neděle 25. září 2022

Nedělní miniglosy č.656

Dnes už se meteorologové s astronomy konečně skoro po měsíci rozepří shodnou: Léto skončilo a nastal podzim. Já bych tedy rozhodně měl raději "nadlet" než podzim, ale to už záleží na gustu každého z nás. Vzhledem k tomu, že jsme se přehoupli přes rovnodennost, znamená to, že čas bez slunce už bude i v jasných dnech delší než čas s ním, což nemusí být nutně na závadu, když si dokážeme i ten kratší čas společně náležitě užít; aspoň si nezevšedníme. Já tedy doufám, že zdejším návštěvníkům během léta úplně nezevšedněly ani Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítám vás u 656. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: V prvním jsem vás zavedl zase jednou do své malé blogové fotolaboratoře, protože v článku Smíchovská pouliční znouzecnost, jsem se pokusil ukázat, jak se dá i v mizerných podmínkách, ničím nevybízejícím k focení, nakonec - když se necháte vést okolnostmi a nesnažíte se je za každou cenu silou přeprat - dobrat úplně nečekaného a neplánovaného výsledku. Druhým příspěvkem byl v mnohém opravdu speciální článek č.2222 na mém blogu (později mi došlo, že těch dvojek je ve hře ještě víc, protože článků bylo ve skutečnosti 2222+2 :-)), kterým se stala speciální lehce jazykozpytná rýmovačka Čtyři labutě (s praktickým cvičením na skloňování v plurálu).  Z minulého týdne ještě jednou připomenu ukázku výsledků svého hledání ve starých matrikách v přehledné podobě Vějířové přehlídky předků.  A připomenout si opět můžeme i jeden článek z archivu, zaprášeného nánosem 11 dlouhých let, článek z mé první velké japonské cesty, konkrétně reportáž z prvního ze dvou mých výstupů na na nádhernou a majestátní horu Fudžisan - Taxíkem na Fudži.
 

pátek 23. září 2022

Čtyři labutě (s praktickým cvičením na skloňování v plurálu)

Jak už jsem ohlásil, právě tímto článkem se naplňuje skoro magické "supersudé" číslo 2222. Ano, dnešní článek je na mém blogu přesně dvoutisící dvoustý dvacátý druhý. A protože k příštímu takovému - pro změnu superlichému - číslu se zde už rozhodně nedostaneme, máme dnes poslední šanci užít si podobnou číselnou souhru.
 
Nakonec jsem se rozhodl nedělat žádné historické výběry či patetické pamětní články, ale naopak připomenout si tuhle specifickou příležitost článkem úplně obyčejným, článkem jako je každý druhý, dvacátý druhý či dvoustý dvacátý druhý. A protože dnešní článek bude z rubriky V řeči mírně vázané, použijeme obraz čísla 2222 v podobě čtyř ve stejném směru orientovaných labutí, což jsou ptáci jednak fotogeničtí a jednak se o nich dá říct, že umějí probudit i básnickou obrazotvornost; ostatně určitě si mnozí z vás vzpomenou na slavný verš básníka Jaroslava Nerada "labutí šíje, ňadra, buben a činely", ze kterého se nakonec vyklubal záznam poznávací značky hledaného automobilu v klasické Čapkově povídce. Věřím, že dnešní - literárně nijak ambiciózní - rýmovačka Čtyři labutě nebude zdaleka tak obsáhlá jako byli Tři mušketýři a nepůjde v ní o kejhák jako třeba v Sedmi statečných.
 

středa 21. září 2022

Smíchovská pouliční znouzectnost

Vítám vás opět po nějaké době ve své malé blogové fotolaboratoři. Dnes se podíváme, jak se taky dá postupovat, když původní plány na focení z nějakého důvodu úplně selhaly, počasí je naprosto hnusné, světlo aby hledal člověk lupou a ještě k tomu charakter místa, kde se pohybujete, nezaručuje na první pohled nějakou mimořádnou inspiraci. Ale copak jsme snad nějací jednoduší lidé, že bychom si vystačili s prvním pohledem :-)?

V sobotu jsem měl původně v plánu jet se podívat přes kopec do Mníšku na jedno doporučené místo, kde se prý pořádají zajímavé výstavy (vidíte, už zase začínám mít výstavní roupy). Leč - souhrou nepříznivých okolností (vydatné přeháňky, zmatené autobusové zastávky u dobřichovického nádraží, moje vlastní hloupost, atd.) jsem nakonec ani nevyrazil a místo toho jsem naskočil opět do vlaku na Prahu, kam jsem si aspoň zajel na oběd s tím, že si třeba cestou něco zajímavého vyfotím. Jenže co zajímavého fotit, když město je pod olověnou duchnou, poprchává a vy jste právě v prostoru, kde převládají instantně neosobní obchodní centra. Říkal jsem si, že by se třeba v tom bludišti skleněných a zrcadlových stěn mohl najít aspoň nějaký neotřelý motiv, třeba nějaký "poloodraz".

neděle 18. září 2022

Nedělní miniglosy č.655

Tak nevím - za normálních okolností dávám přednost astronomickému létu před létem meteorologickým, protože se mi zdá být pojato optimističtěji. Poslední dny ovšem léto (byť končící) věru nepřipomínají a ani poslední formálně letní dny podle meteorologů (strouhajících letos zatím astronomům škodolibě mrkvičku) nemají být jiné. Tak aspoň doufám, že o něco později ještě přijde léto babí, protože nosím rád trička s krátkými rukávy a ještě bych si je letos rád párkrát užil. I když už na horách poletují první sněhové vločky, rozhodně to zatím nevypadá na takovou kalamitu, která by zamezila vydání dalšího čísla Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítejte u 655. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem opět zveřejnil dva nové články: Prvním byl fotočlánek Rozhovor se stínovým andělem, ve kterém jsem zase jednou po dlouhé době ukázal fotografii pořízenou (v ranní špičce na hlavním nádraží) v nouzi mobilním telefonem. Ve druhém jsem pak zpracoval část výsledků svého hledání ve starých matrikách do přehledné podoby Vějířové přehlídky předků.  Z minulého období ještě jednou připomenu druhé nahlédnutí do mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, a jazykovou drobnůstku Jen maličká změna slovosledu. A i dnes přidám odkaz na jeden článek archívní: Před 11 lety touto dobou jsem zrovna cestoval po krásném Japonsku a měl jsem čerstvě v nohách svůj první ze dvou výstupů na nádhernou horu Fudžisan, tak si můžeme připomenout třeba reportáž Taxíkem na Fudži.
 

čtvrtek 15. září 2022

Vějířová přehlídka předků

Zdejší návštěvníci velmi dobře vědí, že se občas zahrabu hluboko do starých matrik a sonduji, kterak to bylo s mými méně či více vzdálenými předky. Zatím jsem se tím nezabýval nijak systematicky, ale spíš překotně; jako starý středověký havíř "naťuknu" žílu a jdu po ní, i když mě občas zavede do slepých uliček nejrůznějších vedlejších kolen a jiných oudů.

Nedávno jsem začal využívat síťový rodokmenový software, který umožňuje nakukovat i do cizích rodokmenů a hledat tam dosud netušené souvislosti. Tento program nabízí i speciální "vějířovité zobrazení", ve kterém jste jako v Koperníkově heliocentrické soustavě právě vy středem všehomíra a kolem vás se - jako slupky cibule - skládají další a další generace vašich předků. Pokusil jsem se proto data "ve vějíři" doplnit ze svých dlouho po matrikách sháněných informací a ukázalo se, že jsem schopný skoro úplně zaplnit šestigenerační graf svých přímých předků od čistě vápeníkovské linie zcela vlevo, kde jeden Vápeník střídá druhého (mám těch Vápeníků v řadě ještě víc, ale už takhle je graf kvůli nezbytnému zmenšení v prostředí blogu téměř nečitelný.

středa 14. září 2022

Rozhovor se stínovým andělem

Až na výjimečné situace, kdy z nějakého důvodu hrozí, že při večerní cestě z práce budu bloumat zajímavými pražskými zákoutími, s sebou do práce fotoaparát stále ještě nenosím. Dost na tom, že s sebou nosím notebook, někdy rovnou dva) osobní a pracovní) a v nedávné době párkrát dokonce tři (pracovní, nový osobní a starý osobní, to když jsem se snažil po kolapsu pevného disku zachránit ze starého počítače co nejvíce dat). K čemu bych takový foťák asi využil? Po ránu ještě moje oči nebývají natolik rozevřené a citlivé, abych si kolem sebe cíleně vyhledával scény k vyfocení. Někdy se ale tyhle scény jaksi přimotají do cesty a vetřou do pozornosti samy, aniž bychom pro to sebeméně hnuli prstem. V takových vzácných případech by se, uznávám, foťák hodil.

Asi před měsícem, ještě v rozpuku horkých prázdnin, jsem ráno přijel vlakem na pražské Hlavní nádraží, odkud pak metrem pokračuji běžně do práce. Všiml jsem si, že jsou ranním slunečním světlem krásně zalitá nástupiště a jak jsem šel podchodem k hlavní hale, odkud jezdí metro, u jednoho z výstupů na nástupiště jsem spatřil moc pěkný stínový výjev v nadživotní velikosti: Nějaký mladý pár si nahoře nad schody krátil čekání na vídeňský rychlík povídáním prokládaným polibky. Vlastně jsem tuhle stínohru viděl napřed v situaci, kdy obě postavy byly blíž k sobě, dokonce natolik blízko, jak to jen bylo možné, což jednak zajímavě vypadalo a jednak to nebylo nic proti ochraně osobních dat, protože postavy ve své stínové projekci zpravidla nejsou rozpoznatelné. 

neděle 11. září 2022

Nedělní miniglosy č.654

Nový školní rok se rozjel, ranní vlaky jsou o spoustu žáků a studentů plnější, než tomu bylo o prázdninách, a taky už - k mé velké radosti - pro letošek asi definitivně pominula velká letní vedra. Za humny je podzim a i když se den docela rychle krátí, pořád v něm - alespoň tedy v neděli - zbývá dost času na další číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítejte u 654. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: V prvním jsem informoval o jednom ze svých dosavadních největších úspěchů ve fotografickém světě - o výsledcích soutěže Prix de la photographie Paris 2022 a o tom, jak to bude s mým několik let starým slibem, že budu jednou vystavovat v Paříži :-). Druhým článkem pak bylo druhé nahlédnutí do mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, kam jsem si poslední tři roky zaznamenával to, co mě bezprostředně zaujalo a nechtěl jsem to zapomenout. Z minulého týdne ještě jednou připomenu další příspěvek do naší rubriky o češtině Jazykové hrádky, který se tentokrát zabývá tím, jaké významové posuny může přinést i Jen maličká změna slovosledu. A i dnes přidáme odkaz na jeden článek archívní - 11 let starý text O nakupujícím Josefu Kajetánovi, ve kterém jsem se pustil do spekulací o okolnostech vzniku slov naší státní hymny a jako obyčejně jsem došel k závěru, že za každým báječným výsledkem života muže je třeba hledat ženu :-).
 

pátek 9. září 2022

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 2. část

Před dvěma týdny jsem vás poprvé nechal nakouknout do stránek svého čerstvě popsaného ášestkového zápisníku, který mám téměř za všech okolností při sobě, abych si mohl poznamenat to, co bych si i se svou děravou pamětí rád zapamatoval: zajímavé výpisky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. I když realita nečeká a utěšeně se rozjely zápisky do nového sešitku, dnes se ještě vrátíme k čerstvému "vejminkáři", který si zatím jen neochotně zvyká nechodit všude se mnou. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z části od února do dubna 2020, kdy se spustila první covidová vlna a já měl najednou v nucené izolaci spoustu času na čtení (jak je z výpisků jasně patrné, hlavně šlo o obsáhlou korespondenci mezi J. Voskovcem a J. Werichem). Sám jsem zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení, případně ze kterých dnes může přejet po zádech mráz. I pro mě je to průhled do již překlenutého minulého času a určitá forma archeologie, tak jsem napnutý, co na dalších stránkách najdu.

Jest mrzutým stářím tropit staré šaškárny s oporou pouhých Horníčků. (Jiří Voskovec v dopisu Janu Werichovi reaguje na videozáznamy z divadla ABC, které mu Werich zaslal, 1959).

POPRCENKA (reklama na vietnamském stánku s dámským spodním prádlem).

Dělám, co umím, a hlavně, HLAVNĚ, se nemusím starat o nic jiného než o svou vlastní práci. To je po letech hovorů s tydlitáty, holajzodáry, šmukýřníky, s pimprprdy, paranoidofrcály a opicemi veliká úleva. (Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi o svém odchodu z postu ředitele Divadla ABC)

Z čím vyšší větve spadneš, tím víc si nabiješ prdel. (Werichova formulace gravitačního zákona).

středa 7. září 2022

Prix de la Photographie Paris 2022 aneb Berounku mají v Paříži rádi

Skoro už mi začíná být hloupé hlásat do světa další fotografické úspěchy. Věřte mi, že kdyby mi přišel obyčejný diplom z obyčejné fotosoutěže, ani bych necekl, zvlášť poté, co jsem právě před dvěma týdny o chvalitebných fotografických výsledcích podrobněji psal v článku O zlaté zásilce z Evropy a chlubivé příspěvky jsem přidal i na sociální sítě, takže jsem díky tomu získal blahopřání od spousty známých. Jenže termínový souběh to zařídil tak, že už minulé pondělí, tedy pár dní po téhle smršti gratulací (tutlám to už devátý den a fakt už se to nedá vydržet :-)), mi přišlo do mailu oznámení od organizátorů asi vůbec největší (rozsahem i významem) evropské fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (známá je pod zkratkou Px3), že si prý nemám nechat ujít oficiální vyhlášení výsledků a rovnou mi k mému výsledku gratulují. Taková zpráva samozřejmě navnadí, potíž byla v tom, že takovéhle oznámení organizátoři - asi v zájmu většího napětí - posílají už den před zveřejněním výsledků, což mívá za následek mnohahodinovou nedostupnost serveru pařížské soutěže, jak se desetitisíce nervózních a nedočkavých účastníků snaží marně zjistit, jestli se právě nestali celosvětově proslulými fotografy.
 
Právě pařížská soutěž má pro mě specifické kouzlo a vůni, jednak kvůli mému dávnému mimořádně kladnému vztahu k francouzské metropoli a jednak proto, že jsem před pár lety slíbil člověku, který pro mě moc znamená, že jednou budu vystavovat v Paříži, tak se musím snažit, aby to nevypadalo, že mluvím jen tak do větru :-). Ještě celý den trvalo, než se mi konečně podařilo prozkoumat výsledky a zjistit, že ze zaslaných šesti velmi čerstvých fotek z posledních několika měsíců (zásilku jsem kompletoval na samém začátku prázdnin) byly oceněné tři, dvě získaly čestná uznání a jedna dokonce stříbrnou cenu. Když jsem se stejné soutěže zúčastnil loni a moje fotografie Modrooká řeka získala v městě nad Seinou čestné uznání, byl jsem z toho naprosto nadšený, protože jsem viděl, jaká se v Paříži scházívá obrovská konkurence. No a tak si asi dokážete představit, s jakou radostí jsem přijal letošní výsledek. 
 

neděle 4. září 2022

Nedělní miniglosy č.653

Je pravda, že - jsa ve zralém věku a bezdětek - nejsem na skončení prázdnin zdaleka tak citlivý, jako jsem býval coby dítko školou povinné. Přesto ale tento zlomový bod kalendáře není možné úplně pominout, minimálně proto, že přerod léta do podzimu bývá markantní (hlavně pokud se jedná o ranní teploty) a také se nám vůčihledně krátí den. Když si člověk trochu přivstane, aby napsal další číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru, pomalu aby si už na tu práci rozsvítil, přitom ještě nedávno bývalo touto dobou ranní slunce už v plné síle. Každopádně vítejte u 653. čísla neoficiálního periodika, které je nám už 13 a půl roku pravidelným nedělním společníkem. 
 
V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byl další příspěvek do naší rubriky o češtině Jazykové hrádky, který se tentokrát zabývá tím, jaké významové posuny může přinést i Jen maličká změna slovosledu. Ve druhém článku jsme se pak na několika fotkách podívali na to, jak vypadá Staroměstské náměstí v dešti. Z minulého týdne ještě jednou připomenu první díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, který snad bude mít v následujícím týdnu pokračování. Dnes opět přidáme i odkaz na jeden článek archívní - 11 let starý text O nakupujícím Josefu Kajetánovi, ve kterém jsem se pustil do spekulací o okolnostech vzniku slov naší státní hymny a jako obyčejně jsem došel k závěru, že za každým báječným výsledkem života muže je třeba hledat ženu :-).
 

pátek 2. září 2022

Staroměstské náměstí v dešti

Byl to jednoznačně nejdeštivější pražský víkend za posledních několik let. Pršelo od rána a stále silněji, tak jsem si dal do batůžku foťák v domnění, že bude Praha posetá loužemi, ve kterých se bude zrcadlit krása okolního Starého Města. Když jsem do Prahy dorazil, pršelo ještě o něco silněji než během cesty. Řekl jsem si tedy, že si zajdu na oběd, u kterého jsem strávil víc než hodinu v bláhové naději, že to bude dostatečný prostor pro to, aby se vyčasilo. Jediným výsledkem bylo to, že se silný déšť proměnil v regulérní lijavec. Odvážil jsem se jen přeběhnout z Bílé labutě naproti do mé "nedělněminiglosové" kavárny, kde jsem pobyl další dvě a půl hodiny, aniž by se mě dešti jakkoli zželelo. Nezbylo nic jiného než roztáhnout deštník, vzít foťák do ruky a vyrazit to ulic.   

Nejvíc lidí k focení, pomyslel jsem si, bude jistě na Staromáku. A nejvíc louží! Nu, s tím prvním předpokladem jsem se trefil, s tím druhým vůbec ne. Dláždění odvádí vodu tak dobře, že jsem na náměstí objevil jedinou malou loužičku, které by byl jistě schopen i středně vzrostlý pes, takže bylo těžké uvěřit, že to je jediný "loužový" výsledek celodenního lijáku. Déšť naštěstí přece jen začal postupně trochu slábnout, ale i tak jsem si musel po dlouhé době vyzkoušet pozapomenutou techniku focení zpod roztaženého deštníku. I já i můj foťák jsme v období dlouhodobého sucha už poněkud odvykli. 

středa 31. srpna 2022

Jen maličká změna slovosledu...

Když píšu v neděli Nedělní miniglosy, přistihl jsem se, že mnohem víc času věnuji cizelování formulací než vlastnímu vymýšlení obsahu (pokud Nedělní miniglosy ještě neznáte, můžete si prohlédnout, jak vypadá výsledek mé snahy, třeba ve speciálním jubilejním 650. čísle tohoto už 13 a půl roku vycházejícího blogového nedělníku, které obsahuje padesátku vybraných glos z posledního roku). Kdyby mě někdo sledoval, jak zkouším přehazovat a nahrazovat použitá slova, někdy zkusmo rozvíjím základní motiv a jindy zase naopak glosu seškrtám úplně "dohola", to vše s cílem dosáhnout toho nejlepšího účinku a cíle, kterým je úsměv na tváři milého čtenáře, možná by se podivil, jaká je to někdy piplačka a rachota, která toho nemá moc společného s představou autora, který v záchvatu inspirace sype všechno z rukávu na první dobrou.

Mockrát jsem se přesvědčil, že např. dva vtipy v jedné glose se vůbec nemusí podporovat a zesilovat tak humorný účinek, ale mohou se naopak navzájem úplně eliminovat, podobně jako dvě vlny na hladině rybníka, když se setkají ve špatné fázi. A mockrát jsem jen s údivem pozoroval, že někdy stačí jen maličko přerovnat slovosled, a to, co doposud vůbec nefungovalo, do sebe náhle správně zaklapne, a i když se napohled skoro nic nezměnilo, najednou je to ono. Anebo, samozřejmě, to může dopadnout i přesně obráceně a jako byste zmáčkli knoflík vypínače a zhasli.

Jsem přesvědčený, že ani na počtu hrubek v textu ani na objemu slovní zásoby se nepozná úroveň zvládnutí češtiny tak dobře jako na tom, že je pisatel schopný odlišovat jemné valéry rozdílného slovosledu. Na druhou stranu, není to nic pro ty, kdo chtějí stavět svou jazykovou dovednost na odiv, ti používají spíš opulentní a vzácně používaná slova či slovní spojení, která zaberou okamžitě. S dobrým slovosledem je to totiž podobné jako s výborným rozhodčím na fotbale: Vlastně si ho ani nevšimnete, protože všechno napohled běží právě tak, jak má.

neděle 28. srpna 2022

Nedělní miniglosy č.652

Zatímco páteční večer a celá sobota se u mne nesly v duchu ochutnávání vína na Dobřichovických vinařských slavnostech, na neděli jako obyčejně přepínám na tradiční (byť, připouštím, od začátku trochu netradičně pojatou) publicistiku. Jako posledních 13 a půl roku skoro každou neděli, i dnes vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Kdyby se do dnešních řádků ještě snažily nějak vetřít všechny ty včerejší veltlíny, rulandy, vlašské a rýnské ryzlinky, červené tramíny, sauvignony či pálavy, věřím, že mi to odpustíte, ostatně z něčeho podobného mě můžete - podle toho, co nakonec v miniglosách vzniká - trochu podezírat asi každou neděli.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články. V tom prvním jsem ke své velké radosti mohl všechny zdejší návštěvníky informovat O zlaté zásilce z Evropy, odkud přiletělo další mezinárodní ocenění mých fotografií, tentokrát dokonce se zlatým leskem. A protože jsem zrovna minulý týden popsal i poslední dosud prázdné stránky svého "zápisníku formátu A6 s pevnými deskami", který mi věrně sloužil poslední tři roky, podívali jsme se společně na první část Zápisků z čerstvě popsaného sešitu. Z minulého týdne připomenu ještě jednou vzpomínkový článek O nepořízených povodňových fotkách, ve kterém vysvětlím, proč z mých docela dramatických zážitků z historicky největších českých povodní před 20 lety nezůstala ani jediná fotografie.
 

pátek 26. srpna 2022

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu

Dnes jsou lidé většinou "srostlí" především se svým mobilním telefonem, od kterého se často nechtějí nebo nedokáží ani na chvíli odloučit. Já mám - jak vědí ti nejvěrnější ze zdejších čtenářů - kromě toho ještě svůj malý zápisník formátu A6 s pevnými deskami, do kterého si zapisuji zajímavé věci, které si přečtu, slyším, zahlédnu nebo mě jen tak napadnou. Najdete tu rychlé postřehy, záznamy snů, citáty, pasáže z knížek, které jsem si přečetl a něčím mě zaujaly, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Právě teď se jeden takový sešitek, který mě každý den a na každé cestě - třeba jen do obchodu pro rohlíky, bez zápisníčku nedám ani ránu - věrně doprovázel po dlouhé poslední tři roky (první záznam je ze začátku října 2019), zaplnil a vyvolal tak nejen nutnost pořídit si zápisník nový, ale i chuť si v popsaných stránkách zalistovat, a projít si tak zpětně s tímto zvláštním průvodcem třemi posledními neobyčejnými roky. Pro dnešní článek jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury či dramaturgie pár zápisků z úvodní části (do února 2020); některé jsou víc k pobavení, některé snad k zamyšlení, některé jsou známé až "klasické", jiné možná zůstaly před většinou veřejnosti utajené. Tam, kde znám autora, uvádím ho, ale něco je i z mé hlavy nebo dokonce ze stránek spřátelených blogů, zdroje inspirace jsou přece nekonečné a dá se nabírat z mnoha proudů a ze všech stran, stačí nastavit dlaně.

Největší údiv vzbuzuje ten, na něhož nedělají peníze žádný dojem. (Cicero)

Samota je nebezpečná. Je návyková. Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidmi. (C.G.Jung)

EXPLOZE, VÍRY a REFLEXE (listopad 2019 - nápad na název výstavy, později použito v přehozeném pořadí pro plzeňskou výstavu v létě 2020)

Původcem zla jsou lidé, nikoli válka. Válka jen umocňuje jeho míru a přidává některé nové motivace.

středa 24. srpna 2022

O zlaté zásilce z Evropy

Kdo mě už nějakou dobu na blogu nebo na sociálních sítích sleduje, ví, že občas pošlu pár svých fotek na daleký výlet na nějakou zahraniční fotografickou soutěž. Kdyby tyhle pokusy zůstávaly bez odezvy, nejspíš by mě to brzy omrzelo, tím spíš, že fotkám na cestu musíte dát nějaké kapesné v podobě účastnického poplatku, aby je nekompromisní ochranka vůbec vpustila do dveří.

Když ale při několikátém pokusu přišel první úspěch a jedna z mých fotek nejenže získala ocenění odborné poroty, ale stala se součástí výstavy vítězů v překrásné galerii v centru Berkeley, přesvědčilo mě to, že takové "kapesné" nemusí být jen čistě vyhozené peníze, protože úspěch v renomované mezinárodní soutěži a výstava v uznávané galerii samozřejmě napomáhá dobrému fotografickému jménu.

Od loňského podzimu pak přišla (a i blogové články ji zaznamenaly, jak můžete zjistit na jednotlivých odkazech) nečekaná šňůra dobrých výsledků na několika velkých soutěžích, odkud se moje fotky vrátily s nějakým oceněním. Napřed úspěšná soutěž Px3 v Paříži, pak velká soutěž v Tokiu, v "klasické" fotokomunitě velmi respektovaná soutěž Monochrome Awards a nakonec letos trochu problematická moskevská soutěž s velkou tradicí, kde se na mě ocenění doslova sesypala. 

neděle 21. srpna 2022

Nedělní miniglosy č.651

Tento týden byl docela hektický a nádherně hektický je i jeho závěr, takže dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", píšu narychlo ve vlaku a zatím netuším, jestli ho při projíždění deštěm nacucanou krajinou kolem Berounky stihnu dopsat, takže se může stát, že dnešní Nedělní miniglosy vyjdou až v pondělí, pokud tentokrát vůbec vyjdou, protože jsou právě důležitější a příjemnější věci na světě :-). Ale zatím - když píšu tento úvodník - je teprve ráno, takže si ještě můžu myslet, že i dnes - jako se to děje neděli co neděli už 13 a půl roku - se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

Po minulém obsáhlém jubilejním výběru toho nejlepšího za poslední rok, který přinesly Nedělní miniglosy č.650 (ode dneška je budu přidávat i do výčtu výběrových čísel na konci každého vydání) jsme v týdnu přešli napřed do velmi strohého stylu japonského haiku ve svátečním článku Neutěsnitelné haiku. A když jsem pak v pátek večer k připomenutí 20. výročí největších povodní na území Čech publikoval vzpomínkový článek O nepořízených povodňových fotkách, netušil jsem, že se počasí pokusí zavzpomínat na povodně po svém a dopřeje létem vyprahlé zemi takové množství vody, jako už dlouho ne. Z předešlých týdnů pak ještě jednou připomenu reportáž z naučného výletu na Levý Hradec, do míst, kde byl kolem roku 880 postaven vůbec první křesťanský kostel v Čechách - Když Levý Hradec býval centrem české země a ještě jednou připomenu sedmý kousek z kolekce překladů nonsensových textů Christiana Morgensterna, básničku Koule. No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější čtení na končící prázdniny i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!  
 

pátek 19. srpna 2022

O nepořízených povodňových fotkách

K dvacetiletému výročí historicky největších zaznamenaných povodní v českých zemích se v médiích o překot objevují nové a nové emotivní fotky konzervující tehdejší různorodé a neobyčejné příběhy lidí, budov i krajiny. V renomovaných galeriích i jen tak na úřadech nebo na náměstích či městských chodnících se pořádají připomínkové výstavy typu "jak to u nás vypadalo, když byla všude voda". A já musím občas odpovídat známým na prostou a logickou otázku: "Jak to, že ty, takový nadšený fotograf, žádné fotky z té pohnuté a vykolejené doby neukazuješ?" Odpověď je jednoduchá: Žádné moje fotky z povodně totiž neexistují, protože jsem je neměl čím pořídit.

Nebojte, nebudu znovu opakovat vyprávění o své asi nejdelší a nejdobrodružnější noci v životě, tedy o povodňové noci z 12. na 13. srpna 2002. Ostatně právě před pěti lety jsem k 15. výročí takový podrobný vzpomínkový text napsal a můžete si ho přečít pěkně "v suchu domova" v článku Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova. Jen vysvětlím, jak to bylo s tím tehdejším focením:
 

středa 17. srpna 2022

Neutěsnitelné haiku

Jubilejní Nedělní miniglosy č.650, které v neděli vyšly v podobě výběru 50 nejlepších miniglos z 50 posledních čísel, byly na zdejší poměry extrémně dlouhým článkem, tak to v zájmu udržení dlouhodobější rovnováhy tentokrát vykompenzujeme stručností tradičního japonského haiku: 

 

Neutěsnitelné haiku

 
Vzduch voní jménem.

I utěsněným oknem

snadno proniká.

 

neděle 14. srpna 2022

Nedělní miniglosy č.650

Dnes nebudu tradičním úvodníkem moc zdržovat, protože nás čeká mnohem větší porce miniglos než obvykle. Jen si dovolím upozornit na jediný článek z tohoto týdne, kterým je reportáž z prostředí starých matrik a archivů O vymazaném manželství o tajemné první manželce mého staňkovského dědečka, a z minulého týdne ještě jednou představím historickou exkurzi na místa, která byla ve své době (určitě přinejmenším v 9. století) pro českou zemi významnější než Praha: Když Levý Hradec býval centrem české země. Ze starších článků ještě připomenu svůj nový morgensternovský překlad, básničku Koule.
 
Dnes máme opět příležitost udělat si malé shrnutí a průřez tím nejlepším, co bylo publikováno v posledních 49 vydáních Nedělních miniglos, nášeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnešní vydání je totiž trochu slavnostní, protože jubilejní, takže se podíváme, o čem se tu v posledním cca roce psalo. Věřím, že i v dnešní padesátce vybraných glos aktuálního politického a společenského dění se na svět kolem sebe budeme společně dívat s humorným nadhledem. Od příštího týdne bude tento výběr zařazen k ostatním jubilejním výběrů, které na konci doprovázejí každé nové nedělní vydání.
 
Přeji všem zdejším návštěvníkům krásný letní týden a ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli :-).
 

středa 10. srpna 2022

O vymazaném manželství

Asi každá rodina má svá tajemstvíčka, události z minulosti, o kterých očití svědci nemluví, nebo jen šeptem a v náznacích, a ti neočití se na ně buď bojí zeptat nebo vůbec netuší, že by se zeptat mohli. Já jsem kupříkladu svého staňkovského dědečka poznal jako neproblematického, dobráckého, pracovitého a silného chlapa (však to byl kamenosochař, a to není zrovna profese pro sušinky), který se vždy držel doma a i když to občas mezi ním a babičkou zajiskřilo, vlastně jsem si je neuměl představit jinak než spolu. Pravda, o dědovi jsem věděl i leccos z minulosti, i k stáru bylo jasné, že to musel být pruďas, tvrdohlavec a za mlada i frajer. Navrch byl podnikavý, kreativní a nebál se tvrdé práce, což vyústilo v to, že si ve Staňkově založil vlastní kamenosochařskou dílnu, stal se váženým živnostníkem a posléze i - dikcí společnosti třídní nenávisti z 50. let - nepřítelem státu, velezrádcem a "muklem".

neděle 7. srpna 2022

Nedělní miniglosy č.649

Jsem právě asi v jedné třetině stěhování na teprve předevčírem pořízený nový notebook. Už se mi povedlo přestěhovat část programů na práci s fotkami (fotky ze včerejší procházky Prahou jsem poprvé zpracovával už v novém prostředí) a zprovoznil jsem část používaných sociálních sítí. To by člověk neřekl, kolik v průběhu pouhých pěti let postupně namamoní různého programového vybavení, které většinou nejde nainstalovat na dva počítače zároveň a každý má jinou licenční politiku. Dnešní článek bych už mohl napsat na novém notebooku, ale z nostalgie používám ještě částečně vykuchaný původní model. Tak jako tak ale i dnes mohou vyjít Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V uplynulém týdnu vyšly zde na blogu dva nové články: V úterý jsem zveřejnil reportáž z naučného výletu na Levý Hradec, do míst, kde byl kolem roku 880 postaven vůbec první křesťanský kostel v Čechách - Když Levý Hradec býval centrem české země. Ve čtvrtek večer jsem pak ukázal, jak se dá na fotografii malovat, i když právě nemáte při ruce vodovky - Malování zapadajícím sluncem. Z minulého týdne ještě jednou připomenu sedmý kousek z kolekce překladů nonsensových textů Christiana Morgensterna, básničku Koule, takže si zájemci opět mohou porovnat mou novou verzi s překlady renomovaných morgensternovských překladatelů. A v okénku "Z hlubokého archivu" ještě pro tuto neděli zůstává 12 let starý článek O deseti vteřinách mé tváře, který je záznamem toho, co se mi skutečně přihodilo ve vlaku ještě před tím, než mne tehdy stihl odvézt na dovolenou (shodou okolností právě do dnes tolik skloňovaného okolí Hřenska). No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!