Jsem celkem líný fotograf, zvlášť v zimě, kdy se mi většinou ani trochu nechce vyrážet do mrazivých - i když často krásných - rán. Když už udělám první krok a rozhýbu se, je to dobré, ale ten první krok... Možná to znáte.
Před pár týdny jsem při focení pavučin na dobřichovické lávce (viz např. článek Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin) náhodou potkal jednu starší americkou fotografku, která se následně přišla podívat na mou výstavu na dobřichovický zámek, moje fotky ji zaujaly a během hovoru jsme se zcela nekonkrétně dohodli, že třeba někdy podnikneme nějaké společné focení u Berounky. Popravdě, bral jsem to původně spíš jako konverzační záležitost, ale nakonec jsme jeden takový chladný prosincový výlet opravdu domluvili a myslím, že vzniklo pár zajímavých fotek.
Abyste lépe pochopili převratnost takové akce, musím přiznat, že jsem ve fotografii něco, čemu cimrmani na divadle říkají "ortodoxní monologista". Při focení se jenom těžko smiřuji s přítomností někoho dalšího, rád si sám rozhoduji o tom, který kus cesty jen rychle proběhnu a kde nakonec rozložím - klidně i na několik hodin a na velmi nepohodlném místě - své fotopropriety, protože v tom místě tuším fotku podle svého gusta. S takovým člověkem jako jsem já, kterému při pomyšlení na zapojení do organizované skupiny fotografů na nějakém společném fotoworkshopu naskakuje regulérní vyrážka, se jen velmi těžko nějak smysluplně spolupracuje.
Nakonec to ale, myslím, dopadlo celkem dobře. Vzájemně jsme se při focení moc neomezovali, každý si "svoje" záběry hledal sám, občas jsme si navzájem ukázali svůj obrázek, pokud mohl být zajímavý jako inspirace i pro toho druhého, a oba jsme si zachovali svůj dost odlišný styl práce (zajímavé je např. to, že jsem udělal během celodenního focení asi 100 fotek, což bylo cca 10x méně než americká kolegyně). Co je ale důležité - světelné podmínky po ránu byly výborné a je dost pravděpodobné, že kdybych zůstal věrný svému nepříliš snášenlivému solitérnímu pojetí, prostě bych se nikam nevypravil. A tentokrát, připouštím, by to byla škoda; další dny už nebyly - a nadále nejsou - zdaleka tak povedené, protože veškeré to prosincové vzácné světlo zůstalo za oponou husté oblačnosti.
Bylo to vlastně poprvé, co jsem v zimě čekal u Berounky na východ slunce, abych využil to nejlepší světlo celého dne. Na téhle fotce jsou zachycené první nesmělé paprsky vycházejícího sluníčka, kterému se nejspíš - ó jak to chápu - taky do zmrzlého rána moc nechtělo.
Po ránu byla u řeky všude jinovatka, což dávalo možnost všímat si i jednoduchých motivů, které s řekou nemají moc společného. Je tedy možné si třeba vyzkoušet skoro minimalistickou diagonální kompozici v černobílém provedení :-).
Na rozdíl od kolegyně jsem měl s sebou i stativ, takže jsem - i když manipulace v ranním mrazu není úplně pohodlná - párkrát všechno složil a vyzkoušel jsem si i svou oblíbenou dlouhou expozici s využitím silného ND filtru. Vycházejícím sluníčkem osvětlený a přitom námrazou pokrytý levý břeh zářil neobyčejnými barvami, které namixovat ve fotoshopu asi není úplně snadné a i kdyby bylo, nebavilo by mě to.
Když už mrazivé experimenty, tak se vším všudy: Myslím, že tenhle záběr v přímém protisvětle nevypadá úplně špatně, samozřejmě s přimhouřeným kritickým okem, ale to při pohledu přímo proti sluníčku ani jinak nejde :-).
Dlouhatánské stíny stromů v měkkém bočním světle dokážou na namrzlých loukách u řeky vykouzlit ve spojení s liniemi cest oku celkem libé motivy.
Tenhle kůň si ode mne zjevně představoval něco jiného než jen přátelské pohlazení po čumáku a jednu fotku zblízka širokoúhlým objektivem v protisvětle na občanku, ale žádnou speciální koňskou snídani jsem s sebou bohužel neměl, protože celý obsah batohu zabraly věci na focení. Ale vysvětlujte mu to! :-)
Zimní rána mají výhodu i v tom, že semtam někdo v místních obcích topí, což umí v měkkém ranním světle vykouzlit na pozadí okolních kopců zajímavou atmosféru. Pro následující fotku jsem využil teleobjektiv (přece jen - centrum Všenor s tamním kostelem je od mokropeského zákrutu řeky pěkný kus cesty) a černobílé ladění, protože barva se mi zdála nadbytečná. Ještě se mi odtud povedlo udělat jednu fotku, na níž sluneční světlo prosvítá skrze kostelní okno, ale na ní bohužel zase nejsou "ty správné čmoudy". Prostě buď jedno nebo druhé, ber milý fotografe, nebo nech bejt!
Stejně tak jsem si vystačil s černobílým podáním u příjemně zimně zamlženého motivu "zimní pastvy" (louka u železničního mostu v Mokropsech). Tady jsem fotek udělal přece jen o něco víc, protože koníci průběžně měnili úhel svého natočení i své koňské modelingové pózy, takže chvilku trvalo, než byli v takovém postavení, které jsem si představoval. Se stromy to bylo jednodušší, ty tolik neodmlouvaly.
"Černobílé okénko" pokračuje pohledem na mokropeský viadukt na pozadí s Všenory. Na tom se mi líbilo, jak technicistní dominantní motiv železničního mostu přechází v jen lehce nastíněný obrys obce, kam koleje zjevně vedou.
Černobílou pasáž zakončíme výrazným stromořadím foceným už z levého břehu, konkrétně z chatové oblasti v Mokropsech, která je v zimě o pracovním dnu prakticky opuštěná. Do těchto míst chodím při dobrých podmínkách rád fotit odrazy na hladině Berounky, z nichž některé se objevily i na mé nedávné výstavě (viz E-katalog dobřichovické výstavy) a dvě "odrazovky" z těchto míst visí spolu s další dvacítkou fotoobrazů na chodbě dobřichovického zámku i teď a vydrží tam nejspíš i do začátků nového roku.
Aby byl dnešní výběr fotek dostatečně různorodý, přidám i jednu "loužoffku" snímanou makroobjektivem. Na fotovýlet jsem byl tentokrát objektivy vybavený docela slušně a musím říct, že jsem využil poctivě všechny, aby to žádnému z nich nebylo líto.
Když různorodost, tak různorodost: I na procházce zimní přírodou můžete fotit urbex :-). Tohle je, myslím, budova staré dobřichovické čističky, ke které chodím občas fotit řeku, ale tentokrát byl docela pěkně nasvícený i vnitřek. Vidíte, konečně po tom "blekenvajtu" taky nějaké veselé přírodní barvy!
Když si udělám malý a pro mne dost potěšující souhrn: Celkem sedm hodin focení, asi stovka pořízených záběrů, půlku z nich jsem vyhodil, protože nebyly dost dobré nebo byly duplicitní (když podobnou scénu fotím na několik záběrů s různým nastavením foťáku, má samozřejmě smysl ponechat si jen nejlepší variantu). Asi 20 fotek je "zachováníhodných" a nějakých 5 nebo 6 je podle mého úsudku slušných. Opravdu výborná není ani jedna.
Ale co si budeme povídat, opravdu výborná fotka se člověku nepovede každý rok :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.