Jak jsem neochutnal hada

Každý rok těsně před prázdninami se u nás v Dobřichovicích kolem zdejšího zámku koná festival Všechny chutě světa. Samozřejmě, jak to tak bývá, název maličko přehání, protože opravdu všechny chutě by se nejspíš nevešly ani na největší světová náměstí, natož do našich maloměstských poměrů na břehu Berounky. Ale chutí tu bývá k vyzkoušení tradičně docela dost, a protože docela rád experimentuji, aby moje chuťové buňky nezakrněly, většinou si tuhle akci nenechám ujít. Ostatně o svých "festivalových" zážitcích s koštováním "královského ovoce" - páchnoucího durianu - jsem na blogu kdysi psal v článku Už jste někdy ochutnali durian? a mimo jiné i o některých hmyzích chutích jsem se zase zmínil v článku Od cvrčků na másle až k potemníkům.

 

V průběhu let, co v Dobřichovicích bydlím, jsem už při téhle příležitosti ochutnal kdeco: Kuchyni japonskou (i když s tou ve skutečném Japonsku se to opravdu srovnat nedalo), různé druhy ústřic, speciality africké, asijské či mexické, francouzské laskominy včetně žabích stehýnek, nejrůznější druhy mas i jídla stroze vegetariánská. Letos ale poprvé jsem přistoupil k festivalu hlavně prakticky a při svých třech návštěvách během dlouhého tropického dne bylo mou hlavní ambicí se docela normálně najíst: V poledne různorodě poobědvat, odpoledne zajímavě posvačit a večer (pokud tedy ještě vůbec na stáncích něco zbyde) i originálně povečeřet.

Hned u vchodu na festival mě přivítal velký nápis HADI, KROKODÝLI, ŽÁBY, HMYZ. Žáby jsem už několikrát při různých příležitostech ochutnal, hmyz také a o krokodýla kupodivu - kdovíproč, proti krokodýlům vůbec nic nemám - dlouhodobě nejevím žádný zájem. Ale ti hadi, to je pro mne prostě stěží odolatelné pokušení. Odkojen klasickou pohádkou o Zlatovlásce mám totiž zakódováno, že kdo pozře byť jen sousto z nějaké hadí delikatesy, porozumí řeči zvířat. A to by se mi, přiznávám, líbilo víc než se jen s fotkami od různě vonících (v případě durianu to slovo ovšem berte s rezervou) stánků chlubit neobyčejnými zážitky na facebooku. Když se jen zamyslím nad tím, co všechno bych se mohl od zvířat, která občas potkávám, zajímavého dozvědět!

Vyposlechl bych si stížnosti psa svých domácích, že ho málo drbu na krku, což neskonale miluje, jenže ode mne se toho naděje tak nejvýše jednou za dva, tři dny, což je prostě ostudné, když jsem teď skoro pořád doma a mohl bych ho tedy drbat nejmíň pětkrát denně, dlouho a pořádně, ne to jen tak ošmrdolit, když jdu náhodou právě kolem. Kocour z téže domácnosti by zase jistě nesmlčel, že před jeho zvědavostí co chvíli zavírám dveře svého bytu, což on vůbec nechápe, protože v tak velkém neznámém prostoru musí být spousta kočičích zajímavostí, které si sobecky nechávám jen pro sebe, i když on by z nich měl taky radost, třeba z toho rozložitého futonu v ložnici, co se na něm tak báječně spí. Kachny a labutě vedle na Berounce by mi vytkly, že skoro nekupuji rohlíky, přitom v prodejně na náměstí jich mají několik druhů a jeden je chutnější než druhý. Straka ze zahrady by byla nespokojena s tím, že jí nechci přenechat ani jednu ze svůdně blyštivých a na skříni v ložnici zavěšených maratónských medailí, přitom jich mám - považte - sám pro sebe deset a do hrobu si je jistě nevezmu (Udav se, nádivo!). Strakapoud se zlostně ohradí, že ho pořád ruším otevíráním okna právě ve chvíli, když dlabe díry do polystyrenu v rohu domovní zdi, i když bych jistě mohl stejně dobře otevřít i okna na druhé straně, a musím mu to tedy dělat naschvál. Zámečtí holubi se jen tak na půl zobáku zmíní, že tedy některé z mých fotek, se kterými dělám takové cavyky, přes okno v zámeckém sále viděli a pokud můžou soudit, není to nic moc, což prý si myslí i jedna z místních vran, která se narodila v hnízdě poblíž Národní galerie, a musí to tedy vědět. Hmyz všeho druhu by na okenním parapetu s vtipnými transparenty hlasitě demonstroval proti tomu, že jsem si dovolil koupit nové lapače potravinových a šatních molů (Pryč s krvavým Čerfem!). A hrdličky, ty romanticky uvrkané domnělé symboly křehkosti a věrné lásky, by mi daly zřetelně najevo, že jestli jim nenasypu za okno nějakou výživnou dobrotu, mohly by se před pár zvědavýma ušima nenápadně zmínit o tom, čí fotky mám pořád ještě na svém hlavním pracovním stole, abych na ně měl při psaní stabilní nerušený výhled. Sebranka vyděračská!!

A tak jsem si řekl, že tři stovky jsou za malý plátek hadího masa příliš, zvlášť když se nedá spolehnout na to, že slovní projevy zvířat nebudou stejně málo moudré, jako je tomu u lidí, kterým je možné rozumět i bez kulinářských experimentů a zdarma. Proč by ostatně měla zvířata být pravdomluvnější a originálnější v myšlenkách než lidé, když se o lidech všude mluví jako vrcholu dlouhodobé evoluce, takže k nim zvířata vzhlížejí a snaží se s nimi jistě ve svém každodenním konání držet krok?

Na festivalu chutí jsem tedy místo krajty z nuceného výseku okoštoval českými hormony vyhnané jamajské kuře podávané samotným Bobem Marleym, dvakrát smažené bruselské hranolky, vydatný japonský rámen, nějaké nigérijské smažené ryby s mikroplasty, asijské masové taštičky, peruánské kořeněné hovězí srdce, zasrknul jsem to francouzskou ústřicí a zapil českou originální meruňkovou limonádou, abych se opět lépe aklimatizoval na české poměry. Hadí maso bylo ještě před polednem úplně vyprodané, takže v Dobřichovicích nejspíš bude po festivalu nějakou dobu rozumět řeči zvířat každý druhý, což jistě povede v důsledku ke zvýšení lokální spotřeby antidepresiv.

Já jsem každopádně ušetřil tři stovky, takže za ně nejspíš koupím mým milým hrdličkám něco dobrého na zob, což - jak doufám - náležitě ocení. A pak že prý si se zvířaty nerozumíme! :-)

P.S.: Dnes jsem připojil za článek po velmi dlouhé době malou anketu, tak budu rád, když do ní přidáte svou vlastní odpověď na to, jací jste - pokud jde o chutě - experimentátoři nebo konzervy :-). Případné podrobnosti nebo své vlastní zajímavé chuťové zážitky můžete samozřejmě napsat do komentářů.