Na Břevnovském hřbitově

Neměl jsem věru během celého listopadu moc času různé aktivity zároveň provozovat a zároveň o nich psát, a tak jsem zatím ani nestihl přidat na tyhle blogové stránky letošní speciální "dušičkovou reportáž" z akce, která pro mě byla opravdu pozoruhodným mnohovrstevným zážitkem. Až angína, kterou jsem měl příležitost si o víkendu vyzkoušet v brizanci skoro půlstoletí nepoznané a která mě donutila pobýt doma v konejšivé společnosti antibiotik celý tento týden, mi poskytla dostatečný prostor k tomu, abych udělal nějaký drobný zpětný výběr fotek a nechal si celou tu zajímavou zkušenost zpětně ještě jednou projít hlavou. Teď, když už je naštěstí zase možné mluvit i polykat, provolejme za to streptokoku chválu! :-)

Dostal jsem totiž letos poprvé od básníka a spisovatele Petra Motýla, jehož knížky rád čtu a se kterým se občas potkávám na vycházkách Pražských domů a občas také po nich (každou vycházku je samozřejmě zapotřebí náležitě kunsthistoricky zhodnotit a zařadit do kontextu :-)), nabídku zúčastnit se jeho tradiční dušičkové akce, o které jsem už dříve slyšel - večerní procházky po Břevnovském hřbitově. Sice se mi nepodařilo přidat se přímo k vycházce o dušičkovém večeru, protože jsem měl ve stejnou dobu být na koncertu Petra Lipy v Písecké bráně (nakonec byl koncert pár hodin před začátkem stejně zrušen), ale nemusel jsem naštěstí čekat až do příštích Všech svatých, protože se mi podařilo přidat se k "vycházce pro zvané" na stejné místo o pár dní dříve.

Obecně mám ke hřbitovům dost kladný vztah, což je nejspíš dáno tím, že jsem ve Staňkově měl jako dítě hřbitov za domem a dědečka, který tam jako šikovný a zkušený kameník chodil stavět pomníky (viz třeba článek O hřbitovní škole), nebylo to tedy pro mě nikdy žádné nepřátelské nebo snad strašidelné prostředí. Naopak, vždycky se mi líbila tamní atmosféra, zvlášť právě kolem Dušiček, a čím později se šlo na hřbitov "podívat na světýlka", tím se mi to zdálo zajímavější (dnes už je ovšem přesně stanovená otevírací doba, ale dřív tomu tak nebylo a hřbitov byl otevřený celou noc). Tak jsem byl zvědavý, jak originálně náš průvodce, který před mnoha lety po nějakou dobu právě na tomto hřbitově dělal hrobníka a zahradníka, vycházku pojme.

Nedělní miniglosy č.709

Tenhle týden byl tedy opravdu plný silných zážitků různého typu: Jednak jsem dostal informaci o výborném výsledku svých fotek na soutěži ND Awards 2024 (viz články z uplynulého týdne v dalším textu). Pak se mi ozvali organizátoři dvou mých fotografických výstav se zajímavými nabídkami: V chotěšovském klášteře, kde bude výstava příští léto, jsem dostal možnost obsadit s fotkami větší sál, než jsme původně plánovali, takže jsem musel narychlo úplně předělat své původní představy, jak bude výstava vypadat. Naopak v berounské galerii Holandský dům, kde jsem měl zamluvený termín až na květem 2026 (proto jsem se o tom zatím ještě ani nikde nezmiňoval) se pořadí výstav lehce přesypalo, takže teď moje výstava vychází "už" na květen 2025, s čímž jsem neměl žádný důvod nesouhlasit. No a celé jsem to završil tím, že jsem ve čtvrtek dostal silnou angínu, takže jsem pak tři dny při každém polknutí počítal andělíčky a "lezl po zdi". Teď už díky antibiotikům můžu polknout dokonce i dvakrát za sebou (což se např. při pití čaje s medem a citrónem docela hodí) a vše se dnes ráno začalo, doufám, postupně navracet k normálu. To Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který už naše neděle doprovází déle než 14 let, z normálu vůbec nijak nevykolejil, takže mám dnes to potěšení vás přivítat už u 709. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

I přes docela komplikovaný týden jsem v době od minulé neděle stihl publikovat dva nové blogové články: V prvním jsem představil všechny čtyři své oceněné fotografie z velké světové fotosoutěže ND Awards 2023. Ve druhém článku jsem zavzpomínal na to, jak se před mnoha lety, když tehdy školské odbory taky - jako dnes - napadlo zorganizovat stávku škol - stal Čerf stávkokazem. Z předešlého období ještě jednou připomenu "proletářsky" nazvaný článek Medonosné včely všech zemí - spojte se a taky vůbec první článek nové rubriky Moji mistři fotografie, kterým bylo představení - bohužel letos v létě zesnulé - německé fotografky Ilony Heinrich.

 

Čerf stávkokazem

Je to už hodně dávno, celých 13 let, co jsem napsal článek O nerudném stávkokazovi, ve kterém jsem se vyznal ze svého všestranně záporného vztahu ke stávkám, k odborovým organizacím a výsledkům jejich práce. Jen jednou v životě jsem se aktivně zúčastnil opravdové stávky, a to byla stávka generální, jíž vyvrcholily převratné listopadové dny roku 1989. Tuto generální stávku, pokud vím, neorganizovaly žádné odbory, a i kdyby, já jsem si pro účast na stávce vybral specifické a zcela odborůprosté prostředí tehdy ještě socialistické armády, což, myslím, byl docela majstrštyk, zvlášť když jsem měl tou dobou na starosti četu vojáků, ve které byla řada kluků romské národnosti, tři Maďaři a sem tam i nějaký ten kriminálník. Ano, všichni bez výjimky tenkrát na můj popud dvě hodiny stávkovali, přestože se na to podle tehdejších zákonů dalo v ozbrojených složkách pohlížet jako na trestný čin.

V souvislosti s aktuální stávkou chystanou školskými odbory jsem si uvědomil, že jsem stávky na škole vždycky podezříval z toho, že je budou podporovat nejen učitelé, ale paradoxně i žáci a studenti, pro které je něco takového lákavým vykolejením ze zaběhlého rytmu. Snad to pedagogické pracovníky mezi zdejšími čtenáři nenaštve, ale stávka učitelů mi připadne podobně nátlaková jako třeba kdyby stávkovali komici. Když se veselé vystoupení zruší, nic strašného se nestane, jen budou mít diváci víc času na svoje vlastní aktivity, které často právě žáci a studenti  upřednostňují před časem stráveným ve školních škamnách. Hlavním cílem typické stávky je, řekl bych, někoho naštvat nebo rovnou vydírat, tak k čemu může být stávka, která většinu zúčastněných potěší?

Fotosoutěž ND Awards 2023

Někdy se říká, že se "rok s rokem sešel". A přesně to se dnes zde na blogu přihodilo mně: na den přesně před rokem jsem tu totiž publikoval článek ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli", který pojednával o jedné z největších a nejrespektovanějších světových fotografických soutěží, která se nazývá ND Awards. Loni jsem se jí totiž zúčastnil a získal jsem v ní vítězství a zlaté ocenění v kategorii Nature/Flowers, což dosud je - a nejspíš i zůstane - mým vůbec největším soutěžním úspěchem. V článku jsem popsal velmi zajímavé peripetie, které toto ocenění doprovázely (ostatně co na světě není víceméně náhoda, že? :-)), a samozřejmě taková výsledková "pecka" odsunula trochu do pozadí skutečnost, že kromě vítězné lefkadské květinky v soutěži uspěly ještě tři další fotky a jedna fotosérie, kterým všem mezinárodní porota nadělila čestná uznání. Samozřejmě, bylo to trochu nezasloužené poodstrčení, protože právě soutěž ND Awards je pověstná tím, že nerozdává ceny plnými hrstmi, ale je v tom rozdávání velmi střídmá: V každé kategorii je pouze jeden zlatý, jeden stříbrný a jeden bronzový oceněný, pěkně jako na olympiádě (což ostře kontrastuje s řadou soutěží, kde se na nějakou tu stovku medailí navíc opravdu nehledí) a pak se každá kategorie ještě doplňuje různým počtem čestných uznání. No a vzhledem k tomu, jak ochotně se takovými "Honorable Mentions" chlubí na sociálních sítích i ty nejzajímavější postavy světové fotografie, říkám si, že snad není nic špatného na tom, když se podobně pochlubím i já :-).

 

Nedělní miniglosy č.708

Máme za sebou i poslední letošní řádný státní svátek (Vánoce nepočítám, protože se státem toho nemají moc společného) a člověk ani nemusí měřit přes dva metry, aby už mohl vyhlížet advent. Pro někoho je to období radostného očekávání, pro druhého obávané období plné stresu s děsuplnou vyhlídkou na "nejradostnější a nejklidnější svátky roku". Já pochopitelně raději patřím do té první skupiny, ale znám i zástupce té druhé, tak tu mám pro obě společný dárek v podobě - Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který už naše neděle doprovází déle než 14 let. Vítejte už u 708. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V době od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články: První měl lehce proletářský název Medonosné včely všech zemí - spojte se, protože jsem konečně zjistil, jak zajímavou celoplanetární směskou je med, který se u nás v maloměstském obchodě dá koupit k zahnání protivného nachlazení (které jsem si pochopitelně uhnal - jak taky jinak - při focení). Druhým článkem byla tradiční malá fotoreportáž ze svátečního 17. listopadu, stráveného pochopitelně v centru Prahy, protože bez procházky po Národní třídě a vzpomínek na to, co se tu v roce 1989 odehrálo, by to pro mě nebyl žádný listopad. Z předešlého týdne si dovolím udělat ještě jednou reklamu prvnímu článku nové rubriky Moji mistři fotografie, kterým bylo představení - bohužel letos v létě zesnulé - německé fotografky Ilony Heinrich. Připomenu i text Od začínajícího milovníka starých tisků, kterým jsem navázal na rozsáhlou říjnovou reportáž, lemovanou krásnými náhodami, Moje podzimní cesta za malířkou Zdenkou Braunerovou, protože se mi dostala do rukou stará knížka, vyzdobená v roce 1910 právě touto malířkou, knížka, která sama má nejspíš velmi zajímavou historii. 

 

Když už jsme měli ten státní svátek a spousta lidí vzpomínala na to, jak to bylo před 34 lety onoho přelomového mrazivého večera na Národní třídě, povytáhnu dnes z archivu text Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí. A aby to tu bylo nejen politické, ale i aspoň maličko poetické, přidám 11 let starou básničku Pro hebké sny, pojednávající o mých tehdejších (a ostatně i dnešních, protože v těchhle věcech - byť jde o matérii éterickou - nejsem zrovna přelétavý) snech.

 

Tradičních pár fotek z Národní třídy

Jak už místní štamgasti dávno vědí, 17. listopadu se za všech okolností vždy zajdu projít na Národní třídu, abych si připomněl události, které - podívám-li se na atmosféru ve společnosti - postupně jako kdyby definitivně přešly do oblasti filmů pro nás - pamětníky. Nebudu dnes obtěžovat dlouhými promluvami a ukážu jen pár fotek, abyste viděli, že já jsem na svátek boje za svobodu a demokracii rozhodně nezanevřel jako mnozí, kteří zpětně velebí báječné jistoty komunistického režimu, kteří se nestydí stavět současnou společnost na roveň s tehdejší totalitou a pro které příslovečný étos "pravdy a lásky" je s odstupem jen terčem posměchu. Jejich věc. Pro mě je to pořád svátek, který připomíná dny, kdy lidé byli plni naděje, nadšení a optimismu, kdy si nešli navzájem po krku, kdy všechny ostatní nepovažovali zčásti za idioty a zčásti za nepřátele, jako je to v módě dnes, dny, kdy ti, co měli máslo na hlavě, soukali (bohužel, jen chvilku) strachy jemnou pavučinu. Chodím na Národní třídu každý rok a potkávám tam mnoho podobných lidí, jako jsem já, a nejspíš proto je mi tam v té společnosti dobře. I jeden takový den je dobrý den. K čemu jinému by státní svátky byly, že?

Medonosné včely všech zemí - spojte se!

Už mnohokrát v minulosti mě zaujal pozoruhodný nápis na některých sklenicích s medem, které jsou k mání v našich obchodech: Směs medů ze zemí EU a ze zemí mimo EU. Přemýšlel jsem, odkud odjinud by ještě tak med mohl být. Z Venuše? Není snad i Venuši možné formálně zařadit mezi země mimo EU? A kdoví, možná dokonce, že jednou, když splní všechna kritéria... Ale neměla by to pro jistotu do té doby být Směs medů ze zemí EU, ze zemí mimo EU a ostatních zemí?

Přemýšlel jsem, k čemu je asi taková poznámka dobrá. Jde snad o magickou formuli, která - vyřkneme-li ji o půlnoci pod Šibeničním vrchem - dokáže rozchodit Golema či aktivovat Bílou paní? Věř a komu věříš, měř! Je to snad jinotajné naznačení, že med - přestože je na pohled jednolitě hnědý - dostal do vínku od každé barvy právě tolik, kolik aktuálně odpovídá pravidlům korektnosti? Nebo jde snad o specifickou právní pojistku? Ale povězte mi, před čím nás může ochránit pojistka, která nám říká takové tajemství, že med, který právě ulizujeme, může být odkudkoli? A není to nakonec jen prvek marketingový, protože cílovou skupinou tohoto medu jsou prostě vášniví světoběžníci?   

Když mám to štěstí navštívit v sezóně Řecko, jako tomu bylo i letos, většinou si přivezu nějakou zásobu kvalitních medů - tu med z pomerančových květů, tu zase med mandarinkový, med z krétských borových lesů nebo nezaměnitelně voňavý lefkadský tymiánový - z vysoko položených luk horského pásma, které mám jednak poctivě prochozené a jednak znám osobně některé místní prodejce (když jsem na Lefkadu začal kdysi jezdit, bylo běžné kupovat si med v hlavní včelařské oblasti u přísilničních stánků, v posledních letech už jsem byl varován, že v těch místech se v sezóně prodává i "nastavovaný med" z Albánie).

Nedělní miniglosy č.707

Vzhledem k tomu, že teplota v mém obývacím pokoji se poprvé od března dostala samovolně pod 17 stupňů, trochu jsem si včera večer poprvé v sezóně přitopil radiátorem, z čehož se pozná, že už asi opravdu definitivně skončilo léto :-). Dnes to ovšem bude něco jiného, protože nás zahřejí (nebo dopálí?) Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který už naše neděle doprovází déle než 14 let. Vítejte tedy už u 707. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V době od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články: Prvním článkem o německé fotografce Iloně Heinrich jsem "pokřtil" úplně novou rubriku Moji mistři fotografie, v níž chci občas představit zajímavé fotografy a fotografky, které jsem pro sebe objevil v prostředí sociálních sítí nebo jsem se s nimi poznal v mezinárodních fotografických soutěžích. Druhým článkem Od začínajícího milovníka starých tisků jsem navázal na rozsáhlou říjnovou reportáž, lemovanou krásnými náhodami, Moje podzimní cesta za malířkou Zdenkou Braunerovou, protože se mi dostala do rukou stará knížka, vyzdobená v roce 1910 právě touto malířkou, knížka, která sama má nejspíš velmi zajímavou historii. Z předešlého období ještě připomenu malou srovnávací reportáž U Fauna na dvorku o tom, jak jsem se zcela neplánovaně dostal na krásný malostranský dvorek, kde se kdysi natáčely scény filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne, a text s mnohé slibujícím názvem O erotickém kombajnu, ve kterém jsem popsal, jak jsem v praxi poprvé plnohodnotně uplatnil své znalosti středoškolské francouzštiny.  

 

Z archivu dnes povytáhnu 11 let starou básničku Pro hebké sny, pojednávající o mých tehdejších (a ostatně i dnešních) snech, a z mělčích archivních vod pak přesně pět let starý článek k tehdejšímu stému (dnes tedy sto pátému) výročí narození mého oblíbeného divadelníka a herce Miroslava Horníčka.

 

Od začínajícího milovníka starých tisků

Tenhle článek je jakýmsi drobným doplňkem větší reportáže z Mé podzimní cesty za malířkou Zdenkou Braunerovou, kterou jsem završil v říjnu návštěvou malířčina ateliéru (který funguje jako její muzeum) v Roztokách u Prahy. Doslova pár dní po zveřejnění článku jsem totiž našel úplnou náhodou na internetu nabídku jedné knížky, která vyšla v roce 1910 a kterou Zdenka Braunerová vyzdobila svými  dřevoryty a vůbec ji do světa výtvarně vypravila. A co víc, jednalo se o knihu, jež dala dohromady tři osoby, které tehdy pojilo pevné přátelské a možná chvílemi i trochu více než jen přátelské pouto. Autorem knihy byl Paul Claudel, francouzský spisovatel dramatik a zkušený diplomat, který po diplomatické misi v Číně zakotvil v roce 1908 jako konzul v Praze, muž, který se se Zdenkou Braunerovou znal velmi dobře již z dřívějších dob z Paříže a po příjezdu do Prahy ho právě velmi aktivní malířka uvedla do různých částí pražské kulturní a politické společnosti. Výtvarnou stránku knihy měla tedy na starosti Zdenka Braunerová, no a překladatelem byl Miloš Marten, spisovatel, publicista, kritik a překladatel a zároveň jeden z nejdůležitějších mužů malířčina života. V letech 1908 až 1910 vytvořili tito tři umělci pozoruhodný "triumvirát", jehož výsledkem bylo několik překladů Claudelových prací a zároveň získané velké renomé Zdenky Braunerové jako knižní grafičky.

Moji mistři fotografie 1 - Ilona Heinrich (Německo)

V nové rubrice Moji mistři fotografie, nad jejímž zavedením jsem až příliš dlouho přemýšlel, vám chci představit zajímavé fotografy, se kterými jsem měl to potěšení se seznámit na svých toulkách fotografickým světem. Někdy to budou ostřílení profíci, jindy nadšení amatéři, ale vždycky pro mě nesmírně inspirující a obohacující umělci. Rád bych jen upozornil na to, že tyto články jsou z právního pohledu poněkud kontroverzní, protože většinou nemám výslovný souhlas příslušných fotografů nebo dědiců jejich autorských práv k uveřejnění jejich fotografií. Všechny fotografie jsou nicméně z veřejných zdrojů, na něž v článku přidávám odkaz (fotografové tedy sami stáli o to, aby se jejich fotografie ve zveřejněné podobě dostaly k divákům), jedná se o fotky s nízkým rozlišením, aby se nedaly podloudně použít k vytvoření velkých komerčně využitelných zvětšenin, a hlavně fotografie si nijak nepřivlastňuji ani nevydávám za své, ale právě naopak, snažím se jimi oslavit úžasný talent a umělecké zaujetí jejich autorů či autorek a také jejich schopnost dotáhnout obraz k pozoruhodnému výsledku. Článek publikuji výhradně na svém osobním blogu, který navštěvuje jen několik desítek mých přátel a známých či náhodných webových kolemjdoucích, kterým chci vybrané tvůrce představit, přičemž mým cílem není jakkoli využít renomé fotografů ke svému osobnímu prospěchu. Samozřejmě, bude-li se některá z oprávněných osob cítit ukrácena na svých autorských či jiných právech, prosím, ať se mi ozve na můj e-mail pvapenik@centrum.cz a bude-li na tom i po naší e-mailové diskusi nadále trvat, jsem samozřejmě připraven příslušný autorský medailón ze svého blogu odstranit, i když mě to bude velmi mrzet.

Nedělní miniglosy č.706

Zčistajasna je tma už lehce po páté, nevíte, jak se to mohlo stát? Vždyť to není tak dávno, co jsem chodil ven lovit poslední odlesky teplých dnů ještě kolem půl desáté večer! Ale nedá se nic dělat - pokud se chceme těšit na další jaro a léto, je ve zdejším kraji takový zvyk postavit si do cesty i podzim a zimu, abychom měli srovnání a prostor k nadechnutí. Ale nezávisle na teplotě, na barvě listí stromů a na délce dne, na to, že v neděli vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se dá spolehnout už déle než 14 let. Tak tedy vítejte už u 706. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos jsem stihl publikovat dva články: Prvním byla malá reportáž U Fauna na dvorku o tom, jak jsem se zcela neplánovaně dostal na krásný malostranský dvorek, kde se kdysi natáčely scény filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (udělali jsme si v článku i malou konfrontaci přímo se snímky z filmu). Ve druhém článku s mnohé slibujícím názvem O erotickém kombajnu se vzpomínkou vrátím do času, kdy jsem měl možnost si poprvé v praxi procvičit špetku znalostí ze středoškolské francouzštiny, a nemusel jsem kvůli tomu dokonce ani vytáhnout paty z Prahy, protože Francie tehdy přijela ve velice lákavé podobě za mnou. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout svou naštěstí nedlouhou životní etapu přepisovače knih článkem Z mého pražského skriptoria a za opětovné připomenutí snad stojí i celkem rozsáhlá říjnová reportáž, lemovaná krásnými náhodami, Moje podzimní cesta za malířkou Zdenkou Braunerovou, zvlášť když milé náhody související s touto pozoruhodnou dámou publikováním článku rozhodně neskončily a mají velmi zajímavé pokračování, které už pro vás pomalu chystám :-). Z archivu dnes povytáhnu 4 roky starou vzpomínku, kterak mě někteří lidé z mého okolí považovali za osobu pracující v nepříliš povedeném utajení - O silvestrovském estébákovi.

 

O erotickém kombajnu

Když jsme si po příchodu na plzeňské gymnázium měli vybrat druhý jazyk (prvním samozřejmě byla neohrozitelně ruština, kterou jsme měli povinně všichni), zjistili jsme, že - ač byl tak nazýván - nebyl úplně volitelný. Mohli jsme si vybrat z němčiny, francouzštiny a angličtiny, ale když jsem si oficiálně vybral angličtinu, dozvěděl jsem se, že si nás tenhle jazyk vybralo moc, takže někteří z nás musí vzít zavděk jinou řečí, a já - protože doposud nemám žádné anglické základy (na základce jsme sice měli nějakou dobu zájmový kroužek angličtiny, ale ten byl ředitelem školy po pár měsících zrušen, protože skupinové zaujetí pro kapitalistický jazyk na konci 70. let smrdělo přinejmenším neloajálností, ne-li rovnou odbojem) angličtinu prostě mít nemůžu. Jak v mém případě dopadne zápas mezi němčinou a francouzštinou bylo předem jasné; ve Francii jsem sice nikdy nebyl, ale slova jako Paříž, Provence nebo Burgundsko mi zněly podobně libozvučně jako proud mně dosud zcela neznámého románského jazyka, rozhodně líp než Berlín, Hindenburg nebo Volkswagen. A tak jsem se ve svých 14 letech začal učit francouzsky podle školních učebnic, které u mých pozdějších francouzských přátel vyvolaly bouře nadšení, protože v nich např. objevili gramatiku, kterou sami vůbec neovládali a kterou - podle jejich slov - prakticky používal jen jeden výstřední poslanec, který to ovšem měl jako svou image a všichni si ho podle toho pamatovali (asi jako kdyby u nás někdo ve svých projevech začal masivně používat přechodníky).

U Fauna na dvorku

O tom, že neuvěřitelných 40 let starý film režisérky Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne patří mezi ty nejpodařenější, které jsem ve svém životě viděl, už jsem na blogu několikrát psal. Film se dostal mezi mých TOP 20 českých filmů v článku Které české filmy považuji za nejlepší? a napsal jsem o něm i speciální článek Faunovo velmi pozdní odpoledne, který nakonec nezůstal jen v prostoru blogu, ale převzal ho spolu s dalšími mými blogovými články o filmech bez dalších úprav i server kritiky.cz. Mimochodem, ještě kdysi na blogu jsem podle aktuální návštěvnosti článku mohl snadno poznat, že film se právě reprízuje v televizi, protože v tu dobu se u článku zpravidla objevila spousta návštěv přišedších z vyhledávačů :-).  

Podle mě nejlepší film Věry Chytilové vysekává velikou poklonu i Praze, která netvoří jen pouhou kulisu pro děj, ale hraje významnou vizuální i obsahovou roli. Filmový pan Faun v podání neodolatelného Leoše Suchařípy bydlel na Malé Straně, v místech, které často při různých příležitostech navštěvuji; pamatuji si z filmu, jak vypadal dvorek, na kterém se nechtě potkával se starou paní správcovou ("Jak ta baba asi může bejt stará? Hmmmm, vona bude tak stará... jako já!"), která se nijak netajila tím, že jí stárnoucí seladon, dobývající jednoho dívčího "zajíce" za druhým, připadá jako tatrman. Pamatuji si, kterými vraty vycházel na ulici, přímo do centra Menšího města pražského a kdykoli jdu okolo těch vrat, na rozkošnou a zároveň politováníhodnou Faunovu filmovou postavu si nemůžu nevzpomenout.