Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii)

Už jsem si skoro začal připadat jako fantasta, který si vybájil svou pohádku, sám v ni uvěřil a bez věrohodných důkazů ji začal šířit dál. Ano, hezky se to pábení poslouchá: že prý jsem spolu jen s pár dalšími fotografy z různých zemí získal v jedné celosvětové fotografické soutěži docela prestižní ocenění, kterým se ve svých životopisech chlubí i velcí profíci z oboru. Jenže, holenku, to by mohl říct každej!  Na Nově o tom nemluvili, v Blesku nepsali, u Šípa ve Všechnopárty jsi nebyl a nějaký podivný cár papíru, o kterém tvrdíš, že je to potvrzující e-mail od "organizačního výboru", už dnes umí vyrobit i předškolní dítě. Jestli tam nemáš nic lepšího, nezdržuj, máme tu ve frontě ještě dva břichomluvce a reinkarnovaného Napoleona.  

Ano, podobně jsem si připadal, když jsme dávali s paní, která má u nás v Dobřichovicích na starosti kulturu, dohromady malou upoutávku do místního informačního listu. Kdy jindy o něčem takovém napsat, když ne v souvislosti s právě zahajovanou výstavou, tím spíš že profilovou fotkou výstavy je právě "světově oceněný" snímek? Než budou v ruce (nebo aspoň na webu) hodnověrné důkazy, že nekecám, už bude možná dávno po výstavě a marketingová hodnota takové informace klesne k nule. Budiž té báječné ženě připsáno k dobru, že to se mnou riskla a mé pohádce uvěřila i bez úředního razítka.

Skoro dva měsíce trvalo, než se dosud jen neoficiální informace typu "jedna paní povídala" a "jeden šéf organizačního výboru v e-mailu napsal", objevila v trochu důvěryhodnější podobě. I když tomu kvůli virové pandemii dlouho nic nenasvědčovalo, nakonec se totiž aspoň v omezené podobě uskuteční tradiční zářijová výstava všech v daném ročníku oceněných fotografií v ACCI Gallery v kalifornském Berkeley. Pravda, nakonec se to vyřešilo dost neromanticky - "hygienickou" formou promítání fotografií na velkoplošné obrazovce v prostoru galerie a doplňkovou on-line výstavou, ale aspoň něco. Doufal jsem, že budu mít velkolepý zážitek a budu "viset v Kalifornii", ale na podobnou poctu si budu muset ještě počkat a prozatím mi musí stačit, že budu v Kalifornii "rotovat na obrazovce". A z následujícího oficiálního plakátu výstavy vyplývá, že rotuju už od úterka a vydrží mi to až do konce měsíce.   

  (zdroj obrázku: webové stránky ACCI Gallery, Berkeley)

Na plakátu se píše o stovce v soutěži oceněných fotografií. Soutěž totiž funguje tak, že šestičlenná odborná porota (viz přiložený plakát) vybere z přihlášených fotek 50 snímků, kterým udělí "zlatou medaili", a 50 snímků oceněných "stříbrnou medailí". Pak se na kompletní stovku "medailistů" vrhnou kurátoři berkeleyské galerie a pro definitivní podobu výstavní kolekce z nich vyberou 30 fotografií podle vlastního uvážení. No a do té vybrané třicítky se mi letos podařilo dostat. Sice je pro mě trochu protiúkol se tím opakovaně veřejně chlubit, ale snažím se k tomu trochu nutit, protože za pár týdnů už po tom neštěkne mediální pes.

Abyste si mohli výslednou kolekci aspoň v on-line podobě prohlédnout, přikládám sem odkaz na finální výběr provedený kurátory ACCI Gallery (30 fotografií autorů z 15 zemí). Protože soutěž nebyla omezena žádným konkrétním tématem, žánrem ani stylem a nesla se tradičně v duchu "pošlete to nejlepší, co máte", výběr je velice pestrý; obsahuje obrazy, nad kterými se mi hned od prvního pohledu tají dech, i kousky, nad kterými jsem zpočátku spíš rozpačitě krčil rameny, ale právě tak je to podle mého přesvědčení správné, protože jen neustálým útokem na mantinely našeho aktuálního vkusu se jeho prostor může postupně rozšiřovat a s ním i naše vlastní obzory a "radost z rozhledu". 

Každopádně jsem si v minulých dnech podrobně prošel dostupné webové prezentace všech dalších 29 vážených kolegů a našel jsem díky tomu spoustu různorodé krásy, tvůrčího nadšení a inspirace ze všech možných koutů světa. Své oblíbence jsem si vytipoval a s některými z nich se i na dálku spojil. Kdybych měl vybrat svoje tři favority, nejspíš bych jmenoval sice tématem smutnou, ale nesmírně silnou a obrazově nádherně udělanou fotografii Hospice (The Eastern Light) od Geoffrey Agronse z Philadelphie, přidal bych láskyplně poetickou a přitom moderně střiženou fotku Mom od Daniela Castonguaye z kanadského Montréalu, a i když mě většinou moc neberou dnes velmi módní fotky z dronů, završil bych to nejspíš výtvarně pozoruhodnou linií krajinářského "puzzle" na fotce Dead or Alive od Oviho Popa z Rumunska.

Pokud byste se čirou náhodou chystali aktuální výstavu v Berkeley navštívit, pěkně tam ode mne všechny pozdravujte :-). Rozhodně však můžu doporučit netrmácet se takovou dálku, ale přijít se podívat přímo na výstavu Jedním obrazem, jednou větou na dobřichovický zámek. Fotka, kterou budou v Kalifornii promítat na aseptické obrazovce za vstupné v dolarech, je v Dobřichovicích vidět naživo a zdarma! Co si budeme povídat: Když už mám jednou viset, ať je to radši "na domácí půdě" :-).

 

POZOR, důležité upozornění pro zájemce o návštěvu dobřichovické výstavy: V sobotu 5. září má být v zámeckém výstavním sále jakási slavnostní hostina, nejspíš svatební, po většinu dne bude proto výstavní sál pro běžné návštěvníky uzavřen a volně k prohlédnutí bude jen menší část výstavy na zámecké chodbě. Pokud se chcete na výstavu podívat tento víkend, rozhodně doporučuji neděli 6.9., během které se ostatně bude konat i moje první veřejná komentovaná prohlídka od 14:00 hod.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.