neděle 21. února 2010

O chodeckém průkazu

Na chvilku jsem se v chůzi zamyslel s mobilním telefonem u ucha. Nevím už, s kým jsem mluvil, ale musel jsem se zaposlouchat do nějakého krásného hlasu na druhém konci, protože jsem úplně přestal být obezřetný. Stáli tam za rohem dva a já si jich nevšiml. Nikdy v tomhle místě nestáli, nevím, co je to zrovna dnes napadlo. Bylo mi jasné, že mám průšvih. Policisté mi zastoupili cestu. Mobil jsem stihl uličnicky schovat do kapsy, i když bylo jasné, že ho mají vyfocený. Přinejmenším.

"Váš chodecký průkaz, prosím," rozkázal přísně Zlý a já barevnou kartičku se svou fotkou dával z ruky jen velmi velmi neochotně. Nechat se chytit s mobilem u ucha zrovna na takovém rušném chodníku, to je tedy pech!
"Víte, čeho jste se dopustil?" Neumím tak dobře lhát, abych řekl, že ne. "Ten mobil…" hlesl jsem.
"Ano, samozřejmě," pokývali hlavou. "Ale taky jste šel moc rychle, naměřili jsme vám 6,3 km v hodině. A víte, kolik se tu smí chodit?" "Pět," vzdechl jsem. "No tak," vyčítavě se na mne podíval druhý. "V uzavřené obci?"
"V uzavřené obci jenom čtyři," připustil jsem. "Trochu pospíchám…"
"To říkají všichni takoví, jako jste vy," zamračil se na mne Zlý. Vypadalo to špatně.
 
"Pozorujeme vás už nějakou dobu. Jen se podívejte," strčil mi pod nos pár fotografií, na kterých jsem byl bezesporu já. "Nebezpečné předcházení…" Hodný měl přece jenom o něco vstřícnější způsoby než Zlý. "Vidíte, tady jste úplně v protisměru! Tady jste nedal znamení o změně směru chůze a ten pán za vámi do vás málem vaší vinou vrazil. Neudržujete ani přiměřené rozestupy, kdyby tohle dělal každý, byl by na chodnících strašný zmatek. No a teď ten mobil, to je, nezlobte se, vrchol drzosti, přece s mobilem u ucha se vůbec nemůžete soustředit na chůzi a jste nebezpečný svému okolí." Mezitím mne Zlý obešel, podíval se na mé ošoupané černé polobotky a poručil: "Ukažte je zespodu!" Jasně, nemám zimní podrážky, i když je pod nulou. "Ráno to vypadalo, že bude tepleji…" zkusil jsem výmluvu, ale bylo to jasné.

"Za těchto okolností se určitě nebudete divit, že vám váš chodecký průkaz nemůžu vrátit!" Zlý je nekompromisní.
"Má pro vás kdo přijet?" zeptal se Hodný skoro starostlivě.
"To mi nemůžete udělat!" téměř jsem vykřikl. Mám byt kousek od svého pracoviště, pěšky je to sotva čtvrthodinku. A teď budu muset každé ráno trávit ve svém autě dvě hodiny v dopravní zácpě.
"Na to jste měl myslet dřív!" rozhodl Zlý.
"Tak máte někoho, kdo vás tu naloží?" znovu se zeptal ten relativně Hodný. "Dál prostě jít nemůžete."
"Obvolám pár známých," rezignoval jsem.
"Nebuďte smutnej, profesionální chodci to v takovém případě mají horší." Hodný je aspoň člověk.

Sedím na lavičce a mobilem, který celou tuhle štrapáci zavinil, zkouším sehnat někoho, kdo mne odtud vysvobodí jako zakletého prince, který nesmí po svých udělat ani krok. Dostat tak do rukou sudičky!

Kolem mne procházejí lidé v přiměřených rozestupech, pěkně spořádaně a maximální rychlostí 4 km za hodinu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.