Neměl jsem věru během celého listopadu moc času různé aktivity zároveň provozovat a zároveň o nich psát, a tak jsem zatím ani nestihl přidat na tyhle blogové stránky letošní speciální "dušičkovou reportáž" z akce, která pro mě byla opravdu pozoruhodným mnohovrstevným zážitkem. Až angína, kterou jsem měl příležitost si o víkendu vyzkoušet v brizanci skoro půlstoletí nepoznané a která mě donutila pobýt doma v konejšivé společnosti antibiotik celý tento týden, mi poskytla dostatečný prostor k tomu, abych udělal nějaký drobný zpětný výběr fotek a nechal si celou tu zajímavou zkušenost zpětně ještě jednou projít hlavou. Teď, když už je naštěstí zase možné mluvit i polykat, provolejme za to streptokoku chválu! :-)
Dostal jsem totiž letos poprvé od básníka a spisovatele Petra Motýla, jehož knížky rád čtu a se kterým se občas potkávám na vycházkách Pražských domů a občas také po nich (každou vycházku je samozřejmě zapotřebí náležitě kunsthistoricky zhodnotit a zařadit do kontextu :-)), nabídku zúčastnit se jeho tradiční dušičkové akce, o které jsem už dříve slyšel - večerní procházky po Břevnovském hřbitově. Sice se mi nepodařilo přidat se přímo k vycházce o dušičkovém večeru, protože jsem měl ve stejnou dobu být na koncertu Petra Lipy v Písecké bráně (nakonec byl koncert pár hodin před začátkem stejně zrušen), ale nemusel jsem naštěstí čekat až do příštích Všech svatých, protože se mi podařilo přidat se k "vycházce pro zvané" na stejné místo o pár dní dříve.
Obecně mám ke hřbitovům dost kladný vztah, což je nejspíš dáno tím, že jsem ve Staňkově měl jako dítě hřbitov za domem a dědečka, který tam jako šikovný a zkušený kameník chodil stavět pomníky (viz třeba článek O hřbitovní škole), nebylo to tedy pro mě nikdy žádné nepřátelské nebo snad strašidelné prostředí. Naopak, vždycky se mi líbila tamní atmosféra, zvlášť právě kolem Dušiček, a čím později se šlo na hřbitov "podívat na světýlka", tím se mi to zdálo zajímavější (dnes už je ovšem přesně stanovená otevírací doba, ale dřív tomu tak nebylo a hřbitov byl otevřený celou noc). Tak jsem byl zvědavý, jak originálně náš průvodce, který před mnoha lety po nějakou dobu právě na tomto hřbitově dělal hrobníka a zahradníka, vycházku pojme.
Zeď Břevnovského hřbitova ve směru k Břevnovskému klášteru. Podzimní barvy a popadané listí; nebýt všudypřítomného graffiti, ani byste nepoznali, že jste ve městě.
U hlavního vchodu byla sice taky vyvěšená přesná otevírací doba, ale dostali jsme spolu se všemi dalšími návštěvníky i majiteli místních hrobů ještě hodinu navrch. Budou přece Dušičky, tak tu dnes můžeme být až do sedmi! Domníval jsem se, že touto bránou zase logicky po vycházce vyjdeme ven, ale nestalo se tak, to by bylo pro různorodou a veskrze originální společnost, která se nakonec sešla, příliš nenápadité řešení :-).
V hodinu srazu ještě dozníval sice podmračený, ale na přelom října a listopadu neobvykle teplý den. Světla ubývalo, ale zatím byla na fotkách dobře patrná jen ta větší hřbitovní světýlka a lucerničky. Foťák jsem samozřejmě měl, ale stativ jsem tentokrát s sebou nebral, což prosím berte i jako omluvu za nevelkou technickou kvalitu dnešních snímků. Kdo by se chtěl podívat na pár olšanských (nočních fotek focených ze stativu, najde je třeba v dalším dušičkovém článku (z roku 2019) Večer na zamčeném hřbitově.
Jak se nám poznenáhlu stmívá, postupně se do záběru dostává stále více světel zapálených za zdejší duše. Je to jako na nebi, kde je nějakou dobu taky vidět jen Večernice, ale postupně se v zorném poli líhnou další a další žhnoucí daleké světy. Vlastně je na téhle fotce zachycená klasická počínající "modrá hodinka", kvůli které se ovšem na hřbitovy zpravidla fotit nechodí a kterou už máte důkladně nastudovanou třeba z článku Jak dlouho trvá modrá hodinka?
A tmí se a tmí. Snažím se vplétat do kmenů místních stromů a tam se zapřít, jak to jen jde, abych mohl fotit na stále se prodlužující nutnou expozici.
Jak jsem pochopil, k tradici dušičkových vycházek Petra Motýla patří i malé občerstvení na posilněnou, jehož složení se sice v průběhu let mění, ale pevnou součástí zůstávají stylové rakvičky se šlehačkou :-). Ale nebojte, nebyl to na rozlehlém hrobě z dílny architekta Jana Sokola (jako břevnovák je zde rovněž pohřben, stejně jako jeho syn - filosof a disident Jan Sokol) žádný nepatřičný mejdan. Byli jsme celkem pokorná skupina, i když zdaleka ne vždy zcela tichá, což samozřejmě vzbuzovalo zájem (doufám, že ne pohoršení) místních babiček s konývkami.
Tchánem zmíněného architekta Jana Sokola byl slavný astronom, spoluzakladatel Ondřejovské hvězdárny a dlouholetý předseda České astronomické společnosti František Nušl, a není divu, že tematický náhrobek na Břevnovském hřbitově pro něj udělal právě jeho zeť. Prostý kříž s krásnými hvězdami, myslím, každý astronom ocení.
U hrobu básníka Petra Kabeše si vzal slovo kunsthistorik (a rovněž básník) Jakub Synecký, který přednesl vybrané výňatky z Kabešova díla. To už s námi chvílemi postáli i někteří z místních. Tedy - z místních živých...
Však nebojte, dával jsem docela pozor na výklad a na velmi zajímavé a zasvěceně podávané informace, ale to zazoomování během expozice s hřbitovními světýlky jsem si prostě zkusit musel, i když tedy výsledek nic moc. Ale v Kouzelné zahradě jsem taky musel napřed pár let trénovat, než to začalo vydávat slušnější plody. Tak třeba až budu na této vycházce podesáté, vyjde z toho něco lepšího než záběr podobný nočnímu řetízáku snímanému z dronu s plochou dráhou letu :-).
U hrobu Miroslava Venhody – hudebního skladatele a dirigenta Pražských madrigalistů nám Petr Motýl pustil z notebooku část Venhodovy nahrávky Gregoriánského chorálu. V daném prostředí to, musím říct, byl docela silný prožitek.
Hrob Karla Kryla na Břevnovském hřbitově je celkem hojně navštěvován, což je vidět z počtu shromážděných zapálených svíček. I zde jsme si poslechli písničku a mnozí se aspoň v duchu přidali. Tak jsem mohl tiše zavzpomínat i na náš dávný rozhovor v Blatničce na Starém Městě.
Abychom netápali ve tmě, dostali jsme od milého organizátora i několik papírových lampiónů, takže ti starší možná mimoděk vzpomenuli i dávných lampiónových průvodů na počest ruské říjnové revoluce; ostatně, domnívám se, že vzpomenout si na něco takového právě na hřbitově, je docela správné, protože právě tam ona "velká, navěky živá revoluce" dávno patřila. Došli jsme až ke hřbitovní kapli Panny Marie a svatého Lazara, poblíž které je hrob břevnovského arciopata Anastáze Opaska.
Přemýšlím, jak bych této společnosti její pozvání na zajímavou akci oplatil, když Pražskými drobnůstkami tu těžko někoho ohromím, povolání hrobník/zahradník jsem nikdy nevykonával a před rakvičkami dávám přednost věnečkům. I když... Zkusím se zeptat, jestli by napřesrok v létě nechtěli moji noví milí známí poznat i jiný slavný klášter než ten břevnovský. Bude-li třeba, též příležitostně zarecituji, byť ne tak profesionálně jako vy mně (pozor, tady může vést chyba v pravopisu k významovému posunu :-)) nebo zahraji na přistavený klapkobřinkostroj.
Moje fotky pak k Chotěšovskému klášteru budou mít výletníci jako bonus, když dojde šlehačka.
Já hřbitovy moc nemusím.
OdpovědětVymazatPřipadám si tam jako vetřelec.
Myslím, že hřbitovy mají prostředky, jak naznačit, že si takového vetřelce nepřejí :-).
VymazatOkoli brevnovskeho klastera je vubec zajimave, ale na tom hrbitove jsem jeste nebyl..a jak vidno, u zatmy ma sve kouzlo...
OdpovědětVymazatKdysi dávno jsem na Břevnov chodil skoro denně, ale je zajímavé, že do míst, kde je hřbitov, jsem se teď dostal vůbec poprvé.
VymazatLezarts
OdpovědětVymazatVida co může nabídnout taková návštěva hřbitova. Reportáž poučná i zajímavá!!!
Ti, co chodí pravidelně, už trefili ke všem významnějším hrobům :-).
VymazatMíra
OdpovědětVymazatMoc pěkné povídání i fotky. Jako kdybych tam byl taky.
To je super! Diky za tip, vubec jsem o takovych zazitkovych hrbitovnich vychazkach nevedela.
OdpovědětVymazatOno se tam chodí i na normální vycházky třeba s Pražskou informační službou nebo soukromými průvodci. Ale tohle je přece jen specifická akce :-).
VymazatMíra
OdpovědětVymazatJako kdybych "tam" byl taky...Já se umím rozpovídat! :)
U hrobu plochodrážníka Luboše Tomíčka (dodnes se vedle na Markétě jezdí každý rok Tomíčkův memoriál jako připomenutí jeho tragické smrti na Zlaté přilbě v Pardubicích v roce 1968) jsme ani nemluvili, jen jsme pouštěli záznam plochodrážního závodu i s euforickým komentářem zahraničního komentátora ("Tomicek, Tomicek!!!" :-)).
VymazatDávat si rakvičky se šlehačkou na hřbitově, nu tedy, ti lidé se mi líbí! :-) Celá ta akce vůbec zní naprosto kouzelně. Málokdy se mi stává, že bych si při čtení celkem čehokoli říkala, že tam nebo onde bych taky bývala chtěla být, ale tady jsem ten dojem měla od samého začátku. Úžasné.
OdpovědětVymazatJá o téhle tradiční akci vždycky jen slyšel a vůbec jsem netušil, že bych mohl být taky pozván. O to větší radost mi to udělalo :-).
VymazatOživení hřbitovní procházky recitací, písničkami a zákusky byl dobrý nápad. Dalo by se říct funerální piknik :).
OdpovědětVymazatAž mě překvapilo, jak rychle ta hodina a tři čtvrtě utekla.
VymazatNaprosto dokonalá akce, recesisti závidí. Jiřina z N.
OdpovědětVymazat