Mírně taneční přání do nového roku (haiku a péefko je v ceně!)

Kdepak bilancování, to od tohoto silvestrovského článku nečekejte. Taky přijde jeho čas, ale silvestr, myslím, není pro bilancování tím nejlepším dnem, snad proto, že se od něj předem očekává veselí, což nebývá dobrá živná půda pro objektivitu. No a protože se od něj předem očekává veselí, trávím tento den většinou v klidu a bez větších výstřelků. Nestřílím rachejtle, nezpíjím se do němoty (i když několik lahví dobrého vína nejspíš padne), neslzím u stokrát omletých televizních scének z nemilosrdného archivu.

Jsem vždy tiše spokojený s rokem, který odchází, protože když byl dobrý, zaslouží si přípitek na rozloučenou a uznalé poděkování, a když byl mizerný, je jen dobře, že se mu krátí čas. No a se stále znovu a znovu obnovovanou nadějí podobné naději skrývající se v každém novém svítání, v každém novém přílivu, v každém novém nápadu, v každém novém snu, opět vyhlížím rok, který přichází a dostává od nás jako nálepku nové číslo, jako ve frontě na poště. Číslo 2017 - prosíme k přepážce A! V téhle frontě to jde zatraceně pomalu (anebo zatraceně rychle, jak se to vezme) a než vše u přepážky vyřídíme, uplyne - doufejme - celý rok.

 

Štědrý večer

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

 

Šestá výroční malostranská vycházka

Letos tyto své narozeniny slavím už pošesté a slavím je vždy týmž způsobem - fotografickou vycházkou do uliček Malé Strany, kde právě před šesti lety začal tlouct do té doby "nepříliš tečný" měkký sval skrývající se před ostatními - a někdy i před námi samotnými - v naší vlastní hrudi. Pravda, občas možná netluče úplně přesně podle předpisů a pravidel, které si vymysleli a prosazují chytří lidé v bílých pláštích, ale úžasné na tom je, že už šest let ví, proč vlastně tluče, a taky ví, že má a bude mít zatraceně dobrý důvod tlouct, dokud to jen trochu jde a půjde, což je naopak věc, na kterou se kupodivu doktoři moc neptají, i když myslím, že je to mnohem důležitější, než v jakém tluče rytmu a jaké má pauzy a ozvěny. Kvůli něčemu takovému přece rozhodně stojí za to aspoň jednou za rok se vrátit "na místo činu", i když fotky z těchto míst vídáte každý rok. Snad mi to prominete, ale takové opakování mě nikdy neomrzí! Tak tedy kdo chce a komu nevadí mrazivý vítr prohánějící se v letošních předvánočních pražských ulicích a především kolem Vltavy, může se k mé vycházce dokumentované aspoň několika z celkových asi šedesáti fotek přidat.

 

Nedělní miniglosy č.385

Dnešní v pořadí již třísté pětaosmdesáté Nedělní miniglosy jsou pro tento rok posledním číslem tohoto specifického týdeníku, který (aspoň doufám) v únoru oslaví již osmé narozeniny. Po vánoční a novoroční dvounedělní přestávce vyjde další číslo v neděli 8. ledna 2017. Celá jednočlenná redakce NMg vám přeje krásné Vánoce, pohodové vklouznutí do úspěšného roku 2017 a i pro příští rok dost nadhledu a humoru při sledování událostí v politice i ve společnosti doma i ve světě. Věřím, že i když je to někdy těžké, bude se nám i nadále dařit nejen se ze všeho, co se kolem nás děje, nezbláznit, ale občas se něčemu i společně pousmát, i když jde často ve skutečnosti o dost vážné věci. Ale jen samotný fakt, že se na ně díváme s nadhledem a smyslem pro jejich absurdně-humornou podstatu, snad ještě neznamená, že bychom je brali méně vážně.

Milí přátelé Nedělních miniglos, přeji vám krásné svátky a držme si klobouky, protože i v příštím roce, myslím, pojedeme z kopce. Ono to ostatně bez motoru ani jinak než z kopce stejně nejde! :-)

 

O vánočních svíčkách

Předváděčku mučících nástrojů si protentokrát můžeme odpustit, protože se ke svému nehoráznému činu přiznám dobrovolně: Dávám na vánoční stromek skutečné svíčky, na kterých pak o večerech rozežínám skutečný oheň. Ještě celkem nedávno mi to přišlo jako docela normální, ale v posledních létech zjišťuji, že je to zřejmě něco tak starosvětsky výstředního, že ekvivalentem je snad jen valcha na místě automatické pračky nebo tapisérie s národními motivy místo počítače s internetem.

Mám asi deset stařičkých držáčků na útlé svíčky a stromek se každý rok snažím vybrat tak, aby umožňoval nějakým způsobem nainstalovat svíčky pokud možno ve vzpřímené poloze. Tedy, popravdě, mám ve skříni i jakási - doposud ani jednou nepoužitá - elektrická světýlka, která jsem asi před dvaceti lety dostal jako vánoční dárek od nějakého modernisty, přisuzujícímu mou preferenci "živého ohně" skutečnosti, že jsem učitelem (tehdy jsem jím opravdu byl) a mám hluboko do kapsy, takže kouzla přítele Edisona sice možná dokážu v hodinách fyziky teoreticky vysvětlit, ale na vánočním stromku si je nemohu dovolit.

 

Kouřící Berounka

O kouření se teď hodně mluví především v souvislosti s přijetím protikuřáckého zákona. Jako celoživotnímu nekuřákovi mi cigaretový dým v hospodách a restauracích rozhodně nebude chybět, byť mi ze salónních debat o tom, kde všude by si měl ještě všemocný a z definice vždy moudrý stát na kuřáky došlápnout, jako svobodomyslnému člověku naskakuje kopřivka. Ale to pořád hovoříme o obyčejném lidském kouření, dýmání či bafání, které asi lze - nepoběží-li podle dohodnutých pravidel - celkem jednoduchým procesem postihnout.

Přemýšlím ale, jak je možné za kuřáckou vášeň postihnout řeku, zvlášť když její kouření není patrné pouhým okem, ale abychom ho zpozorovali, je zapotřebí mít trochu cviku nebo aspoň použít fotografickou dlouhou expozici. Až v takovém případě si můžeme všimnout, že to, co na první pohled vypadá jako rozverné skotačení říčních proudů a proudíků, je ve skutečnosti obyčejné dýmání, dovedně skryté v odlescích vykutálené říční hladiny. Méně trénované řeky se nejspíš nezmůžou na to, aby vykouzlily profesionálně ladné prostorové kouřové křivky, ale nepochybuji o tom, že právě Berounka - podobna kuřáckému labužníkovi - je při svých značných zkušenostech z několik miliónů let dlouhého života jistě schopna vyfukovat i prolamované, vlnící se a ve vzduchu se slastně převalující kroužky. Představuji si ji jako dámu sedící u starosvětsky zařízeného baru, která občas potáhne z cigarety zasazené do předlouhé špičky. Aha... U baru, já zapomněl... Samozřejmě musíme i dámu s úklonou požádat, aby dostála liteře zákona a - není-li její kuřácký hardware elektronické povahy - přesunula se z vratké barové stoličky na dobu nezbytně nutnou na chodník před vchodem do podniku. Stačí přehodit něco teplého přes ramena, klobouček do deště už jistě má.

 

Nedělní miniglosy č.384

Vrchní hradní ceremoniář Jindřich Forejt z jemných diplomatických náznaků svého okolí jako např. zapečetěné kanceláře, odpojeného mobilního telefonu a skutečnosti, že mu přišel poštou zápočtový list a recepty na antibiotika, pochopil, že nejspíš vážně onemocněl, a měl by tedy ze zdravotních důvodů rezignovat na svoji funkci. "Bude opravdu lepší, když se o můj zdravotní stav konečně postarají odborníci," řekl nám sám bývalý hradní úředník. "Zatím jsem se léčil svépomocí a musím říct, že především hradním kancléřem tolik doporučovaná inhalace polohrubé mouky neměla zdaleka takový léčebný efekt, jaký jsem očekával."

Haiku vánočního světla

Vánoce vnímám především jako svátek zrození a naděje, přičemž obojí je v mých očích symbolizováno hvězdou, tedy nebeským světlem. Myslím si, že Vánoce dokážou zářit zvláštním a jemným vnitřním a přitom všudyprostupujícím světlem, které může být v běžném předvánočním shonu snadno přehlušeno kdejakým jen trochu silnějším zdrojem - světlem projíždějících aut, blikajícími barevnými světýlky zdobícími domy a zahrady, svítícími okny bytů, zářícími výklady načančaných obchodních domů či modravým světlem televizních obrazovek. Je velmi snadné původní jemné a nadýchané světlo Vánoc v téhle konkurenci přehlédnout, ale to ještě neznamená, že zhaslo. Představuji si, že jakmile zdroje okolního světelného smogu potemní, až bláznivou světelnou show nekonečných vánočních nákupů ukončí nějaký milosrdný blackout, to původní nezaměnitelné světlo Vánoc vystoupí ze tmy, podobně jako se za úplné tmy může na obloze vyloupnout jinak již jen velmi obtížně pozorovatelná nádhera Mléčné dráhy.

 

O kukaččích reklamních komentářích

Jak už si zdejší pravidelní návštěvníci určitě všimli, poslední dobou začínám přísněji vystupovat proti zvláštní formě reklamy, které pracovně říkám "reklamní kukaččí komentáře". Zdá se mi, že se využití tohoto způsobu reklamy stává stále četnějším, a protože mě podobná reklama svou podbízivou neupřímností štve, rozhodl jsem se nebýt vůči ní lhostejný a likvidovat ji tak, aby - alespoň na mém blogu - nemohla být účinná.

Pokusím se napřed vysvětlit, čím je mi podobná forma kukaččí reklamy nesympatická: Jak se dá očekávat, pozitivní komentáře působí příznivě na další komentující i na autora samotného. Vždyť kdo by odolal tomu, aby se jeho autorská dušička aspoň nepousmála, když si na svůj článek přečte v komentáři chválu nebo alespoň velmi pěkně a inteligentně napsanou reakci. Navíc jde většinou o pozitivní reakci od někoho, kdo stojí mimo ustálený okruh návštěvníků. Povedlo se nám tedy získat nového potenciálního čtenáře? To už je sporné. Důležité je se podívat na web, na který nadšený/á komentující odkazuje. On to totiž občas nebývá žádný odkaz na osobní stránky komentujícího, jak je na blogu zvykem, ale jen obyčejný proklik na nějaký obchod. Tedy reklama, navíc pochopitelně reklama neplacená a předem nijak nedomluvená.

 

Nedělní miniglosy č.383

Podle oficiálního vyjádření Ministerstva financí se výjimky z elektronické evidence tržeb, které na poslední chvíli ohlásil ministr Babiš, budou týkat jen takových zanedbatelných podnikatelských oblastí, jako jsou např. české e-shopy. "Někde těch slíbených 18 miliard výnosů ale získat musíme," prohlásil rezolutně pan ministr, "takže všichni vánoční a tříkráloví koledníci již musí mít s sebou při koledě bez pardonu terminál EET."

----------------------

Francouzští politici se spolu postupně utkávají v prestižním souboji o to, po kom z nich bude nadále pojmenovaná postava ve slavné Havlově jednoaktové hře Audience. Doposud se postava cikánského pracovníka pivovaru, se kterým hlavní postava hry, spisovatel Ferdinand Vaněk přikuluje sudy, jmenovala podle bývalého francouzského prezidenta Šarkézy. Exprezident byl ale vyřazen již v semifinále castingu, když ho porazili jeho političtí kolegové, podle kterých by se postava mohla jmenovala Fyjón nebo Žypé. Ze hry už je ale i stávající francouzský prezident, který se rozhodl ze soutěže o roli přikulovače dobrovolně odstoupit, přestože by v případě jeho vítězství postava mohla nést typické romské jméno Olán.

Adventní pohlednice

V televizi můžu sledovat sněhovou kalamitu v českých horách, ale tady v Dobřichovicích zatím nesněží, jen fučí. Co ale na tom, když si přece hustě padající macaté bílé vločky zastiňující žlutavé světlo pouličních lamp umíme představit? Vánoce navíc i bez sněhu začínají být cítit v prosincovém vzduchu jako voda před bouřkou, tak je, zdá se, nejvyšší čas poslat pěkně rekomando jednu malou lehce veršovanou adventní pohlednici.

Adventní pohlednice

Na svícnu z chvojí

zažínám bílou svíci,

srdcem ti kreslím

adventní pohlednici

a balancuji

na hranici kýče.

Metr mám dvojí:

Jedním si měřím svět,

druhým jen tebe,

co máš od všech mých barev klíče.

V plameni svíčky

další den dohořívá.

Pod mými přivřenými víčky

spí vánoční víla

o den více živá.

I plamen usíná.

Nesněží sice,

adventní krajina

z mé dnešní pohlednice

však není o nic méně bílá.

Pozn.: Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016 a díky nimž jsem nakonec získal krásné 7. místo. Svůj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru.

Pár lefkadských rozdílů

V první polovině října jsem publikoval sadu fotoreportáží z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada (všechny texty jsou k dispozici ve speciální rubrice Črty z Lefkady). No a protože na Lefkadu jezdím opakovaně, mohu dnes uvést ve srovnání s předchozími lety jakýsi pelmel letošních dosud nepublikovaných obrázků z Řecka sice (alespoň na tamější poměry) podzimního, ale i tak převážně velmi příjemně slunečného, takže by nás mohly ty fotky v našem mrazivém adventním čase trochu zahřát.

Můj letošní říjnový pobyt obsahoval několik poctivě propršených dní, stejně jako tomu bylo při mé loňské návštěvě. Letos se ale jednou stalo, že se obloha po dlouhé bouřce začala roztahovat právě při západu slunce.