neděle 28. července 2019

Nedělní miniglosy č.500

Vzhledem k rozsahu dnešního jubilejního výběru jsem tentokrát musel Úvodník k jubilejnímu 500. vydání Nedělních miniglos napsat předem. Děkuji za vaši neutuchající čtenářskou přízeň a těším se na další setkávání nad stránkami svérázného týdeníku, který už víc než 10 let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" :-)

sobota 27. července 2019

Úvodník utržený z nedělního řetězu

Kdoví, zda se někdy i normálním týdeníkům stává, že mají tak nabitý obsah, až se jim do daného čísla prostě už nevejde úvodník. Tentokrát se to stalo tradičním Nedělním miniglosám: Zítřejší jubilejní 500. vydání totiž bude tak obsáhlé, že se k nim už žádný - byť jen kraťoučký - úvodník přidat nedá, protože to pravidla zdejší administrace neumožňují. No a protože se úvodník v období posledních dvou let už stal tradiční součástí každého čísla svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nosí tradiční "značku kvality" NMg, rozhodl jsem se k nezvyklému kroku a úvodník publikuji s předstihem už v sobotu, takže se z něj stává historicky první "úvodník utržený z nedělního řetězu". Zítřejší vydání s neuvěřitelným číslem 500 tak bude z úsporných důvodů mít místo řádného úvodníku jen odkaz na dnešní článek. Ale není divu, jubilejní pětisté číslo totiž bude obsahovat 60 glos, které jsem vybral z čísel 401 až 499 jako ty, které si snad i s delším časovým odstupem v mých očích podržely aspoň část svého vtipu (byl-li tam ovšem kdy jaký :-)), i když samozřejmě běžně miniglosy spíš reagují na okamžité a snadno zapomenutelné aktuální události v politice i společnosti, takže se čtenář bez dobového kontextu obejde jen stěží. Uvidíme, jestli aspoň některé z vybraných glos na vaši bránici nebo nějaké jiné rezonanční strunky v duši i s odstupem zaberou.

úterý 23. července 2019

O šplhání po tyči

Dá se říct, že na základní škole mi skoro všechno učení šlo bez větší námahy. Tím nechci říct, že by mě naprostá většina učiva zoufale neotravovala, naopak, věcí, které mě ve škole bavily, bylo jako šafránu, což myslím z pohledu nadměrně zvídavého dítěte, jakým jsem byl, není pro školu vůbec dobrá vizitka. Poměrně rychle jsem pochopil, že školní docházka je v naší krásné zemi neurvale povinná, o čemž školáci nemají žádnou možnost vyjednávat, takže školu prostě budu muset těch osm nebo devět let (nepodmíněně!) nějak vydržet. Teprve pak, když to dobře dopadne a budu z osidel povinné školní docházky jako teenager propuštěn, teprve pak možná získám aspoň maličkou možnost svůj osud spoluutvářet.

Za celou dobu osmi let této své nedobrovolné školní docházky jsem dostal do žákovské knížky - pokud se dobře pamatuji - jen dvě poctivě kulaté pětky, tedy koule, kule či taky sardele. Obě přitom byly z tělocvičných aktivit: jedna z plavání, což je dovednost, která mi bohužel byla jednou provždy odepřena, a ač jsem postupně prošel prakticky všemi stupni organizovaného nátlaku, kterým se mě různé školní osnovy snažily k této dovednosti přinutit, dodnes jsem se nepodvolil a s poněkud smutnou hrdostí nadále setrvávám ve své neschopnosti pohybovat se bez dopomoci na vodní hladině. Druhá pětka byla ze šplhu o tyči. Tedy - čistě z pohledu časové souslednosti byla "šplhací pětka" koulí první, protože jsem ji dostal dávno před fiaskem s plaváním.

Jako dítě uvyklé výborným známkám mě kupodivu tahle pětka - jako první a na dlouhou dobu i poslední špatná známka - nijak zvlášť nestresovala: Dokázal jsem docela dobře odhadnout limity svých schopností, a zatímco v jiných předmětech jsem se mohl naučit prakticky cokoli (což ovšem neznamená, že bych to i dělal), byl jsem srozuměn s tím, že tělocvik sestává z mnoha obskurních úkonů, u nichž pro mne bude bezpečnější se se špatnou známkou předem smířit než se sebevražedným úsilím bojovat o lepší. Jeden člověk se však s mou špatnou známkou ze šplhu smířit rozhodně nehodlal: můj otec.
 

neděle 21. července 2019

Nedělní miniglosy č.499

Odečítání vrcholí jako před startem kosmické lodi (k tomu se ostatně taky v dnešním úvodníku dostaneme) a Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se už nemohou dočkat svého jubilejního pětistého čísla. Dnes ještě přidáme několik nových miniglos v čísle 499, ale už příští týden vyjde tradiční velký jubilejní výběr z poslední stovky vydání. A POZOR, právě vyhlašuji slíbenou SOUTĚŽ (jako obyčejně o jednu ze svých autorských fotografií ve formátu 30x40 cm podle vítězova vlastního výběru): Kolik vlastně za celou dobu vydávání týdeníku s tradiční značkou NMg (tedy od historického č.1 z února 2009 až po dnešní č.499) těch glos vůbec vyšlo? Víte to přesně nebo si aspoň tipnete? Jen upozorňuji, že se do celkového počtu nepočítají ty miniglosy, které vyšly opakovaně, např. právě v jubilejních výběrech, každá glosa se tedy může započítat jen jednou. Svůj tip můžete napsat do komentáře, ale protože právě teď komentáře na blogu dost zlobí, určitě neuděláte chybu, když mi odpověď pošlete i e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz, uzávěrka odpovědí je v sobotu 3. srpna, abychom mohli v čísle 501 vyhlásit vítěze. Tím se stane ten z vás, kdo se nejvíc přiblíží správnému výsledku, pokud vás bude se stejným výsledkem více, rozhodne sob. Tedy, vlastně los!
 

čtvrtek 18. července 2019

Haiku pro duše nad oblaky

Dnes je to přesně pět let, co jsem vyrazil na svou druhou úžasnou japonskou cestu (jednotlivé blogové reportáže z tohoto putování stejně jako z první cesty v roce 2011 najdete v rubrice Japonsko na vlastní oči). Sice se létat nebojím, ale určité napětí pro mě - jako asi pro každého - létání představuje. Let do Dubaje, kterým jsem tehdy svou cestu do Tokia začínal, byl v tomto ohledu specifický, protože jsme odstartovali pouhý den po tragédii malajského letadla, které bylo zničeno šíleným vojenským zásahem v leteckém koridoru nad Ukrajinou, tedy ve stejných místech, kudy měla původně vést i naše cesta. Naše trasa byla nakonec na poslední chvíli odkloněna o něco jižněji, ale přesto člověku samozřejmě při takovém letu běží hlavou spousta ne úplně příjemných myšlenek.
 

úterý 16. července 2019

Začátek velké cesty

Ne, nebojte, nerozhodl jsem se odjet do Antarktidy, dokonce ani na Karlštejn ne, který je o dost blíž. Vůbec nejde o mou cestu, vlastně ani o žádnou jinou konkrétní cestu, jen o její obecné vyjádření. A protože jsme na návštěvě v hájemství fotografie, kde je slušné se vyjadřovat hlavně za pomoci světel a stínů, zkusíme se prostě přizpůsobit místním zvyklostem.

Pokud jste minulou sobotu někam cestovali přes pražské Hlavní nádraží, mohl se vám během odpoledne naskytnout pohled na podivného obtloustlého pána s foťákem, který - jako kdyby vůbec nepatřil do zdejšího uspěchaného světa - stál vytrvale kousek od stěny jednoho z místních podchodů a asi hodinu - ač sám s naprosto nevyvinutými loveckými instinkty - číhal na tu správnou fotografickou kořist, která se dílem inspirativní náhody připlete do předem vybraného místa.
 

neděle 14. července 2019

Nedělní miniglosy č.498

Odečítání pokračuje a Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se postupně přibližuje magickému jubilejnímu pětistému číslu. Už za pouhých 14 dní vyjde tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a v příštím týdnu k tomu navíc ještě přidám malou soutěž pro ty, co si na můj blog chodí Nedělní miniglosy číst nebo - kdoví - třeba teprve začnou :-).

V tomto týdnu jsem publikoval jen jeden článek o tom, jak se dá s využitím klasických pohádkových postupů zažehnat nedostatek témat k psaní: O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu. Právě totiž dokončuji výběr ze zdejších blogových fejetonů, které nepřebírám v úplně původní podobě, ale trochu je přitom upravuji, čistím, doplňuji nebo naopak krátím, což kupodivu - i když výsledek by neměl být na první pohled skoro vůbec rozeznatelný - zabírá docela dost času a invence, které pak trochu chybějí pro psaní nových věcí. Pokud víc než moje psaní máte rádi moje fotky, nabízím vaší pozornosti zcela subjektivní výběr 27 nejlepších fotek z posledního půlroku. A zároveň přikládám předběžnou informaci, že i v příštím roce bude nejspíš možné podívat se na moje fotky naživo, potvrzené jsou zatím dvě výstavy a o dalších dvou menších akcích momentálně jednám.
 

středa 10. července 2019

O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu

Jsou okamžiky, kdy situace vysloveně svádí k tomu mít pohádkovou náladu. Znáte to: Podaří se vám něco dobrého dotáhnout do konce, můžete si beze spěchu popovídat s neobyčejným ispirativním člověkem, spatříte již mnohokrát viděnou věc zčistajasna v překvapujícím úhlu, odhalíte příčinu svého opakovaného snu, prostě něco, co vás potěší do té míry, že si živě vzpomenete na období, kdy pro vás ještě pohádky byly úplně přirozeným světem, ve kterém vám bylo dobře, protože všechny potíže se v něm řešily jaksi samovolně, bez velké námahy a navíc k všeobecnému prospěchu, možná proto, že při tom člověk se svými různorodými nepřehlednými motivacemi ještě neuměl úporně prosazovat svou. Chytne-li člověk podobnou pohádkovou slinu, je to sice moc pěkné a mnohdy i záviděníhodné, ale je třeba tomu nepodlehnout příliš, protože následky odpoutání od reálného světa mohou být i zcela nepohádkové.
 

neděle 7. července 2019

Nedělní miniglosy č.497

Zatímco letní prázdniny se teprve rozjíždějí, Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je ve standardním rytmu od mého návratu z Řecka na začátku června. Mílovými kroky tedy směřujeme k jubilejnímu pětistému číslu, které by mělo vyjít - půjde-li vše podle plánu - o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a možná k tomu ještě přidám pro zdejší čtenáře malou soutěž :-).

V tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst článek uvozující subjektivní výběr mých 27 nejlepších fotek z posledního půlroku a doporučil jsem vaší pozornosti knížku paní Aleny Damijo Anglické listí aneb Coolturní šok (a své pozornosti pak Londýn, který během pár chvil moc milou a pro mě úplně nečekanou souhrou okolností dostal v mých očích naráz spoustu kladných bodů :-)). Z minulého týdne pak ještě připomenu fejeton o tom, stojí-li za to snažit se porozumět řeči zvířat, v článku Jak jsem neochutnal hada.
 

pátek 5. července 2019

Alena Damijo: Anglické listí aneb Coolturní šok

Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.

Malé dobřichovické nádraží opravdu nepatří k těm, na nichž je možné zažít v podobných chvílích bohatý kulturní program, když v to nepočítám občasné marné pokusy vyloudit z nádražního automatu kávu. Snad jediným rozptýlením, které je k dispozici neustále, je místní nádražní "knihobudka", kde je možné najít nějaké to čtení do vlaku. Popravdě, málokdy je v tamní nabídce něco zajímavého; většinou budka obsahuje knižní přebytky z dob, kdy víceméně nečitelné knihy korifejů československé socialistické literatury (Pujmanová, Jilemnický, Pluhař, Kozák, atd.) vycházely v obrovských nákladech a jsou dodnes součástí nejedné domácí knihovny. Když se mezi těmito "stálicemi" objeví zajímavá novější kniha, většinou se tu dlouho neohřeje. A tentokrát tam jedna taková byla. Lišila se už od pohledu barevností i londýnským motivem obálky, jméno autorky mi sice nic neříkalo, ale knížku jsem si s chutí otevřel.

Ahoy, zdraveem z Londeena!
Yak se vshikhny mateh?
 

středa 3. července 2019

Výběr fotografií z posledního půl roku

I mnoha návštěvníkům mého blogu - pokud na ně tedy mám e-mailovou adresu - ode mne v minulých dnech přišel e-mail s malým pokusem o bilanci mých fotoaktivit z poslední doby. Chci totiž mezi svými známými a přáteli i do budoucna trochu udržovat povědomí o tom, co fotím a co s fotkami dál dělám. Nechci být samozřejmě otravný příliš, ale řekl jsem si, že když se takovým přímým způsobem připomenu jednou za čtvrt roku, dá se to snad vydržet, i když třeba adresát zrovna fotkám moc neholduje. Ano, rád bych pravidelně jednou za čtvrt roku připravil výběr toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co se mi povedlo vyfotit (nebo aspoň toho, co za nejlepší nebo nejzajímavější sám považuji) a udělat vždy na svém fotowebu malé veřejně přístupné výstavky, kterým pracovně říkám "e-Xpozice". Tento webový příležitostný výstavní prostor leží mimo trvalé fotogralerie (ty zůstávají i nadále uspořádány tematicky), ale graficky je udělaný úplně stejně, protože není důvod, aby si návštěvníci museli zvykat na rozdílnou formu zobrazení. Zatím budou zmíněné "e-Xpozice" tvořit moje vlastní fotky, ale až se tenhle model příležitostných webových výstav trochu zaběhne, rád bych v budoucnu nabídl možnost menších krátkodobých webových výstav "u mne doma" i jiným fotografům, kteří podle mne mají co ukázat, ale veřejně prakticky nevystavují.