Nedělní miniglosy č.214

Pravicoví extrémisté z celé České republiky se sjeli v Bělé pod Bezdězem, aby společně oslavili Bílou sobotu. V rozhovorech s našimi redaktory však účastníci slavnosti neskrývali své zklamání z nedostatku svátečního rozptýlení: "Těšili jsme se, že si Bílou sobotu užijeme, jako skutečné vyvrcholení Velikonočních svátků, ale popravdě řečeno, není tady bohužel nic, než národ."

-----------------------

Díky novým finančním pobídkám se do České republiky začínají vracet američtí filmaři, zvlášť poté, co se území USA rozhodl kompletně zničit severokorejský vůdce Kim Čong-un. Zatímco američtí filmaři jsou již prakticky všichni v Praze, příjezd amerických filmařek se očekává až po Velikonočním pondělí, protože se feministické odborové kruhy pracovnic v kinematografii obávají, aby finanční pobídky nebyly v tomto případě doprovázeny ryze fyzickými pobídkami pomlázkou.

 

Květinový pozdrav z Japonska

Pravidelní a dlouhodobí čtenáři tohoto blogu vědí, že mám posledních pár let slabost pro Japonsko. Když jsem přemýšlel, jak podpořit dnešní den, který je pro mne v mnohém důležitý, i když sám ho prožiju nezasvěceným pohledem úplně stejně obyčejně jako každý jiný pracovní pátek na přelomu zimy a jara, rozhodl jsem se, že podpořit ho květinou nemůže být špatně. Tím spíše květinou z takové dálky, jako je Země vycházejícího slunce. Ve svém japonském fotoarchivu jsem našel čtyři velmi odlišné záběry japonských rostlin, které se k sobě možná příliš nehodí barevně a pokud jde o typ rostlin, přesto si dovolím říct, že se k sobě velmi dobře hodí tím, co mohou pro dnešní den symbolizovat:

 

Muž na laně (Man on Wire)

Jako obyčejně stojí za tímto článkem nečekaná konjunkce několika zcela náhodných vlivů: V posledních několika dnech mne "přejela" silou parního válce jakási viróza. Myslím, že nepatřím k těm, které snadno rozhodí příslovečná "rýmička", ale tentokrát se mnou nemoc doslova švihla o tatami, dva celé dny mi trvalo, než jsem horečku konečně zaparkoval pod hranicí 39 stupňů, a průvodními znaky bylo i to, že jsem nějakou dobu nemohl jíst, číst, mluvit, poslouchat, mít otevřené oči, přemýšlet. Mohl jsem pouze spát a dělal jsem to po vzoru koal cca 18 hodin denně. Po čtyřech dnech se mi včera během dne poštěstilo pootevřít bez bolestivých následků oči a mohl jsem se konečně podívat na počítač a taky na to, co běží v televizi. Na pondělí jsem si navíc vzal na doléčení ještě jeden den volna, takže jsem si mohl dovolit kouknout i na noční program, tím spíš, že jsem měl "naspáno". Na dvojce běžel od jedenácti hodin jakýsi dokument o mně zcela neznámém francouzském provazochodci. Nelezu po výškách a neměl jsem nejmenší chuť trávit čas díváním se na to, jak to činí druzí. "To bude asi zase volovina," řekl jsem si, jako to říkávala s preventivní opatrností o většině televizních děl (a o většině správně) moje babička. Chtěl jsem tedy přepnout na jedničku, kde měl být další z případů chlapácky spravedlivého komisaře Moulina. Jenže přepínač zůstal kdesi mimo dosah mé ruky a já v sobě ještě neměl natolik obnovené morálně volní vlastnosti, abych dokázal vylézt zpod vyhřáté deky a udělal pár kroků ke stolu uprostřed obývacího pokoje. Nu co, nechám to. Stejně zase do dvou minut usnu. Kupodivu, neusnul jsem a jsem rád, protože jsem díky tomu viděl mimořádně zajímavý dokument o akci, kterou není možné nepovažovat za výstřední. To, že jako téma týdne byla pro tento týden vybrána zrovna Výstřednost, už beru jen jako logické vyústění, které leží přesně na hranici mezi náhodou a zákonitostí.

 

Nedělní miniglosy č.213

Podle komentátorů českého politického dění Česká strana sociálně demokratická na svém kongresu ničím nepřekvapila a podle očekávání slíbila v případě svého volebního vítězství všem obyvatelům České republiky oranžové z nebe.

-----------------------

V rámci zintenzivňujícího se boje proti kouření Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že na cigaretových krabičkách budou zobrazeny co nejodpudivější obrázky a nápisy, které s negativními dopady kouření souvisí. V podrobném výzkumu se však překvapivě ukázalo, že českou kuřáckou veřejnost příliš neodpuzují fotografie kouřením znetvořených vnitřních orgánů jako např. kuřáky v Austrálii, ale zdaleka nejodpudivější účinek má na české kuřáky fotografie blahobytně se usmívajícího ministra financí a nápis: "Děkuji za tvůj dobrovolný příspěvek do státního rozpočtu."

 

Panna Marie z exilu

Po dlouhé době se vracím k rubrice Pražské drobnůstky. Mám totiž už mnoho let moc rád úchvatný výhled na Prahu od Strahovského kláštera. Krásný výhled je už z cesty spojující Hradčany a Petřín, ale když vystoupáte ještě trochu výš do svahu (z hlavní asfaltové cesty vede vzhůru nezpevněná pěšina) dostanete se k ještě krásnějšímu výhledu, kterému dominuje Pražský hrad a údolí Vltavy. No a na tomto krásném místě byla postavena socha Panny Marie, kterou nechali zhotovit Češi žijící v exilu a která byla dlouhá léta umístěna v benediktinském klášteře v Lisle u Chicaga. Když v roce 1989 padnul komunistický režim, naplnily se tím prosby tisíců exulantů, a socha byla darovována Praze. Na svém současném místě v areálu Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově je socha od roku 1994.

 

 

 

 

Nedělní miniglosy č.212

Předseda Svazu českých parazitů Pavel Blecha se ohradil proti myšlence stínového ministra financí ČSSD Jana Mládka z kongresu strany, že živnostníci v České republice parazitují na zaměstnancích, protože se obává, že živnostníci nebudou ochotni platit svazové příspěvky jako ostatní slušní paraziti. "Přestože jsem Blecha," uvedl v oficiálním vyjádření, "proti tomuto výroku se musím ohradit se vší rozhodností!"

-----------------------

Ze Sixtinské kaple unikl několik dní po úspěšné volbě nového papeže k překvapení všech přihlížejících zelený kouř. Podle mluvčího Vatikánu se tak stalo nejspíš proto, že ještě před odjezdem do svých diecézí po celém světě se všichni kardinálové ještě naposledy společně sjeli v Sixtinské kapli.

 

Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno)

Španělský film režiséra Guillerma del Tora Faunův labyrint jsem viděl už dost dávno, před pěti lety, tedy v době, kdy jsem ještě ani neměl blog, abych se s vámi mohl o svůj zajímavý zážitek podělit. Kdybych ho tehdy měl, doporučil bych vám tento film, který získal tři oscary (za výpravu, masky a kostýmy), jako filmovou lahůdku, pro jejíž náležité vychutnání stačí jediné - umět se povznést nad hranice jednoho oblíbeného žánru. Jsou totiž lidé, kteří si lahůdku vychutnat nemohou: Čistí milovníci fantasy například - nabydou-li z internetových recenzí dojmu, že jde především o fantasy film - se budou zoufale nudit v pasážích líčících poměry ve frankistickém Španělsku roku 1944, kde stále ještě doznívají boje občanské války (proč proboha tvůrci nevyužili toho, v čem jsou nejsilnější a neudělali čistě fantasy film, to by přece bylo něco! Nadšení rodiče zase - spatří-li na obrázku na internetu roztomilé pohádkové příšerky z tohoto filmu - mohou snadno popadnout své ratolesti a odtáhnout je do kina na milý rodinný film; pak ale dětem nestíhají zakrývat oči před násilnými scénami, ale válka je válka a ta na dětské oči moc nedbá, o čemž se právě v tomhle filmu dozvíme víc než ve většině jiných. No a milovníci rytířského klání dobra a zla si možná nemohou vynachválit realismus střetů mezi partyzány a Francovou armádou, ale rozhodně nedokážou pochopit, co tvůrci filmu hulili, když vymýšleli ty nepochopitelné animované zrůdy, které odvádějí divákovu pozornost zcela nežádoucím směrem.

 

Vyhlášení soutěže o padesátitisícího návštěvníka

Vzhledem k tomu, že mě teď čeká několik neplánovaných dní, pro které jsem byl dámami a pány v bílých pláštích pověřen jinými úkoly než chodit do práce, mohu se právě včas vrátit k jednomu restu: Je to totiž skoro přesně rok, kdy na tomto blogu probíhala soutěž o třicetitisícího návštěvníka. Rok se sešel s rokem a já jsem překvapeně zjistil, že se blíží další zajímavě kulatá hranice návštěvnosti - 50 000. Zrovna teď, kdy píšu tento článek, ukazuje totiž zdejší hlavní a nejobjektivnější čitač návštěv (zelené číslo úplně dole v levém sloupci s menu) číslo 48 381. No a protože denní počet návštěv osciluje mezi 70 a 100, dá se předpokládat, že na kulatou padesátitisícovou hranici se dostaneme někdy začátkem dubna.

Ano, docela tuším, že čtenáři, kterým jde primárně o soutěžení a o adrenalin z různých losovaček, hlasování a bojů o vítězství, nejsou na tomto blogu častými hosty, protože zatím za více než čtyři roky fungování blogu proběhly jen dvě soutěže (čistě statistiky vzato je větší proavděpodobnost, že se změní vláda, než že vyhlásím nějakou soutěž :-)). Směle se domnívám, že zdejší návštěvníci chodí na moje stránky z jiných důvodů než si zasoutěžit (pomíjím teď občasné a velmi populární fotohádanky). Kulatost krásného čísla 50 000 ale přesvědčila i mne, že je třeba tento malý nedostatek napravit. Už teď mne tedy začíná zajímat: Kdopak asi bude ten jubilejní padesátitisící návštěvník, před kterým se otevřou dokořán dveře mého blogu?

 

Haiku třpytivých duší

Dnes nebudu moc vtipkovat, ale jen zavzpomínám. Přesně před dvěma lety bylo Japonsko - především severní část ostrova Honšú - postiženo extrémně silným zemětřesením a následnou přílivovou vlnou tsunami. Zahynulo skoro 16 000 lidí a další tisíce se dodnes pohřešují. Pro milióny lidí byly otřesy a následné dny- ať už z pohledu jich samotných nebo alespoň v myšlenkách na jejich blízké - těmi nejhoršími okamžiky v životě. Kolik asi z těch, které jsem půl roku poté potkával při svých toulkách Japonskem - usměvavé a uctivé - ztratilo příbuzné, přátele, kolik z nich prožívalo strach z nejistoty, co vše se vlastně stalo a co se bude dít dál?

Chtěl bych dnes jen připomenout druhé narozeniny všech těch, kteří se před dvema lety podruhé narodili, a druhé výročí odchodu všech těch, kterým se podruhé narodit - aspoň v tento den - nepodařilo.

Haiku třpytivých duší

Tisíce duší

třpytí se na hladině

věčného moře.

Nedělní miniglosy č.211

Drobná gramatická chyba ve scénáři způsobila, že bylo nutné zopakovat jednu z nejdůležitějších částí procesu inaugurace nového českého prezidenta. "Někteří nenávistní nepřátelé státu převlečení za novináře to sice považují za ostudu, ale myslím, že se ve skutečnosti zase tak moc nestalo," řekl nám šéf hradního protokolu. "Gramatické chybičky by si nikdo nevšiml, kdyby ji hradní garderobiérka nevzala vážně a nepřipravila novému prezidentovi do Vladislavského sálu ke složení opravdový prezidentský slip."

-----------------------

K dalšímu zvýšení nezaměstnanosti v ČR povede nejspíš fakt, že kormoráni byli vyškrtnuti ze seznamu přísně chráněných živočichů. Dá se totiž předpokládat, že zkrachují firmy, které pronajímaly rybářským závodům hejna kormoránů, aby rybáři mohli čerpat ze státního rozpočtu co nejvyšší náhradu způsobených škod. "Ano, jde o likvidační rozhodnutí," potvrzuje majitel jedné takové firmy, která v době konjunktury pronajímala více než 700 profesionálních kormoránů. "Ještě se ale nevzdáváme a zrovna minulý týden se nám podařilo pořídit pro naše další podnikání první tři páry v Evropě velmi vzácných krokodýlů nilských."

 

O odcházení Václava Klause

Původně jsem chtěl nějakou glosu k odchodu prezidenta Václava Klause napsat v ten správný den, tedy již 7. března, v poslední den jeho druhého pětiletého prezidentského mandátu. Po pár větách jsem se ovšem přistihl, že nemám ještě ten správný odstup od aktuálního dění, takže nedokážu odstínit své okamžité negativní emoce. Pár dní nebo aspoň pár hodin odstupu pro tyto účely neškodí, protože se znám: Nechám-li se unášet emocemi, politická glosa nemůže dopadnout jinak než jako hloupý aktivistický výkřik. Ne, že by podobné výkřiky nemohly mít svůj specifický smysl, ale je jich všude kolem dost a nemá smysl přinášet do těchto přecpaných Athén ještě další nemohoucí sovu.

Předně musím říct, že jsem rád, že druhý český prezident ve své funkci skončil a že se mi ulevilo. Nikoli proto, že bych si myslel, že jeho nástupce bude lepším prezidentem, to si opravdu nemyslím ani za mák. Jsem za to rád proto, že s blížícím se koncem mandátu stále více ustupoval do pozadí Václav Klaus jako politický stratég a státník a před publikum předstupoval více Václav Klaus jako člověk s vlastnostmi, které mě na něm často štvou, byť jsou zřejmě v podivně pokřiveném politickém světě nezanedbatelnou výhodou (stále jsem ještě optimista a doufám, že nejsou úplnou nezbytností). Posledních pár měsíců jsem už jako občan, kterému politické a společenské prostředí v této zemi není úplně lhostejné, jen lomil rukama a odpočítával jsem dny, které prezidentovi ještě scházejí do konce mandátu. Na jeho cestu mu s chutí mávám.

 

Nastav svou dlaň

Pozn.: Možná by se dnes slušelo na odchodnou odstupujícímu prezidentu připojit bilanční a výsostně politický článek. Ale protože mám od těch, kteří to se mnou myslí dobře, jasný pokyn do konce týdne odpočívat a zbytečně se nerozčilovat, rozhodl jsem se vzít si na zítřek "léčivé" volno. Víkend tedy bude prodloužený, na bilancování různého druhu bude - doufejme - dost času, takže dnešní noc mohu místo nervní politické glose věnovat uklidňující lyrice :-).

Nastav svou dlaň

perlám, co rodí tvoje oči,

slaným krůpějím

jiskřícím touhou

uzdravit.

Nastav svou dlaň

vůni i trnům vzácné růže,

pohlaď okvětní lístky vůle

a zbytky víry

vetkni si do vlasů.

Nastav svou dlaň

se znaky touhy v každém řádku

slepému chiromantovi

a čárou života omotej svůj svět.

Budeš mi s vášní vyprávět

o cestách štěstí

a já ti za to na oplátku

něžně pošeptám své přání:

Nastav svou dlaň

druhé dlani.

O workoholickém ledví

Stává se mi, že když nastane zajímavá souhra okolností, občas si beru v práci jeden den volna, abych si rozšířil některý z víkendů. Protože meteorologové již minulý týden vyhrožovali na víkend a na pondělí slunečním svitem, potřeboval jsem maličko pohnout s přípravou fotovýstavy a chtěl jsem taky vyřídit pád věcí po úřadech, rohodl jsem se vzít si dovolenou právě dnes. Půjdu na delší výlet, říkal jsem si, pořádně si po dlouhé době zaběhám, uklidím byt, dotáhnu spoustu restů a hlavně budu přemýšlet výhradně o báječných lidech, když už s nimi právě (maje dovolenou) nemůžu mluvit. Leč Čerf soudí a nezávislé božské či přírodní instituce ve své nenapodobitelné škodolibosti mění.

Ráno jsem si připadl po dlouhé době ve velmi slušném fyzickém rozpoložení. Chtěl jsem vyběhnout hned po probuzení, ale byla ještě docela zima, tak jsem napřed vyrazil koupit pár drobností k nelukulské snídani. Ještě jsem si říkal, že jsem udělal klasickou taktickou chybu, když jsem šel jídlo nakupovat hladový, což jednoznačně zvyšuje útratu, protože máte na všechno chuť. A nastala zajímavá situace: Zatímco na začátku návštěvy obchodu jsem měl chuť opravdu skoro na všechno, na konci jsem už neměl chuť na nic. V pravém boku se totiž při krátké cestě mezi uzeninami a kávovými výrobky ozvala tupá bolest, která nechtěla ani trochu ustoupit, nešla ani rozchodit ani rozdýchat, ani potlačit vůlí. Když jsem dorazil domů, plácnul jsem sebou o postel vyčerpaný, jako kdybych právě vylezl na K2 a nešel jen pouhých deset minut volným krokem po rovině. Kupodivu, jinak univerzální lék - totiž natáhnout se rozkošnicky na můj japonský futon - rovněž selhal. Bolest se vzpírala jakékoli poloze a postupně ve vlnách mohutněla. No a začalo to být zajímavé.

 

Nedělní miniglosy č.210

Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu byla letošní zima nejzamračenější v celé téměř staleté historii sledování délky slunečního svitu v českých zemích, protože za celou zimu sluníčko vykouklo jen na několik hodin. Tiskový mluvčí Oblohy tuto skutečnost podrobněji nekomentoval, uvedl jen, že pro zamračenost nebyl nějaký jeden hlavní důvod, na druhou stranu rozhodně nebyl žádný důvod se něčemu smát.

-----------------------

Do Vatikánu se postupně sjíždějí kardinálové z celého světa v souvislosti s nastávající volbou papeže. V Římě se objevila i slavná Claudia Cardinalová, ale zatím se zdá, že na konkláve nebude vpuštěna, přestože jí ještě nebylo 80 let.

 

Hvězdy nad Berounkou

Někdy jsou večery příliš dlouhé na to, aby je člověk strávil doma, a sebeprostornější byt příliš těsný na to, abychom v něm mohli svobodně přemýšlet o věcech, které jsou pro nás opravdu důležité. Přesně ta situace u mne nastala včera (a dnes) v noci. Navíc po dlouhých měsících přišla první opravdu jasná noc s tisíci hvězdami posetou černou oblohou, noc, kterou by bylo hřích jen tak prokoukat na televizi nebo prospat. No a protože jsem stejně potřeboval udělat pár záběrů nočního dobřichovického zámku, vzal jsem foťák a stativ a vyrazil na několikahodinový mrazivý noční výlet k řece.

Kupodivu, uvědomil jsem si zajímavý fyzikální fakt: I když by měl mráz obecně pohyb zpomalovat, pro pohyb myšlenek pravděpodobně platí úplně jiné zákonitosti. Snad je to právě tím, že nepokojným myšlenkám, které v noci odmítají spát, svítí hvězdy na cestu světem. Aby skládanka byla pohromadě, nestačí jen pověstné "hvězdné nebe nade mnou", ale měl by být k dohledání i odpovídající kantovský "mravní zákon ve mně", který by umožnil být odpovědný a pobývat i duchem na stejném místě, kde právě dlí (a příležitostně fotografuje) moje tělo. Musím připustit, že zatím je to rébus svou obtížností srovnatelný s ježkem v kleci.

 

Červen s Čerfem? Díl 4. Názvy fotek

Nevím jak vy, ale já nejsem zvyklý dávat svým fotkám běžně názvy. Docela mi stačí, když fotka někoho potěší a k něčemu takovému, myslím, názvu netřeba; proto nad žádnými názvy normálně nepřemýšlím. Jenže na fotografické kozáky přišla příslovečná bída, takže se obávám, že mne neméně příslovečná nouze bude muset v nejbližší době naučit housti. Jak už jsem několikrát v předchozích dílech speciálního cyklu "Červen s Čerfem" uvedl, už za tři měsíce bude zahájena (a pak celý červen potrvá) výstava mých fotografií (tedy nebojte se, nebudu na nich já, jen jsem je nafotil :-)) na zámku v Dobřichovicích. Její název už bych měl - bude se jmenovat Obrazy "ze zásvětlí" a bude na ní k vidění něco kolem čtyřiceti fotek formátu 50x70 cm. Jenže - na výstavě bývá zvykem fotky nějak pojmenovat. Ne, že by to bylo úplně nezbytné, ale i mne samotného by jako návštěvníka zajímalo, na co se vlastně právě koukám. Bez názvu by to prostě nebylo ono. Uffff!!

Ano, jsou výjimky, kterým jsem speciální název dal. Jedinkrát v životě jsem dokonce znal název fotky dříve, než jsem stihl připravit fotoaparát - bylo to celkem nedávno, před necelým půl rokem na Lefkadě, kde jsem takto objevil záběr, na deštník potopený v laguně, který prostě jiný název mít nemohl: Smutný konec pana Tau. To je přesně situace, kdy fotografie bez názvu neříká zhola nic, ale dobře zvoleným názvem se v mysli návštěvníka spojí víc napohled zcela nesouvisejících věcí či situací, fotka získá nečekaný kontext a i když jinak kvalitou nestojí za nic (což je přesně tento případ), může mít u diváků úspěch.