Strop pasáže Koruna aneb Mnoho zajíců - fotografova smrt

Jednou z pozoruhodných budov na pražském Václavském náměstí je obrovitý pozdně secesní (vystavěný v letech 1911 až 1912) palác Koruna dole na Můstku. Pamětníci ho mají jistě dodnes spojený s tamějším automatem na limonádu, na chlebíčky či na jahodový koktejl a taky s vpravdě lidovou jídelnou, kde jste si mohli dát "na stojáka" oběd nebo svačinku za pár korun, pokud jste ovšem nebyli příliš citliví na kvalitu jídla a na okolní prostředí (typické bylo, že každého opuštěného párečku se brzy ujal nějaký "dobrodinec", aby nic nepřišlo nazmar). Jídelna pak zanikla začátkem devadesátých let a suterén budovy byl přestavěn pro obrovitou prodejnu cédéček, kam jsem až donedávna celkem pravidelně chodil nakupovat moderní i klasickou muziku, protože tam šlo objednat prakticky jakékoli zboží z celého světa. Ale nechci mluvit podrobně ani o historii budovy ani o vlastních četných vzpomínkách na ni. Dnes se chci podívat na moc pěkně vyvedený vysoký strop pasáže tohoto rozlehlého paláce, kterým proudí přímo doprostřed obrovitého objektu denní světlo. 

Focení prosklených stropů je totiž fotograficky velmi vděčnou disciplínou a i zde na blogu už jsme si ji vyzkoušeli, např. v článku Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky, kde jsme mohli vidět pro změnu prosklený strop Stýblovy pasáže (pasáže Alfa), která je od paláce Koruna co by Imrich Bugár kamenem dohodil. Potíž ovšem trochu bývá, pokud je strop viditelně symetrický a vy ho nemůžete fotit z místa přímo pod středem konstrukce kolmo vzhůru (v paláci Koruna je např. přesně v klíčovém místě pod středem stropu jakási veliká a neposunutelná reklamní postava, takže přesně kolmého záběru nedosáhnete). No a pokud fotíte šikmo vzhůru, doženou vás principy optiky a geometrie a dojde k všelikému "kácení linií" a deformacím skutečného tvaru foceného objektu. Někdy to může být zajímavé a rozhodně stojí za to si různé záběry vyzkoušet, ale pokud budete chtít mít výsledek aspoň jakžtakž srovnatelný se skutečností, nejspíš se nevyhnete nějakému tomu rovnání polámaných linií a obrazců v postprodukci.

Nedělní miniglosy č.638

Květen a červen mám moc rád mimo mnoha jiného i proto, že je stále déle vidět. Když jsem včera dostal chuť vyfotit si v Praze pár nočních fotek a zjistil jsem, jak dlouho bych musel na tmu čekat, hned mě podobné chutě přešly. Tak budete muset vzít zavděk místo nočními fotkami z pražských ulic jen dalším vydáním Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", protože u nich - na rozdíl od nočních fotek - nebývá světlo na závadu. I dnes se tedy náš tradiční nedělník, vycházející už déle než 13 let, pokusí probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti, z naší kotlinky i z konkurenčních kotlinek ve zbytku světa.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. V prvním z nich jsem se už pošesté pokusil nově přeložit vybranou básničku od Christiana Morgensterna, tentokrát to odneslo šestiverší Rýma (Schnupfen). V pátek třináctého jsem pak připojil pár obrázků z výletu za jihomoravským vínem, obrázků pořízených ovšem v Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit. Z předchozích textů ještě jednou připomenu povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v blogovém edičním plánu" už skoro rok, a musel jsem si kvůli článku knížku přečíst s odstupem ještě jednou, a vzpomínku na 30 let staré letmé setkání v jižní Francii Na hradě poblíž Avignonu, pro kterou jsem vůbec poprvé využil i dobové deníkové zápisky z útrapami a krásami pětitýdenní cesty poničeného starého sešitu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit

Jak už jsem hlásil na facebooku, podnikli jsme minulý víkend s několika dobrými přáteli výlet do krásné vinařské oblasti kolem obce Vrbice. Samozřejmě, těšil jsem se na dobré víno, zdejší vinaři jsou vyhlášení a ochutnávat je věru co. Ale vzal jsem si s sebou i skoro kompletní fotovýzbroj, sice bez stativu a filtrů, ale zato se všemi možnými objektivy. Zdejší boubelatá krajina posetá vinicemi a poli umí při vhodných světelných podmínkách vypadat opravdu nádherně a já si říkal, že by tak mohlo vzniknout něco zajímavého, co jsem si ještě nikdy dříve sám nevyzkoušel a maximálně jsem takové obrázky trochu záviděl ostatním. Nu, očekávání je jedna věc a realita druhá a na tom, jak se tyhle dvě věci během našeho pobytu vzájemně protínaly a překrývaly, bylo možné názorně předvést, co znamená v geometrii pojem "mimoběžky". 

Zatímco skoro všude jinde byl většinou moc pěkný slunečný víkend, právě námi navštívená jihomoravská oblast byla pro "naše" tři dny doslova zalehnuta těžkou peřinou oblačnosti, ze které střídavě pršelo, mžilo a lilo, krajina na všech stranách se schovala za mlžnou oponu a z četných eurorozhleden v okolí bylo sice možné se rozhlížeti, ale nikoli také něco viděti.

Popravdě, byl jsem z toho trochu otrávený. Do těchto míst se dostávám jen zřídka a svá rána kolem východu slunce a večery kolem slunka západu jsem si představoval jaksi fotograficky užitečnější. Ale podobně jako vinař nepřepere mizerný rok plný podnebných rozmarů, ani fotograf neudělá exkluzivní obrázky krajiny, když je tmavě olověná obloha a vše se ztrácí v jemném oparu, který na rozdíl od často výtvarně vděčné mlhy nenabízí fotografovi skoro žádné rozumné možnosti. Ale dost skuhrání, v optimálních podmínkách umějí fotit všichni, tak z toho uděláme takovou malou "výzvu" a zkusíme nevzhledné počasí přeprat. Ostatně - jak říkají vinaři - čím méně spolupracuje příroda, tím víc se pak musí pracovat "ve sklepě" :-). 

 

Rýma (Christian Morgenstern)

Čtenáři, kteří sem chodí pravidelně, už vědí, že čas od času nabyde skutečnost takových odstínů či brizance, že i jako naprostý neněmčinář, jehož vrcholem v jazyce velkého Goetha je správně vyslovené slovo Volkswagen, zatoužím v tu chvíli přeložit si pár nonsensových veršíků Christiana Morgensterna. Dnes už je to šestý pokus a začíná se tu tak už utvářet opravdová tradice. Vždyť už jen pouhých 631 dalších básniček a dotáhneme se na Nedělní miniglosy :-). Zatím jsme tu měli Estetickou lasičku (k mému velkému překvapení se z ní stal - jak můžete vidět i dole pod článkem - vůbec nejčtenější článek od přechodu mého blogu do prostředí blogspotu) a mohli jste si přečíst i moje verze básniček Trychtýře, Tři zajíci, Mezi časy a nakonec zatím poslední Slavnost flamendrovu.

Protože hluboce soucítím se všemi, kterým jaro přineslo kromě sluníčka, prvních opravdu teplých dnů a krásných čerstvých barev bohužel i novou sezónu pylových alergií, tedy starost s kýcháním, smrkáním a nepomíjejícím škrábáním v krku, řekl jsem si, že jim jako malý dárek zkusím připravit nový překlad Morgensternovy kratičké básničky Der Schnupfen, tedy Rýma.

Jako obyčejně začneme originálním německým textem:

 DER SCHNUPFEN

Ein Schnupfen hockt auf der Terrasse,
auf dass er sich ein Opfer fasse

– und stürzt alsbald mit großem Grimm
auf einen Menschen namens Schrimm.

Paul Schrimm erwidert prompt: Pitschü!
und hat ihn drauf bis Montag früh.

 

Nedělní miniglosy č.637

Tak jsem na ty dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", sám docela zvědavý, protože následují po včerejší velmi důkladné a různorodé ochutnávce v jednom báječném jihomoravském vinařství. Nejenže se tedy "redakce" NMg nesešla k poradě brzo ráno, jak bývá jejím zvykem, ale až v pokročilém odpoledni, tak jsem zvědav, jestli vůbec stihneme "půlnoční nouzovou uzávěrku", ale od pátku navíc nebyl vůbec čas se zamýšlet nad obsahem tohoto vydání. Tak uvidíme, co z toho vzejde, a jestli bude víno, o kterém se říká, že je v něm pravda, dobrou inspirací pro Nedělní miniglosy, které si k té pravdě rády ještě něco přisadí, aby i náročná období dokázaly překlenout s nadhledem a snad občas i s trochou humoru.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. Prvním bylo povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v edičním plánu" už od loňského července, až jsem si musel knížku přečíst s odstupem ještě jednou, abych v článku nevařil jen z vody děravých vzpomínek. Námět k druhému článku jsem vytáhl ze svého fotoarchivu; konkrétně šlo o fotku, pořízenou před 30 lety Na hradě poblíž Avignonu, kde jsme se úplnou náhodou potkali s jednou mladou Američankou, a díky té fotce a starým zápiskům v "cestovním deníku" jsem mohl zkusit zrekonstruovat, jak se to tehdy vlastně všechno odehrálo, když na paměť není po takové době úplně spolehnutí. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O třicetileté škole, ve kterém jsem popsal, jak to vypadá, když se pachatel vrací po čtvrstoletí na místo svých dřívějších činů, v tomto případě do gymnázia, kde kdysi učil. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Na hradě poblíž Avignonu

Nedávno jsem dělal probírku "truhly" se starými fotkami a našel jsem jednu, která docela splňuje mé představy o příspěvku do rubriky Perličky z archivu (na podzim jí už bude 30 let) a umožňuje mi zkoumat zvláštnosti mé paměti, konkrétně podstatné rozdíly v tom, co se mi do paměti zarylo a co ji naopak celkem rychle opustilo. Prosím, nehleďte na technickou kvalitu fotky: Na měsíční cestu stopem po jižní Francii jsem tehdy vyrazil sice s velikým batohem, ale jen s maličkým mechanickým (a samozřejmě analogovým) kompaktíkem LOMO (ano, to je ta značka, které ne zas tak dávno propadli četní milovníci retrokuriozit), fotil jsem na obskurní sovětské kinofilmy, které byly už řadu let prošlé, abych ušetřil (stály tehdy ve výprodeji 2,50 kus), fotky jsem vyvolával na podivně "sametové" maďarské fotopapíry s neodhadnutelnou proměnnou gradací (kde asi udělali soudruzi z MLR chybu?) doma v koupelně, a teď jsem ještě navíc obstarožní fotku přefotil z maličkého originálu, abych vám ji tady mohl ukázat v digitální podobě.

Tahle dávno zapomenutá "perlička" ve mně vyvolala kaskádu vzpomínek, něco jsem si pamatoval přesně, něco mlhavě, něco vůbec. Vím přesně, kde jsem snímek pořídil: Jedná se o zříceninu hradu na kopci nad jihofrancouzskou vesnicí Fontaine du Vaucluse, kde za normálních podmínek vyvěrá ze skal jeden z nejsilnějších pramenů na světě; pamatuji se, že v době mé návštěvy právě vrcholilo období sucha, takže se mohutný pramen vyvěrající z podzemní rozsáhlé krasové oblasti, kterému to tolik slušelo na barevných pohlednicích, proměnil v krotký potok razící si svou cestu mezi mokvajícími šutry. Taky si pamatuji, že u vyvěrající říčky stojí nádherná malá středověká papírna z 15. století a možná bych ještě někde ve skříni našel pár obálek z ručního papíru, které jsem si tam koupil na památku. Z celého dalšího dne si pak nepamatuji prakticky nic, až na to, že jsem vylezl na strmý kopec s hradem nad vesnicí, abych se rozhlédl pěkně z výšky po širém kraji. No a na hradě jsem ke svému překvapení potkal mladou Američanku, která se právě rozhlížela po okolí přesně tak, jak jsem si to plánoval pro sebe.

Jiří Hájíček: Dešťová hůl

Dlouhodobá nespavost není nic příjemného, kdo sám zažil, asi může potvrdit. Důvody pro ni ale mohou být různé a určitý pocit vnitřní nespokojenosti nebo nenaplněnosti v kombinaci s každodenním stresem z něčeho, co sami hluboko uvnitř sebe (před ostatními bychom si asi netroufli, abychom nebyli považováni za rouhače)  považujeme za něco, co pro nás dávno pozbylo skutečného smyslu, může být snadno jedním z nich. 

 

Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

"Netušila jsem, že tě tohle láká."

"Je to za polárním kruhem."

"Trochu mě děsíš, miláčku..."

"Proč?"

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

"Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?

"Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu."

 

Hlavní postava knihy, Zbyněk Polecký, je jedním z takových lidí. Je odborníkem na správu pozemků a ctí odpovědný vztah lidí k půdě, spíš těch dávných než dnešních, kdy se vztah k půdě výrazně proměnil; však i Zbyňkovo příjmení jako kdyby jeho odborný zájem odráželo, protože pole a jejich vlastníci kolem něj v jeho práci defilují denně. Pracuje na odpovědné pozici, má skvělou ženu a krásný byt, který splácí, cítí, že by se slušelo, aby byl šťastný, ale nedokáže to. V noci nemůže normálně spát a utíká k věcem, které řadě lidí - včetně jeho vlastní ženy - připadají nepochopitelné a bláznivé. 

Nedělní miniglosy č.636

Duben u mne tentokrát z různých důvodů proletěl jako neřízená střela, tak se přiznám, že jsem docela rád za ten dnešní první máj. To je výhoda všech prvních dnů měsíce, že přinášejí novou naději, tím spíš, když jde o tak výsostný měsíc, jakým je květen. Ale i v počínajících záchvatech alergie mezi rozkvetlými stromy a loukami je dobré mít na paměti, že je neděle, a to - máj - nemáj, kulásec - nekulásec - vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Mimochodem, vydání z minulého týdne přimělo po delší době opět jednou facebook, aby zakročil a doručil mi varování, že porušuji "zásady komunity" a nikdo kromě mne samotného můj příspěvek vidět nesmí, takže je pravděpodobné, že kdosi v Bangladéši nerozuměl správně robotickému překladu Nedělních miniglos do angličtiny, což by bylo mrzuté, nebo mu naopak rozuměl velmi dobře, což by bylo báječné. Pro jistotu tedy přidávám jako úplatek i pozdrav v bengálštině: আপনার দিনটি শুভ হোক  a budu doufat, že mi překladač nepodsunul verzi v jihobangladéšském dialektu, která má ve všech severnějších oblastech vulgární nádech, protože to bych si už na facebooku ani neškrtnul. Ale zpátky do češtiny: Vítejte u celkově už šestistého šestatřicátého vydání tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to  v dané situaci vůbec možné - i s nádechem humoru.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články, tentokrát oba "povídací": V prvním, který se jmenuje O třicetileté škole, jsem popsal, jak to vypadá, když se pachatel/učitel vrací po čtvrstoletí na místo svých dřívějších činů, v tomto případě do gymnázia, kde kdysi učil. V druhém naopak místo do hluboké minulosti směřuji do blízké budoucnosti, protože jsem ohlásil, že v nejbližší době už nebudu pouhým fotografem a blogerem, což je v poslední době kdekdo, ale bude ze mne Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista. Z minulého období mohu ještě jednou zviditelnit "recenzi" slavného (protože mimo jiné oscarového) jihokorejského filmu Parazit. Dále, když je dnes ten první máj, stojí za to zavzpomínat, jak jsem kdysi jako pionýr málem hrdinně padl v průvodu nadšených pracujících, ozbrojených mávátky: O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista

Někdy není vůbec jednoduché se smysluplně představit a do několika málo slov - např. na vizitku - vecpat to hlavní, co o sobě svému okolí chceme sdělit. Zdá se mi, že dřív to bylo jednodušší: Alois Jirásek o sobě mohl celkem bez pochybností napsat, že je spisovatel, a kdo by se tomu náhodou zdráhal uvěřit, mohl by dostat některou z jeho mnoha tlustých knih ránu do hlavy, aby procitl a zmíněnou nepochybnou skutečnost vzal na vědomí. Stejně tak si mohl můj dědeček napsat na vizitku kamenosochař a štukatér a jestli v Jiráskově případě nevěřící Tomášové odešli maximálně s boulí na hlavě od F. L. Věka, v případě mého vznětlivého dědečka mohla potenciálního pochybovače zavalit metráková náhrobní deska. 

Dnes je situace komplikovanější: Naše zaměstnání se proměňují a proplétají, málokdo vydrží celý život jen u jednoho, někdo má čtyři zároveň, a navíc je často velmi obtížné nezasvěcenému v kostce vysvětlit, co přesně je jejich obsahem. Poté, co jsem byl několik let celkem jednoduše pochopitelným učitelem (něco jsem o téhle své životní etapě psal shodou okolností ve svém minulém článku O třicetileté škole), řadu let jsem pak mohl na své vlastní vizitce číst sousloví segmentový manažer, což sice docela pěkně zní, ale - přiznejme si - málokdo si z toho o mně odnese konkrétnější představu. A podle jakých pravidel by se měl představovat člověk, který kromě své práce má i další aktivity, které považuje za důležité, mnohdy důležitější, než práci samotnou? Má se představit jako elektromechanik a víkendový indián? nebo prodavačka a cosplayerka? Viděl jsem i lehce ironickou vizitku s termínem samostatný specialista, což je široširá střecha, pod kterou se vejde kdeco.

Přiznám se, že jsem tohle téma sám za sebe doposud odmítal řešit. Pracovní vizitky už léta nemám a na své soukromé žádný upřesňující dovětek nepoužívám. Jsem Petr Vápeník a to musí dotyčnému stačit; miniatura některé z mých fotek na vizitce pak přemýšlivějšímu možná napoví. Pamatuji si ostatně, že jsme na těchto stránkách už kdysi rozebírali, že není úplně jednoduché vůbec si připustit, že když fotíte, za určitých okolností můžete být i fotografem :-).

O třicetileté škole

Třicetiletého může být kdeco: Třicetiletá válka, která dala kdysi Evropě notně zabrat a vyžádala si nemalé oběti. Třicetilá svatba, tzv. perlová, která vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Taky třicetiletá whisky, která už by podle znalců měla být přímo nebeským požitkem. A třicetiletá škola, která vlastně svým svérázným kreativním způsobem kombinuje všechny tři zmíněné skutečnosti.

V mém pokročilém věku je docela osvěžující slavit třicáté narozeniny. Dokonce i když jde o narozeniny školy. Je příjemné vzpomenout si na některé nezapomenutelné zážitky a nechat si ostatními připomenout ty pozapomenuté. Ano, třicet let od založení v tomto školním roce slaví plzeňské Gymnázium Františka Křižíka, se kterým jsme kdysi čtyři z těch třiceti let ušli společně a - jak už se stihlo ukázat - byly to čtyři velmi intenzivně prožité roky naprosto zásadní pro celý můj další život: Přihrály mi do cesty osobní celoživotní přátele i řadu známých, pootevřely mi dvířka k práci v úplně jiném oboru, vybavily mě schopnostmi, které jsem od sebe dříve neočekával, sebevědomím i pochybnostmi úplně jiného druhu, než jsem si před tím uměl představit.

Vždycky jsem říkal, že ve srovnání s prací učitele na takovém gymnáziu, se zdají být jiné práce jaksi "emocionálně ploché", byť neumím na základě praktického srovnání posoudit, jestli něco společného náhodou přece jen nemá např. práce krotitele dravých šelem, práce exponovaného fotbalového trenéra nebo práce stand-up komika. A taky jsem nikdy nezastíral, že od té doby, co jsem ze školy odešel, se považuji za učitele "na zkušené v praktickém světě", který sbírá cenné praktické zkušenosti z různých oborů a z různých forem interakce s jinými lidmi, aby byl jako člověk pro své hypotetické budoucí studentky a studenty důvěryhodný, protože to, myslím si, je na střední škole mnohem podstatnější než to, jestli je kantor odbornou špičkou v oboru. Není paradoxně tak důležité, jestli se ještě podaří takto získané poznatky opravdu zúročit; já kupříkladu návrat do školství vůbec neplánuji, ale ten zmíněný pocit "učitele na zkušené" tato skutečnost nijak neruší. 

Nedělní miniglosy č.635

Nejsem zrovna moc společenský člověk a jen opravdu málokdy se mi stane, že se v období mezi dvěma vydáními Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", odehraje tolik událostí, jako tomu bylo tentokrát. Vím, nahrávala tomu skutečnost, že Nedělní miniglosy měly velikonoční přestávku. Ale zatímco Velikonoce u mě proběhly tradičně nespolečensky a (jak uvidíte i v následujícím "odstavci s odkazy") využil jsem je spíš k osamoceným fotoprocházkám, tento víkend byl (na mne) společenský opravdu netypicky, protože v pátek se odehrálo covidem několikrát odložené "silvestrovské setkání" s několika mými dlouholetými přáteli (není nad to slavit silvestra místo týden po Vánocích týden po Velikonocích :-)) a včera v Plzni navazovalo velké setkání absolventů Gymnázia Františka Křižíka, kde jsem kdysi dávno čtyři roky učil a - snad se moje další zaměstnání včetně toho současného neurazí - dodnes to považuji za své pracovně nejšťastnější a nejpřínosnější období. Gymnázium si letos připomíná 30 let své existence, takže jsem měl možnost se potkat a popovídat si s desítkami svých dávných studentek a studentů, s nimiž jsem se často skoro čtvrtstoletí neviděl, a obdivovat, jaké se z nich staly osobnosti. Ale teď už je zase běžná neděle, již jako obyčejně využijeme k vydání (celkově už šestistého pětatřicátého) tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to  v dané situaci vůbec možné - i s nádechem humoru.

Třikrát neviditelná Praha

Už jsem tady jednou v naší blogové Fotolaboratoři - konkrétně to bylo v článku Neviditelné kompozice - představoval fungování černého IR filtru, přes který neprojde ani stopa viditelného světla, ale protože jím prochází infračervené záření s vlnovou délkou větší než 830 nm a vůči tomuto záření je čip digitálních fotoaparátů do určité míry citlivý, je možné jím zaznamenávat ne zcela tradiční obrazy okolního světa, které naše oči zprostředkovat nedokážou. Zatím jsem bral s sebou tento filtr jen na procházky k Berounce, ale bylo jasné, že filtr je zvídavý a určitě bude chtít dříve či později poznat i naše krásné hlavní město. A tak jsem o celkem slunečné velikonoční neděli popadl stativ (aby se dalo fotit s několikaminutovými expozičními časy), sbalil jsem si pár objektivů a příslušné redukce (aby se dal filtr našroubovat i na objektiv s menším průměrem  a vyrazil jsem do centra Prahy. Pochopitelně, táhlo mě to především k Vltavě, protože když už se stejně kvůli infrapaprskům musí používat dlouhý expoziční čas, je dobré mít v záběru řeku, která se - byť jen líně jako Vltava na svém dolním toku - trochu hýbe, takže fotka poskytne maličko jiný výsledek než pouhé mrknutí oka. 

Dnes vám tu představím tři infračervené obrázky, z nichž první dva považuji za veskrze mizerné a ten třetí za celkem slušný. Ten poslední, čtvrtý, od Karlova mostu, je mizerný natolik, že ho tu neukážu ani jako odstrašující příklad, ještě by tu zase někdo tvrdil, že je ze všech čtyř fotek jednoznačně nejpovedenější, a to bych nejspíš jen těžko nesl :-). 

Odprosíme jednou globální oteplování?

Když výjimečně nevyjdou Nedělní miniglosy, jako tomu bylo tentokrát kvůli velikonoční přestávce, je jedinečná šance publikovat blogové články v netradičním sobotním a pondělním termínu. Po převážně obrázkovém sobotním článku Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol je tu i článek pondělní, tentokrát zcela bez obrázků, ty si nechám zase pro příště. Každopádně přeji pěkný týden aspoň zde, když tradiční nedělněminiglosové přání k vám tentokrát nemohlo dorazit :-).

------  

Dnes je moderní bojovat proti očekávanému a vědci předpovězenému globálnímu oteplování a za záchranu planety. Nic proti tomu, je pěkné mít ideály a snažit se přispět k jejich dosažení. Je chvályhodné uskrovnit se, byť je pravděpodobné, že skromní na sebe budou navzájem hartusit s těmi, kterým se do uskrovňování chtít nebude. Jenže... I na to uskrovněné žití bude třeba nějaké té energie. Zkusím tedy laicky zapřemýšlet, kde ji v naší čerstvě pozměněné realitě vzít.

Uhlí postupně zakazujeme sami sobě, protože ho považujeme za produkt minulosti (jímž bezesporu vzhledem k procesu svého vzniku je) a taky je lidskou přirozeností nechtít si nevzhlednými sazemi a štiplavými emisemi špinit prostředí. O dřevo se s námi přetahuje kůrovec a když se rozhlédnu po ještě nedávno krásných přírodních scenériích, nemůžu se zbavit pocitu, že přes všechno lidské vědecké snažení tento nevzdělanec řízený tupými instinkty vyhrává. Všechno nasvědčuje tomu, že ropu a plyn nám v nedaleké budoucnosti zčásti zatrhne a zčásti výrazně zdraží ruský gosudar, se kterým budeme ještě nějaký čas na kordy, a to ještě budeme spokojení, když z frustrace, že ho nemá nikdo rád, zůstane jen u zatrhávání.

Kdo by chtěl využít energii vody, postavit dnes přehradu na řece, podobnou těm, které se stavěly v letech poválečného budovatelského nadšení, a přetvořit tak nevratně krajinu říčního údolí včetně rekreačních chat zaměstnanců stavebního úřadu, vystavuje se riziku, že se k němu při první zdvořilostní návštěvě příslušného úřadu přilepí několik odhodlaných aktivistů v žoldu lepidlové lobby, za které pak bude muset navíc platit jízdné v městské hromadné dopravě a večer doma vysvětlovat nepříjemnou skutečnost, že ti pánové a dámy se nejspíš ještě zdrží na noc, protože použité lepidlo opravdu není žádný šunt.  

Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol

Můj minulý článek o jihokorejském filmu Parazit měl pro mě nečekanou dohru: Kontaktoval mě totiž vlastník webu Kritiky.cz, jestli bych nebyl proti tomu, kdyby můj blogový článek (a možná výhledově i pár jiných filmových "recenzí", které na blogu občas píšu) umístil na své stránky. Samozřejmě jsem nic proti takovému úmyslu nenamítal, však moje texty jsou veřejné a použít je může po vzájemné dohodě kdokoli k čemukoli bohulibému, tím spíše na tak zavedeném webu, kam sám občas chodím, když dělám rešerši ke svým vlastním filmovým článkům. Tak jsem se pár hodin po zveřejnění blogového článku ocitl se stejným textem i na novém místě a byl jsem mile překvapen, protože za pouhých 48 hodin si můj článek otevřelo přes 2600 návštěvníků, což je bilance, kterou bych na svém vlastním blogu mohl mít snad někdy koncem čtvrtohor :-). I když komentáře na "kritickém webu" moc nefrčí (ani není divu, když je tam povinností komentujícího se napřed identifikovat a přihlásit), dosah je vzhledem k početné komunitě filmových nadšenců o moc větší než zde, takže to vypadá, že nové filmové články budu odteď vyrábět ve dvou mutacích pro publikaci na dvou různých místech.

Před Velikonocemi jsem přemýšlel, jak aspoň trochu originálně popřát pěkné svátky svým milým známým. Oblíbené velikonoční variance na rozkošná žluťoučká kuřátka, sametově hebké zajíčky a barevné kraslice s pomlázkou byste asi ode mne - a celkem oprávněně - neočekávali. Tak jsem si zašel na své oblíbené místo na levém břehu Berounky kousek za Dobřichovicemi a udělal jsem pro vás speciální velikonočně-vajíčkový říční záběr zdejších proudů (použil jsem infračervený filtr s hranou vlnové délky 720 nm, tedy ne ten nový, "drsnější"). Jen pořád přemýšlím, jestli jsou na obrázku spíš rozříznutá vejce vařená natvrdo nebo volská oka :-).

Parazit

Mám rád zajímavou architekturu a dobré filmy, tak asi není nic divného na tom, že mě upoutal film, ve kterém nepominutelnou (a nejednoznačnou) roli hraje moderní krásný dům. Kdybych ale v případě jihokorejského filmu Parazit důvody, proč mě film tolik zaujal, svedl jen na kouzlo moderní architektury, bylo by to ostudné zjednodušení. Myslím totiž, že důvodů, proč film stojí za vidění, je hodně a jen jedním z mnoha je pozoruhodná skutečnost, že jde o první neanglicky mluvený film v historii, který dostal Oscara v hlavní kategorii Nejlepší film (za rok 2019). Kromě tohoto „hlavního“ Oscara dostal Oscary i za původní scénář, nejlepší cizojazyčný film a nejlepší režii, získal i Zlatou Palmu v Cannes, Zlatý glóbus a několik dalších kritických i diváckých cen. Ale nenechte se otrávit tou záplavou cen: Kromě toho všeho je totiž Parazit – podle mého přesvědčení a vkusu – i zatraceně dobrý film. 

Poznámka: Bohužel, nebyl jsem osobně při natáčení filmu, a tak jsem ilustrační fotografie získal pro účely tohoto článku na různých místech na internetu.

Hned na začátku filmu poznáváme první rodinu hlavních aktérů: Otec a matka středního věku, dcera a syn teenageři. Žijí v suterénní místnosti s velkým zamřížovaným oknem do ulice, na které močí kolemjdoucí opilci. Žijí svými nenápadnými drobnými radostmi a drobnými katastrofami, jako když si soused shora zahesluje svou wifi, na které všichni členové rodiny visí se svými mobily. "Proboha, vždyť teď ani nemůžeme na WhatsApp!" Ještěže vedle otevřela nová kavárna, signál jejíž wifi je možné chytnout v rohu u stropu nad záchodovou mísou; trochu nepohodlné, ale funguje to. Když ulici vykuřují dezinsektoři, je dobré nechat otevřené okno, protože pak to zafunguje i uvnitř bytu a bude to zadarmo, i kdyby se u toho všichni měli zalknout štiplavým dýmem. Nikdo z rodiny nemá stálou práci, takže naši hrdinové přežívají, jak se dá, třeba jen díky odfušovanému skládání papírových krabic na pizzu.

Nedělní miniglosy č.634

Původně to měl být týden obyčejné dovolené, ze které se ale po pondělku stala dovolená neobyčejná, protože covidová. Pěkně jsem si naplánoval, kam všude vyrazím během toho týdne fotit, skoro na každý večer jsem měl v plánu nějakou zajímavou akci, jako třeba křest knížky, divadlo nebo koncert a vše jsem to musel kvůli nařízené izolaci postupně odvolat, a to jsem ještě netušil, o co přijdu o víkendu. Jenže covid se neptá na naše plány, ten má jen ty svoje, které je těžké zvnějšku odhadnout a pochopit. A tak jsem strávil týden mezi zdmi svého dočasného domácího vězení, ze kterého snad budu moct ve středu vyrazit vstříc dalším normálnějším zážitkům. Můžu se čertit a vztekat, co vše jsem kvůli té malé potvoře zmeškal, ale jednak je mi to celkem houby platné a jednak bych se neměl rouhat, protože byli mnozí přede mnou, kteří zmeškali mnohem víc a někteří dokonce jednou provždy všechno. Ani v nejpodrobnějších pokynech pro život v covidové izolaci však není ani slovo o tom, že by měli pacienti zakázáno vydávat Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Jsem proto moc rád, že vás můžu i v téhle specifické situaci přivítat u celkově už šestistého čtyřiatřicátého vydání tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to vůbec možné - i s nádechem humoru.

Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem ukázal další obrázky, které nečekaně přibyly do mého dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada. A protože jsem na celé focení měl tentokrát jen necelých 10 minut, než zapadlo sluníčko, článek se jmenuje Deset minut v kouzelné zahradě. Ve druhém článku jsem pak už jen stihl oznámit, že Konečně jsem taky součástí (covidové) statistiky. Z minulého týdne ještě jednou připomenu reportáž Příběh staré knihy aneb Z knihobudky až na Petřín, která názorně předvedla, jak náhoda dokáže ovlivnit naše kroky a připravit nám zajímavé zážitky, které jsme si dříve nedokázali představit - v mém případě úžasnou návštěvu slavné Strahovské knihovny. V našem tradičním archivním okénku se ještě jednou vrátím do jara roku 2011, kdy jsem na blogu - v záchvatu zcela soukromých obav, plynoucích z tehdejšího velkého japonského zemětřesení - publikoval básničku Svět je jen velká osika. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Konečně jsem taky součástí statistiky

Už jsem si skoro připadal, jako bych nepatřil do slušné společnosti. Vždyť skoro všichni lidé, které znám, už se stali součástí nejsledovanější statistiky poslední doby a jen já pořád ne a ne se správně zařadit. Přitom jsem se od začátku před "sčítačími komisaři" nijak neskrýval: Nenechal jsem se zazdít ve sklepení ani jsem se nepřestěhoval na opuštěný ostrov. I v době, kdy dost lidí zůstávalo doma na homeofficu, jezdil jsem pravidelně do práce hromadnou dopravou, setkával jsem se s lidmi i v době, kdy se to tak docela nesmělo (dávnou undergroundovou atmosféru jsem si oživil třeba při patnácti komentovaných prohlídkách své malé fotovýstavy Začátek velké cesty v Divadle Kámen, která mě doprovázela skoro celý minulý rok), chodil a jezdil jsem skoro každý den po Praze, účastnil se řady pracovních i zcela nepracovních schůzek, ale pořád nic. Lidé kolem mne ve frontě na zařazení do statistiky občas předbíhali, aniž by dodržovali základní pravidla bontónu (přece jen už nejsem žádný žabec, ale ve frontě na statistiky si na mě i tak kupodivu kdekdo dovolil). Až teď se mi povedlo prodrat do dveří. Ano, konečně i já byl poctěn dlouho očekávanou návštěvou covidového viru, a statistici si tak u mého jména mohli s úlevou udělat čárku.

Od začátku celého toho covidového informačního guláše, ve kterém se nepřehledně míchaly vůně jednotlivých mutací, žonglovalo se s typy protilátek, kořenilo se základními i posilujícími očkovacími látkami a dochucovalo měnícími se pravidly karantén, bezpečných vzdáleností a nošení respirátorů, jsem do omrzení opakoval: Pokud se nakazím, beru to tak, že je to prostě příroda a organismus se s něčím takovým musí vypořádat, od toho je její součástí, ale jen nerad bych si vyčítal, že se někdo nakazil speciálně kvůli mně a mé hlouposti či neodpovědnosti. Když jsem tedy např. organizoval pro víc lidí společnou prohlídku svých fotek, vyrazil jsem na skupinovou vycházku po Praze nebo jsem se měl potkat s někým, na kom mi speciálně záleží (ano, takoví lidé opravdu existují :-)), vždycky jsem si udělal čerstvý antigenní test a jedna čárka na tom správném místě vyhodnocovací destičky pro mě znamenala propustku a relativně klidnou mysl. Skutečnost si sice s námi může vždycky hrát svoje svérázné hry, s tím nic nenadělám, ale jsem rád, mohu-li si myslet, že jsem proti jejím rozmarům udělal vše, co jsem uměl. Moje babička říkávala: "Aby měla dušička pokoj."

Deset minut v kouzelné zahradě

Jak dobře víte, jsem založením vysloveně pomalý fotograf: Všechno si pečlivě připravit, najít si správné místo pro stativ, udělat si několik zkoušek z různých úhlů a vzdáleností a nejlépe i různými objektivy s různou kombinací filtrů, aby člověk viděl, co dělají světla a stíny a jak se k sobě mají případné barvy, pečlivě si v klidu ručně zaostřit (nebo rozostřit), jó to je moje! Takové focení, které je dobře připravené, zabere, řekněme, půl dne a výsledkem je jedna jediná fotka, se kterou jsem spokojený a za kterou si můžu stát, to je pro mě jako dělané (viz např. zdejší článek Modrooká řeka). Nikdy ze mě nebude nabušený fotoreportér, který drží spoušť tvale zmáčknutou a dokáže nastřílet tisíce fotek, aby pak vybral desítku nejlepších do výsledného prvotřídního seriálu. Rychlé focení prostě není nic pro mě. Snad jen... Snad jen když se nečekaně a jen na chviličku udělají neplánované ideální podmínky a každá minuta zdržení může přinést nenapravitelnou škodu.

Když jsem poslední březnový víkend jel za příbuznými do Staňkova, věděl jsem, že to bude jen na chvilku - v sobotu večer tam a v neděli odpoledne zase zpátky (od toho navíc ještě odečíst hodinu, která padla na přechod na letní čas) - a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl pořídit nějaké nové fotky do dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada, kterou právě ve staňkovské zahradě už od roku 2010 - pokud jsou slušné světelné podmínky - při svých zřídkavých návštěvách fotím. Foťák jsem měl s sebou spíš proto, že jsem ještě odpoledne byl na vycházce s Pražskými domy v horní části Václaváku, myslel jsem si, že do Staňkova dorazím až za tmy a na focení tentokrát vůbec nedojde. Nakonec se mi povedlo chytit dřívější vlak a když jsem večer vcházel brankou na zahradu, překvapeně jsem zjistil, že slunce je právě těsně nad západním obzorem a do konce krásného slunečného dne schází necelých 10 minut. Tak jsem se tentokrát přepnul do módu fotografa, který nemůže moc přemýšlet a koukat, co kde lítá, ale musí naopak prásknout do koní a využít tu malou chvilku příznivých podmínek nejlíp, jak to jde. Shodil jsem tedy batoh do trávy a popadl foťák. Příbuzní chvilku počkají, přivítat se přece můžeme, až sluníčko zapadne.