Jako obyčejně stojí za tímto článkem nečekaná konjunkce několika zcela náhodných vlivů: V posledních několika dnech mne "přejela" silou parního válce jakási viróza. Myslím, že nepatřím k těm, které snadno rozhodí příslovečná "rýmička", ale tentokrát se mnou nemoc doslova švihla o tatami, dva celé dny mi trvalo, než jsem horečku konečně zaparkoval pod hranicí 39 stupňů, a průvodními znaky bylo i to, že jsem nějakou dobu nemohl jíst, číst, mluvit, poslouchat, mít otevřené oči, přemýšlet. Mohl jsem pouze spát a dělal jsem to po vzoru koal cca 18 hodin denně. Po čtyřech dnech se mi včera během dne poštěstilo pootevřít bez bolestivých následků oči a mohl jsem se konečně podívat na počítač a taky na to, co běží v televizi. Na pondělí jsem si navíc vzal na doléčení ještě jeden den volna, takže jsem si mohl dovolit kouknout i na noční program, tím spíš, že jsem měl "naspáno". Na dvojce běžel od jedenácti hodin jakýsi dokument o mně zcela neznámém francouzském provazochodci. Nelezu po výškách a neměl jsem nejmenší chuť trávit čas díváním se na to, jak to činí druzí. "To bude asi zase volovina," řekl jsem si, jako to říkávala s preventivní opatrností o většině televizních děl (a o většině správně) moje babička. Chtěl jsem tedy přepnout na jedničku, kde měl být další z případů chlapácky spravedlivého komisaře Moulina. Jenže přepínač zůstal kdesi mimo dosah mé ruky a já v sobě ještě neměl natolik obnovené morálně volní vlastnosti, abych dokázal vylézt zpod vyhřáté deky a udělal pár kroků ke stolu uprostřed obývacího pokoje. Nu co, nechám to. Stejně zase do dvou minut usnu. Kupodivu, neusnul jsem a jsem rád, protože jsem díky tomu viděl mimořádně zajímavý dokument o akci, kterou není možné nepovažovat za výstřední. To, že jako téma týdne byla pro tento týden vybrána zrovna Výstřednost, už beru jen jako logické vyústění, které leží přesně na hranici mezi náhodou a zákonitostí.