkovému vánočnímu šturmu z televize se prostě konkurovat nedá :-).
 

středa 2. ledna 2019

O uhelných prázdninách

Když jsem ještě chodil do školy, každé prázdniny pro mě byly něčím tak báječným, až jsem si přál, aby vůbec neměly konec. Zvlášť vánoční prázdniny pro mě měly naprosto neodolatelné kouzlo, které by určitě stálo za vychutnávání o moc delší dobu, než byly ty necelé dva týdny, které většinou vánoční prázdniny trvaly. Vždyť těch pár dní, to musel každý uznat, vůbec nepostačovalo k tomu, abych si pořádně pohrál se všemi těmi skvělými dárky, které ježíšek přinesl, abych si stihl aspoň prolistovat všechny nové knížky a taky náležitě projet nové sáňky. Člověk párkrát mrknul, párkrát si rozsvítil nenapodobitelně zářící vánoční stromeček a najednou už tu byl silvestr, kdy - zdálo se - všichni už už spěchali do nového roku, místo aby si náležitě užívali ten starý, který se doposud zrcadlil v stříbřitém povrchu vánočních ozdob, dobře nastraženým uším lehce praskal v koledách pouštěným na starodávném gramofonu a tak sladce voněl i chutnal v podobě výborného vánočního cukroví. A po silvestru, to už šlo s prázdninami teprve z kopce! Proč kruci všichni tolik pospíchají dopředu za šalbou nového, aniž by si stihli pořádně užít to staré, důvěrně známé?