Zastavení první - leden 2009:
Teploměr ukazuje skoro devětatřicet. Ne venku, není přece červenec. Uvnitř. Nejlepší by bylo chřipku přespat nebo přepít, ale ani jedno se mi nedaří, protože jsem se právě před chvílí probudil z mrákotného polospánku a v celém bytě není ani hlt alkoholu. Pouštím si z nouze počítač; aspoň se mrknu, co je to vlastně ten blog, o kterém se čas od času mluví. Nikdy jsem žádný nečetl, jen jsem slyšel, že prý takhle někteří lidé píšou, když si jejich šuplík začne stěžovat na to, že jeho život už je příliš těžký. No jo, ale co psát? A najde to někdo v tomhle vesmíru plném poletujících šuplíků? Nikdy jsem si přece nechtěl psát deník a teď píšu o chřipce jen proto, že ji právě mám! To nám ten blog panečku pěkně začíná!
Zastavení druhé - červenec 2009:
To je přece blbé psát o docela normální bouřce. Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? Natož když můj blog stejně nikdo nečte. Těch pár lidí, co se přišlo za poslední půlrok na moje články podívat (většinou omylem) asi tak odpovídá počtu lidí, kteří omylem otevřeli můj "šuplík s literárními přebytky" v ložnici. Hmmmmm... A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok? No, za rok... Co bude za rok?
Zastavení třetí - listopad 2009:
Je to divný pocit, jako byste se procházeli centrem města nazí. Už zkoušet psát poezii je, myslím, dostatečná úchylka na to, abyste dostávali propustku do normálního života jen na chvilku a kontrolovaně. A když zmáčknete tohle tlačítko, rázem do vašeho nitra uvidí celý svět. Co si ti lidé pomyslí, když zmáčknu "PUBLIKOVAT"? Ale co, proč se bát, stejně to tu nikdo nečte. S jediným vracejícím se návštěvníkem jsem se po čtvrt roce rozhádal a jiní nejsou na obzoru. Takže se nebudu producírovat nahý na Václaváku ale maximálně tak na polní cestě na kraji vesnice. Tak jo, snad jsou dnes všichni vesničani v hospodě a nikdo mě neuvidí! Ťuk!
Zastavení čtvrté - únor 2010:
Prostý jednovětý deníkový záznam by byl jistě jednodušší a srozumitelnější: "Dnes, 1.února 2010 jsem dočetl (pokolikáté už?) svou oblíbenou Vančurovu knížku Rozmarné léto." No jo, ale když nechci, aby tenhle blog byl prvoplánovým deníkem, měl bych asi tuhle stručnou poznámku naformulovat nějak jinak. Jeden čtenář pochopí, že jde vlastně o prostý deníkový záznam, druhý čtenář si třeba těch pár nevěcně nadbytečných slov polaská chuťovými buňkami jazykového gurmána, třetí zakroutí nechápavě hlavou, že Vápeník už má zase delírium. Každý čtenář má od blogu vlastní klíč, který pasuje jen do některých komůrek. Jen aby přišli aspoň ti tři!
Zastavení páté - červen 2010:
Pořád jen píšu a píšu a přitom ostatní dávají na své blogy spousty fotek. Že bych to taky zkusil? Jak se to vlastně dělá? Už takhle mám potíž s publikováním jednoduchého textu, můj přenosný internet si nějak nerozumí s administrací blogu a někdy musím zkoušet uložit článek třeba dvacetkrát, než se mi to konečně podaří. A kolikrát jsem už o kusy napsaného textu nebo i celý hotový článek přišel... Prostě se rozplynul ve vesmírném prostoru kolem mého blogového Červeného trpaslíka. Vyzkoušet se má všechno. Zrovna jsem si přivezl pár podivných fotek z návštěvy rodičů ve Staňkově. Že by takové fotky možná jednou mohly být i na veřejnosti volně přístupné výstavě? Asi blouzníte z hladu, ne?
Zastavení šesté - listopad 2010:
Kdo to sakra řekl, že když něco, co vás tíží, napíšete na blog, uleví se vám? Tohle že má být ta úleva? Blogové články jsou jako činky, které je třeba na vzpěračském pódiu před lidmi dostat nad hlavu. Některé jsou lehounké jako pouťové balónky, jiné jsou z masivního kovu, každý odstavec představuje další závaží a ještě to vypadá, že podlaha musí být magnetická. Někdo dává přednost trhu, jiný nadhozu, každý se se svou činkou pere, jak umí. Zvláštní - když ji nakonec zvednete, tak i když ji pak pustíte na úplné stejné místo, na kterém byla na začátku, nic není jako před tím; svět kolem vypadá snesitelnější, diváci usměvavější a všechna závaží o něco lehčí. A je fuk, jestli vám rozhodčí váš pokus uznají jako platný a někdo z hlediště zatleská nebo jen otráveně zívne.
Zastavení sedmé - prosinec 2010:
Myslel jsem si, že až někdy budu chtít napsat své první haiku, zařídím si klidný večer, zatopím si v krbu, sednu si k psacímu stolu, na kterém bude čerstvý bělostný papír, zhluboka se zamyslím a začnu tvořit. Ve skutečnosti to bylo ve vymražené noční tramvaji, na šedém tvrdém plastovém sedátku, na kus rychle utrženého papíru nebo snad dokonce na nějakou účtenku, propiskou, která vynechávala, a o žádném tvoření nemohla být řeč, protože všechno bylo dávno hotové i bez mého kreativního přičinění a stačilo jen dobře poslouchat a pak to zapsat bez gramatických chyb. Když se člověk narodí poprvé, moc si to nevychutnává, a i kdyby v tu chvíli měl sebevětší touhu popsat své fascinující pocity, stejně ho nepustí k počítači. Naštěstí mám srovnání a řeknu vám upřímně: Podruhé je to o moc lepší!
Zastavení osmé - březen 2011:
Můj nejdelší den trval snad roky a každá vteřina se vlekla tak líně, že i Albert Einstein by nad tím kroutil hlavou. Není nezbytné pohybovat se rychlostí blízkou rychlosti světla. Stačí stát bezmocným strachem rozklepanou nohou na pevném prvohorním fundamentu, který tvoří většinu naší země, a být duchem tam, kde se rozdováděné živly na nějakou dobu vyškubly z opratí. Obavy samy o sobě nedokážou ničemu pomoct, jen zdržují uplývající vteřiny: "Ještě nechoď, pobuď tu se mnou, vždyť není kam spěchat," přesvědčují každou z nich. Po pár hodinách se naštěstí čas opět rozběhl a já věděl, že musím využít toho, že hodiny opět tikají, a vyrazit na dlouhou cestu do míst, kde jsou tyhle živly doma, i když tam budu houby platný.
Zastavení deváté - září 2011:
Příspěvek na blog se dá psát leckde, ale myslím, že zas není tolik lidí, kteří svůj článek psali mimo oficiální sezónu na samotném vrcholu hory Fudži. Tedy - přesněji řečeno aspoň rozepsali, protože pak dorazil ledový vichr a po zbytek noci jsem měl úplně jiné starosti než stylistiku přímé reportáže. "A když jsi na vrcholu posvátné hory strávil o samotě noc, nespatřil jsi tam náhodou duchy hory?" zeptal se mě o tři roky později jeden starý Japonec. Pokrčil jsem rameny. Někdy je lepší pořádně se rozhlížet kolem sebe a pak teprve psát. Ale snad pro to mé okouzlení místem a hvězdami na dosah měli neviditelní bohové hory pochopení.
Zastavení desáté - září 2013:
Blogové čtenářstvo dává většinou přednost úderné stručnosti před vykecáváním, což poznávám pokaždé, když můj nade vší pochybnost úžasný patnáctistránkový text nemá tak vřelou odezvu, jakou by si podle mého skromného mínění zasloužil :-). Jednou jsem byl ale ke stručnosti donucen pravidly literární soutěže. "Každý účastník musí svou povídku na striktně určené téma vtěsnat do pouhých 1800 znaků včetně mezer," pravila litera dočasného blogového zákona. V tomhle rozsahu prostě mnoho vzájemně provázaných literárních motivů nerozjedete.
Zastavení jedenácté - duben 2015:
Často bychom někde chtěli být a nemůžeme, jindy se zase přichomýtneme tam, kam jsme se ani ve snech netroufali dostat, tyhle věci bývají v životě docela vyvážené. Blog někdy může docela dobře informovat o tom druhém uvedeném případu a - když holt není k dispozici lepší rozumná možnost - aspoň neuměle a neplnohodnotně nahrazovat ten první. Jaj, kde všude bych v těch uplynulých deseti letech býval rád byl, kdyby to jen trošku šlo! Ale když už to opravdu nešlo, aspoň jsem za sebe poslal náhradníka v podobě blogového článku. Jasně není to ono. Na dálku to nikdy není ono!
Zastavení dvanácté - červen 2015:
"Slova, slova, slova," říká ústy jednoho slavného prince nejmenovaný kolega literát, který by jistě měl velmi navštěvovaný a obsáhlý blog, který by byl ozdobou Autorského klubu, kdyby bylo blogování v módě už za jeho dob. "Slova, obraz, zvuk," parafrázuji jeho dávný albětinsko-dánský feudální výrok já. Slovům a obrazům dávám, myslím, prostor dostatečný, ke zvuku sahám jen zřídka, protože mi to dá o dost víc práce než tradiční průměrné 3-4 hodiny na jeden článek. Ale v tomhle průřezu deseti léty fungování blogu by ani zvuk neměl chybět. Tak teď už zbývá snad jen tanec, ale to bych vám opravdu nepřál!
Zastavení třinácté - listopad 2016:
Čas od času mají blogy a blogeři tendenci se nějak poměřovat mezi sebou, i když to ve skutečnosti nejde a každé měřítko je jinak zavádějící. Ale to neplatí zdaleka jen pro blogy, ale i pro mnoho jiných poměřování, a přesto je náš svět často nesmyslným poměřováním doslova napěchovaný, že se před tím nedá utéct. Pro mne a pro můj blog z takového jednoho poměřování vyplynul pozoruhodný zážitek z večera, který - nejspíš proto, že většina lidí přišla v gala - byl podle slavnostních propozic rovnou galavečerem. Podle některých názorů by to měl být jeden z vrcholů blogerova života, mně to přišlo minimálně jako dobrý podnět pro další z článků.
Zastavení čtrnácté - červen 2017:
O čem ale pořád psát, ptají se často ve svých příspěvcích blogeři. O čem? O čemkoli. Zajímavě o věcech nezajímavých obyčejně o věcech neobyčejných, vtipně o věcech vážných, poeticky o věcech prozaických.O věcech, které mohou někoho potěšit, byť by to byl shodou nepříznivých okolností jen autor samotný. O sobě, i když to tak na první pohled nevypadá a někdy si to tak ani nepřejeme. Neříkám, že všech 1688 článků, které od jednoho mátožného chřipkového dobřichovického večera během těch deseti let vznikly, je právě takových, to zcela jistě ne. Ano, chtěly by být a pár z nich možná i je. I když jsou někdy témata blogového vyprávění na první pohled obskurní.
Všechno na blogu je závislé na dané chvíli, rozpoložení, náladě. Kdybych psal těchto čtrnáct zastavení zítra, byla by jiná, zastavil bych se u jiných článků, u jiných událostí, napadly by mě mezi nimi jiné souvislosti. A že těch událostí, souvislostí, podnětů, inspirací i lidí za těch dlouhých deset let bylo. Ale narozeniny jsou právě dnes, a proto je hypotetický zítřejší - a kdoví, možná o moc lepší - článek vytěsněný tím reálným dnešním.
Nezbývá než poděkovat těm, kteří všechny ty události a souvislosti během deseti let spoluutvářeli a inspirovali, protože bez nich by byly jiné a často by neexistovaly vůbec, i těm, kteří si sem o nich chodili a chodí i nadále číst, protože bez nich by takový prostor postrádal podstatnou část svého smyslu.
Všem nám dnes proto přesně v jedenáct hodin v noci připiju dobrým narozeninovým vínem. Jen nesmí být moc vychlazené, protože se mi zdá, že na mě po těch deseti dlouhých a neskutečně krásných letech už zase něco leze! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.