pátek 11. ledna 2019

Co mi také přinesl rok 2018?

Beru už jako tradici začátkem roku se ohlédnout a z několika rozličných úhlů se vlastníma očima podívat na to, co zajímavého se také odehrálo v uplynulém roce. I letos své ohlédnutí rozdělím do několika článků: Dnes se podíváme na věci mimo oblast blogu, kterému se ještě budu věnovat ve speciálním textu. Jako obyčejně to bude ohlédnutí značně nestrukturované a "bezladuaskladné", body určitě nebudou srovnané podle důležitosti, spíš půjde jen o mozaiku poznámek, které třeba při troše štěstí dají dohromady nějaký "puzzle obrázek". Přinejhorším nedají dohromady nic, ale - co si budeme právě tady na blogu povídat - i takové nic se dá při troše dobré vůle zabalit do úhledného balíčku, který se tváří, jako by byl něčeho plný. Nečekejte tu žádný zpravodajský přehled, co se všechno dělo doma a ve světě, to zastanou jiná média a taky si tím nechci kazit náladu; tady najdete jen pár různorodých událostí, faktů a možná i pocitů, které se mnou měly něco společného, a spoluutvářely tak můj soukromý rok 2018.

Loni na jaře jsem sebral zbytky odvahy a rozhodl jsem se konečně udělat to, k čemu už delší dobu vše směřovalo - odejít za svého slušného a zavedeného zaměstnání a vrhnout se do ledovcové vody života bez stabilních (a většinou i nestabilních :-)) příjmů. Konečně jsem se odhodlal udělat si své vytoužené "tvůrčí prázdniny", během kterých fotím, píšu, potkávám se se zajímavými lidmi, jsem aktivní na webu, učím se nové věci a žiju přiměřeně kulturním životem. Už mnohokrát jsem dostal otázku, jestli se mi po normální práci stýská a já musím upřímně připustit, že ne (snad s výjimkou výplatních termínů :-)). Po hodně dlouhé době jsem se přistihl při tom, že se na každý nový den těším tak, že skoro nemůžu dospat, zatímco dřív jsem často naopak nemohl dospat ze stresu, co mne zase během dne nepříjemného čeká. Občas si připadám, jako bych byl na dlouhém pobytu v lázních, kde jednou ze standardních procedur je i připojení k nabíječce. Uvědomuji si, že - i když žiju celkem skromně - něco takového je nezřízený luxus, který si můžu užívat jen po přechodnou dobu, přesto jsem moc rád, že jsem do toho šel, ať už se budou věci dál vyvíjet jakkoli. Ostatně - přece nebudu nadávat na něco, co jsem si sám dobrovolně vybral, no ne? :-)

Dvě významná jubilea pěkně orámovala mou zatím nejrozsáhlejší výstavu fotografií, kterou jsem měl loni na zámku v Dobřichovicích: Začínal jsem vernisáží přesně na 50. výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy a fakticky jsem končil poslední komentovanou prohlídkou na den 100. výročí založení Československa. Mezi tím bylo skoro deset úžasných týdnů, kdy jsem byl na zámku prakticky každý den, absolvoval jsem nespočet skupinových i individuálních prohlídek s mnoha fajn lidmi, ke své velké radosti jsem se osobně setkal s řadou lidí, které jsem do té doby znal jen z virtuálního světa (k tomu se blíže vrátím v článku zaměřeném na blogový rok 2018) a ještě jsme se nakonec s městem Dobřichovice dohodli, že část výstavy zůstane v prostorách zámecké chodby ještě skoro celou zimu, takže kdo byste náhodou jel přes Dobřichovice, na zámku můžete stále vidět 22 z původně vystavených 52 fotek (zde si můžete prohlédnout kompletní E-katalog výstavy). Možná bude znít nafoukaně, když řeknu, že jsem tentokrát byl s výstavou opravdu spokojený - z pohledu obsahového, organizačního i návštěvnického, ale je to tak. Díky výstavě a volnému času jsem navíc poznal i spoustu svých dobřichovických sousedů, takže mi teď víc lidí na ulici odpovídá na pozdrav a méně jich při našem setkání vytáčí na mobilu Policii ČR, že se jim po obci potuluje v pracovní době neznámý pobuda :-).

Můj černý oblázek z hory Fudži, který mi průběžně plní největší životní sny, sice v loňském roce nevydal další báječný plod, ale to neznamená, že bych na něj snad zanevřel a přestal ho nosit. Takového společníka, od kterého je možné se nadít věcí zázračných a je navíc přímým propojením na ten největší zdroj inspirace, který znám, je dobré mít pořád u sebe, aby člověk ani jeden z potenciálních zázraků nepromeškal. Nepůjčuji, ale ve speciálních případech se můžu přimluvit :-).

Vloni jsem do zahraničí vyrazil pouze jednou: Už pojedenácté jsem zavítal na svůj oblíbený řecký ostrov Lefkada, poprvé jsem tam ale přijel už v květnu, kdy je ostrov rozkvetlý milióny pestrobarevných květů. Po této první časně jarní zkušenosti už mi chybí tam přijet jen ve vrcholné zimě, která tam vládla právě v minulých dnech, kdy i tento ostrov byl nečekaně zasypaný sněhem. V Čechách jsem si vyzkoušel letní dva týdny v Konstantinových Lázních, nikoli jako lázeňský host, ale spíš jako chvíli pobývající zvědavý kolemjdoucí. Ve velkém vedru jsem stihl prochodit blízké okolí (např. zajímavý Ovčí vrch, který jsem představil v článku Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?), ale dost času jsem trávil i ve své improvizované "kanceláři" v lázeňském parku, protože moje fotovýstava, která měla začít původně až v říjnu, se nakonec o dva měsíce urychlila, takže jsem z lázní musel skoro každý den řešit takové věci jako návrhy plakátu, program vernisáže i přípravu zvětšenin.

Během svého volna se snažím připravit obsah několika různorodých knížek; u některých mohu vzít jako základ to, co už jsem v minulosti publikoval zde na blogu, a věnuji se spíš úpravám nutným pro jiný účel použití, u jiných píšu kompletně nový text. V reálu to funguje tak, že přes den např. píšu "v práci" novou kapitolu novely, odpoledne se věnuji knížce fejetonů, večer si jdu odpočinout psaním pro tento blog a v noci procházím nově nafocené obrázky a vybírám ty, ve kterých by mohl být nějaký výstavní nebo dokonce obchodní potenciál. No řekněte, není takový obsah "pracovního dne" učiněný luxus?

V loňském roce jsem začal chodit mezi velmi zajímavé lidi, kteří mají pozitivní osobní vztah k Japonsku a scházejí se pravidelně v pražské restauraci Miyabi. Díky tomu jsem měl úžasnou možnost několikrát se jako host účastnit čajového obřadu, vyzkoušel jsem si ochutnávku saké a různých jiných japonských dobrot, vyslechl jsem řadu zajímavých souvisejících přednášek a prohlédl jsem si několik fotografických výstav s japonskými náměty. Jednu fotopřednášku jsem také pro místní japanofily sám připravil - byla o mých praktických zkušenostech s výstupy na horu Fudži, no a nedávno se na jedné seanci dokonce recitovaly moje básničky haiku, což byl pro mne jako pro autora velmi silný zážitek, který by pravověrného Japonce na mém místě možná přiměl uvažovat o rituální literární sebevraždě, leč já jsem otrlým Čechem, tak jsem to nakonec ustál s neporušeným břichem, jen jsem si z toho pro sebe vyvodil poučení, že svá haiku už nenechám na podobných akcích neoficiálně tlumočit do angličtiny a japonštiny a předem si zjistím, jestli aspoň jeden ze zúčastněných diváků tuší, že Bedřich Hrozný nebyl středověký krutovládce, protože takový výklad může význam drobného textu nepříjemně posunout (viz haiku Umění klínopisu...) :-).

Docela mě překvapilo, že i loňský rok jsem nakonec ukončil s mírně přebytkovým rozpočtem (+3.2%), takže jsem nakonec nestihl na volné noze úplně rozfofrovat příjmy z první poloviny roku. Rok 2019 bude plánovaně silně deficitní, tak si to loňské slušné hospodaření ještě musím užít.

Těsně před Vánoci jsem se dozvěděl překvapující informaci, že jedna studentka AMU zhudebnila v rámci zápočtu z jednoho netradičního předmětu mou fotku Ostrov harfenistek. Vznikla pozoruhodná elektroakustická kompozice, kterou si považuji za čest, byť - jak jsem byl autorkou upozorněn - "musela splňovat parametry moderního zadání a hodí se víc jako hudební kulisa než pro soustředěný poslech". Pro mě každopádně moc milé překvapení; však kterému fotografovi se něco takového poštěstí?

Loni jsem nijak nerozšířil svoji fotovýbavu. Investoval jsem ale po delším zvažování ne úplně zanedbatelné prostředky do kvalitního "fotomonitoru", díky kterému zcela odpadly dřívější problémy se změnami barevnosti fotek při přenosu z mého počítače do počítače, ze kterého se pak tisknou zvětšeniny. Mám teď jistotu, že jak si fotku připravím na svém pracovním stole, tak skutečně vyleze z tiskárny ve firmě, která mi výstavní zvětšeniny tiskne, takže odpadla různá nedorozumění, reklamace a dohady, jak má vlastně správně fotka vypadat a na čí straně případně byla chyba.

I když i nadále funguje můj původní osobní fotoweb www.petrvapenik.cz, paralelně jsem připravil základ zcela nových webových stránek, které bych rád na jaře přepnul do standardního režimu pod svou existující doménu. Testovací verze nových webových stránek je pro zájemce k dispozici zde: https://pvapenik.wixsite.com/photo

Během půl roku mimo zaměstnání se mi povedlo zhubnout prvních šest z celkových plánovaných patnácti kilogramů. Naplnilo se tak to, co říkám všem známým, kteří mě přistihnou, jak běžím s nějakou fotkou pod paží, abych ji ukázal případnému zájemci o koupi: Na logickou otázku: "A dá se tím uživit?" totiž odpovídám pravdivě: "Uživit se tím nedá, ale dá se tím zhubnout! :-) Tak věřím, že to bude ještě nějakou dobu pokračovat, protože plán je plán!

Ehmmmm, své neučesané zápisky jsem si po sobě přečetl a jako obyčejně jsem dospěl k přesvědčení, že rok 2018 byl vlastně nadmíru dobrý - v tom, co dobrého přinesl, a především v tom, co špatného nepřinesl, což jsou většinou věci, o kterých se v ročním bilancování moc nepíše a mělo by. Nepovedlo se v něm zdaleka všechno, co bych si přál, ale i tak toho dobrého bylo dost.

Myslím, že loňský rok byl z pohledu toho co mu předcházelo, velmi dobrým dalším hlavním chodem na hostině života, no a z pohledu toho, co by mohlo následovat, zase moc dobrým předkrmem. Tak věřím, že i rok 2019 bude pro nás všechny tak plný různorodých chutí, že se nestihneme olizovat. Držím nám palce! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.