Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži

Když začala celosvětová koronavirová krize, zrovna jsem v té době připravoval soutěžní kolekci fotek do jedné soutěže v Pekingu. Ne proto, že bych měl nějak zvlášť rád Čínu nebo její měnu (případné výhry v soutěži byly samozřejmě v jüanech), ale protože mi právě výborně vyhovovalo vyhlášené soutěžní téma. Pravda, při přihlašování do soutěže jsem se musel obrnit trpělivostí, protože internetové funkčnosti využívané pro vstup do soutěže byly převelice pozadu za aktuálním standardem a silně pokulhávaly dokonce i za standardem tehdy mé domovské blogovací platformy blog.cz, což už je co říct. Nakonec jsem se tam ale přes četné podivné dávnověké formuláře se spoustou otázek a přes tajuplná zákoutí bez anglické verze (kdoví, s čím vším jsem cestou - netuše, na co klikám - souhlasil) probojoval a svoje dvě fotky jsem do soutěže přihlásil. No, přihlásil, spíš vhodil kamsi za nepřívětivou hranici do tmy, protože nikdy mi nepřišlo žádné potvrzení, nedejbože pak poděkování, jak bývá u slušnějších soutěžních destinací zvykem. Ale ani mi při tom nikdo (asi) nevyhrožoval, ani po mně nikdo nestřílel jako po "narušiteli". Nějaké základní historické povědomí mám, takže vím, že bývalo i hůř.

Od uzávěrky koncem března jsou stránky čínské soutěže mírumilovně tiché, nic se neodehrálo, nekonalo se žádné vyhlášení výsledků, poslední informací je, že čas pro přihlášení do soutěže vypršel. Ano, svět - včetně Číny - měl najednou úplně jiné starosti a kulturní nadstavba v podobě fotografií byla nejspíš odhozena jako přebytečný pytel s pískem, ve snaze zbrzdit povážlivě rychlé klesání balónu materiálně-technické a ideologické základny. Ještěže mám ty sporé základy marxismu-leninismu z mládí, abych tuhle historickou danost správně chápal.

 Jedna ze dvou do pekingské soutěže zaslaných fotek

Pomalu se loučím s představou, že tenhle malý čínský fotografický drak by v sobě mohl ještě znovu rozdmýchat plamen života. I kdyby tak ale náhodou učinil, stejně bych měl jako Čech nejspíš utrum. Velká východní země (kterou jsem jen dvakrát v životě přelétal), v níž existuje velmi specifická symbióza ideologického socialistického dirigismu a regulovaného sice, ale v mnoha ohledech bezskrupulózního kapitalismu, se teď totiž s námi teď zrovna nemá moc ráda. A přitom by přece stačilo tak málo: Dělat jen to, co se velmoci zamlouvá. Jako by to pro nás s našimi historickými zkušenostmi bylo něco nového!

Nemá přece smysl provokovat nacistické Německo svými hloupými a nepřiměřenými výpady! říkávali kdysi mnozí řádně uvědomělí českoslovenští občani. Když budou Němci chtít, vojensky nás zlikvidujou a stejně proti nim nic nezmůžeme, tak bychom se měli snažit domluvit se s nimi po dobrém a ne do nich šít, jako to dělají ti výtržníci Voskovec s Werichem v Osvobozeném divadle. Není pak divu, že jeden německý diplomatický protest stíhá druhý: Osel a stín, Pěst na oko, Kat a blázen, Těžká Barbora... Někdo by měl těm komediantům konečně zatnout tipec, jinak to ještě nakonec odneseme všichni a Tisíciletá říše se na nás bude zlobit. Ehmmm, jak dlouho že ta "tisíciletá" říše vydržela a jak na ni dnes vzpomínáme? A jak na Wericha s Voskovcem?

Nemá přece smysl provokovat Sovětský svaz tím, že se mu budeme protivit a chtít dělat věci po svém! říkali mnozí (často ti samí jako v předchozím odstavci) v éře ústavou posvěcené komunistické vedoucí úlohy ve státě. Když budou Sověti chtít, zadupou nás do země a udělají z nás svou další svazovou republiku. Radši se s nimi domluvíme po dobrém, vždyť jsme tak nějak všichni Slovani, že? Ostatně, vždyť nám není v tom chomoutu ani tak špatně, naše zřízení je spravedlivé a máme své zákonem dané jistoty. Co na tom ti ztroskotanci, samozvanci a imperialističtí zaprodanci mají, že se do nich musí pořád navážet. Když se jim tu nelíbí, tak ať táhnou, jinak to ještě odneseme všichni a země, kde zítra již znamená včera, se na nás bude zlobit! Ehmmm, ale kdeže je už drahná léta náš dávný vzor - Svaz sovětských socialistických republik a slovutná Komunistická internacionála? A jak na ně dnes vzpomínáme?

Nemá přece žádný smysl provokovat takovou hospodářskou a politickou velmoc, jakou je Čína! říkají mnozí právě teď. Když bude ta miliarda a půl Číňanů chtít, umlátí nás čepicemi. Radši s nimi buďme zadobře, jako se o to snaží všechny rozumné země, co na tom, že vypadáme s tím devótně ohnutým hřbetem většiny papalášů jako slouhové, však to pro nás podle starých filmových týdeníků není žádné nóvum. Nějaký pitomeček si vyjede na Tchajwan, aby se zviditelnil a vyleštil si ego, a teď se na nás budou velká zvířata z Říše středu dívat úkosem, jen tak nám to nezapomenou, a odneseme to my všichni. Třeba tím, že Čerf se svými dvěma fotkami nevyhraje pekingskou soutěž. No stojí nám to za to?

Když jsem slyšel zuřivou čínskou reakci na návštěvu českého šéfa Senátu na Tchajwanu, napadlo mě, že asi právě v tom je největší smysl té cesty. Přestože pan předseda Vystrčil mi jako politik není příliš sympatický a jsem přesvědčený, že byl k tomu, co někteří považují za děsivou zradu a jiní za úžasné hrdinství, okolnostmi víceméně donucen, jeho návštěva Tchajwanu celkem jasně odkryla, za co nás taková velmoc jako dnešní Čína ve skutečnosti považuje: Za ty, kterým je pod přísným pohledem mocných dovoleno držet hubu a krok, oddaně se klanět, otrocky poklekat, přičinlivě hýkat, když nám věnují svůj pohled, ale hlavně za ty, na které je třeba sofort vzít bič, když se od své požadované role odchýlí.

Je pěkné vědět, že i kdyby fotografický čínský drak po měsících spánku opravdu obživl a z Pekingu mi přišlo vyrozumění, že jsem podle očekávání nevyhrál ani jüan, mohu se utěšovat tím, že za můj neúspěch nemůže to, že jiné fotky byly docela obyčejně lepší, ale může za něj jistě provokativní cesta šéfa našeho Senátu. Už je to tady, řeknu si, takhle to dopadá, když děláme to, co se pánům s bičem nelíbí, a ještě se pod to - naivové - podepíšeme vlastním jménem. 

Ehmmm, ona to jednak nejspíš nebude úplně pravda a navíc - kde už dnes spousta podobných minulých pánů s biči je a jak na ně dnes vzpomínáme? :-)