Lehounce pocukrovaná Praha

Ano, opravdu jen lehounce byla v sobotu ráno pocukrovaná Praha; vlastně byla skoro dietní. V Dobřichovicích se v počínající noci větve stromů prohýbaly pod tíhou sněhu a kdoví, možná tou dobou i v Praze. Kdybych bydlel v centru hlavního města a měl to na svá oblíbená místa tři minuty pěšky, takový večerní příval bych jistě přivítal, popadl bych stativ a vyrazil bych do čerstvě bílých ulic. Jenže když se do Prahy dostanu až následujícího dne ráno prvním vlakem, je mi celkem k ničemu, když sníh napadá na noc; já potřebuji, aby vydržel do rána. Aspoň trošku. Tuto sobotu v časném ránu to bylo tak právě na hranici mezi "Vyrazit" a "Zůstat v pelechu" a v takových nejednoznačných situacích si zrovna nelibuji, protože o sobě vím, že pevná vůle má s pohodlností dost negativní vzájemnou bilanci.

Všechno nasvědčovalo tomu, že než se dostanu do Prahy, bude roztáto, ale nakonec jsem si řekl, že se projedu, nějakou tu hodinku budu bloumat svými oblíbenými místy a na závěr spojím tenhle výlet s návštěvou "running sushi", kterou jsem si slíbil (vidíte, jak sám sebe hýčkám) za ten nedávný úspěch na fotosoutěži ND Awards (viz speciální článek o fotosoutěži, se kterou jsme si "sedli"). 

Je fakt, že podmínky na focení byly asi ty nejhorší možné: Slunce vyspávalo pod (nebo spíš v tomto případě nad) tlustou tmavou duchnou, pomalu nebylo vidět Hrad od Národního divadla, což ale nebylo způsobeno výtvarně zajímavou mlhou, ale spíš podivným "špinavým povětřím", a v protisměru nechodili lidé, ale jen kabáty se zimomřivě zvednutými límci. Na druhou stranu jsem ale přece jen zastihl poslední zbytky pražského sněhu; kdybych přijel o půhodinu později, byla by po skromném bílém poprašku veta.

Ano, já vím, že otužování je teď celosvětová móda, ale nic by se nemělo přehánět. Tahle paní v parku na Kampě byla už z té sloty celá ztuhlá a když jsem jí podstrkoval k podpisu "model release", nezvládla se už ani ušklíbnout nad mou drzostí.

 

 

 

Moc lidí v nevalné povětrnosti sobotního rána v ranních ulicích, parcích a zahradách k vidění nebylo. Zato byl k vidění tenhle otužilý sněhuláček, dohlížející na veřejný pořádek přímo nad Čertovkou na lávce spojující Kampu s Nosticovou zahradou.

 

 

 

Samozřejmě jsem nakonec došel přes Kampu i ke svému zamilovanému domu s balkónkem, o kterém jsem tady už několikrát psal, a po schodech jsem vystoupil na Karlův most. Z Karlova mostu jsem napřed zacílil na místo, kde ještě - hlavně na střechách - zbylo sněhu nejvíc, tedy směrem k Petřínu skrze věže chrámu Panny Marie pod řetězem a kolem Pražského Jezulátka. 

 

 

 

Na Karlově mostě jsem potkal i rozčileného racka, kterému se vůbec nelíbilo, že ho fotím. Ale nejen to, tenhle racek vypadal, že se mu nelíbí vůbec nic; načuřeně a v neustávajícím bojovém postoji štěbetal a pokřikoval na všechny strany, čímž mi tak trochu připomínal věčně a všemi směry nabroušené diskutéry na sociálních sítích.

 

 

 

Poslední dobou se přistihuji, že mě docela baví fotit i takové ty vyhlášené echt turistické fotografické fláky. Však co už se fotí v Praze častěji než průhled z Karlova mostu mezi malostranskými mosteckými věžemi ke svatému Mikuláši. Ano, je možné, že tenhle pohled dnes už málokdo fotí černobíle a teleobjektivem, ale jinak je dost těžké najít klasičtější záběr. I zde ještě zůstalo na střechách trochu toho chladivého pocukrování, ale sami vidíte - půl desáté pryč, teplota nad nulou, takže sníh už dlouho v pevném stavu nevydrží.

 

 

 

K poslednímu dnešnímu snímku popojdeme už jen pár kroků. Až doposud jsme zůstávali v černobílém ladění, ale na závěr to přece jenom musíme změnit. Dostal jsem totiž od jednoho úžasného člověka, kolem kterého se skoro standardně dějí zázraky, tip na jedno pražské zákoutí, které je - no doslova jako malované! A v tomto případě by bylo prostě neuctivé zbavit takové povedené romantické dílo jeho originální barevnosti. Neměl jsem o tomhle obrazu ve veřejném prostoru ani tušení, takže moc děkuji za zajímavý námět. 

Procházka lehounce pocukrovanou Prahou právě skončila, prakticky všechen sníh během ní postupně roztál a já se mohl napřed po sychravém ránu ohřát v kavárně horkou čokoládou a pak se pomalu vydat směrem k restauraci s nekonečným pásem, po kterém ke mně přijížděly různorodé kousky suši a jiných dobrot. Kdybych neměl radost ze svých občasných fotografických úspěchů kvůli ničemu jinému, tak ji budu mít aspoň kvůli tomu, že se za ně vždycky odměním dobrým obědem na japonský způsob.

Ale z toho už vám dnes v tomhle článku žádnou fotografii nenabídnu. Jednak byste mi záviděli a jednak se syrové ryby, myslím, prostě necukrují :-).