V posledních letech se dost diskutuje o roli tělesných trestů ve výchově dětí. Tábor vyznavačů zarputilého nenásilí hrozí doživotními nevymýtitelnými traumaty dětí, na které pádná rodičovská ruka byť jen na dálku zahrozí. Tábor "řezačů" zase argumentuje zákonitostmi přírodního výběru, dobrou českou tradicí a četnými příklady těch, co (prý) vyrostli ve slušné lidi i v koexistenci s nepokojným otcovským opaskem či matčinou vařečkou (případně obráceně, abych nevhodně nepodporoval genderové stereotypy).
Můj táta mi kdysi dávno vyprávěl o tom, jak dostal za celý svůj život jednu jedinou facku od svého otce, mého dědečka, pána slušného, vzdělaného a bytostně nenásilného: Bylo to v době, kdy se v pokročilých padesátých letech mezi tehdejšími puberťáky rozšířilo později zcela běžné a v hovorovém jazyce často plevelné oslovení "vole". Můj táta jako výrostek prý tehdy seděl na jakémsi zábradlí a na nějaké jistě velmi naléhavé (i když očima teenagerů samozřejmě zcela nesmyslné) otázky svého otce odpovídal, co mu síly stačily. V jednu chvíli však už nedokázal ukrotit své emoce, na povrch vyvřely komunikační stereotypy z kolektivu vrstevníků a on odsekl s nevěřícně protočenýma očima tomu slušnému postaršímu pánovi na půl huby cosi jako "…no to je snad jasný, vole!!" V ten okamžik přiletěl z forhendové strany nečekaný topspinový úder otevřenou dlaní, který přesně trefil udivenou tvář a tělu mého tatínka udělil tak prudký silový impuls s horní rotací, že se v mžiku přesunulo z metastabilní rovnováhy na vachrlaté štangli do lokálního energetického minima, takže si provizorně ustlalo na překvapené trávě pod zábradlím. Byla to zároveň první i poslední pořádná facka, kterou musel můj dědeček při výchově svého nejstaršího syna použít, protože od té doby byl tento syn opět uctivý, nepříjemné dobytčí oslovení ani jiná podobně citově zabarvená slova do hovoru s rodiči již nikdy nezařadil a vyrostl z něho slušný člověk, na poměry okolní společnosti často snad až příliš slušný, člověk po vzoru svého otce rovněž bytostně nenásilný.