Za barokní krajinou k lesu Řáholci

Člověk by řekl, že městské autobusy jezdí jen po městě, ale ono ne. Před pár dny jsem totiž se skupinou lidí kolem dlouhodobého projektu Pražské domy vyrazil právě takovým obyčejným městským linkovým autobusem daleko za Prahu, konkrétně až do Jičína. Než jsme ale dojeli až tam, měli jsme mnoho zastávek, prohlédli si řadu pozoruhodných míst a dozvěděli jsme se od organizátorů celodenní vyjížďky a především od našeho tradičního průvodce, kunsthistorika Jakuba Syneckého spoustu zajímavých informací. A protože jsem si řekl, že by tahle vyjížďka mohla být inspirací i pro některé zdejší čtenáře, udělám tady na blogu takový malý zrychlený průlet tím, co jsme během jedné dlouhé letní soboty projeli, prošli a viděli. Mezi námi, ono toho bylo mnohem víc, než na fotkách uvidíte, ale kdybych měl popsat a ukázat všechno, byl by to článek tak dlouhý, že ani ti nejvěrnější a nejodhodlanější z vás by se nepročetli na konec.

Cestování vypůjčeným městským autobusem (zvlášť je-li řízen přímo někým "z okruhu organizačních spiklenců") má specifické kouzlo. Sice takový autobus nemá žádný prostor na zavazadla, ale zato dokáže mnohem lépe propojit všechny cestující a umožnit jim společné prožívání cesty, než ty nejpohodlnější autobusy zájezdové. A o individuální pohodlí, věřte mi, nešlo při tomto výletu zdaleka tolik, jako o společnou pohodu. Spokojený psík stále pozorně sledující, zda se náhodou někdo z cestujících bez jeho povolení nezakousl do svačiny, toho budiž dokladem. Kdybyste si mohli fotku zvětšit, viděli byste, že červený svítící nápis na tabuli nad řidičem právě oznamuje "příští zastávka Kopidlno město"; i tyhle drobnosti byly nápaditě připravené. Mimochodem, interiérová kombinace modrých sedaček s růžově vyvedenými madly nás vlídně esteticky naladila hned na brzkém ranním startu :-). 

Obrazy a příběhy z židovského hřbitova v Mořině

Fotografickou výpravu na židovský hřbitov v Mořině jsem odkládal dlouhá léta a o svátečním pondělku to konečně přišlo. Když jsem se v neděli před dvojitým státním svátkem začal jako nemotorista pídit po možnosti vypravit se s foťákem a stativem na místo, hodně mě překvapilo, že existuje přímé autobusové spojení mezi Dobřichovicemi a Mořinou, dokonce i v den státního svátku: Považte: V 9:22 odjezd z Dobřichovic, za necelou půlhodinu na místě (jedna z autobusových zastávek je asi 5 minut od hřbitůvku), hodina a půl focení (pro mě tak akorát), stejným spojem zpět a lehce po poledni opět doma. Zdálo se mi to až podezřele hladké, a čekal jsem nějaký podraz, ten ale kupodivu nepřišel a všechno klaplo dokonale.

Židovský hřbitov je na svahu nad obcí (v údolí pod ním teče Budňanský potok) a vede k němu velmi nenápadná odbočka ze žluté turistické trasy vedoucí ke známému lomu Velká Amerika. Popravdě, hřbitůvek jsem se neúspěšně snažil najít už při své nedávné rychlé návštěvě, ale měl jsem na to jen málo času, protože to byla součást mého asi třicetikilometrového pěšího výletu kolem Dobřichovic, ze kterého jsem se chtěl odpoledne vrátit včas na finále tenisového Rolland Garros (ono kdy se zase podaří fandit ve finále české tenistce, navíc úspěšně!). Tentokrát už jsem nespoléhal na náhodu a svůj orientační smysl a byl jsem o něco lépe informačně vybaven, a navíc mě finálně nasměroval jeden ochotný "domorodec".

 

Proti proudu šumného Šumného potoka

Už jsem si díky několika sériím pořadů s architektem a hercem Davidem Vávrou vštípil, že šumné věci nejsou jen ty, které šumí, ale i takové, které jsou pěkné a stojí za podívání. Objevil jsem v těch pořadech pro sebe mnoho krásných míst nejen u nás doma, ale třeba i v dalekém Japonsku; vždyť třeba poprvé mě pro úžasnou stavbu nádraží v Kjótu nadchnul právě David Vávra ve svém pořadu věnovaném především působení českých architektů v Japonsku a já si tehdy - aniž bych si uměl představit, že se to opravdu někdy uskuteční - jen představoval, jaké by to asi bylo krásné vidět to vše jednou na vlastní oči (blíže např. viz článek Japan 2011 - U císaře v paláci). Na své nedávné dovolené v Jeseníkách jsem ale měl možnost projít se kolem něčeho, co je šumné z obou důvodů nebo dokonce ze tří důvodů zároveň: Nejenže jde o velmi pěkné místo "pro oko", ale navíc to místo ještě příjemně šumí. A - pěkně do třetice - se slovo šumný dokonce objevuje v názvu. Řekněte sami: vás by nelákalo projít se - byť bohužel bez sympatického pana architekta jako extravagantního průvodce - kolem Šumného potoka?

 

Jeseníky - výjevy od Studeného potoka

Na závěr své dovolené v Jeseníkách jsem vám ukázal fotky, kvůli kterým jsem se vracel do údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, protože se mi jako záběry líbily a potřeboval jsem je vyfotit ještě jednou a líp (viz článek Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem). Říkal jsem si, že vlastně nepotřebuji vyfotit nic víc než ty dvě fotky, kvůli kterým jsem se vrátil "na místo činu", ale znáte to - údolí je dlouhé a člověk neodolá, když vidí něco zajímavého. Tak dnes ještě přidávám další tři fotky ze stejného výletu.

Když jsem se díval na následující fotku, bylo mi hned jasné, že na záběru není obyčejná peřej Studeného potoka se spoustou proudů a proudíků, ale že sledujeme řádného odpočívajícího bezhlavého jezdce. Vždyť kdo z nás nikdy hlavu neztratil, nebo ji aspoň na nějakou dobu neodložil? Vidím ho, jak přichází ze své náročné jezdecké práce domů, uvolněně odkládá svou hlavu obolavěnou celodenním shonem na noční stolek vedle gauče a rozkošnicky se natáhne. Hlavně, říká si, jako by se za tuhle chviličku ryze nehokejového zakázaného uvolnění styděl, hlavně ať mi teď proboha nezazvoní mobil, protože poctivé "head free" uspořádání ještě nikdo ze světových výrobců mobilních telefonů nevymyslel! :-)

Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem

Už několikrát, když jsem zavítal do Jeseníků, jsem se chtěl podívat, jak vypadá tamější nejvyšší vodopád. Jmenuje se (kupodivu) Vysoký vodopád, kdysi měřil 45 metrů, ale v roce 1880 po velké povodni došlo k sesuvům půdy, která zaplnila původní místo dopadu vody a vytvořily se další stupně; dnes se u Vysokého vodopádu uvádí výška 28 metrů. I to je dost a vodopád jsem chtěl vidět na vlastní oči, ale už několik let jsem se vždy z nějakého pseudodůvodu k vodopádu nedostal. Tak jsem si to letos vynahradil, protože jsem si k vodopádu vyšlápl hned dvakrát. Ptáte se proč? No přece kvůli zebrám, které mi u vodopádu překazily focení. Zdá se vám to podivné? Na rysy a vzácně dokonce na medvědy jsme si už v souvislosti s Jeseníky zvykli, na Rejvízu chovají docela normálně pštrosy, ale divoké zebry pod Pradědem?

 

Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky

Docela se mi vyplatilo dělit své výpravy na turistické a fotografické. Od těch turistických se očekává, že budu hlavně šlapat, nestačit s dechem, potit se a nadávat "neznámému idiotovi", který podobnou šílenou trasu vymyslel, a pokud vůbec budu cestou něco fotit, bude to jen pro ilustraci, kudy jsem šel a co jsem cestou viděl, protože zubožený organismus mívá tendenci podobné zážitky časem vytěsnit a je dobré mít sám pro sebe důkaz, kde jsem všude byl, až si to v budoucnu nebudu věřit. U fotografických výprav se naopak neočekávají turistické zážitky, ale vše se přizpůsobuje pouze tomu, aby vznikly slušné fotky, takže je pak frustrující, když nevzniknou, a navíc cestou ani nevidíte nic turisticky zajímavého, protože jste se přesvědčili, že na tom při fotografických výpravách nezáleží. Kdykoli se nerozhodnu předem, jestli bude výprava turistická nebo fotografická, dopadne to tak, že s sebou vláčím propriety na to i na ono, přičemž ani z jednoho nemám radost ani žádný rozumný výsledek.

 

Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně aneb Je libo seříznout kopec?

Dlouho jsem zvažoval, jestli se mám zajet podívat na "český technický zázrak", přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně. Nakonec jsem usoudil, že moje únava po pondělním prvním delším výšlapu je značná a potřebuji odpočinkovější den, navíc bydlím v hotelu Dlouhé Stráně, tak by se jaksi slušelo mrknout, jak vypadají ty originální. Už mnohokrát jsem viděl vodní dílo z dálky, na obrázcích pak i z výšky, a zdálo se mi být nejen technicky zajímavé, ale i docela obyčejně krásné. Řekl jsem si, že to ponechám osudu: Vypravil jsem se do zdejšího infocentra, které pořádá exkurze, v domnění, že buď nebudou schopni dát dohromady požadovaných 15 účastníků nebo naopak budou všechny exkurze objednané a zarezervované až do listopadu. Nabídli mi přesně ten typ exkurze, o kterém jsem uvažoval, s odjezdem už za půl hodiny. Na to, že jsem si to nijak neplánoval, mi to připadlo jako dobrá příležitost podívat se jako bytostný netechnik a nevelký příznivec velkých projektů přetvářejících přírodu, jak takové monstrum zblízka vypadá a něco se o něm dozvědět. Za chvíli už jsem seděl v autobusu.

 

Údolím Hučivé Desné

Když člověku, který rád fotí řeky, prakticky za domem začíná dobře přístupná cesta údolím říčky, které se říká Hučivá Desná, nemůže samozřejmě odolat podívat se na tyhle vody, které hučí po jesenických lučinách, zblízka. A tak moje první pěší výprava z Koutů na konci světa celkem logicky vedla právě k Hučivé Desné. Nepříjemné na ní bylo pouze to, že jsem si usmyslel vystoupat údolím proti proudu říčky tam, kam až to půjde, a nejlépe až na hlavní hřeben Jeseníků. Nohám ani hlavě se sice z čiré lenosti nechtělo do nějakých extrémních převýšení, ale když jsem si vzpomněl na svůj předloňský výšlap na Fudžisan, kde jsem si i při své prostorově nezanedbatelné postavě vyzkoušel tříkilometrové převýšení, řekl jsem si, že proti tomu je nějakých 800 metrů jenom drobnost. Nu, organismus zlenivělý rozvážnými vodorovnými vycházkami kolem Berounky, to viděl poněkud jinak.

Kouty nad Desnou a zároveň na konci světa

Svou červnovou tuzemskou dovolenou (mám moc rád dlouhé dny, tak se snažím je vždy využít k nějakému výjezdu po vlastech českých, moravských ši slezských) jsem strávil v Jeseníkách už několikrát. Letos jsem ale poprvé zavítal do údolí řeky Desné a bydlím přechodně v hotelu v Koutech nad Desnou. Jak zdejší čtenáři vědí, nemám auto (kdykoli si na ně našetřím, rozhodnu se radši jet do Japonska nebo si pořídit novou fotovýbavu :-)), takže mě potěšilo, že do Koutů se dá dojet vlakem, dokonce skoro až k mému hotelu. Když jsem jel včera z Dobřichovic, stačilo přesednout jednou v Praze, podruhé v Zábřehu a potřetí v Šumperku a pak dojet až na nejodlehlejší nádraží, kde železniční trať končí. Hezky se to dá napsat do jedné věty, ale zas tak jednoduché to nebylo.

Napřed jsem rozpohyboval ne jednu, ale hned několik paní u jízdenkových přepážek na hlavním nádraží v Praze. Ukázalo se totiž, že železnice údolím Desné je soukromá a takových dobrodruhů, kteří se sem vypravují vlakem z Prahy, je tak málo, že "jízdenkářky" nemají zažitý postup, jak správně vystavit jízdenku až do cílové stanice. Nakonec ale podle jakéhosi neoficiálního manuálu použily několik zakryptovaných hesel a něco speciálních prstochvatů a po delší době jsem jízdenku přece jen dostal. Dokonce ani lidé ve frontě za mnou nebyli moc nervózní, protože se podle počtu zapojených odbornic domnívali, že si kupuji jízdenku do Ulánbátaru, takže to logicky trvá déle. V Zábřebu nám zase řekli, že je ucpaná trať, načež za chvíli přijel vlak, který měl jet už před půl hodinou a podařilo se mu zácpu prorazit, takže jsem v Šumperku stihl už "oplakaný" přípoj. Při obou přestupech jsem měl jen pár minut, což mi tak docela nevyhovuje, protože jsem s sebou kromě běžných věcí tahal naditý fotobatoh a ještě navrch nezbytný stativ a vypadalo to, jako by se v Jeseníkách něco podivného chystalo, když se tam srocují váleční reportéři.

 

Neobyčejná letní cesta

Snažím se v posledních dnech méně mluvit i psát, když se ukázalo, že jsou situace, kdy jsou i sebelíp míněná slova nejen nadbytečná, ale přímo přitěžující a škodlivá, a že mohou snadno ranit a ublížit, i když měl jejich smysl být právě opačný. Nepřetěžuji tedy poslední dobou ani vaše čtenářské oči. Aspoň bych ale rád splatil jeden nedávný dluh.

Před necelým měsícem jsem napsal článek Vyměním poklad za neobyčejnou letní cestu, kde jsem zveřejnil i anketu pro zdejší čtenáře a zkoumal jsem, co si myslíte o tom, jaký asi bude cíl mé letošní letní cesty. Probereme si tedy jednotlivé navržené varianty:

Tři z možných odpovědí od vás logicky nedostaly ani jediný hlas: Je o mně známo, že jsem jen velice svátečním motoristou a za volant (řidítka) usedám jen v řeckých horách. Proto mě nepřekvapilo, když u vás nezabodovala varianta, že navléknu koženou motorkářskou bundu a vyrazím na slavnou Route 66. Těžko se rovněž dalo předpokládat, že by se mi chtělo letět letadlem z Ruzyně do Kbel, hlavně proto, že prý na této trase neplatí předplatné na pražskou MHD. No a správně jste usoudili, že cílem mé cesty nebude ani bajkalsko-amurská magistrála, což jsem ostatně už v komentářích ke zmíněnému článku přiznal.

 

Vyměním poklad za neobyčejnou letní cestu

Když jsem se vrátil před třemi lety z putování Japonskem, rozhodl jsem se vzpomenout si na dávné dětské časy, kdy jsem si spořil pár mincí do kasičky, abych mohl na kolotoče a na střelnice, až v létě přijede pouť. Tentokrát jsem to udělal maličko jinak než kdysi, ale princip zůstal stejný: Když jsem občas při nějaké příležitosti dostal kovovou padesátikorunu, dal jsem si ji prostě stranou s tím, že až se sejde padesátikorun dostatek, směním je za nějakou další zajímavou a neobyčejnou cestu. Zda se to podaří a padesátikoruny nepadnou dříve na úplně jiné naléhavější účely, a kdy se jich sejde tolik, abych se jejich prostřednictvím dostal aspoň kousek za Prahu, to v té době nebylo vůbec jasné.

 

Skalní kostel - Temppeliaukon Kirkko

Kdysi, v úplných začátcích tohoto blogu, jsem navštívil Helsinki, abych se zúčastnil tamějšího městského maratónu, což byl sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Snad ještě větší zážitek jsem měl ale z návštěvy pozoruhodného kostela s finským názvem Temppeliaukon Kirkko. Já mu ale říkám pěkně po česku: Skalní chrám. Jedná se totiž o kostel vystavěný přímo ve skále, jeho vnitřní prostor je doslova ze skály vylámaný a na mne mimořádně zapůsobil svou atmosférou.

V roce 2009 jsem měl ještě velké problémy s internetovým připojením a nemohl jsem k blogovým článkům až na výjimky přikládat fotografie, dnes to zkusím napravit a vrátím se ke Skalnímu chrámu v několika záběrech (jde ještě o fotografie analogové pořízené na klasický film), kterými bych vám chtěl představit tuto výjimečnou stavbu. Uchvátila mne totiž mnohem víc než mnohé okázalé katedrály v různých zemích světa. No a když už Vendy W. vyhlásila soutěž o nejhezčí sakrální stavbu - byť jsem se jí chtěl zúčastnit jen jako pozorovatel a aktivně do ní nevstupovat - vzpomínka na finský chrám mě nakonec přiměla tento přístup pozměnit :-).

 

Čestní athénští strážníci

Nedalo mi to a den před maratónem jsem se zašel podívat na náměstí Syntagma na prostná zdejší vojenské čestné stráže v historických uniformách před Parlamentem. Ani po čtyřech letech nemůžu jinak, než být místním rituálem zaskočený a můžu jen zopakovat pár vět, které jsem o něm napsal v tehdejší reportáži (hrůza, už cituju sám sebe!!): "Zjistil jsem, že asi nejsem ten správný návštěvník. Jediné, co jsem z podivných figur stráží poznal, bylo to, že jde o rituál, který je asi míněný smrtelně vážně, protože kromě mne se nikdo z diváků ani z účinkujících nesmál. Několik dospělých mužů ve veselých úborech koná soubor prazvláštních pohybů, který je zřejmě pevně dán. Mezi námi, kdyby se někdo choval podobně mimo vyznačený prostor, kde se to smí - a ze mě neznámých důvodů asi dokonce musí - zavřeli by ho po právu na psychiatrii. Zahaleno do hávu historických tradic je ale dovoleno leccos."

 

Noční Akropole

Když jsem si bral s sebou do Athén stativ,bylo to právě proto, abych mohl udělat pár nočních fotek Akropole, pod kterou jsem pár dní kolem nedělního maratónu bydlel. Domníval jsem se bláhově, že si vyjdu jednou za tmy na můj oblíbený skalnatý pahorek Areopagos, odkud je snad nejkrásnější pohled na Akropoli, a já udělám pár NEROZMAZANÝCH fotek s dlouhou expozicí. Inu, nebylo to úplně přesně tak: V neděli po maratónu jsem si opravdu vyšel na Areopagos, kupodivu nohy mě pořád ještě nesly, i když já na jejich místě bych po dlouhém, mokrém a studeném asi vstoupil do stávky. Pořád ještě poprchávalo a mokrá skála na Areopagu klouzala jako namydlená. Jestli to takhle fungovalo i za dávných dob, kdy tu sídlil soud, jeho práce na rozdíl od soudů dnešních musela běžet jako po másle. Ale hlavně pořád ještě foukal silný nárazový vítr, který mocně cloumal s procházejícími chodci i s mým stativem. Fotky by tedy nesnesly moc přísné měřítko, ale stejně je sem dávám, abyste viděli, co jsem mohl poslední tři večery vidět já: Athény za tmy.

 

Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.

 

Amsterdam: 5 - Muzejní den

Na dnešek haruspikové věštili celodenní déšť, takže jsem se připravil na den strávený v příšeří (ale suchu) muzejních prostor. Kolem páté mne probudil liják bubnující na okno, který mne v mém přesvědčení ještě utvrdil. A tak se mým dnešním hlavním cílem stalo Van Goghovo muzeum, které jsem si nechtěl nechat ujít, protože prakticky všechny Vincentovy obrazy znám z reprodukcí a taková příležitost vidět některé originály se mi už naskytnout nemusí. Ostatně - předloni jsem za jeho obrazy jel i do vídeňské Albertiny, kde jsem se ovšem víc než o obrazech a barvách dozvěděl o tom, kolik je možné vecpat lidí do výstavních místností, aby to ještě přežili.

 

Amsterdam: 4 - S grachtofilem na večeři

Stává se ze mne pomalu ale jistě grachtofil. Grachty - tedy zdejší kanály - mne nadchly mnohem víc než všechny televizní kanály dohromady. Když jsem konečně pochopil orientační záludnosti, kterých se grachty dopouštějí na turistovi uvyklému pravoúhlé stavbě města, kanály jsem si zamiloval. I proto mi bylo jasné, že si musím vyzkoušet vyhlídkovou projížďku placatou lodičkou, protože meteorologičtí rosničáci předvídali "o něco horší počasí", což zde znamená, že přestane pálit sluníčko a začne lít jako z konve.

Nicméně den jsem zahájil průzkumem okolí hotelu, kde je veliká zoologická zahrada Artis a o malý kousek dál zajímavá oblast bývalých starých doků a špejcharů, které byly kdysi v rámci velkého projektu velmi zdařile přestavěny na moderní a nápadité bytové domy, v nichž zůstal zachován původní charakter staveb. Vůbec celé to tu kdysi patřilo Východoindické obchodní společnosti, která byla jedním z motorů pohádkového růstu města v 18.století.

 

Amsterdam: 3 - Amsterdamský maratón 2010 a piknik na grachtu

Již tak od půl šesté byl hotel vzhůru nohama. Maratónci (a bylo jich tu na bytě požehnaně) vstali a hlasitě se připravovali na závod. Vstal jsem tedy už před sedmou také, abych zjistil, že stále zabírám stejně širokou (tedy širokou!) stranu zrcadla, takže jsem přes noc o kýžených dvacet kilo nezhubl , noha bolí stejně a běžet se opravdu definitivně nedá. Ale vím, co s člověkem umí udělat bláznivá atmosféra na startu, a trochu se znám, takže jsem si dnes s sebou pro jistotu ani nevzal startovní číslo. Dalo se čekat, že maratónci půjdou na snídani co nejdříve, to znamená hned na sedmou. Půjdu tedy v půl osmé, rozhodl jsem se, a budu mít pro sebe skoro prázdnou jídelnu. Běžci by totiž neměli jíst krátce před závodem, s tím by se tělo těžko vyrovnávalo a možná nevyrovnalo. Poznáte je snadno: Jednak jsou už ve sportovním oblečení a především v běžeckých botách, jednak na rozdíl od jejich doprovodu před nimi na talíři nejsou klobásky a slanina s vejci ale většinou plátek celozrnného chleba s něčím sladkým a vločky.

 

Amsterdam: 2 - Jo, Amsterdam, ten je krásnej!

Zjistil jsem, že cestou do Amsterdamu už dnes nikoho neoslním. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," povídá mi známý, "tam jsem tři roky studoval." Druhý byl tamtéž rok na stáži. První známá tam dělala au-pair, ne dlouho - jen pár let. Druhá známá tam zase měla několik samostatných výstav. Její rodiče jezdí to město navštívit každý rok, protože se jim tu líbí: "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," říkají originálně. Většina lidí v mém okolí zná Amsterdam jako své boty. "Ty tam jedeš poprvé?" dí všichni překvapeně sborem. Nedivil bych se, kdyby sem Češi jezdili běžně o víkendu do kina, protože zdejší sály mají lepší akustiku. "Ano," odpovídám podrážděně. "Poprvé!"

Když někam přijedu poprvé a mám víc času, vyrazím první den do zcela neznámého prostředí bez plánu, jen tak nazdařbůh. Dnes jsem měl za cíl - přestože v neděli nepoběžím - vyzvednout si startovní propriety, ať mám aspoň nějakou památku. Proto jsem se potřeboval dostat ze svého hotelu do komplexu Olympijského stadionu, což je podle mapy pěkný kus cesty napříč celým rozšířeným centrem. Letmo jsem se zorientoval (jako pěkný ptáček) podle magnetického pole a vyšel jsem s představou, že půjdu tudy, kudy se mi to bude nejvíc zamlouvat, a přitom se budu snažit aspoň přibližně vytčeného směru držet. Ono to kupodivu přináší zajímavé výsledky: Většinou hned zabloudím a díky tomu objevím řadu půvabných míst, o kterých průvodci mlčí, anebo se zpětně dočtu, že v místech, která průvodce vychvaluje, jsem byl taky.