O cobydupu a mé první cestě do kina

Samozřejmě, jako dítě mě rodiče občas brali do kina na nějakou tu pohádku. V paměti mi dodnes matně zůstala jen kreslená Sněhurka, ale dá se předpokládat, že pohádek bylo víc, protože jsem byl dítko zvídavé a ve Staňkově (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde jsem před nástupem do školy bydlel, bylo kino docela blízko našeho domu a naší zahrady (dodnes na té zahradě - a výhradně jenom tam - občas fotím svůj dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada). Stačilo jen sejít dolů k tehdy nepříliš frekventované silnici, vedoucí ke hřbitovu, opatrně přejít přes železniční přejezd, pokračovat dolů po široké ulici mezi domy a zatočit doleva. A byli jste tam: V budově staňkovského Lidového domu, tzv. Liďáku, tenkrát byl (a vydrželo to dodnes) velký společenský sál, kde se většinou ve středu, v sobotu a v neděli promítaly filmy (což už dodnes nevydrželo).

 

Vstupenky se prodávaly z okénka do ulice a byly z lákavě barevného papíru - někdy modré, jindy červené a když i červený kotouč došel, zase pak třeba žluté nebo zelené, za korunu nebo za dvě. Dovnitř se chodilo zásadně hlavním vchodem, ale když představení skončilo, otevíraly se - to jsem měl velice rád - několikeré veliké dveře na boku sálu, kterými se vevalily přímo do ulice davy odcházejících diváků, často ještě než z velkého plátna v čele sálu zmizely titulky. No a zase stačilo vystoupat kousek do kopce ulicí s výhledem na náš dům, přejít koleje dráhy, po které jezdily vláčky do Domažlic a dvakrát za den i romanticky po zákazech vonící "mnichovák" (kterému bylo tehdy jako jedinému vlaku široko daleko dovoleno po důkladných kontrolách vyjet do světa zahnívajícího imperialismu), a vyběhnout úzkou vyšlapanou pěšinkou po prudké stráni nad dráhou přímo k dřevěným vrátkům naší zahrady. Z domu v kině i obráceně jsme prostě byli cobydup. Je zajímavé, jak umí být pro malého človíčka taková ani ne pětiminutová cesta napínavá a důležitá, že si její detaily uchová v paměti tak dlouho! 

 

Když mi ale bylo osm let, usoudil jsem, že už jsem dostatečně velký, abych se nemusel spoléhat na doprovod rodičů, a jako "velkej a rozumnej kluk" už můžu jít do nedalekého kina sám. Nějakou dobu trvalo, než jsem o své způsobilosti v tomto směru přesvědčil rodiče a hlavně starostlivou babičku. Přece jen - do cesty se pletlo pár potenciálních překážek v podobě projíždějících aut a vlaků a případných hrdlořezů mezi jen naoko milými sousedy. Ale podařilo se a o jednom podzimním víkendu jsem dostal povolení vyrazit. Vůbec jsem netušil, jaký film je na programu, a bylo mi to vlastně jedno, důležité bylo jen to, že jsem na něj mohl jít sám a taky musel být mládeži přístupný, protože i když jsem byl už "velkej a rozumnej kluk", na patnáctiletého se mi nedostávalo vzrůstu, občanky ani barvy hlasu. Kdyby ovšem zrovna ten den dávali - i když by to tedy byl pech, to jistě uznáte! - minimalistický dokument ze života chřástalů v původním francouzském znění (vždycky jsem si přál slyšet, jak asi Francouz vyslovuje slovo "chřástal"), šel bych na něj taky, protože šlo o krok jednoznačně iniciační, asi jako když indiánský kluk v amazonské džungli vystopuje svého prvního tapíra.

K vrátkům mě šla tehdy vyprovodit celá rodina (docela by mě zajímalo, jestli pak některý rodinný agent pro jistotu neudělal malou sledovačku) a do kina jsem došel přesně podle plánu - cobydup a úplně v pořádku. A štěstí čerstvě narozeného malého milovníka kinematografie neopustilo, takže mi místo francouzsky chřestivě skřehotajících chřástalů dramaturgie "Liďáku" nabídla tehdy úplně čerstvou českou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje, na kterou sice v premiérovém režimu přišla spousta lidí, ale pár lístků do mé - později nejoblíbenější - první řady ještě zbylo. Komedie mě tehdy už jako osmiletého kluka doslova nadchla a dá se říct, že i po mnoha letech a po mnoha dalších zhlédnutích mě na mnoha místech dokáže rozesmát. Film mě nadchl nejen tím, že byl občas trochu bláznivý a na mnoha místech k hlasitému zasmání (řekněte mi, existuje snad intenzivnější filmový zážitek, než když se plný sál kina společně nahlas a úlevně směje tomu, co se děje na plátně? Staromilecky se domnívám, že podobný společný zážitek ani nejkvalitnější domácí kino s prostorovým zvukem nedokáže nahradit), ale navrch jsem se přistihl při tom, že se mi herečka Marta Vančurová líbila ještě o dost víc než kdysi animovaná Sněhurka, což jsem do té doby považoval skoro za nemožné.

Když nám po skončení filmu otevřeli obrovité boční dveře vedoucí do ulice, sice jsem se chvíli bál, jestli na mě někde cestou nečekají zlotřilí náhončí doktora Chocholouška, ale když jsem nakonec došel domů opět cobydup a úplně v klidu, byl jsem z prvního samostatného filmového zážitku tak unešený, že jsem druhý den přesvědčil svou rodinu, abych mohl jít na film ještě jednou. Možná i proto, abych okoukal některé chvaty z juda, které bych mohl použít vůči svým méně filmově vzdělaným spolužákům. Ale i klukovské samostatnosti je třeba dávat jisté mantinely, aby se nekontrolovaně nerozběhla do lesů a do polí, tak se mnou na další představení vyrazili i další rodinní příslušníci, jen sestru jsme nevzali, protože jsme měli důvodné podezření, že by si v necelých dvou letech ještě neuměla plně vychutnat všechny obsahové i herecké kvality filmu.

Dodnes, když tuhle - dnes už klasickou - českou komedii vidím třeba v televizi, vracím se mezi úsměvy v duchu k té své první samostatné cestě do biografu, k těm příjemně napínavým okamžikům z rozšiřování obzorů a samostatného objevování světa, které jsem si od té doby ještě nesčíslněkrát zopakoval a doufám že ještě nejednou zopakuji. Kdyby pro nic jiného, tak třeba proto, abych před spolužačkou, která - to je zvláštní, že jsem si toho až do konce druhé třídy nevšiml! - měla úsměv v některých okamžicích podobný plachému úsměvu Marty Vančurové, mohl nenuceně pronést zenovou repliku "Kolik třešní, tolik višní!", což bez znalosti kontextu vypadalo skoro moudře, nebo naopak nasadit drsný hrdinský úšklebek doprovozený pohledem vzhůru a nekompromisním příkazem: "Slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás!", jasně naznačující, že lidé po mém ochranitelském boku budou před všemi zlými a nepřejícími Donaldy zcela v bezpečí.

Ve staňkovském kině jsem pak byl ještě mockrát, většinou hned v první rozvrzané tmavohnědé řadě sešroubovaných dřevěných křesel "třetí třídy" s očíslovanými sklápěcími sedáky, a i když promítané filmy byly rozdílných žánrů, jazyků i jakostí, na francouzské chřástaly, myslím, nikdy nedošlo. Možná i proto mi bylo tak líto, když staňkovské kino přestalo ve velkém sále Lidového domu promítat definitivně a při rekonstrukci budovy zmizely kromě prvorepublikových sedadel a stříbrného plátna i všechny ty báječné dřevěné brány otevírající se na konci filmových představení dokořán, aby se davy návštěvníků mohly co nejrychleji rozptýlit v ulicích malého města. Racionální vysvětlení v tom nehledejme, jen čirou nostalgii, protože tou dobou už jsem většinu času pobýval někde úplně jinde, takže jsem to do staňkovského kina měl o dost dál než svých dětských 5 minut z kopce, tedy jeden cobydup. Cobydup, cobydup... To je ovšem - jak už z mého prvního samostatně navštíveného filmu víme - překladatelský oříšek, takže není divu, že vysvětlení takové lítosti není vzhledem k povaze klukovské duše úplně triviální.

"Ekonomické důvody," řekly předstíraně omluvným tónem místní pomazané hlavy a naznačily, že by to i všichni ti, kteří se kdysi v místním kině učívali samostatnosti, měli chápat, protože už jsme přece "velký a rozumný kluci". 

Nevím, nevím, být podobnými pomazanými Donaldy, na rácio bych v tak citlivých věcech moc nespoléhal. I když je člověk po většinu času rozumnej, může se - známe to přece z filmů - snadno stát, že bude mít zrovna kritickej den, ne? :-)

 

No a protože se tahle vzpomínková rubrika jmenuje Po paměti, na závěr tu mám pro vás na protažení paměťových závitů tři malé otázky, které se týkají hereckého obsazení v článku zmíněné obecně známé a populární české filmové komedie. Schválně, kdo z vás zvládne správně odpovědět na všechny tři:

1. Který herec hraje v této komedii titulní roli?

 

2. Která herečka svým hlubokým hlasem říkala automechanikovi Béďovi Hudečkovi v podání Jiřího Dvořáka proslavenou větu: "Manžel tráví většinu času na cestách"?

 

3. Který herec z těch všech, kterým se to v průběhu filmu přihodí, se dostal do spárů docenta Chocholouška jako první?

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.