Člověk by řekl, že městské autobusy jezdí jen po městě, ale ono ne. Před pár dny jsem totiž se skupinou lidí kolem dlouhodobého projektu Pražské domy vyrazil právě takovým obyčejným městským linkovým autobusem daleko za Prahu, konkrétně až do Jičína. Než jsme ale dojeli až tam, měli jsme mnoho zastávek, prohlédli si řadu pozoruhodných míst a dozvěděli jsme se od organizátorů celodenní vyjížďky a především od našeho tradičního průvodce, kunsthistorika Jakuba Syneckého spoustu zajímavých informací. A protože jsem si řekl, že by tahle vyjížďka mohla být inspirací i pro některé zdejší čtenáře, udělám tady na blogu takový malý zrychlený průlet tím, co jsme během jedné dlouhé letní soboty projeli, prošli a viděli. Mezi námi, ono toho bylo mnohem víc, než na fotkách uvidíte, ale kdybych měl popsat a ukázat všechno, byl by to článek tak dlouhý, že ani ti nejvěrnější a nejodhodlanější z vás by se nepročetli na konec.
Cestování vypůjčeným městským autobusem (zvlášť je-li řízen přímo někým "z okruhu organizačních spiklenců") má specifické kouzlo. Sice takový autobus nemá žádný prostor na zavazadla, ale zato dokáže mnohem lépe propojit všechny cestující a umožnit jim společné prožívání cesty, než ty nejpohodlnější autobusy zájezdové. A o individuální pohodlí, věřte mi, nešlo při tomto výletu zdaleka tolik, jako o společnou pohodu. Spokojený psík stále pozorně sledující, zda se náhodou někdo z cestujících bez jeho povolení nezakousl do svačiny, toho budiž dokladem. Kdybyste si mohli fotku zvětšit, viděli byste, že červený svítící nápis na tabuli nad řidičem právě oznamuje "příští zastávka Kopidlno město"; i tyhle drobnosti byly nápaditě připravené. Mimochodem, interiérová kombinace modrých sedaček s růžově vyvedenými madly nás vlídně esteticky naladila hned na brzkém ranním startu :-).
Po avizovaném zastavení v Kopidlně přišel první letmý (a z pohledu následující fotky "střešní") dotyk našeho autobusu s barokem, zatímco informační systém autobusu už hlásí jako příští zastávku "Veliš kostel". No no, jen nepředbíhejme. Upozornil bych jen na číslo naší linky: Jak si můžete všimnout, nejde totiž o linku 163, ale o linku 1635 (pražské městské autobusy zatím bohužel nejsou na čtyřmístná čísla úplně dobře připraveny), což souvisí s rokem převzetí části valdštejnských statků na Jičínsku rodem Šliků (poté, co to pro milého Albrechta v Chebu o rok dřív vůbec nedopadlo dobře), byť právě Kopidlno získali Šlikové až o pár let později. Nevím, jak to máte vy, ale já v Kopidlně doposud nikdy nebyl a toto zvukomalebně nazvané městečko znám jen z pohádek o Rumcajsovi, kde se jakýsi jenerál stále dohadoval, jestli "nepřítel přijde od Kbelnice nebo od Kopidlna". Sice jsme v Kopidlně zastavili jen na chvilku, ale teď už vím přece jen o něco víc...
...třeba že v Kopidlně je krásný barokní kostel svatého Jakuba Většího, který nahradil původní gotickou stavbu na samém začátku 18. století (přiznávám, dovolil jsem si z obrazu vyretušovat "pěstnaokózní" dopravní značku zákaz vjezdu v obou směrech, která mě svým ležérně neomaleným a opticky nepominutelným postáváním před kostelem příliš provokovala)...
... a že jen přes ulici odtud je kopidlanský zámek s rozlehlým a volně přístupným parkem. Na prvním přiloženém obrázku je záběr na hlavní průčelí s vchodem, na druhém pak ve druhé polovině 19. století dostavěné zahradní průčelí.
V zámeckém parku navíc stojí velký palmový skleník, který rovněž kdysi přispěl k tomu, že byla do Kopidlna přesunuta původně chrudimská Mistrovská škola ovocnicko-zahradnická. Název školy se pak průběžně proměňoval, jako tomu bylo u nás i s mnoha jinými názvy, ale mladé zahradnice a mladí zahradníci se tu učí dodnes na Střední zahradnické škole Kopidlno.
Jak už náš autobus avizoval v Kopidlně, další plánovanou zastávkou na cestě byl
kostel svatého Václava ve Veliši. Zdejší kostel byl vybudován Anselmem Luragem v polovině 18. století, pochopitelně opět zásluhou Šliků. Areál kostela je už součástí velmi dovedně vymyšleného projektu komponované barokní krajiny se vzájemně provázanými krajinnými prvky, který dnes nese označení
Mariánská zahrada. A drobná rada pro ty, kteří by se na místo chtěli podívat a u kostela fotit: Rozhodně doporučuji vzít si s sebou ten nejširokoúhlejší objektiv, který máte (třeba na záběr podobný tomu mému, aby se na něj spolu s budovou vlastního kostela vešlo i celé přístupové schodiště a zdi se sochami), ale i něco, co dokáže dobře přiblížit detaily...
... třeba dvojici rodových znaků nad vstupem do kostela: Vlevo šlikovský a vpravo kolovrat-krakovský, to proto, že hlavním hybatelem a mecenášem postupného rozvoje barokní krajinné kompozice mezi Jičínem a Kopidlnem byl sice
František Josef Šlik, ale kupříkladu právě kostel sv. Václava ve Veliši byl vystavěn až po jeho smrti, díky jeho druhé manželce a vdově
Marii Anně Josefě Krakovské z Kolovrat, která odkaz svého muže i nadále rozvíjela.
Přiblížit si pak můžete i kamenný obraz staroboleslavské Rodičky Boží, mimo takto detailní záběr se pak ovšem dostanou dva ochraňující andělé po stranách obrazu.
Zajímavou zastávkou byla i ta u velišského hřbitova. Zde totiž stojí mauzoleum rodu Šliků, které má v tomto prostoru všudypřítomného baroka celkem moderní střih, což není divu, neb jde o stavbu z let 1925-26. V této hrobce by měla prý být i legendární hlava Jáchyma Ondřeje Šlika, prvního popraveného českého pána z proslulé staroměstské exekuce z června 1621. Na rozdíl od ostatních českých pánů se totiž pozůstalým v tomto případě podařilo téměř po roce, kdy byla spolu s ostatními vystavena na Staroměstské mostecké věži, uťatou hlavu vyprosit a oficiálně pohřbít.
Tady vidíte náš městský autobus zaparkovaný vedle hřbitovní zdi (podle původních plánů to měl být autobus žlutý, ale ten se bohužel našeho výletu nedožil a odjel předčasně do věčných autobusových lovišť) i s uvedeným cílem naší poznávací cesty: Valdštejnskou lodžií v Jičíně. Pozornější čtenáři si můžou všimnout vpravo od autobusu i věže kostela od předchozí zastávky. Hřbitov samotný určitě taky stojí za návštěvu, ale kvůli té asi někdy v budoucnu podniknu samostatný výlet, tentokrát jsem stihl jen nakouknout.
Snad se na mne milé kolegyně a milí kolegové nebudou zlobit, že bez jejich souhlasu dávám jejich tváře na fotografii v plen, ale jednak můj blog není zas až tak mohutně navštěvovaným místem a jednak jsem tu chtěl mít nějaký výstižný ilustrační záběr, jak to obvykle na našich vycházkách vypadá: Jakub Synecký zasvěceně hovoří, my zasvěceně nasloucháme a (nejen) já u toho občas fotím. Tato momentka vznikla těsně pod vrcholem kopce Veliš, na kterém stával ve středověku
stejnojmenný velký královský hrad (jeho obrázek nám ostatně, myslím, Jakub právě ukazuje), který byl ve své době tak významný, že se tam např. po celé 16. století uchovávala
basilejská kompaktáta. Bohužel, z hradu do dnešních dob zůstaly jen sporé zbytečky kamenných zdí, protože byl jednak už dávno zbořen a především byl celý vrch proměněn na čedičový lom, kde se těžilo velmi intenzivně po celé 19. století.
Dnes už se na vrchu Veliš čedič netěží, a tak je možné se rozhlédnout do všech směrů daleko po krajině a zorientovat se, jak to vlastně Šlikové s tou barokní komponovanou krajinou mysleli. Samozřejmě, už dávno se nedochovaly třeba lesní průseky a mnohé aleje propojující jednotlivá významná místa. Přesto je ale z vrcholu, na kterém dnes místo hradu stojí zděný observační sloup s trigonometrickým bodem jako důležitým prvkem české geodetické sítě (sloup sám má status technické kulturní památky, byť zcela nebarokní), dodnes vidět leccos, co z dostatečného nadhledu dává pozoruhodně dobrý smysl.
Jako třeba támhle, vidíte to taky?! Na co přesně právě ukazuje hlavní organizátorka výletu, Helena Macháčková, není úplně jasné. Jasné ale je, že jak nás všechny několikrát nabádala, na vrchu Veliš se důrazně doporučuje kochat se opatrně, protože těžba čediče vytvořila v kopci hluboké umělé průrvy a propasti, do nichž by se vešla spousta nadšeně se rozhlížejících výletníků, kteří v opojení dálkami a větrem staletí zapomenou na tak přízemní věc, jako kam právě šlapou.
Ještě jsem technickým nadšencům mezi zdejšími čtenáři zůstal dlužen pohled na zmíněný observační sloup s trigonometrickým bodem. Ono je totiž třeba si pro takovou fotku maličko poodstoupit, aby se cihlový sloup dostal do záběru i s "čedičovou propastí".
Autobus mohl ještě nějakou dobu zůstat v horkém dni zaparkovaný na původním místě, protože z vrchu Veliš (pozor, jemný prach a štěrk na prudké cestě z vrcholu za sucha nepříjemně podkluzuje) jsme se přesunuli asi hodinku cesty pěšky na vrch Loreta. Zvídavý člověk by si mohl říct, proč se asi vrch jmenuje právě Loreta, a když dorazí na místo, zjistí překvapivou skutečnost, že je tomu tak nejspíš proto, že na vrchu stojí skutečná loreta, barokní kaple z úplného konce 17. století, napodobující
Svatou chýši v Loretu. Plochá střecha kaple prý nejspíš sloužila jako vyhlídková terasa, čemuž mají nasvědčovat zbytky starých lesních průseků, které odtud vedly ve tvaru kříže k dalším významným krajinným bodům.
Z dnešního pohledu to vypadá skoro podivně, protože tato loreta stojí hluboko v lese. Některé zdroje tvrdí, že právě tento les by mohl být známým fiktivním lesem Řáholcem, ale tedy nevím, nevím, protože pokud si pamatuji, Rumcajs, Manka ani Cipísek se nikdy o žádné loretě poblíž loupežnické jeskyně nezmiňovali. Ale třeba byl náboženský objekt v jinak přijatelně pokrokových příbězích o sympatickém loupežníku ševcovského původu v době vzniku pohádky jen nežádoucím a tedy nezdůrazňovaným prvkem a Cipísek ve skutečnosti co chvíli šplhal na vyhlídkovou loretánskou střechu, aby se skrze šlikovské lesní průseky na všech světových stranách ubezpečil, že proradný jičínský knížepán nechystá nějakou další feudálně zpátečnickou lotrovinu. Tolik pohádka. Ale já osobně jsem za osvícené feudály typu Františka Josefa Šlika, který podle kamenné desky s rodovým erbem nechal vystavět kapli přesně v roce MDCXCIV, docela rád, protože se mi komponovaná barokní krajina líbí o dost víc, než třeba krajina socialisticky realistická, či jakkoli ideologicky zbarvená krajina (i těch nejsympatičtějších) loupežníků.
Opět jsme s naším autobusem popojeli o kousek dál, tentokrát do obce Ostružno, kde je k vidění krásný pozdně barokní kostel Povýšení svatého Kříže. Ve srovnání s dříve navštívenými dvěma kostely je nejmladší, jako období výstavby se uvádějí roky 1772-80.
Kousek západně od Ostružna, již v katastru obce Ohařice, stojí další barokní kaple, která pro mě byla snad nejmilejším překvapením celého výletu, kaple Nejsvětější Trojice. Ona Trojice z názvu se totiž projevuje úplně ve všem: Půdorys kaple je trojúhelníkový, okénka jsou trojúhelníková, kovové dveře sice mají tvar obdélníku, ale obdélníku zdobeného trojúhelníky, u všech tří rohů kaple stojí vzrostlé stromy. Všechno pěkně rovnostranné a rovnomocné, nikomu z Trojice se přece nesmí nadržovat.
Ještě přikládám důkaz, že červené kovové dveře kaple (jistěže troje!) jsou si dobře vědomy toho, že svým nehorázně obdélníkovým tvarem spáchaly závažný geometrický hřích. Nejspíš jako náležité pokání na sobě mají tolik rozličných trojúhelníků, že je věru není vůbec jednoduché spočítat. Troufne si na to někdo? Jestli ano, rozhodně ho nebudu kontrolovat, ale v zájmu úspory času budu ochoten mu věřit :-).
Pomalu a s mnohými zastávkami jsme se postupně dostali až k cíli našeho putování, Jičínu. Ještě projet neuvěřitelnou skoro dvoukilometrovou Valdštejnovou lipovou alejí, která spojuje město Jičín s Valdštejnovým letohrádkem Lodžie (původně měla alej pokračovat další kilometr až do valdického kartuziánského kláštera, který se časem přerodil v "kartouzu" a posléze ve věznici, kterou je doposud), kde jsme maličko rozvolnili program a po skupinkách i po jednotlivcích jsme vyrazili zkoumat místní Libosad a přilehlé okolí. Cesty v okolních zahradách a parku nejsou orientovány náhodně, ale kupříkladu přesně na konci tohoto průhledu by mělo vycházet slunce v den zimního slunovratu. Hmmm, nebo zapadat? Jak je vidět, paměť a orientační smysl jsou moje silné stránky! Ale na tom zas tolik nesejde, stejně se to každého 21. prosince ukáže v praxi. Důležitá je skutečnost, že tenhle prostor je opět navržen velmi precizně s přihlédnutím k fungování přírody a všehomíra, až z toho současníkům občas údivem padá brada. Jen ty vlaky projíždějící zahradou, které dokážou svým houkáním a náhlým rachotem tak snadno vylekat bloumající návštěvníky, rozjímající o plynutí věků, nejspíš v původních generalissimových plánech nebyly. Jestli ano, tak maršálský klobouk dolů! :-)
S megalomany všech dob bývá - mimo mnohé jiné - jedna a ta samá potíž: Většinou po sobě zanechávají v normálních podmínkách jen obtížně využitelné prostory, které sice další generace svým způsobem obdivují, ale zároveň si marně lámou hlavu, k čemu se něco podobného dá efektivně využít. Valdštejnova Lodžie v tom není výjimkou. Původně zamýšlené reprezentační sídlo, které si nechal Albrecht z Valdštejna postavit ve 20. letech 17. století prakticky souběžně s pražským Valdštejnským palácem, bylo po generálově smrti opustěno ještě před dokončením, takže není dostavěna ani centrální a nejmajestátnější budova, konkrétně její horní patro a plánované velkolepé schodiště. Sice v průběhu času došlo k několika pokusům o rekonstrukci a dostavbu, ale nikdy se plány nepodařilo dotáhnout do konce. Ve 30. letech 20. století převzalo celý areál město Jičín, ale opravy probíhají postupně až v posledních letech, kdy se prostory Lodžie a Libosadu začaly opět využívat pro četné kulturní akce.
Samozřejmě, všechny by asi zajímalo, co vše by vzniklo, kdyby Vadštejn mohl kompletně proměnit své velkolepé plány s Jičínem jako svým sídelním městem i se svým letohrádkem ve skutečnost. Copak o to, taky bych na to byl zvědavý, ale dost se bojím, že po pádu Jičína z výsluní zpět do běžného provinčního života by nastal stejný typ problémů, co si s tou veškerou krásou vlastně počít, jen o to větší, čím víc by se toho Valdštejnovi podařilo dokončit. Každopádně, letohrádku ani Libosadu nemůže nikdo upřít velkolepost a krásu a na lehce předimenzované terase se dnes dá u maličkého stolečku (ve srovnání s obrovitými oblouky stavby) opět v klidu posedět u kávy nebo nějaké sladkosti bez toho, aby vás preventivně propíchla popudlivá osobní stráž dávného vojevůdce, která kdysi v Chebu tak fatálně selhala.
Když se všichni výletníci opět shromáždili u našeho městského autobusu (již opět se změněnou cílovou stanicí), ptali se nás někteří dezorientovaní domorodci, jestli jako tenhle autobus fakt jede až na Černý most. Ano, jede, mohli jsme potvrdit, jen nejde o úplně pravidelnou linku. Tentokrát už jsme pokračovali bez zastávek, abychom stihli dorazit do Prahy ještě za světla, a i to se povedlo skvěle, jako ostatně toho dne téměř vše. Budiž za to organizátorům, řidiči i průvodci vyřčeno poděkování a provolána sláva!
A to ani nemluvím o tom, že bez jejich zásluh by dnes musel zde na blogu vyjít nějaký úplně jiný článek, a kde má ubohý bloger pořád brát inspiraci,. že? :-)
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud
vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i
dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a
těším se s vámi zase brzy na shledanou.
Palmový skleník.
OdpovědětVymazatTam jistě mičurinci šlechtili palmy vítězství.
Mičurincům by bývala trocha toho šlechtění neuškodila.
VymazatZajimave...Ovsem Řáholec se pry kdysi rříkalo lesu pokrývajícímu Prachovské skaly, nez se tyto staly turistickou ateakci..Je zajimave, ze Rumcajs je skutecne zasazen do okolnich realii (Kbelnice, Kopidlno .)...I konkretni doby (valka Prusko - Rakouská)..Ovsem ve Svěrákově filmu Po strništi bos vzhledem k "socialistické přestavbě" centra museli zastoupit Kopidlno zachovalejší Slavonice.
OdpovědětVymazatBa ba, Prachovské skály jsou od roku 1637 dodnes (s malou přestávkou) rovněž šlikovské ;-).
VymazatZpívá o nich i banjoband Ivana Mládka.
VymazatAutobus u zdi a červené kovové dveře jsou mistrným dokladem, jaké lze dnes zhotovovat fotky!
OdpovědětVymazatStejně mi to nedalo a ty všechny trojúhelníky na obdélníkových dveřích jsem si spočítal. Aby měla dušička pokoj, jak říkávala moje babička :-).
VymazatVida, to je mi ale aktuální článek! Zrovna včera jsem dočetla pojednání Josefa Pekaře o Bílé hoře a tam těch Valdštejnů, Šliků a Thurnů bylo - jak naseto :-) A jak nemám moc ráda barokní architekturu (byť třeba ta mistrovská práce se světlem se jí rozhodně nedá upřít), tak idylická a symbolická barokní krajina se mi líbí moc. Tedy díky za zajímavé pojednání i tip na výlet :-)
OdpovědětVymazatOno to "zdola" vypadá jako nesouvisející střípky a je moc napínavé odhalovat, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými objekty. Z tohoto pohledu je to podobné, jako když jsem v Tokiu musel na tu nejvyšší přístupnou věž, aby mi doklaply vzájemné souvislosti mezi městskými částmi, protože v ulicích jsou vidět vždy jen nejbližší domy okolo :-).
VymazatNo musím říct, že ta Valdštejnská Lodžie je sakra podobná Salla tereně pražského Valdštejnského paláce! Krásný výlet, po Jičíně jsme jednou couraly s dcerou, když jezdila jako obchoďačka.
OdpovědětVymazatVšak obě stavby mají také stejný tým italských architektů. Já byl v Jičíně poprvé, to jsem ostuda...
VymazatTakže Valdštejn měl v plánu nechat si postavit dva stejné paláce? Chmmmm
VymazatTo jistě ne, stavby mají úplně jiné založení a hlavně jiný účel, ale některé jejich prvky mohly být obdobné, to není nic divného ani u různých tvůrců, kteří si navzájem kradli nápady, natož u stejného týmu :-).
VymazatKoukám, že jste měli hodně zajímavý výlet :) Městskou dopravou jsem tedy ještě na dlouhé tůry necestovala, ale co už, musela bych to nějak vydržet, i když se nerada někdy zapojuji do hovorů... I když z venčí vypadá autobus skvěle :)
OdpovědětVymazatZaujal mě docela ten kostel ve Veliši a ta barokní kaple taky nevypadá špatně. Určitě jste se tam dozvěděli plno zajímavých věcí.
To tedy ano. Sice jsem byl na některých místech v Japonsku už dvakrát a ještě víckrát v některých oblastech Řecka nebo Francie, ale na Jičínsku to byla paradoxně moje premiéra :-).
VymazatVražda Albrechta a změna majitele byla nakonec docela užitečná. A ti vrahouni ve Valdicích také mají něco pro povznesení ducha.
OdpovědětVymazatSice bych rád viděl valdický interiér a ne že by to nešlo zařídit, ale zase vocaď pocaď :-).
Vymazat