sobota 29. prosince 2018

Přání do roku 2019

Jako každý rok jsem i letos v období kolem Vánoc rozeslal malé přání do nového roku na mně známé e-mailové adresy asi čtyř stovek svých přátel a známých včetně řady návštěvníků tohoto blogu, takže dost z vás bude podobu letošního péefka už znát. Stejně jako v předchozích osmi letech jsem vybral jednu - podle mého názoru zdařilou - fotku z končícího roku; tentokrát je to fotka s názvem Americká noc na Berounce, kterou jsem pořídil na konci října během velmi příjemného slunečného odpoledne. Zrovna tou dobou končila na zámku v Dobřichovicích moje zatím největší fotografická výstava a já nemohl tušit, že 22 z původně vystavených fotek přivítá nový rok pořád ještě na zdech zámecké chodby, kterou nejspíš budou zdobit až do časného jara. Právě nová fotka měla být startem do dalšího období a možná i předzvěstí nějaké další výstavy v novém roce.
 

středa 26. prosince 2018

Vánoční malostranská procházka

V těsně předvánočním článku Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka jsem ukázal jako ochutnávku šest fotek z večera 22. prosince, který už tradičně jako připomínku svých "volitelných narozenin" trávím procházkou s foťákem a se stativem po Malé Straně. V článku jsem slíbil, že se po Vánocích k této procházce vrátíme, protože během ní vzniklo víc fotek, které, myslím, stojí za to tady ukázat. Zvu vás tedy dnes na noční výlet po několika zajímavých malostranských místech, ke kterým mám z různých důvodů vztah.
 
 

neděle 23. prosince 2018

Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka

Jak jsem předem ohlásil, tuto i příští neděli má redakce Nedělních miniglos vánoční a novoroční prázdniny, takže se můžeme věnovat jinému tématu než tradičnímu glosování společenských a politických událostí. Místní stálí čtenáři dobře vědí, že 22.prosince už od roku 2010 slavím své "volitelné narozeniny", které si připomínám fotografickou procházkou po Malé Straně, místě, na kterém jsem se tehdy "narodil" do úplně nového, po všech stranách převráceného života, který mi za pouhých osm roků přinesl tolik různorodých zážitků, jako nestihl předchozí mnohem delší čas.

Tentokrát jsem na Malou Stranu dorazil už kolem půl páté odpoledne a protože bylo - s výjimkou občasných přeháněk - docela příjatelné počasí, vydržel jsem se tudy procházet a občas i fotit až do noci (domů jsem dorazil až kolem půlnoci). Dnes ukážu pouze malou fotoochutnávku, protože hlavním bodem dnešního příspěvku je vánoční přání v podobě haiku, tedy dnes je to přesněji řečeno "tanka", která je oproti haiku o něco delší, ale také má pevně danou slabičnou strukturu (5-7-5-7-7). Ale po Vánocích se k fotkám z malostranských toulek vrátím, protože si myslím, že to docela stojí za to.
 

středa 19. prosince 2018

Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla?

Je to asi čtvrt roku, kdy jsem tady ukázal jednu fotku z mé už mnoho let pohřešované sbírky starých analogových fotografií, která se k mému překvapení před nedávnem našla ve velké bedně při rekonstrukci v místě, kde jsem kdysi bydlel. Na té první publikované fotce byla paní Shirley Temple-Black, slavná herecká hvězda a na začátku 90. let velvyslankyně USA v Praze (viz článek Příběh staré fotky paní Shirley...). No a dnes vám ukážu druhou fotku pořízenou ve stejný letní den roku 1990 na Pražském hradě při volbě prezidenta republiky.

Tuhle fotku jsem si nechával na prosinec schválně, abych publikování dosud nikde nezveřejněné černobílé fotografie spojil s připomenutím sedmého výročí smrti Václava Havla, člověka, který aspoň v mých očích nasadil laťku pro působení ve funkci prezidenta republiky tak vysoko, že mám od té doby (občas trochu, často dost) problém s jeho následovníky, kteří jsou především z prostého lidského pohledu zcela jinde. Nebudu ale tentokrát zabředávat ani do kritiky současné politické reprezentace ani se nechci podílet na nějaké "mramorizaci" prvního prezidenta našeho státu, kterého jsem zároveň zažil a zároveň si ho měl důvod vážit. Chci jen ukázat dobovou fotku a připomenout - zčásti člověka a zčásti atmosféru, přičemž, myslím, to druhé je z fotky lépe patrné, než to první.
 

neděle 16. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.473

Vánoce už už vykukují zpoza dvojité zatáčky posledních dvou adventních nedělí a - jak už jsem avizoval - dnešní stříbrná neděle přináší letos poslední 473. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Následují totiž dvoutýdenní vánoční a novoroční redakční prázdniny, a příští číslo tak vyjde až v neděli 6. ledna, který už ponese plnohodnotnou visačku s číslem 2019. E-mailová schránka redakce (pvapenik@centrum.cz) bude nicméně i přes prázdniny v provozu, takže není třeba čekat na nový rok, abyste nám řekli pěkně od plic, co všechno milého si o nás a o našem nedělníku myslíte :-).
 

pátek 14. prosince 2018

Ukázka připravovaného nového fotowebu

Dnešní článek není fotočlánkem v pravém smyslu slova: Sám totiž neobsahuje žádné fotky, ale budete-li chtít, můžete jich díky němu vidět spoustu, stačí se podívat na přiložený odkaz. Ale o prohlížení fotek tentokrát tolik nejde, ostatně štamgasti mezi vámi jich už většinu znají - z mých fotografických výstav, z blogu, i z mých aktuálních webových stránek www.petrvapenik.cz.

Proč jsem se rozhodl, že je třeba pro budoucnost webové stránky udělat od základů nově? Své stávající stránky jsem kdysi postavil na platformě Webnode, kde jsem před pěti lety začal s jedinou obrazovkou k příležitosti své první fotografické výstavy. Stránky se postupně rozrostly na docela obsáhlý web, ale je pravda, že jsem poslední dobou stále častěji zjišťoval, že vlastními uživatelskými silami nedokážu na už docela zastaralém systému rozvíjet web tak, jak bych si přál, a narážím často na jeho technické i své uživatelské mantinely. Ano, bylo jistě možné udělat web na stejné platformě s využitím nové generace šablon, ale popravdě - to už je skoro stejná práce jako postavit úplně nový web jinde. Než se tedy znovu upíšu jedné platformě na několik let dopředu, stojí, myslím, za to rozhlédnout se i po dalších možnostech.
 

úterý 11. prosince 2018

Advent emeritního alchymisty

Protože - zřejmě tajemnou magickou mocí adventu - zmizela část fotek v blogové Galerii a tedy i ze dvou mých posledních fotočlánků, ze kterých se staly dopuštěním příslušných serverů články zcela bezfoté, beru to jako malou nevyžádanou nápovědu, že se mám v tomto období méně věnovat fotkám a více psanému textu.

Tak jsem si místo rozčilování, co zase kde na blogu vybouchlo a jakou škodu to asi nadělalo, naordinoval klid v pohodlném křesle, dobrý japonský zelený čaj, k tomu inspiraci nedávných příjemných setkání a vyšla mi z toho (není divu, jako bývalému chemikovi) malá adventní alchymistická veršovánka. Recept je to, uznávám, trochu divoký; i když pejsek s kočičkou by ho jistě ocenili, Kluci v akci ho nejspíš do svého programu kvůli nedostatku čerstvých surovin a problematickému snímání kamerou nezařadí, ale znáte alchymisty, co všechno jsou v zájmu vědy schopni smíchat dohromady a jaké experimenty na vlastní kůži provést. Můj recept samozřejmě není v mnoha ohledech básnicky korektní, ale snad mi bude jistou polehčující okolností, že to dnes pro mne byla hlavně náhražka zbytečného vztekání a že jsem tentokrát veršíky nahodil na papír jen rychle a bez vekého vymýšlení a přepisování. Výsledek je, myslím, pořád o něco srozumitelnější než klasický recept Lubomíra Lipského, jehož základními ingrediencemi byly, pokud se dobře pamatuji, "jámaláliká", "paprťála" a "žbrdluch".

neděle 9. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.472

V posledním týdnu jsme si vyzkoušeli jak přiměřené prosincové mrazíky, tak skoro jarně teplé větrné dny. Vánoce jsou opět o týden blíž, vánoční konzumní marketing jede naplno a v redakci Nedělních miniglos si užíváme radosti ho s pochopením pozorovat a přitom mu snad nijak zvlášť nepodléhat. I proto by i toto letos předposlední řádné číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", mělo být úplně standardní a - pokud ovšem máte zapnutý AdBlock - i celkem nevánoční. Příští číslo bude pro tento kalendářní rok číslem posledním, protože NMg ani těsně před Vánoci ani před silvestrem a Novým rokem nevyjdou a uvolní zde na blogu prostor jiným vhodným tématům; redakce si bude užívat vánoční a novoroční prázdniny a pěkně symetrické číslo 474 vyjde až v neděli 6. ledna. E-mailová schránka redakce (pvapenik@centrum.cz) bude nicméně i přes prázdniny v provozu, takže kdo ze čtenářů nám bude chtít v afektu říct pěkně od plic něco milého, dozvíme se to ještě letos a nejspíš stihneme i v podobném duchu odpovědět :-).
 

pátek 7. prosince 2018

Mrazivý fotovýlet kolem Berounky aneb Na cestě za dobrým prosincovým světlem

Jsem celkem líný fotograf, zvlášť v zimě, kdy se mi většinou ani trochu nechce vyrážet do mrazivých - i když často krásných - rán. Když už udělám první krok a rozhýbu se, je to dobré, ale ten první krok... Možná to znáte.

Před pár týdny jsem při focení pavučin na dobřichovické lávce (viz např. článek Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin) náhodou potkal jednu starší americkou fotografku, která se následně přišla podívat na mou výstavu na dobřichovický zámek, moje fotky ji zaujaly a během hovoru jsme se zcela nekonkrétně dohodli, že třeba někdy podnikneme nějaké společné focení u Berounky. Popravdě, bral jsem to původně spíš jako konverzační záležitost, ale nakonec jsme jeden takový chladný prosincový výlet opravdu domluvili a myslím, že vzniklo pár zajímavých fotek.

Abyste lépe pochopili převratnost takové akce, musím přiznat, že jsem ve fotografii něco, čemu cimrmani na divadle říkají "ortodoxní monologista". Při focení se jenom těžko smiřuji s přítomností někoho dalšího, rád si sám rozhoduji o tom, který kus cesty jen rychle proběhnu a kde nakonec rozložím - klidně i na několik hodin a na velmi nepohodlném místě - své fotopropriety, protože v tom místě tuším fotku podle svého gusta. S takovým člověkem jako jsem já, kterému při pomyšlení na zapojení do organizované skupiny fotografů na nějakém společném fotoworkshopu naskakuje regulérní vyrážka, se jen velmi těžko nějak smysluplně spolupracuje.
 

úterý 4. prosince 2018

Případ pro začínajícího kata

Když nedávno zemřel herec Lubomír Kostelka, nebylo možné připomenout si ho lépe než jeho asi jedinou opravdu velkou a závažnou filmovou rolí ve filmu režiséra Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. A protože se tento film objevil i v mém letošním blogovém soupisu Které české filmy považuji za nejlepší, kde jsem ho bez velkého váhání zařadil do první dvacítky, a kdysi jsem slíbil, že se k těmto filmům budu postupně vracet v podrobnějších textech, není asi lepší příležitost k připomenutí tohoto pozoruhodného a přitom obecně ne příliš známého filmového díla natočeného velmi volně na motivy Gulliverových cest Jonathana Swifta.

Říkáte si, že do podivuhodné země Balnibarbi se nemůžete nikdy dostat? A přece to je tak snadné: Stačí poslechnout několik zákazových značek, dát se z nedostatku jiných možností polní zkratkou a dostanete se na neznámou lesní pěšinu, kde vám vaše auto neposlušně samo ujíždí podobně, jako se to občas děje s životem, a když už nabydete dojmu, že máte volant osudu opět pevně v rukou, nabouráte do zajíce oblečeného ve slušivých šatech, ze kterého pohříchu zůstaly naživu pouze tikající hodinky. Pak stačí projít hraničním tunelem kdesi u Kokořína (ano, tam se úvodní scény filmu natáčely) a jste tam, v zemi, kde sice všichni mluví stejnou řečí jako vy, ale přesto ničemu nerozumíte a ani u afrických Křováků byste se necítili být více cizincem, než v říši připomínající absurdní sen.


neděle 2. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.471

Nezdá se vám tento rok nějaký podivný? Léto, léto, pořád léto a najednou zčistajasna Vánoce! Začíná advent, doba radostného očekávání. Ti, kdo očekávají příchod spasitele, si ještě musí čtyři týdny počkat, ti však, kdo jsou skromnější a očekávají zatím jen vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", si poprvé přijdou na své už dnes a pak ještě dvakrát.

Od minulého vydání jsem na blogu publikoval další kapitolu z jedné ze svých připravovaných knížek, text O penězích na výherní vkladní knížce o tom, jak mi moji prarodiče jako dítěti spořili "na knížku" a jak jsem nakonec naspořené prostředky úspěšně roztočil. A ve fotočlánku Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin se můžete podívat, jak rozmanité mohou být pavučiny během tří listopadových zamlžených rán, když teplota nakonec po určitém upejpavém váhání klesne pod bod mrazu.