Znám dost blogerů, kteří se v průběhu různých fází života Autorského klubu (AK) na blog.cz snažili stát jeho členy a nepodařilo se jim to. Z tohoto pohledu může skutečnost, že jsem byl v rámci postupné resuscitace AK přijatý za člena už počtvrté, vypadat jako nesmyslné plýtvání dobrou vůlí správců klubu, které si dostatečně nevážím, protože neustále pendluji branou klubu sem a tam jako nepozorný Hujer studující cestou do práce denní tisk. Proto jsem si řekl, že by nebylo marné podívat se při příležitosti čtvrtého nalodění na bárku AK ve zkratce na důvody, které k mému pendlování vedly.
Dá se říct, že zcela standardní cestou jsem se dostal do klubu jen poprvé, v roce 2010 (neuvěřitelné, jak dlouho už klub existuje; schválně říkám "existuje", nikoli "funguje", protože poměrně dlouhou část svého života strávil v kómatu "na přístrojích"). Podal jsem si tehdy řádnou přihlášku jako spousta ostatních, kdosi se nad ní zamyslel, podíval se, jestli je můj blog dostatečně "autorský" a zdvihl plácačku zelenou stranou ke mně: Tož tedy ano!
Začátkem roku 2011 jsem se spolu s mnoha dalšími zčistajasna ocitl venku za branou, aniž bych tušil, proč. Zeptal jsem se tedy správce, napsal jsem mu důvody, proč si myslím, že můj blog je pořád stejně "autorský" jako dříve, a než jsem stihl použít všechny připravené argumenty, proč jsem se tehdy domníval, že bych v klubu měl zůstat i nadále, stejně náhle jsem se ocitl zpátky. Prý kdo se o své členství v klubu zajímá, ten si ho i zaslouží. Trochu jsem u toho krčil nechápavě rameny, ale jsem zvyklý, že nemusím rozumět všemu.
Pak následovalo přechodné období, kdy jsem naopak byl - podotýkám, že bez větších vlastních zásluh, protože jsem na blog přispíval pořád přibližně stejně a snažil jsem se, aby si můj blog držel zřetelnou autorskou linku, nikoli ovšem kvůli klubu, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu - správcem označován za jeden z pilířů klubu, což vyvrcholilo rozhovorem pro AK v létě 2014.
Začátkem roku 2016 jsem svými ironickými poznámkami k (ne)chodu klubu zjevně rozčílil olympské klubové bohy a opět jsem se bez předchozího varování ocitl na dlažbě před bránou. Několik měsíců jsem se pak snažil přimět zarytě mlčenlivého správce k nějakému jasnějšímu vyjádření, leč výsledkem byla jen dlouhá zákopová válka mezi námi, během níž jsme si navzájem řekli a učinili o mnoho víc, než bývá mezi gentlemany běžné, ale protože všechno špatné bývá i k něčemu dobré, výsledkem byla mimo jiné i trojice článků s mohutnou veřejnou odezvou (jeden z nich je dodnes článkem s vůbec největším počtem komentářů za téměř 10 let fungování mého blogu), kvůli kterým jsem si raději udělal kompletní zálohu celého blogu, protože jsem musel počítat i s variantou, že se nejspíš po publikování těchto článků ocitnu na dlažbě nejen před branou AK, ale před branou celého blogu.
Moje třetí angažmá v Autorském klubu bylo nejkratší a trvalo jen několik hodin. Správce v záchvatu náhlé smířlivosti na začátku roku 2017 usoudil, že už nezlobím tolik jako dřív, takže jsem se nejspíš "polepšil", a rozhodl se mě (opět bez mého vědomí) mezi členy klubu vrátit. Když jsem to zjistil, hned jsem se proti takové formě opětovného přijetí důrazně ohradil, protože nefunkční klub, kde členství záleží jen na tom, jak se momentálně vyspal jeho administrátor, opravdu není aktivitou podle mého gusta a pobývání v něm mi bylo pricipiálně proti mysli. Moje naléhavá žádost o další vykopnutí z AK byla tentokrát vyslyšena promptně, a já se tak potřetí - a myslel jsem že definitivně - ocitl za známou branou, ze které mi už vrátný mával jako starému známému.
No a pak přišlo pro mne trochu překvapivé "adventní" rozhodnutí Hanky zkusit probudit Autorský klub z dlouhého vegetativního živoření, kdy jediné, co z klubu zůstalo, bylo zobrazování článků klubových členů na titulce blogu. Můj blog se objevil mezi navrženými kandidáty na vstup do klubu (děkuji, Janinko :-)) a v dost překotném a rozporuplném hlasování na přelomu roku jsem se dostal do desítky blogerů, kteří se do AK kvalifikovali.
Samozřejmě, nezapomenu svou mantru, kterou pošetile mumlám už několik let - že totiž Autorský klub potřebuje nejprve jasnou, byť třebas úplně jednoduchou představu, jaký má být jeho smysl, k čemu má být dobrý, co chce nabídnout svým členům a co po nich za to bude chtít, čím chce být pro ostatní blogery z této platformy a čím případně pro ty úplně odjinud (ano, třeba i pro ty, co odsud v posledních letech - často posmutněle a rozpačitě - odešli). Z výsledku pak přirozeně vyplyne, jak má klub prakticky fungovat, co z jeho náplně může řídit "samospráva" a co bude vyžadovat pevnou správcovskou ruku, kolik členů bude účelné mít a jak se členové mají obměňovat a přijímat. Zatím jsem se ale vždycky dozvěděl jen to, že jediný, komu něco takového chybí, jsem já sám, proto svou nesmělou mantru opakuji jen tiše, abych všechny ostatní, kteří nic takového v praktickém životě klubu nepostrádají, zbytečně nevyrušoval :-).
Když jsem pobýval "za hradbami", pokusil jsem se několikrát přijít s návrhem, který by fungování AK dost zásadně proměnil (když už nefunguje vůbec nic, někdy je lepší začít úplně nanovo a jinak, než se snažit opravit neopravitelné); navrhoval jsem přes stávající členy klubu se víc zaměřit na nové blogery, pro které by byla propagace na titulce, myslím, mnohem důležitější než pro "staré blogové pardály" se širokým a stabilním zázemím návštěvníků. Už jsem se ale smířil s tím, že se mi pro tuto představu nepodařilo získat dostatečnou podporu, tak budu ctít demokratické zásady a nebudu se svým "startup konceptem" dál nesmyslně prudit. Ale smysl klubu a základní aktuální pravidla jeho fungování jsou podle mne pilíře, které by měl mít každý člen i uchazeč o členství "zadřené pod kůží" a které by měly být - pokud míníme resuscitaci klubu aspoň trochu vážně - jasně a srozumitelně formulované co nejdřív, aspoň v podobě variant k širší diskusi.
Nu, nemyslím si, že by nás v Autorském klubu bylo moc, kteří jsme byli přijati hned čtyřikrát, navíc tak různorodou formou. Říká se, že do stejné řeky nevstoupíš ani dvakrát, natožpak čtyřikrát. Jedním z důvodů, proč tentokrát proti svému přijetí nebudu nijak protestovat, byť jsem ho tentokrát neinicioval a neusiloval jsem o ně (ale ani jsem se mu, pravda, nijak nebránil), je i mé přesvědčení a naděje, že Autorský klub nebude v budoucnu stejnou řekou jako v posledních letech, řekou se stojatou, neprůzračnou a - utiší-li se zvečera vítr - při březích i citelně zapáchající vodou.
Ač v reálném životě neplavec, pohyb ve virtuálním proudu AK znovu rád risknu. Ostatně - co se mi může stát horšího, než že se zase po nějaké době ocitnu po hujerovsku za branou, kde už to dobře znám, a s mým kámošem vrátným na sebe navzájem jako vždycky vesele zamáváme? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.