úterý 2. února 2010

O rozmarném létě v zimě

Pozn.: Kdybyste mne náhodou podezřívali, že jsem se v místnosti, za jejímiž okny zuří intenzivní lokální ochlazování, právě prokochal Vančurovým Rozmarným létem, máte samozřejmě pravdu.

"Tento způsob zimy," děl mistr Antonín, odvraceje svůj pohled od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným. Který měsíc nám zbývá, když ani leden není dost vhodný, abychom dbali našeho přesvědčení, že koule zemská se ve svém nebeském úprku ohřívá bez přestání."
"Hle, plovárna Varů Krokových i tato číška plná druhdy lahodného moku, proměnila se v kámen, jiskrný sice v paprscích slunečních, leč dobře obrněný proti různorodým choutkám lidského plemene," dal spočinouti svým nohám na ledové krustě podivuhodné říčky Orše kanovník Roch, zkoušeje zda kra při břehu odolá váze jeho zkušenostmi odulého těla i s knihou založenou bez užitku ve zbytcích tepla v podpaží.

"Rozhlédněte se," nadýchl se k novému proudu rozdurdění a zlosti mistr Důra, tra o sebe své zimou znecitlivělé dlaně, "a nespatříte nic než sněhové hory a bělostné vrstvy rozličných zmrazků, při doteku s nimiž i bota oddaně poctivá laje svému pánu, že opustil vytopenou chýš, a červený nos, uši i tváře jen zdánlivě a mimo skutečný řád věcí upomínají na novoroční oslavy opojné hojnosti. Žel, pánové, jsem příliš chud, než aby mi bylo dovoleno býti hněvivým, leč chtěl bych zaklíti téměř bezprostředně."
"Vaše sklenice zdá se být příliš dlouho plná," děl major Hugo přikvapiv dnes jako poslední. "Nebylo by lépe z ní vysypati vyčpělé slitky?" A hlavou nevěřícně pokyvuje obrátil číšky dnem k nebi, aniž se s jejich obsahem co dalšího událo.
 
"Vysypávati do přemrzlého sněhu víno proměněné zásahem Pána v led a kaziti knihy jsou těžká provinění," odvětil kanovník. "Snad kdybychom v trpělivosti vyčkali dějů, které z podnebí obroušeného staletími do mírné podoby učiní tropy slibované věrozvěsty nových pořádků, jak káže začasté zde přítomný mistr plovárenský, dočkali bychom se příležitosti svlažit ještě někdy naše hrdla vínem tekoucím svobodně vstříc budoucnosti. Aspoň podobně mluviti jsem vás dříve slýchal a vaše oči přitom plály všemi ohni světa. Pozdržel jste si ta moudra dodnes, mistře Antoníne, i když dokonce i rtuť v měřicích přístrojích hrozí zkamenět?" Kniha se mu arci vysmekla a propadla sněhem prachovým až někam dolů k zemi, kde bylo lze tušiti zbytků poříčních luk.

"Vaše uši," děl v odpověď mistr, potahuje labužnicky z doutníku, "zalehly hukotem knih stavějících se v odpor vědě dneška, knih, jež pořvávají proti pokroku v poznání, i jsou-li zavřeny. Vězte, že člověk a nikdo jiný je tím vším vinen."
"Jak pošetilé jest obírati se v hovoru vinami lidskými. Jejich odsouzení ponechme tomu, komu přísluší. Je zřejmé, že zcela pomíjíte věcí věčných, aniž náhradou užíváte zdravého rozumu," vzdychl abbé. "Probůh," zvolal, "podržte si omrzlými prsty svůj doutník a buďte němý."

"Kdybyste nevyřizovali pře křikem," pronesl major, smutně ťukaje rybářským prutem o led, "mohl bych vám býti tu a tam užitečným, avšak pokud mohu souditi, vaše zadostiučinění jest, máte-li poslední slovo."

A tak mistr plovárenský, kanovník i major, lidé vzdorující štiplavému mrazu, podupávají dál na zasněženém břehu Orše, jedni v naději, že budoucnost spěje směrem od ledu a mrazu k věčně slunečné rajské zahradě, druzí v obavách z téhož, protože slunce a horko shledávají býti známkami počínajícího pekla. Komu z nich dát za pravdu?

Kdysi znal jsem několik veršů, jež se hodí říkati za okolností pohnutých a za podobně mrazivé povětrnosti, pohříchu neuchoval jsem v své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: "S Vaňkem se raď!"

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.