Případ pro začínajícího kata

Když nedávno zemřel herec Lubomír Kostelka, nebylo možné připomenout si ho lépe než jeho asi jedinou opravdu velkou a závažnou filmovou rolí ve filmu režiséra Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. A protože se tento film objevil i v mém letošním blogovém soupisu Které české filmy považuji za nejlepší, kde jsem ho bez velkého váhání zařadil do první dvacítky, a kdysi jsem slíbil, že se k těmto filmům budu postupně vracet v podrobnějších textech, není asi lepší příležitost k připomenutí tohoto pozoruhodného a přitom obecně ne příliš známého filmového díla natočeného velmi volně na motivy Gulliverových cest Jonathana Swifta.

Říkáte si, že do podivuhodné země Balnibarbi se nemůžete nikdy dostat? A přece to je tak snadné: Stačí poslechnout několik zákazových značek, dát se z nedostatku jiných možností polní zkratkou a dostanete se na neznámou lesní pěšinu, kde vám vaše auto neposlušně samo ujíždí podobně, jako se to občas děje s životem, a když už nabydete dojmu, že máte volant osudu opět pevně v rukou, nabouráte do zajíce oblečeného ve slušivých šatech, ze kterého pohříchu zůstaly naživu pouze tikající hodinky. Pak stačí projít hraničním tunelem kdesi u Kokořína (ano, tam se úvodní scény filmu natáčely) a jste tam, v zemi, kde sice všichni mluví stejnou řečí jako vy, ale přesto ničemu nerozumíte a ani u afrických Křováků byste se necítili být více cizincem, než v říši připomínající absurdní sen.

"Jestliže se vám někdy přihodí, že se dostanete do těchto končin, zahlédnete nedaleko silnice kapličku. Odbočuje k ní polní cesta, která pak pokračuje k rybníku a stoupá starým stromořadím od hráze až k osamělému domu. Ta krajina, ta přívětivá krajina, vám bude cosi připomínat. Vzpomenete si na studánku a vykročíte v naději, že možná potkáte bosou dívku, jejíž křestní jméno vám navždy utkvělo v paměti. Pánové, vy si nedovedete představit, co bych za to dal, kdybych mohl vás uvidět, že se tamtudy ubíráte v jistotě, že jste konečně nalezli místo, kde se odnaučíte kouřit a v moudrosti se dožijete sta let. Neboť já tamtudy šel, pánové, a byl jsem tenkrát právě tak pošetilý, jako kterýkoli z vás... Proto vám pravím pánové, až jednou spatříte kapličku v mateřídoušce, proboha vás prosím, pamatujte si, že tudy vede cesta, po které od nás odcházívá všechno, na co jsme přestali věřit."

Hned první zážitky z tajuplného světa jsou doslova filmový nářez; myslím, že kdyby Franz Kafka mohl točit filmové scény, vyšlo by nejspíš něco s podobně tísnivou a přitom místy průzračně snovou atmosférou. Ale Pavel Juráček - a Franz Kafka i jeho apologeti mi snad prominou - je pro mne komplexnější a věrohodnější osobností, jeho příběh není nápodobou, ale, myslím, přesným otiskem jeho mysli, jeho stínů i světel na duši, jeho vzpomínek, jeho nočních můr i jeho radostí z objevování souvislostí a ze zřídkavých šťastných okamžiků. Film není žádným náhodným výkřikem pohnuté doby, je výsledkem soustředěné několikaleté práce, kterou se režisérovi podařilo převést do podoby úžasné subjektivní výpovědi o podobách světa a o lidských motivacích. Ostatně - kdo jiný než právě takový citlivý a přemýšlivý, tvořivý a přitom věčně pochybující člověk se snadno chytne do "balnibarbské pasti" v tajuplném domě, kde najdete čerstvé mléko v síťovce, psí náhubek na věšáku a vedle i živého ptáčka v kapse pověšeného saka. Tím divným domem se dostanete až do důvěrně známých míst svého mládí a na starém školním záchodku ještě v tajné skrýši objevíte neumělou dívčí rukou napsaný a kdysi dávno uschovaný vzkaz: "Lemueli, miluji tě, ale nesmíš to nikomu říct! Markéta." Ano, každý z mužů má svou dívku, "jejíž křestní jméno nám navždy utkvělo v paměti." Markéta, Marie, Niké, Petra, Jitka, Viktorie či Dominika? Na tom tolik nezáleží, ale důležité je, že tím jménem, tou tváří, tou duší snažíme se naplnit - logicky marně - už provždy všechny jiné, ať už se právě probouzíme vedle kohokoli. A panu Gulliverovi se přesně to děje: Přestože dychtí po své křehké a éterické Markétě či Niké (Klára Jerneková), opakovaně se - nechápaje, jak se tam dostal - probouzí vedle živočišné hříšné Dominiky (Milena Zahrynowská). Dvě odlišné strany stejné mince, dvě odlišné a neoddělitelné tváře stejné ženy. Bílá i černá prolínající se v různých formách celým filmovým příběhem.

A Lemuel Gulliver, ve svém světě "normální" člověk, se dostává kamsi za zrcadlo, do míst, kterým nerozumí, přestože do nich nejspíš nepatří o nic méně, než do světa, který doposud důvěrně znal. Tak sváří se dvě říše ovládající zcela odlišnými prostředky náš život, republika vědomí, v níž snad můžeme něco aspoň maličko ovlivnit, a snové království podvědomí, kde jen marně doufáme, že právě náš panovník snad bude aspoň místy osvícený. Gulliver ztrácí pevnou půdu pod nohama (kouzelná scéna s prohýbajícími se prkny, pod nimiž v měkkém světle prosvítají ustrašení obyvatelé, a kolem je spousta známých tváří. Copak mě nepoznáváte? To jsem přece já, Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice!

"Všechny ty tváře, které potom vystoupily ze tmy, všechny ty tváře jsem velmi dobře znal, neslyšely však na svá jména, neznaly mne, nepoznávaly mne, přestože jsem znovu a znovu říkal: ´To jsem já, přestaňte; cožpak už nevíte, že jsem se mezi vámi narodil?´V příštích dnech jsem je skoro všechny znovu potkal. Jmenovaly se jinak. O Dlouhé ulici nevěděly vůbec nic." Stejné tváře hlavní postava potkává v průběhu filmu v různých situacích a pod různými jmény. Tak kupříkladu Lemuelova dívka Markéta, ano, ta, co mu kdysi vyznala lásku a v jeho mysli se už dávno před lety utopila, se tak podle potřeby a okolností stává studentkou Gabrielou, neznámou plačící dívkou, cirkusovou dcerkou i princeznou Niké (to vše Klára Jerneková se ctí zastane). A mezi tou spoustou známých a přesto zcela cizích tváří zůstává hlavní hrdina (ani ne tolik Lemuel Gulliver či Lubomír Kostelka, ale spíš scénárista a režisér Pavel Juráček sám) osamocen s běsy svého nejednoduchého nitra.

"Zdálo se mi, že jsem zůstal na celém světě sám a že jsem potkal oblečeného zajíce. A toho zajíce, toho oblečeného zajíce jsem zabil." Jak se ale z toho snu dostat zpět do známých míst? "Pomozte mi; já se chci probudit a už nevím, jak se to dělá!..." Jenže úlevné probuzení nepřichází, jen suché konstatování skutečnosti: "Je mi líto, ale to není sen."

Gulliver se dostává do tzv. Akademie vynálezců. Snaží se mluvit, ale všichni ho umlčují, takže druhý den pro změnu on způsobně mlčí, ale ostatní ho překvapivě vyzývají k tomu, aby mluvil. Přece včera jste všichni mlčeli... "Včera bylo pondělí!" zní lapidární vysvětlení. Společnost v zemi Balnibarbi má vůbec řadu psaných i nepsaných pravidel, některá jsou zřejmá, jiná jsou cizinci zcela nepochopitelná. Gulliver si stále více připadá jako cizinec, který sice rozumí každému slovu ale už ne jejich smyslu, dokonce ani významu gest, ničím si už není jistý: "Jak se u vás jí párek?" ptá se zoufale. "Rukama, pane Gullivere, rukama."

"To je náš národní tanec!" ozve se nadšeně do břinkné melodie a cizinec se snaží přizpůsobit aspoň trochu podivným rozdováděným pohybům ostatních. Kdyby žádná jiná scéna, tak rozpačitá Gulliverova snaha zapadnout co nejlépe do podivně se chovajícího tančícího celku je skvělou ukázkou Kostelkova ryzího herectví, které se často dovedně schovávalo pod komediální slupkou drobných roliček.

Zdálo by se, že vědecký pokrok rozvinuté země se nedá zastavit, protože podmínky k bádání jsou v Balnibarbi skvělé: Každé pondělí se musí mlčet, aby se šetřilo vzduchem (proč se mi u toho vždycky vybaví nekonečné debaty o přínosech letního času? :-)), kvůli chřipkovým epidemiím se dokonce zruší listopad. Problémy vyřešíme tak, že jim nedáme prostor nastat! A na myšlení se sestrojí speciální stroj na ruční pohon:

"Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní, i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme že nemyslí. Blázni, notoričtí pijáci, idioti. Všichni bez výjimky myslí. Přivezli mi kreténa. Močil pod sebe, neuměl se najíst, neovládal lidskou řeč. Ale myslel. Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny. Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon. Myslící ústrojí. Ruční pohon. Zde se tvoří myšlenky. Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo. A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím! Řekněte jim to. Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl!"

I když by se to při povrchním pohledu mohlo zdát, film není žádnou triviální satirou na totalitní společnost, i když její prvky jsou v zemi Balnibarbi zjevné: Život je prostoupený atmosférou strachu, na který jsou ale už obyvatelé zvyklí, i podivnými všudypřítomnými fízly (Pavel Landovský), v temných místnostech kdysi výstavních budov probíhají výslechy, ale lidé, kteří jsou jim vystaveni, se náhle opět vynořují "na svobodě". Není přece třeba lidi zavírat do vězení, je-li celá společnost určitou formou vězení. Film je propracovaným podobenstvím s mnoha obecnými přesahy i do naší doby, pracuje s lidskými typy, které jsou univerzální a přítomné v každé společnosti založené na jakémkoli řádu: Stádní chování, spoléhání na "osvícené zásahy shora", v Laputě, létajícím ostrově, který dokáže zastínit slunce a vyvolat svým příletem noc, může někdo vidět symbol náboženství, jiný vzhlížení k "řádu pevné ruky", někdo se k "létající vrchnosti" chová podlézavě, pro jiného je symbolem tradice, sdílených hodnot a životního smyslu, mnozí se jí bojí, ale zároveň jsou Laputou fascinováni a přitahováni. Po příletu Laputy se pod ní život prakticky zastaví a nastane tma, ve které jinak možná jen neuvědomělé otázky nabývají na naléhavosti: Proč přiletěla? Co bude dál?

Gulliver jako cizinec je pro obyvatele Balnibarbi zároveň fascinujícím pokušením srovnávat nesrovnatelné ("Vy tomu možná nebudete věřit, ale u nás to dřív bylo skoro jako u vás. Měli jsme všechno: Univerzitu, kamenný most, cirkusy, prostě všechno.") i cizorodým prvkem, který je jaksi logicky předurčen k vytěsnění mimo systém. Není proto divu, že se cizinec dostane do konfliktu se zákony, prochází absurdním soudním procesem, který v sobě obsahuje zřetelné prvky tehdy stále tabuizovaných politických procesů, ale opět mají scény více vrstev (např. dětský soudce - v této roli mimochodem účinkuje syn hlavního představitele, Martin Kostelka, nebo druhá přísedící v kroji: "Já si myslím, že dokud nebudeme vědět, proč on se vlastně ke všemu přiznává, nemá smysl se ho dál ptát, chce-li se ještě k něčemu přiznat."). Pan Gulliver se proto dostává i na jeviště slavnostní popravy, kterou má zajistit nový stroj z Akademie vynálezců, i když místní kat (V. Černý) by nejradši popravoval na klasické šibenici a tyhle novoty se mu moc nepozdávají: "Vás si slečno nechám nakonec, až uvidím, co to dělá... A co když mi tam zůstane ruka? Kdo mi co dá?" přemítá typicky česky, tedy ehmmm balnibarbsky. Není snad ani překvapující, že mistra kata přivádějí na slavnostně nazdobené pódium s popravčím strojem obě hlavní ženy filmového příběhu, jako kdyby právě jejich mysl ve skutečnosti nenápadně spouštěla smrtící mechanismus a kat sám byl pouze nástrojem. "Vy pojďte první, vy jste případ pro začátečníka," pokyne kat Gulliverovi, čímž dá celému filmu jméno.

No a během slavnostní popravy se odehraje i nezapomenutelná scéna posledního proslovu Básníka (F. Husák), který celý život čekal na to, až se kolem něj bude něco dít ("Celý život čekám, že se mi přihodí něco, co se ještě nikdy nikomu nestalo. Dívám se na věž a čekám, že se pohne, chodím na nádraží a čekám, že přijede vlak. Ale všechno se děje někde jinde, pane!") Básník by rád před smrtí ještě řekl obecenstvu něco zásadního a nesmrtelného, ale nezmůže se na víc než na pateticky deklamované fráze, které ani nedokáže dokončit:

"Ať žije...

Já umřu, ale...

Umírám rád, protože..."

Načež se k němu po krátké pauze otočí kat a přátelsky se ptá: "Budete ještě provolávat?"

A Básník rezignovaně pronese: "Ne, už ne..."

Film je zaplněn mnohými roličkami, které často ztvárnili věhlasní herci (R. Lukavský, N .Gollová, V. Ferbasová, V. Maurer, L. Suchařípa, J. Jirásková). V mých očích vyčnívá především Jiří Hálek, jehož guvernér je na minimálním prostoru místy bezelstně přátelský, místy bázlivý, místy "funkčně nadutý" a - když se začne rozpadat smysl jeho světa - náhle i agresivně nenávistný a schopný čehokoli. Skvělá je během svých pouhých několika replik Slávka Budínová, v jejích slovech je smutná nostalgie po lepších časech, ale i neschopnost vidět bezútěšnou realitu:

"U vás byla válka?" ptá se Gulliver, když vidí kolem sebe spoustu rozpadlých domů, otlučené zdi, všechno zrezlé, staré, rozbité, rozpadlé, ztrouchnivělé, koleje vedoucí odnikud nikam (až mi bude zase někdo vysvětlovat, jak bylo za socialismu lépe, pošlu mu odkaz na záběry z tohoto filmu, kde je možné vidět např. reálný stav centra Prahy na konci 60. let, třeba Ungelt, Haštalské náměstí, Maltézské náměstí nebo zoufale zanedbané ulice Českého Krumlova, kde se točily scény z Laputy).

"Ne, proč?" diví se postava p. Budínové s odzbrojující naivitou.

No a líbí se mi i postava Viléma (Luděk Kopřiva), který hlavně ve vypjatých scénách, kdy se dav vrhá na studánky s pitnou vodou a v touze každého urvat vodu právě pro sebe studánky prakticky zničí, vypadá se zbraní skoro jako povedená karikatura nesmiřitelného revolucionáře typu Fidela Castra :-).

V o něco větší roli pak exceluje charismatický Miroslav Macháček jako kníže Munodi na Laputě, kterou už všichni členové vlády včetně samotného krále dávno opustili a zůstal tam jen věrný personál pojídající suché brambory a občas párek s chlebem (mimochodem, pojídají ho příborem a nikoli rukama jako "dole"), a která je už jen prázdnou a nefungující slupkou, k níž "poddaní" zcela zbytečně vzhlížejí jako k smyslu věcí: "Jelikož jsem nic neuměl, nezbývalo mi nic jiného než zbohatnout....Musím pít za celou vládu i za dvůr. Nepiju na nic, ale vy si pijte na co chcete; třeba na lásku, jestli vás nic jiného nenapadá."

Když se Gulliver vrací z Laputy mezi Balnibarbské (vrací se opět v pondělí, takže všichni přesně podle přísně dodržovaných pravidel mlčí, i když by právě teď měli nejvíc co říct), brzy zjišťuje, že o pravdu ani mezi místními hodnostáři ani mezi obyčejnými lidmi nikdo nestojí. Společně sdílené mýty jsou už dávno důležitější než skutečnost, takže odhalení pravdy je vnímáno jako útok na vlastní hodnoty ("Král žádný dekret o mlčení nepodepsal. Mlčíte zbytečně!") Cizinec, který si dovolil odhalit smutnou realitu, musí být umlčen a když se nepodaří ho zabít, aspoň je vyloučen mimo "slušnou společnost". Chvíli to vypadá, že snad aspoň mladá generace dokáže otevřít oči, ale nakonec to Gulliver schytá i od mladých, kteří sice napohled odmítají žít stejně jako jejich rodiče, ale v důsledku se ani oni neumějí od svých falešných představ a dobrovolně nošených pout oprostit. Gulliverovi tak zůstává v celé zemi jediný opravdový spojenec - místní blázen Vyskoč (Jiří Hrzán), který Gullivera nakonec proveze hraničním a - jistě jen dočasně - nestráženým tunelem ze země zpátky do normálního světa. Nu, normálního...

"Nejdou ty hodinky pozpátku?" podivuje se Gulliver při cestě domů.

"Co pořád máte? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?" odvětí Blázen.

Ale ani Gulliver sám nemůže jednoduše hodit pomyslným kamenem. Copak to není právě on, který si vysnil utopenou Markétu, zhmotněný prototyp čisté lásky, který snad ani není možné poskvrnit skutečným životem?

"Myslím na jednu holku, která chtěla být princeznou."

"Co se s ní stalo?" ptá se princezna Niké.

"Měla štěstí. Utopila se."

A v ten okamžik čelí i Gulliver soustředěnému náporu nepříjemné upřímnosti:

"Možná, že se neutopila, pane Gullivere, možná, že vy jste jenom dostal tenkrát strach. Možná zůstala živá. Možná, že vy jste se tenkrát rozplakal, protože jste najednou zjistil, že nikdy nebude taková, jakou jste ji chtěl mít. Možná, že někde šťastně žije a ani neví, že jste ji utopil. Uvědomil jste si, že se jí už nikdy nezbavíte?"

A tak je těžké posoudit, komu je směrována závěrečná trojitá a stále zesilující omluva Lemuela Gullivera při odchodu z Balnibarbi.

"Promiňte. PROMIŇTE! P R O M I Ň T E !!!" opakuje Gulliver směrem ke zdejším obyvatelům. Ale omlouvá se opravdu jim anebo jejich prostřednictvím i svým vlastním lžím, slabostem a nenaplněným snům? Křehká platonická láska Markéta? "Víte, co je to kapavka, princezno? To je nemoc, kterou jsem měl třikrát!"

Pro mě je film Případ pro začínajícího kata asi úplným vrcholem období československé filmové nové vlny druhé poloviny 60. let. Není to jednoduchý film, ale zase si nemyslím, že je to nějaká pro běžného člověku nepřátelská a jedovatá intelektuálština, což je možná dobře slyšet i z průzračné hlavní melodie filmu (výbornou hudbu napsal Luboš Fišer). Samozřejmě, pokud se divák rozplývá především nad "filmy babovřeskového typu", asi to nebude nic pro něj. Ale pokud jsme schopni si připustit, že není třeba všechny počitky prohánět jen nemilosrdným filtrem rozumu, vyžadujícím vždy ten správný a jednoznačný výklad, pokud nám činí potěšení hledat ve filmu i to, co se nestaví prvoplánově na odiv, ale je třeba za tím jít i do méně schůdného terénu pochybností a nejistoty, jsem přesvědčený, že nás tento film dokáže bohatě odměnit. Není asi divu, že Případ pro začínajícího kata je tím typem filmu, který se mi na druhé pokoukání líbil víc než poprvé, potřetí víc než podruhé a tahle posloupnost zatím stále neobrací směr. Není moc filmů, o kterých to tak jasně můžu říct.

Film se kromě už zmíněného centra Prahy, Českého Krumlova a Kokořína natáčel i ve starém Mostě ještě před jeho úplnou likvidací, "hraje" tam i proslulý chrám Nanebevzetí Panny Marie ještě před jeho přesunutím mimo likvidovanou oblast. Zajímavé nádraží, na kterém se jen marně čeká na příjezd vlaku, se nacházelo v Duchcově, některé záběry jsou z hradu Pernštejn a z kláštera Teplá, věž, kterou bylo možné vstoupit na Laputu, se nachází na hradě Šelmberk. Jen tak mimochodem, divil bych se, kdyby byla jen náhoda, že sídlo guvernéra je právě v Nostickém paláci, kde sídlí ministerstvo kultury, stejně tak se část interiérů točila na zámku Dobříš, proslulém "zámku plném spisovatelů" (zdroj: web Filmová místa). Laputa je vůbec aranžovaná jako místo s bohatou kulturní historií, ze které ale v současnosti zbývá pramálo, nejen otlučené stěny paláců, ale i králíkárny v zámeckých komnatách v místech pro knihovny nebo regály zaplněné místo knihami lahvemi alkoholu.

Film se po svém dokončení promítal v červenci 1970 pouhé dva týdny na Václavském náměstí v bývalém kině Hvězda (zdroj: Česko - Slovenská filmová databáze). Pak se odebral do dobře střeženého trezoru zcela reálné československé socialistické balnibarbské říše. Do artových kin a občas i do televize, ale to většinou do nočních časů kdesi na ČT art se vrátil až po změnách roku 1989. Bohužel, jeho scénárista, režisér a neobyčejně kreativní člověk, Pavel Juráček, ryzí představitel československé filmové nové vlny a mimochodem i jediný signatář Charty77 mezi režiséry, utrápený nekonečnými střety s neurvalou mocí a zoufalý z vlastní bezmoci jakkoli se tvůrčím způsobem veřejně vyjadřovat, se změn, které vyústily mimo jiné i ve vytažení jeho největšího díla z trezoru, nedočkal, zemřel o půl roku dříve ve věku pouhých 53 let.

Podobně jako jeho Básník z filmu musel i on dlouhá léta snášet truchlivé pomyšlení, že "...všechno se děje někde jinde!". I v tom jsou, bohužel, zřetelné přesahy Případu začínajícího kata do budoucnosti.