sobota 26. března 2016

Jak se díky blogu zbavit nočních můr

Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.

Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.
 

úterý 22. března 2016

Koupel peřejové víly

Dnes blíže představím fotografii, kterou jsem kdysi na tomto blogu už publikoval (bylo to ve dva roky starém článku Fotovýlet za Vydrou - test nového filtru).

Tehdy ještě neměla název, ale čím déle jsem se na obraz díval, tím výrazněji z něho - aspoň pro moje oči - vystupovala postava víly, která se právě koupe v říční peřeji. Odhlédněme teď od toho, že jde zjevně o vílu z místního klubu otužilců, protože tehdejší počasí odpovídalo tomu, které je právě teď: Vzduch kolem pěti stupňů, voda stékající z vrcholových partií, kde byla ještě před chvílí těžkým jarním sněhem. Ale víla se naštěstí nenechala zastrašit téměř arktickými podmínkami ani se nestyděla před objektivem fotoaparátu (kdoví, možná to bylo právě tím nasazeným černým filtrem :-)). Můžete sami posoudit, jak je krásná; s ušlechtilou hlavou, k něžné masáži vybízejícími bílými rameny, pravou rukou objímající jeden z balvanů, štíhlým pasem, sexy boky, dlouhýma nohama, no a ... ehm... mohli bychom v popisu pokračovat, ale taky nemusíme vyslepičit na první nadechnutí úplně všechno a můžeme zachovat drobné tajemství, ne?

neděle 20. března 2016

Nedělní miniglosy č.352

Bývalý ředitel dotačního úřadu Severozápad, odsouzený za podvody s dotacemi, začal po ukončení svého trestu a propuštění na svobodu nečekaně vypovídat proti svým bývalým obchodním a politickým partnerům z Ústí nad Labem. Po návratu z vězení totiž nebyl z jejich strany nijak finančně odškodněný, s čímž po celou dobu svého trestu jednoznačně počítal, protože to kdysi viděl v jednom italském filmu.
----------------------
Ukázalo se, že poslední dobou tolik propíraná farma Čapí hnízdo nemá problémy s eurodotacemi jen kvůli podezřelým operacím mezi jejími fiktivními a skutečnými vlastníky, ale především proto, že odporuje korektní rasové europolitice. "Podle soudních znalců z oboru zoologie je tvar tzv. Čapího hnízda inspirovaný hnízdy čápa bílého," řekl nám speciální evropský pověřenec pro otázky rasové rovnoprávnosti čápů, "protože čáp černý staví svá hnízda v ústraní a podle našich zkušeností by nikdy nedal souhlas s tak okázalým architektonickým provedením." Podle průzkumů výzkumných agentur doposud přetrvává nerovný přístup k různým druhům čápů - jak u lidí, tak i u většiny české zvěře. Jediným tvorem, který podle výzkumu nedělá skoro žádné rozdíly podle barvy čápů, jsou totiž české žáby.

čtvrtek 17. března 2016

Ze zaprášeného archivu až na přehlídkové molo

Je zajímavé, že - podobně jako lidé - i fotografie mají různý průběh toho, co by se s určitou mírou nadsázky dalo nazvat kariérou. Některé fotky zazáří jako meteorit a po nějaké době se pokorně zařadí zpátky do houfu mnohých obyčejných obrázků a přestanou být "v kurzu". Z jiných se stanou stálice, které je možné ukázat i nejnáročnějším estétům i veřejně vystavit prakticky kdykoli a mají skoro vždy velmi pozitivní odezvu. No a já bych se dnes rád podíval na dvě fotky, které se "vyšvihly nahoru" naprosto nečekaně a zajímavou souhrou okolností.

Vždycky když přijdu z nějaké fotovýpravy a prohlížím si donesený materiál, snažím se roztřídit si fotky do čtyř skupin:

1. Hvězdy: těch je naprosté minimum, jde o fotky, které mne na první pohled zaujmou a považuju je za opravdu povedené

2. Vyšší třída: občas se nějaká fotka urodí, něco v nich je, ale na to, aby se z nich staly hvězdy, jim něco zásadního chybí, někdy třeba jen trochu mé trpělivosti, protože mě prostě nedokážou zaujmout na první pohled, takže vyžadují pohled druhý i třetí. Stojí za to se k nim vrátit nebo případně otestovat, jak na ně budou reagovat další lidé, jejichž názor má pro mne váhu.
 

úterý 15. března 2016

Dárek pro zámeckou paní


Jsi zakletá v mých rtech,
co skze tebe život lačně sají.
Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,
které jen k tobě,
k tobě promlouvají.

Jsi zakletá v mých rtech,
a zvládáš mírnit jejich napětí i vztek.
Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,
z nichž každé slovo
zní jak polibek.

Jsi zakletá v mých rtech,
jen pro tebe jsou na výběr
....................má všechna zbylá velká přání.
I s ústy na zámek
....................umíš mým nadějím dát směr,
zámecká paní!

neděle 13. března 2016

Je možné, že je to už (teprve) pět let? (aneb místo Nedělních miniglos)

Dnes jsem od rána přemýšlel, jestli mám to správné rozpoložení na tradiční Nedělní miniglosy, jestli je v takové náladě správné nevázaně vtipkovat, i kdyby to byly vtipy bůhvíjak dobré a hodné zamyšlení. Dokonce jsem to zkusil, napsal jsem první kousek a byl - při vší skromnosti - výborný; no, možná to za týden uvidím jinak, bude mi jasné, že jsem napsanou glosu přecenil a začnu zase s čistým papírem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že dnešek není pro můj lehce absurdní týdeník ten správný den.

Myslím totiž úplně na něco jiného, na to, co můj život ovlivnilo mnohem víc než stovky miniglos i než blog jako takový. V pátek totiž uplynulo pět let od velkého zemětřesení v Japonsku, které pro mě ve zpětném pohledu znamenalo mnohem víc, než jsem si tehdy (natož o pár týdnů dříve) uměl představit. A to i přesto, že jsem byl v době, kdy se tam právě třásla země neskutečnou silou, na druhém konci světa a v relativním bezpečí festovního prvohorního fundamentu, který snad občas malým otřesem shodí tašku ze střechy nebo cihlu z komína, ale nezabíjí. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale připadalo mi to, jako když se vše stejně silně třese i u mne a ve mně a ten dlouhý den, ze všech nejdelší, které jsem kdy v životě prožil, se mi vtisknul do paměti vskutku neopominutelně. Jako kdyby se právě tam, daleko, v místech, která jsem do té doby nikdy nenavštívil, a o která jsem se většinu svého života vůbec nezajímal, právě hrálo o to, jestli to, co mě ještě v budoucnu čeká, bude mít nějaký smysl nebo už ne.

středa 9. března 2016

O nenápadných vlnkách všude kolem nás

Když letos v únoru dvě americká pracoviště projektu LIGO potvrdila první zdařilé zachycení gravitačních vln, předpovězených před sto lety Albertem Einsteinem, vydechla údivem nejen odborná veřejnost, jak tomu v takových vzácných situacích bývá zvykem, ale informace se v různé míře zjednodušení objevily i v masových médiích, o tématu se mluvilo ve společnosti, v kavárnách i v hospodách. Jednoznačně poprávu, protože to vypadá že jde o jeden z největších objevů za hodně dlouhou dobu zpátky, určitě jeden z těch, který má ctižádost dostat se do fyzikálních učebnic, a traumatizovat tak řadu dalších generací žáků a studentů. Samozřejmě, hned jsem zaregistroval reakce typu "Co je nám do nějakých neviditelných vlnek v prostoru, když se v podobě obrovité, viditelné a zcela neeinsteinovské vlny daly do pohybu celé národy?!" Ale, popravdě, ony nenápadné, zatím vzácné a upejpavé vlnky mají podle mne taky pořádný potenciál, možná se jednou budeme divit.
 

neděle 6. března 2016

Nedělní miniglosy č.351

Čeští komunisté pomohli v Parlamentu obnovit kdysi do značné míry zprofanovaný Mezinárodní den studentstva, který se má opět slavit 17. listopadu. "Samozřejmě nejde o žádný návrat starých a překonaných pořádků," řekl nám jeden z komunistických poslanců. "Nově ustanovený Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii bude úplně normálním významným dnem a státním svátkem a jako takový nesmí v nikom vyvolávat hořký pocit historické porážky, takže se bude každý rok slavit pod politicky zcela neutrálním heslem Učit se, učit se, učit se!"
----------------------
Český svaz herpetologů přijal s velkou radostí skutečnost, že nejúspěšnějším filmem loňské sezóny byl na Českých lvech vyhlášen film Kobry a užovky. Nadšení jsou i jejich kolegové - ornitologové, kteří se radují z Českého lva za kostýmy k pohádce Sedmero krkavců. Chuť si zatím museli nechat zajít batrachologové, protože film Válka s mloky zatím ještě není hotov, a soutěžit proto může až v příštím roce.

pátek 4. března 2016

Čtvrtá výstava mých fotek začíná po víkendu

Když jsem zde na blogu k článku se silvestrovským haiku připojil fotografické péefko s přáním pro nový rok 2016, už jsem tehdy věděl, že budu chtít mít obrázek z péefka jako jednu z 18 fotek na své letošní malé jarní fotovýstavě. Jen tehdy ještě nebylo jasné, které fotky k té jedné "péefkové" vyberu (tím spíš, že vzhledem k dispozicím výstavního prostoru jsou jednoznačně upřednostněny u mne mnohem méně četné fotografie "na výšku") a taky jsem tehdy ještě přesně nevěděl, kdy se bude výstava přesně konat. Teď už to vím, takže nastal, myslím, správný čas vás o tom také zpravit.

Návštěvníci mých webových i blogových stránek dobře vědí, že jsem už měl několikrát tu čest představit své fotografie na veřejnosti. Dnes je mi velkým potěšením informovat vás, že ke dvěma výstavám z roku 2013 ("Obrazy ze zásvětlí" na zámku v Dobřichovicích a "Čarovná zahrada" ve Středisku volného času v Poličce) a jedné pražské výstavě z roku 2014 (Galerie České spořitelny na staroměstské Rytířské ulici) přibude od příštího týdne čtvrtá výstava.
 

úterý 1. března 2016

Kometa

Když jsem o víkendu na dlouhé cestě napříč republikou a zase zpět míjel místo, ke kterému - ať už jsem právě ve světě kdekoli - se otáčím jako muslim k Mekce, nebo, neutrálněji, jako slunečnice ke slunci, došlo mi, čím jsou mi možná tak sympatické komety: Žádná špatná znamení; právě naopak! Jsou mi sympatické svou vytrvalostí, se kterou bez velkého skuhrání snášejí svou gravitací předurčenou cestu mrazivým vlekoucím se polonekonečnem, aby se po dlouhé době ve sváteční náladě a pěkně vyšvihnuté opět pokorně vrátily ke svému slunci, středu svého značně výstředného světa. I když se to podaří jen jednou za uherský rok, všechno to nudné nepohodlí z dlouhého času naplněného jen těšením (a občas možná srážkou s Červeným trpaslíkem) za ty překrásné a vždy na dlouhou dobu nezapomenutelné sváteční chvilky stojí.

No a tak jsem si řekl, že to asi chce další miniaturku volně přiřaditelnou do oblasti "fyziky pro mateřské školy". Kometa, kometa, ... co by se na tohle zářící a emocemi nabité slovo asi tak mohlo nejlépe rýmovat? :-)


Kometa

Hvězda nebeského karnevalu
poblíž slunce honosí se rozevlátou kšticí;
to se ale změní:

Z vyhřátého slunečního sálu
do pustého mrazu vkročí v převlečení
za vlasatici notně plešatící :-).