sobota 26. března 2016

Jak se díky blogu zbavit nočních můr

Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.

Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.
 
Když jsem ale před lety začal psát své texty na blog, získal jsem k tradičním můrám nočním navíc jednu novou můru denní: Až mi dojdou první tři rozmyšlené náměty, o čem budu psát? Je vůbec možné kolem sebe a v sobě najít tolik podnětů, aby se na jejich základě dal blog na slušné úrovni provozovat dlouhodobě a všichni jeho případní návštěvníci (resp. v začátcích mého blogu spíš oba než všichni) při čtení nepomřeli nudou? Kde brát pořád nová témata, když jejich přísun z běžného života je do značné míry omezený? A tehdy mne v jednom snu, ve kterém jsem opět čelil jakési hororové hrozbě (pokud se pamatuji, vjížděl jsem zrovna jakýmsi vlakem do nádraží hrůzy plného živých i "nemrtvých" subjektů, usilujících mi v lepším případě o život), napadlo, že vlastně píšu blog a mohl bych chybějící témata ze svého celkem šedavého života brát i odsud, z říše, která pozoruhodnými tématy doslova přetéká.

"Promiňte," zarazil jsem jednoho zombíka v modré uniformě Českých spánkových drah, který se právě chystal zakousnout se mi do hrudního koše v tušení šťavnatého pamlsku. "Chtěl bych o téhle situaci napsat na svůj blog a snažím se zapamatovat si co nejvíce detailů, aby moje vyprávění bylo věrné. Tyhle oční stíny máte přirozené nebo se před svým výstupem musíte trochu "přišmrncnout" v obličeji?" Nemrtvola se zarazila, chvíli přemýšlela a protože hororům velké přemýšlení nesvědčí, byl jsem protentokrát zachráněn ještě o něco dříve, než jsem se jako obyčejně probudil zbrocený studeným potem napůl z náročného snu a napůl z nastávajícího skutečného dne.

Od té doby jsem tuhle metodu použil mockrát, vždy v případě, kdy se ve snu dostanu do nějaké ošemetné a zdánlivě neřešitelné situace. V ten okamžik si vzpomenu, že jsem ve snu jen jako pozorovatel, který si odtud hodlá odnést zajímavé téma pro svůj blog, nikoli jako skutečný aktér tamějších děsivých scén: Mafiána, který se právě chystá mne zastřelit, se zeptám, jakou má jeho pistole ráži. Rád bych byl totiž ve svých blogových textech pokud možno přesný, čtenáři jsou dnes vzdělaní a kdybych měl ve svém článku nějaký technický nesmysl, poznali by to. Mafián se zarazí a přemýšlí, jestli dnes tasil devítku z kapsy kalhot nebo sedm pětašedesátku ze saka a já jsem (ve snu samozřejmě) opět zachráněn, protože v přemýšlejícím mafiánovi zbývá z noční můry opravdu jen maličko.

Hned nato vykročím vstříc děsivému panelákovitému pavoukovi s kovovým měřítkem, abych mu přesně změřil délku jeho osrstění (které je pro arachnofoby, jako jsem já, jinak s prominutím k pozvracení) a fantaskní členovec kupodivu zastaví svůj šílený útok a proceduře měření se bez odmlouvání podrobí, protože by nepřekousl, aby o něm takový chlapík jako já pak psal do svého článku blbosti. Podle stejného mustru pak poctivě přepočítám kosti uleženému vyššímu členovci z mého gauče, aby si o mně čtenáři s anatomickým vzděláním nemysleli, že jen tak plácám do větru. Počkejte, teď jsem to popletl, byl to čtvrtý nebo už pátý obratel? Tak ještě jednou od začátku!

Hrůzný okamžik z jeviště divadla, kde všichni diváci včetně prominentních kritiků čekají na začátek mé německé tenorové árie a pipiny z bulváru marně přemýšlejí, co o mně napíšou ve své rubrice "Módní policie", rovněž ztratí své devastující psychické napětí, když si uvědomím, že "prominentní kritik a zároveň pipina z bulváru" jsem tu přece já a ne oni; JÁ pozoruji a JÁ píšu, tedy jsou to naopak ONI, kteří se mají důvod bát mého ostře nabroušeného pera. Moji blogoví čtenáři se dozví o každém jejich drobném prohřešku, a že jsem při svém pozorování vzal zavděk převlekem Adamovým, to je - nahlíženo v širším kontextu - věcí zcela podružnou. Krom toho s údivem zjišťuji, že jakmile se vymaním z lepkavých osidel původního stresu, naskakuje mi i bez nápovědy opera sice ne příliš avantgardní, ale aspoň jedna árie z Únosu ze serailu v brilantní němčině. Až je mi skoro líto, že tu dnes nejsem v roli Belmonteho, ale pouze jako blogový dopisovatel. Jaký jen to dnes mohl být fenomenální sukces!!

Od té doby, co ve svých snech, které svým dějem zahnou směrem k dřívějším nočním můrám, vystupuji výhradně jako "člen - korespondent" a prostý pozorovatel, který na hrůzném obsahu snu není emocionálně zainteresovaný a pouze se o něm chystá podat svědectví formou příštích Nedělních miniglos, mé sny mi přestaly připravovat horké chvilky. Temné sny jsem sice neproměnil přímo ve světlo, ale zařídil jsem že se mne jejich "můrní" temnota přestala dotýkat. A když můj snový dispečer zjistil, že už na mne jeho vybrané noční můry přestaly zabírat, začal mi do svého hypnotického koktejlu dávat víc šlehačky v podobě krásných a žádoucích snů v té nejpříjemnější možné společnosti.

A já se v těchto krásných snech - zatím bohužel marně - snažím přesvědčit všechny aktéry, že pro tyto sny můj neutrální pozorovatelský status neplatí, ale že těmito "nočními barevnými motýly", tímto snovým světlem, které mě naplňuje vším, čeho se mi v temnotě běžného denního světla nedostává, toužím být pohlcený tak moc, jak to jenom půjde. A že není ani nejmenší důvod k obavám z vyzrazení některého z půvabných tajemství, protože zvědavcům z řad blogových čtenářů o žádném z těchto svých báječných snových zážitků neprozradím ani jediné konkrétní slovo! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.