úterý 17. srpna 2021

O staroměstském Aljošovi

Když člověk chodí po Praze s foťákem, často v odlehlých místech bez turistů i náhodných kolemjdoucích a nezřídka i v noci, musí být připraven na to, že nebude mít pořád štěstí a nejnepříjemnějším zážitkem nezůstane nabídka zrychleného placeného sexu od vyžilé vrstevnice u Masarykova nádraží. A tak se dříve či později prostě muselo stát, že potkám svého Aljošu; totiž, on to asi nebyl Aljoša, takovou jsem mu jen dal v duchu přezdívku. Asi nebyl, ale mohl být. Každopádně někoho takového si při svých toulkách Prahou potkat nepřejete, aspoň ne, když je zjevně opilý, ale zase ne tak moc, aby to umenšilo jeho touhu přijít bez větší námahy ke slušnému foťáku. Vím, možná Aljošovi křivdím a podléhám předsudkům, ale - budu-li upřímný - raději překousnu, že jsem někomu v duchu zbytečně ukřivdil, než abych zpětně jen smutně přemítal o tom, proč jsem si zase já vůl naběhl, když jsem byl příliš důvěřivý.

Už když ke mě po chodníku směřoval, bylo jasné, že mne jen tak v poklidu nemine: "No štó ty fótiš?" zeptal se podmračeně. Kdyby horký letní vzduch obohacený jeho dechem musel fouknout dopravákům do balónku, stálo by ho to řidičák. Kruci. Nemám pro tyhle příležitosti žádný osvědčený model komunikace a spoléhám na improvizaci i na skutečnost, že jsem se zatím vždycky s každým nakonec domluvil, i když nám třeba chvíli trvalo, než jsme našli společnou řeč. Aljošovi se zjevně nelíbilo, že fotím - jak on říkal - špatné věci, kdoví, co tím myslel. Mezi námi, špatných věcí, které můžete vyfotit v centru Prahy, je spousta: Můžete při focení světel a stínů na starodávné dlažbě dostat mimoděk do záběru drogového dealera nebo pasáka, prodavači matrjošek a vojenských čepic jen těžko vysvětlíte, že vás nezajímá jeho podivné zboží uvnitř obchodu, ale výhradně odlesky ve výkladních skříních, a z procházejícího svalovce, který vám vstoupil do záběru, když jste fotili zajímavou věžičku, se může snadno vyklubat nervózní ochranka celebrity, po které prý pasou paparazziové celého světa, a vám jen těžko někdo uvěří, že to slavné jméno neznáte, protože to zná přece každý.

"Jsem fotograf, tak fotím," zkouším to lakonicky, abych nezavdával důvod pro obsáhlejší debatu.

"Fotográf? No ty Čech?" podiví se Aljoša česky vyřčené větě. Ano, vím, že dokážu naoko působit jako pražskými památkami nadšený blahobytně vyhlížející zahraniční turista, který by mohl mít pochopení pro to, když si chce chudý kolemjdoucí vlastním okem vyzkoušet jestli na pohled docela slušný aparát dostatečně rychle ostří. 

"Jo, jsem z Prahy a jsem fotograf. Chceš vizitku?" Aljoša se zdál být mým chladným přístupem zklamán, zvlášť když jsem zvědavě pokračoval: "A ty jsi odkud?"

"Ja Američan," vybral si to nejméně věrohodné pokračování. To jo, nejspíš z východního pobřeží, řekl bych. Odteď mu tedy budu říkat Alyosha.

"Hmmm, nemáš zrovna americký přízvuk." Hned, jak jsem to dořekl, bylo jasné, že nešlo o dobrý tah.

"Proč to říkáš? Co tobě nelíbí? Říkáš, že lžu?" výrazně přidal na hlase, i když jsem se domníval, že už to nejde, udělal ještě jeden krok směrem ke mně, a zblízka se na mě zamračil jako Sicilián, před kterým jste se právě nelichotivě vyjádřili o povahových rysech jeho matky. I když v ironii rozhodně nejsem špatný, zjevně to není nejlepší cesta, jak si Američana Alyoshu naklonit nebo ho aspoň přesvědčit, aby pokračoval ve svém původním směru, i když velmi nejistým krokem po klikaté trajektorii. Ale když už byl tak blízko, že se mohl dotknout, Aljošova pozornost se opět soustředila na můj foťák. 

"Puč, ať se podívám!" sápe se po něm. Bacha, jde do tuhého, teď nesmím ani náznakem povolit a projevit strach, a i když mi není úplně dobře po těle, musím se tvářit, jako bych podobných konfrontací jako zkušený fotograf absolvoval deset do týdne a zvládám je s nadhledem. Naštěstí při všech cestách po městě mezi lidmi používám u foťáku variantu, které (opět, připouštím, částečně předsudečně) říkám "polské držení", které jsem se kdysi naučil od svých polských známých na trhu ve Varšavě: Mám popruh od foťáku napevno několikrát obtočený kolem zápěstí, aby ho nešlo jednoduše ani vytrhnout ani uříznout, a prsty držím aparát podle všech ergonomických doporučení. 

"Kouknout můžeš, ale nedám ti ho!" byl jsem odměřený.

"No co ty myslíš, ty chceš mě urazit? Říkáš, že já zloděj?" Začal se se mnou o foťák regulérně přetahovat, chytil ho za objektiv, naštěstí jsem měl právě nasazený ten nejkratší ze tří variant, které jsem si s sebou nesl, jenže já měl výhodu - jak říkají judisté - lepšího úchopu. Přetahovali jsme se asi minutu a s potěšením musím konstatovat, že jsem tuhle přetahovačku díky "polskému držení" vyhrál. Zjevně ho překvapilo, že narazil na fyzický odpor. Jestli byl ozbrojen utajeným kordem, taserem nebo ještě něším brizantnějším, měl jsem kliku, protože netasil.

"Říkal jsem ti to: Jsem fotograf a foťák nedám z ruky. Ani kamarádovi ne!"

"Neverím, ukaž tu vizitku!" Na tuhle variantu komunikace jsem ovšem vždy připraven.

"Chceš českou nebo mezinárodní. Chmm, když jsi Američan, tak asi mezinárodní," vyndal jsem z batohu variantu s americkou a evropskou adresou webových stránek. Zdálo se, že rezignoval, protože foťák pustil. 

"Dobre dobre," připustil, když prostudoval moje webové adresy a prohlédl si obrázek Berounky. "Maš fotku na vizitce, tak mužeš byt fotográf. Ale ty už nefoť špatné věci!" dostal jsem radu na rozloučenou. Jo, slibuju, jen kdybych věděl, co se tím myslí. 

Jsou tyhle sebevědomé dámy ve výkladu, kolem kterých už občas s foťákem procházím pěkných pár let, pro focení podle Aljošova přístupu dobré nebo špatné? Nestihli jsme v odborné diskusi zajít do podrobností a jsem tomu docela rád.

Při debatě s Aljošou jsem si vzpomněl na období, kdy jsem pracoval nedaleko odtud a chodili jsme občas s kolegy na večeři do věčně prázdné ruské restaurace poblíž naší kanceláře, i když nám bylo divné, že jsme tam nikdy nezastihli nikoho jiného než na pohled přátelského majitele - říkejme mu třeba Griša - a některou z jeho mnoha krásných a téměř denně se obměňujících rusky mluvících přítelkyň. Z tamějšího majitele se postupně stal dobrý známý, tak dobrý, až nám vysvětlil, že kdyby se nám některá z jeho přítelkyň opravdu hodně líbila, dalo by se určitě snadno zařídit, abychom se zalíbili i my jí, což tak trochu potvrdilo naše podezření, proč může restaurace slušně prosperovat prakticky bez viditelných zákazníků. Tehdy to celé ale nakonec nedopadlo moc dobře: Reprezentanti místní kavkazské mafiánské buňky totiž udělali osudovou chybu a jednoho dne přišli k našemu známému do jeho podniku vymáhat poplatek za ochranu; přece jen, vrcholila devadesátá léta a neuvěřitelně otevřená a svobodná společnost měla v řadě ohledů i svou nepříjemně odvrácenou tvář. V ten okamžik padla čečenská kosa na ruský kámen: Na pohled kamarádský Griša - zřejmě aby prokázal, že je schopen se ochránit sám a nepotřebuje si na to pořizovat placenou externí službu - na příliš důraznou žádost odpověděl tím, že dva vymahače na místě zastřelil, a pak už jsme ho nikdy neviděli, protože je od toho osudného dne oficiálně "na útěku". Jeho restaurace pak byla předlouho zavřená a shodou okolností chvilku před setkáním s Aljošou jsem procházel po létech kolem toho místa a staré vzpomínky se mi znovu vybavily. Naštěstí, zdá se, můj Aljoša nebyl vyzbrojen tak kvalitně jako kdysi Griša, nebo se rozhodl, že mu jeden otřískaný Canon a jeden stárnoucí pražský fotograf (obojí dlouho po záruce) nestojí za komplikace.

 Okno zdobené obrazem páva v Celetné ulici.


Dalo by se tedy říct, že jsem mohl být spokojen: Nakonec jsem nedošel žádné úhony - ani fyzické ani finanční - foťák zůstal celý a nadále v mých službách, já jsem o zkušenost bohatší a Aljoša se na cestě ode mne ještě několikrát otočil - ne aby zahrozil pěstí, ale aby mi celkem vlídně zamával jako starému známému, a já zamávání s úlevou opětoval.

Když jsem se probloumal rozpálenými ulicemi až skoro ke Staroměstskému náměstí, v jedné malé boční uličce jsem spatřil moc pěkný výjev: Za festovní železnou mříží seděl na parapetu velkého přízemního okna hustě potetovaný hromotluk, který si sem zjevně odskočil odpočinout a zakouřit;  no co vám budu povídat, fotka by to byla jako malovaná. 

Jen jsem měl neodbytný pocit, že svůj příděl štěstí na jedno horké nedělní odpoledne jsem už nejspíš vyčerpal :-). 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

 

 

 

26 komentářů:

  1. Špatné věci fotím tehdy, když je špatné světlo.
    Kinžálem se dá odseknout popruh foťáku i se zápěstím.
    Budu si muset nechat vytisknout vizitky "Neodvislý fotograf" v angličtině, v ruštině a v rómštině. A absolvovat kurs "základy šermu stativem".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na stativ se za normálních okolností dost spoléhám, jenže tentokrát jsem vyrazil fotit jen nalehko. Ale stejně - proti kinžálu... :-).

      Vymazat
    2. Tedy umíš potěšit, jen co je pravda! :D :D šermovat by šlo snad jedině monopodem, normálním stativem je lepší mlátit a mlátit.

      Vymazat
    3. Chce to na stativu občas přebrousit špičky :-).

      Vymazat
  2. Zážitek úsměvný, pro nás kdo to čteme, já bych se asi rovnou strachy pos*ala!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Příjemné to zrovna nebylo, zvlášť kvůli nevypočitatelnosti takových lidí. Když má člověk pech, nemusí to skončit dobře, ale kdyby o tom člověk takto přemýšlel, nemohl by vytáhnout paty z domu, obehnaného pytli s pískem.

      Vymazat
  3. Jako American z Vysočan, tak proč ne třeba Mukačeva?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná se měl držet okřídleného "давай часы" a nechodit kolem jako kocour kolem horké kaše....

      Vymazat
    2. Ano, na podobnou destinaci bych ho šacoval, ale v kosmopolitní společnosti člověk nikdy neví :-).

      Vymazat
    3. To by mohlo dopadnout ještě horším nedorozuměním, protože hodinky vůbec nenosím :-).

      Vymazat
    4. Na chytrých fotoaparátech je datum i čas, neasi?

      Vymazat
    5. To je fakt. I když mě se hodiny na foťáku sypou napřed :-).

      Vymazat
  4. Zrovna před pár týdny jsem musela odhánět jednoho velmi vytrvalého (a taky podnapilého) ukrajinského dělníka, takže mi z téhle historky lehce běhá mráz po zádech. Jen tam tedy nešlo o foťák :-D Tak hlavně že jsi celý a v pořádku :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem taky rád, že jsi v pořádku. Od kliky ke smůle je to v těchle případech dost blízko, a ve výsledcích přitom můžou být velmi podstatné rozdíly. Ostatně - když se odehrála ta zmíněná ostrá přestřelka v restauraci, kam jsme chodívali skoro každý čtvrtek večer, odehrálo se to právě ve čtvrtek večer. Už si ale nepamatuju, proč jsme tam právě ten čtvrtek nebyli. Prostě klika.

      Vymazat
  5. To je docela hororový zážitek a že vizitka může zachránit majetek a možná i zdraví či život, je neuvěřitelné.
    Asis měl štěstí, že ten Aljoša byl "solitér" a ne člen tlupy podobných týpků.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z čistě praktických důvodů mám na vizitce jen "kontakty na dálku", abych ji mohl v případě potřeby dát i někomu "ne zcela prověřenému" :-). Souhlasím, kdyby Aljošů v podobné náladě bylo víc pohromadě, to by byl nejspíš jiný tanec.

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Edo, nechávám tu tenhle zbytek po komentáři jen proto, abys viděl, že reklamní komentáře to u mne mají těžké :-).

      Vymazat
  7. Skoro to na mě působí, že Aljošova strategie je "polívčička byla?" - jakože to zkusí, a když to neprojde, pokrčí ramena a zkusí to na někoho, kdo působí míň odhodlaně. Za mě jako protistrategii používám "neviditelný plášť" - neodpovídám, nenavazuji oční kontakt, nahodím obličej sériového vraha a dynamický krok, za který by se nestyděla ani Palmisanová:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já měl z Aljoši podobný dojem. Kdyby na to jen bylo spolehnutí! :-) Obličej sériového vraha budu muset ještě nastudovat, zatím zjevně působím spíš dojmem sériového dobrodince :-).

      Vymazat
  8. Setkání s Amíkem jsi přežil ve zdraví. Příště takové štěstí mít nemusíš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, proto si musím užít focení, dokud to jde :-).

      Vymazat
  9. To je docela nepříjemný zážitek i když úsměvně podaný. S opilci je těžké pořízení, jeden nikdy neví, co se jim v hlavě vylíhne a jak zareagují, nedá se s nimi domluvit. Měl jsi velké štěstí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to dobrá zkušenost propříště. Uvidíme, jak dlouho u mě tohle štěstí ještě pobyde :-).

      Vymazat
  10. Petře, moc pěkně napsáno, já si v takových a podobných chvílích říkám, proč jen jsem nechodila v mládí na karate.Přeji každému záškodníkovi, aby dostal na budku. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V příštím životě karate rozhodně nevynechám, to se nikdy neztratí :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.