Zrovna nedávno jsme tu měli - jako už v životě tohoto blogu několikrát - "malou řeckou odbočku", kdy jsme se procházeli po krásném řeckém ostrově Lefkada a nakukovali do jeho zajímavých zákoutí (blíže články ve speciální rubrice Črty z Lefkady) a čas od času jsme dokonce aktivně použili nějaké to řecké slovíčko. Ono se ale někdy hodí odhalit řecká slovíčka i v úplně neřeckých tématech; tak třeba neškodí si občas při všem tom cvakání selfíček a každodenních mobilních výcvaků všeho možného připomenout, cože vlastně to slovo "fotografie" ve skutečnosti podle významu původního řeckého sousloví znamená, totiž malování světlem.
Právě světlo a práce s ním by tedy měly být mantrou těch lidí, kteří se cítí být aspoň trochu fotografy, protože to prostě z názvu oné činnosti přirozeně vyplývá. A někdy stojí za to se za pěkným světlem, které umí obzvlášť hezky malovat, i cíleně vypravit. Pochopitelně, často jsme na svých výpravách za pěkně malujícím světlem ošklivě kráceni na svých bohulibých úmyslech, například tím, že je právě hnusně zataženo, nebo tím, že - i když víme, že na vytipovaném místě je světlo v plné malovací formě těsně před polednem a forma mu vydrží jen pár minut - z nějakého důvodu musíme tou dobou vydělávat na chléb náš vezdejší někde úplně jinde, kde jsou neobyčejné schopnosti světla každému ukradené, a za světlem se bohužel můžeme vypravit až v době, kdy každé jen trochu slušné světlo už dávno spí. Protože si ale stále ještě užívám neocenitelného luxusu svých "tvůrčích prázdnin", mohl jsem se tentokrát za světlem vypravit bez omezení a ve správný čas. A nebylo to vůbec světlo obyčejné, ale "barokní světlo pana Kiliána Ignáce".
Těsně před polednem horkého letního dne, tedy v konstelaci, v jaké se obyčejně zájemcům o fotografování radí vůbec s foťákem nevycházet z domu, protože světlo vysoko postaveného slunce je podle všech příruček a dobrozdání tvrdé a nepůsobí na fotkách hezky, jsem tak vstoupil do chrámu svaté Kateřiny Alexandrijské kousek od pražského Karlova, do kostela, který mistr Kilián Ignác Dientzenhofer v 18. století vytvořil nejen jako příbytek Boha, ale i jako pozoruhodnou rezidenci pro "své" světlo, se kterým uměl doslova čarovat. Stačí se projít kolem kostela a pozorně si prohlédnout, jak chytře a promyšleně je do interiéru kostela světlo přiváděno, včetně dvou úzkých okenních průzorů na obou stranách oltáře, aby bylo zřejmé, že nic z toho, co na první pohled umí vypadat jako světelný zázrak, není náhoda.
Ve srovnání s tím pak už není žádný velký kumšt tohle "světlo pana Kiliána Ignáce" zachytit na fotce, protože se do interiéru kostela valí jako nezastavitelná světelná lavina. Paní, která v chrámové lodi uklízela po dopolední mši (kostel aktuálně patří pravoslavné církvi), se na mne a na můj foťák dívala zpočátku trochu podezřívavě, ale když pochopila, že si nefotím předměty, pro které si chci přijít ještě jednou pod rouškou tmy, ale zajímá mě naopak světlo, které se do kostela doslova vlévá, v jeho zázračných projevech, vzala mě na milost.
Dvě fotky z těch, které jsem dnes pro vás vybral, jsem převedl do černobílé verze, protože se mi zdálo, že barvy tentokrát vlastně nejsou důležité, jen to barokní světlo a barokní stíny :-).
Praktická poznámka: Podobně jako nebývá náhoda, jak světlo vstupuje do kostelních interiérů, ale jde o výsledek dobře promyšlené práce mistrů architektů, stojí za to nespoléhat na náhodu i při focení v takových místech. Není proto pro fotografa žádná ostuda udělat si pár užitečných poznámek pro případné budoucí využití, jak to s takovým světlem v různou denní dobu a v různých ročních obdobích na daném místě je. Pak už jen zkušeně zalistujete ve svém sešitku s poznámkami jako inspektor Colombo a řeknete si: Super, je červen, mezi jedenáctou a půl dvanáctou se tam vypravím s ještě o něco širokoúhlejším objektivem, abych si s tím světlem mohl trochu pohrát, a to by v tom byl čert, aby...
Tedy, pardon, vždyť já vím, že jsme ve stánku Božím, tak se s těmi čerty musím trochu krotit :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.