Čerf stávkokazem

Je to už hodně dávno, celých 13 let, co jsem napsal článek O nerudném stávkokazovi, ve kterém jsem se vyznal ze svého všestranně záporného vztahu ke stávkám, k odborovým organizacím a výsledkům jejich práce. Jen jednou v životě jsem se aktivně zúčastnil opravdové stávky, a to byla stávka generální, jíž vyvrcholily převratné listopadové dny roku 1989. Tuto generální stávku, pokud vím, neorganizovaly žádné odbory, a i kdyby, já jsem si pro účast na stávce vybral specifické a zcela odborůprosté prostředí tehdy ještě socialistické armády, což, myslím, byl docela majstrštyk, zvlášť když jsem měl tou dobou na starosti četu vojáků, ve které byla řada kluků romské národnosti, tři Maďaři a sem tam i nějaký ten kriminálník. Ano, všichni bez výjimky tenkrát na můj popud dvě hodiny stávkovali, přestože se na to podle tehdejších zákonů dalo v ozbrojených složkách pohlížet jako na trestný čin.

V souvislosti s aktuální stávkou chystanou školskými odbory jsem si uvědomil, že jsem stávky na škole vždycky podezříval z toho, že je budou podporovat nejen učitelé, ale paradoxně i žáci a studenti, pro které je něco takového lákavým vykolejením ze zaběhlého rytmu. Snad to pedagogické pracovníky mezi zdejšími čtenáři nenaštve, ale stávka učitelů mi připadne podobně nátlaková jako třeba kdyby stávkovali komici. Když se veselé vystoupení zruší, nic strašného se nestane, jen budou mít diváci víc času na svoje vlastní aktivity, které často právě žáci a studenti  upřednostňují před časem stráveným ve školních škamnách. Hlavním cílem typické stávky je, řekl bych, někoho naštvat nebo rovnou vydírat, tak k čemu může být stávka, která většinu zúčastněných potěší?

Když jsem ve druhé polovině 90. let učil na soukromém gymnáziu, také se tehdy jednou schylovalo ke stávce pořádané školskými odbory, vlastně už ani nevím, za co (nejspíš za vyšší platy, jak tomu pod různými vznešenými krycími záminkami u odborářských stávek bývá) či proti čemu se mělo stávkovat, ale on se nějaký důvod vždycky najde. Aby účast na stávce byla opravdu masová, zástupci organizátorů ještě na poslední chvíli - v den stávky ráno - navštívili školy, u kterých nebylo jisté, jestli se ke stávce připojí. A tak jsem se ráno před prvním zvoněním stal svědkem zvláštní scény - kterak se naše tehdejší paní ředitelka za otevřenými dveřmi ředitelny jen chabě brání argumentům dvou odborových koledníků připomínající zarputilostí Svědky Jehovovy. Když jsem šel kolem těch dveří, v radosti, že se může o svou manažerskou odpovědnost s někým podělit, paní ředitelka vyběhla na chodbu, zatáhla mě dovnitř a zeptala se na rovinu: "Petře, co myslíte, měli bychom se taky přidat?" A bylo vidět, že by jí to nebylo vůbec proti mysli.

Vycítil jsem svou stávkokazeckou přiležitost: "V žádném případě!! odvětil jsem důrazně a nastartoval jsem před milými odboráři ostrou filipiku proti účelnosti stávek jako takových, zejména pak stávek ve školství, přičemž jsem zdůraznil, že raději vůbec nemluvím o takovém nesmyslu, jako že by se ke stávce mířící hlavně na platová pravidla, měla připojit soukromá škola. Odboráři odešli z našeho gymplu s nepořízenou a naše škola byla nakonec jediným gymnáziem ve městě, které se ke stávce nepřipojilo. A dodnes jsem přesvědčen, že se tak stalo jen proto, že tradiční stávkokaz Čerf šel ve správný čas "okolo".

Až někdo jednou dostane bláznivý nápad vyhlásit stávku všech blogerů (což by mělo, domnívám se, ke stávce komiků ještě blíže než stávky školní), buďte ubezpečeni, že tady v tu dobu najdete nový článek každý den. Protože blogera Čerfa prostě na stávky neužije :-).