neděle 9. února 2025

Nedělní miniglosy č.764

 

Jedny narozeniny už jsem nedávno oslavil (můj blog už má od konce ledna "lovely sixteen"), druhé narozeniny už začínají vykukovat za rohem, protože to bude "krásných šestnáct" i Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už skoro 16 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté čtyřiašedesáté vydání, letošní druhé únorové a dalo by se říci - posthromniční :-).

Uplynulý týden byl opravdu hodně pracovní, domů jsem se dostával většinou až hluboko v noci a samotného mě překvapilo, že se mi tentokrát podařilo zveřejnit dva nové články napsané povětšinou ve vlaku. Prvním byl povzdech nad neúprosnou realitou v textu Konec série Říční variace? a jako druhý článek vyšel v pátek vpodvečer tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2024, ke kterému jsem se dlouho nemohl odhodlat, protože kdyby byla skutečnost mnou popsaná v článku ptákem, měla by jen jedno křídlo, což k opravdovému létání (a pro co jiného být ptákem, že?) bohužel nestačí. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na báječnou Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a kam se chystám ještě někdy v březnu na srovnávací návštěvu již viděného. A koho zajímají statistiky, může se podívat na tradiční bilanci všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, v níž se můžete přesvědčit, jestli v tomto článku mezi mnoha zdejšími návštěvníky náhodou taky není řeč o vás :-). 

pátek 7. února 2025

Co mi také přinesl rok 2024

Normálně bývá jednoduchý bilanční článek o tom, co mi (mimo mnohé jiné, na co při psaní samozřejmě zapomenu) přinesl uplynulý rok, jedním z prvním článků roku nastupujícího. Letos to ovšem moc nezafungovalo: Článek jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo, nejspíš proto, že letos nemůže být tak otevřený, jak bych rád svoje články měl. A k čemu je jakékoli bilancování, když ty nejpodstatnější položky zařadit nelze? Ale nakonec jsem dal dohromady aspoň pár bodů, které tvoří malé ohlédnutí za rokem, který měl v řadě ohledů okouzlující viditelnou část, ale kdybyste se pokusili z kusých informací v dnešním článku sestavit rok mého života, logicky by vám nevyšel žádný ucelený obraz ale jen sem tam pár kostiček a střípků.  

1. Letos jsem - aspoň z pohledu cestovatelského - zápecničil. Do zahraničí jsem se dostal na pouhé tři dny na výlet do Rakous, konkrétně do Vysokých Taur u městečka Bad Gastein, a ještě to byla vyjížďka sice krásná, ale povýtce pracovní. Každopádně jsem rád, že po ní zůstalo 20 fotek na pokojích jednoho tamního rakousko - českého hotýlku. Do svých zamilovaných destinací - především na řeckou Lefkadu a do Japonska - jsem se tentokrát nedostal, většinu své dovolené jsem vyplácal na své výstavní aktivity. 

2. Když už zápecník, tak pořádný: Nepoznával jsem nijak zvlášť ani české a moravské kraje. Udělal jsem si jeden výlet do Českého Krumlova, ale tam jsem si zajel spíš proto, abych přišel kolem letního slunovratu na lepší myšlénky (stejně nepřišel...), a jeden do Zlaté koruny. No a s přáteli - milovníky architektury - jsem si zajel na jeden den do Mostu a Litvínova. Ale jinak jsem pořád odněkud někam jezdil, třeba jen na letní trasu Praha - Domažlice bych si možná zasloužil i čestnou jízdenku.

3. Už do šesté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Popravdě, moc na něm nestíhám pracovat, nápadů bych měl spoustu, ale dostanu se k práci na něm jen zřídka, takže jsem rád, že funguje aspoň v základním režimu a moc nepustne.
 

středa 5. února 2025

Konec série Říční variace?

Zrovna nedávno jsem trochu přemýšlel, jak to bude dál s některými mými dlouhodobými fotografickými cykly. Příkladem budiž třeba dva z nich: Kouzelnou zahradu ve Staňkově čas od času fotím už od roku 2010, první obrázky série Říční variace vznikly přesně před deseti lety, v březnu 2015.

Jeden z prvních dvou obrázků ze série Říční variace, kterou fotím stále na stejném místě na břehu Berounky kousek pod Dobřichovicemi - ovšem za různých podmínek, v různou roční dobu, za různého stavu vody, atd. (Živé stříbro, 2015)

 
 
Jak dlouho ale takovou dlouhodobou sérii rozvíjet? A jak poznat, že se čas naplnil a že bych se měl zaměřit na nějaké jiné téma? Protože jsem na žádnou rozumnou odpověď nepřišel, řekl jsem si, že to prozatím nechám koňovi a až ten správný čas přijde, třeba to nějak poznám. Definitivní výběr z tohoto cyklu by měl obsahovat 30 variací, podobně jako tomu je třeba u Bachových klavírních Goldbergových variací, které jsem se ne zas tak dávno pokoušel hrát na piáno (dnes už se mi větší část jednotlivých kousků vykouřila z hlavy i z paměti prstů, ale zde si v článku Johánek Bachů zpaměti i z not můžete poslechnout 14 nahrávek z doby, kdy jsem se ještě do not víceméně trefoval :-)) A 30 slušných fotek z té série bych už mohl vybrat dnes, a celé desetileté snažení tím slavnostně ukončit.
 

neděle 2. února 2025

Nedělní miniglosy č.763

 

V uplynulém týdnu můj blog vstoupil do sedmnáctého roku svého fungování. Opět jsem si k blogovým narozeninám připomněl (zvlášť když aktuálně chřipka řádí všude kolem) historicky úplně první blogový článek z 25. ledna 2009 s názvem O chřipce a psím blogu a potěšilo mě, že je docela "čitelný" i po létech, kdy jsme o čtyři funkční období amerického prezidenta (a jednu až jednu a půl psí generace) dále, netvrdím, že i o šestnáct let moudřejší. Týden pro mě byl spíše pracovní a domů jsem se dostával dost pozdě, takže kdybych neměl články rozmyšlené a zčásti i předpřipravené, nejspíš by nic nového nevzniklo, ale na pohled nakonec fungoval blog - navzdory situaci - skoro standardně. Standardně se také dostáváme k dalšímu vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let (v tomto případě oslavíme 16. narozeniny až za tři týdny) skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté třiašedesáté vydání a letošní první únorové, navrch doslova hromniční :-).

Týden se odehrál téměř přesně podle plánu z minulé neděle, takže jsem zveřejnil dva nové články. Prvním byla fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a musím říct, že to byla vernisáž opravdu mimořádná, i proto chci na místo zajet ještě jednou někdy v březnu před uzavřením výstavy. Druhým článkem pak byla tradiční bilance všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, takže se všichni můžete podívat, jestli v tomto článku náhodou taky není řeč o vás :-). Z předešlého období můžu ještě jednou připomenout fotočlánek Módní koláž na slavné výstavě nebo výběr ze svých průběžných poznámek z loňského roku v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

pátek 31. ledna 2025

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2024

Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 140 nových článků zanechali. Musím říct, že příprava tohohle vyhodnocení mě vždycky přivede k tomu, abych si prošel, co se vlastně za ten rok na mém blogu všechno odehrálo, dokonce si některé články zpětně přečtu a často se musím usmívat nad vašimi vtipnými komentáři a poznámkami. No a pak už je to jen obyčejné sčítání, které nakonec vytvoří zajímavé podklady pro každoroční statistiku. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu standardní a opakovanou metodologickou poznámkou: 
Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2024, které byly pořízeny do konce ledna 2024. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo opět jen několik, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2024 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 2647 komentářů, což bylo o 21 % méně než o rok dříve a průměrně 18,9 komentáře na každý článek. Z uvedeného počtu bylo 1450 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1197 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám asi dvacítku zjevně spamových komentářů, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal; letos šlo téměř výhradně o nabídky, abych využil služeb jakési jasnovidky, která mi zajistí peníze a lásku (nejspíš k vlastní škodě jsem tuto nabídku opět nevyužil, tak se pak nemůžu divit :-)). Prakticky všechny komentáře z roku 2024 směřovaly k novým článkům. Starší články byly obohaceny novými komentáři jen ve čtyřech případech za celý rok, a to byl ještě jeden z nich anonymní (po jednom měli LeS, Ruža z Moravy a můj známý z Lefkady Karel Strobl).
 
Samozřejmě i v loňském roce platilo, že čím kontroverznější téma, tím větší je komentářový potenciál. Proto v kategorii Nejkomentovanější článek vyhrál s dost velkou převahou text O korespondenční volbě, jeden z mála článků, který se loni dotýkal nějakého politického tématu. Tento článek měl ovšem jen 12 různých komentátorů; zatímco např. fotoreportáže z jedinečného místa Uvnitř pražského orloje nebo z bývalého Paláce kultury, dnes Kongresového centra okomentovalo 16 různých komentátorů.

úterý 28. ledna 2025

Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).

Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.

neděle 26. ledna 2025

Nedělní miniglosy č.762

 

Uplynulý týden byl opravdu prazvláštní: Pořád jsem něco dělal, fakt jsem se neflákal, ale když se poohlédnu po výsledcích, kde nic, tu nic. Ani v práci, ani na blogu, ani ve fotkách. A aby to bylo ještě nepochopitelnější, vlastně tou skutečností ani nejsem nějak rozladěný, protože se domnívám, že jsem jednak udělal pár věcí, které byly snad správné, i když vůbec nebyly vidět, a aspoň částí svého konání jsem snad založil na nějakou další výhledovou "sklizeň" - článkovou i fotografickou, takže všechen ten čas nepřišel úplně vniveč, jako když se třeba člověk sveřepě hádá s neznámým oponentem na sociálních sítích :-). Ani jsem se nenadál a zdánlivě mezi prsty proklouzaný týden vrcholí další nedělí, která přináší další vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté dvaašedesáté vydání a taky letošní poslední lednové.

Sice jsem plánoval zveřejnit i tentokrát v týdnu dva články, ale musím přiznat, že letos se mi ten tradiční bilanční článek "Co mi přinesl minulý rok" píše nesnadně, moc nevím, kudy do toho, protože je mi jasné, že můžu napsat jen o té optimističtější části skutečnosti. Tak píšu spoustu jiných věcí, dokonce už mám vše připravené a spočítané pro další tradiční článek o blogových komentářích a komentátorech, ale tomu, co mi rok 2024 přinesl, se vlastně vyhýbám, přestože toho byla spousta, byly to věci různorodé a mnoho z nich bylo doslova jedinečných. Ale ještě si to prostě musím všechno srovnat v hlavě. Publikoval jsem tedy nakonec jen jednu drobnost, fotočlánek Módní koláž na slavné výstavě.  Ale - když už jsme u ročních bilancí - ještě jednou mohu připomenout aspoň výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami nebo souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec (v lednu už mimochodem přibyly tři další, které se v souhrnu objeví nejdřív za rok, samozřejmě - pokud to tu ještě bude fungovat).

středa 22. ledna 2025

Módní koláž na slavné výstavě

Už to tak na světě je, že člověk nemívá realitu úplně na povel, o to překvapivější umějí občas být nenápadné a povětšinou i nevědomé intervence do oficiální a dobře naplánované skutečnosti kolem nás.

Když jsem před několika dny vešel do největšího sálu překrásného Domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, bylo hned zřejmé, že právě zde se pro mne nachází vrchol výstavy slavného fotografa Bruce Webera (už skončila minulou neděli). V tomto prostoru jsem našel ty fotky, které mě nejvíc oslovily, přestože (nebo, kdoví, možná právě proto) byly téměř bez výjimky z oblasti módní fotografie, ve které je Bruce Weber světovou špičkou, a já naopak dobře vím, že se této fotografické disciplíně nikdy věnovat nebudu. Udělal jsem si v původně prázdném sále pár ilustračních záběrů mobilním telefonem (když jsem z batohu vyndal normální slušný foťák, hned přiskotačila hlídací paní, která mi oznámila, že prý  "mobilem se smí, ale foťákem NIKDY!", což je, myslím, docela originální příspěvek do systému galerijních "best practices", aspoň já toto pravidlo, takto pregnantně vyslovené, zaznamenal poprvé :-)). Zvlášť na jedné ze čtyř stěn visela řada povětšinou černobílých skvostů a do středu prostoru, osvětlovaného třemi velikými gotickými okny, autor výstavy zavěsil tři průhledné velkoplošné obrazy (už nevím přesně, myslím, že šlo o nějaké módní kampaně pro Calvina Kleina). Nic nenaznačovalo, že by se tu snad dalo vyfotit něco zajímavého.

A pak přišla ta postava. Vlastně ani nevím, jestli to byl muž nebo žena (podle obdivného tvaru nohou v džínách bych soudil na muže). Postava se postavila do lehce majetnické pózy a jala se prohlížet četné obrazy na stěně. No a já si úplnou náhodou všiml, že její nohy z mé strany docela dobře navazují na mužské fototorzo visící od stropu. Stačilo jen udělat malý úkrok stranou, aby se linie fotky a skutečnosti dobře propojily, a při pomalém hledání správného nastavení (mobilem prakticky nefotím a nejsem přece, hergot, žádný paparazzi, který loví momentky o překot!) se tiše modlit, aby postava ve strnulém úžasu nad vyzněním okolních fotografií ještě chvilku setrvala na místě a posečkala s neodvratným úkrokem, až starý mobil přeperu. V rychlosti (pro mne protiúkol!) jsem pak ťuknul dvakrát na spoušť a už jen doufal, že bude obrázek aspoň trochu ucházející

neděle 19. ledna 2025

Nedělní miniglosy č.761

 

Uplynulý týden jsem se po večerech věnoval mimo jiné rozmýšlení, které fotky bych rád představil na své květnové výstavě v Berouně. Už teď je jasné, že to bude zase tak trochu "směs" témat a stylů, rád bych si ale tentokrát stanovil nějaké tematické mantinely; nejspíš se omezím na výběr z několika pozvolna rostoucích dlouhodobých cyklů. Mám zatím vybranou asi polovinu a musím začít nechat vybrané nové věci tisknout. Čtvrt roku se sice zdá být jako dlouhá doba, ale tolik už díky dřívějším výstavám vím, aby mi bylo jasné, že čas se začne s blížícím startem postupně zrychlovat a ani se nenaděju a "pátého pátý v pět" se v berounské galerii Holandský dům ozve startovní výstřel. No a stejně tak tento týden jsem se ani nenadál a je tu zase neděle, která je pro mě už dlouho spojena s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Po minulém "mírně kulatém" vydání je tu už číslo 761, třetí v novém roce.
 
Od minulé neděle jsem zveřejnil opět dva nové články: Ve středu jsem přidal výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami. Ve čtvrtek v noci jsem pak představil pro mě moc zajímavého fotografa Honzu Kočího (řečeného Kočičák) v textu Za "Kočičákem" do Chrudimi, protože bych se příští pátek - když to bude jen trochu možné - rád vypravil na vernisáž jeho chrudimské výstavy. Z předchozího období připomenu souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec, nedávné nakouknutí do naší Fotolaboratoře v článku Postava v záběru a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin

čtvrtek 16. ledna 2025

Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

středa 15. ledna 2025

Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

Podobně jako jsem to udělal v loňském roce, i letos si zkusím připomenout uplynulý rok zrcadlem svých průběžných záznamů v "zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami"; zdejší čtenáři dobře vědí, že to je věc, kterou nosím vždy při sobě, abych si mohl poznamenat, co zajímavého slyším, vidím, čtu, cítím, o čem se mi zdá nebo co mě jen tak napadne. Loňský rok byl zvláštní v tom, že navenek nejspíš vyhlížel o mnoho optimističtěji, než jaký pro mě ve své podstatě byl a mohl být, ale opět - ti, co si sem občas chodí číst, už dobře vědí, že se snažím moc nešířit "blbou náladu", i když mnou právě sebevíc cloumá, protože tuším, že cloumá z rozličných důvodů kdekým, a kam bychom přišli, kdybychom si spolu navzájem vyměňovali hlavně informace o takovém cloumání. A tak se mi podařilo - v některých lidech a v rozporu s realitou - vzbudit dojem, že loňský rok byl u mne skoro bezvýhradně báječný, vyšlo mi všechno, co jsem si zamanul, ba co víc, na co jsem si pomyslel, ba co víc, snad i to, co mě ani nenapadlo. Pokud takové zdání vzbuzuji, je to asi v pořádku a jsem tomu rád, i když si občas připadám maličko jako podvodník. Ale kéž by, říkám si zas, když si třeba čtu různé internetové či mailové nabídky, lidé podváděli právě jen takto!

Pojďme tedy nahlédnout do zápisků z "podvodně báječného" roku 2024. Opět to bude velmi rychlý a nesystematický průlet vedoucí k nepříliš reprezentativnímu vzorku myšlének, většinou převzatých od jiných podobných podvodníků :-).

neděle 12. ledna 2025

Nedělní miniglosy č.760

 

Po mém tradičním neoblíbeném začátku ledna se už nový rok přece jen trochu rozběhl, začal jsem opět trávit dost času v práci, takže nemám v průběhu týdne tolik příležitostí myslet na věci ne úplně příjemné, a o víkendech jsem začal konečně trochu rozmýšlet svou letošní berounskou fotovýstavu a upravovat stránky svého dost zanedbávaného fotowebu. Do toho mi přišly dobré zprávy ze soutěže Tokyo International Foto Awards, ze které se mi vrátily čtyři z pěti zaslaných fotek s nějakým oceněním včetně jedné bronzové medaile, a tuhle neděli mám od rána do pozdního večera doslova nabitou událostmi, byť samozřejmě Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nemohou přijít zkrátka. Vítám vás tedy už podruhé v novém roce nad textem tradičního blogového nedělníku, konkrétně u kulatého 760. vydání.
 
Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem v článku Co jsem si přečetl v roce 2024 krátce shrnul základní dojmy ze všech 35 knížek, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec. V pátek jsem pak rozšířil naši Fotolaboratoř; tentokrát jsem se podíval na příkladu focení širokoúhlým objektivem u Národního divadla na to, jak může být důležitá Postava v záběru. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin. A dnes ráno jsem se znovu přesvědčil, že výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže fotky jsou v jednom z křídel historické Fantovy budovy stále ještě k prohlédnutí :-) - update z pondělí 13.1. - tak už to není pravda, výstava byla během pondělka odinstalována.

pátek 10. ledna 2025

Postava v záběru

I v novém roce 2025 bych vás rád občas pozval do své blogové fotolaboratoře, ve které se snažím dávat najevo, jak o fotkách a focení přemýšlím, aby to čas od času přineslo zajímavý výsledek. Dnes se vrátíme do poslední adventní neděle, dva dny před Štědrým dnem, která byla druhým ze dvou dnů, na které jsem měl půjčený speciální širokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm. Jedno z mnoha míst, která jsem měl vytipovaná pro focení s tak širokým sklem, byl i průchod Novou scénou na náměstí Václava Havla. Říkal jsem si že právě tady by se dal širokoúhlý objektiv uplatnit, protože ten je dobrý do všech sevřených a stísněných prostorů podobného typu. Chtěl jsem to prostě zkusit a ještě jsem to stihl před tím, než se pak odpoledne hodně silně rozpršelo (za deště se tam chci mimochodem ještě vrátit, protože když se fotí zevnitř, fotograf je v suchu a dlažba se pěkně leskne :-)).

Napřed jsem to zkusil bez lidí, nebo téměř bez lidí, ti v dálce jsou - snad se neurazí - z kompozičního pohledu bez významu. Ehhmmm... Jak se to druhdy říkalo v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor: Je to jako když koukáte z okna a nikdo nejde! V tomto případě nikoli obrazně ale doslova. Tohle zjevně není dobrá cesta.

  

středa 8. ledna 2025

Co jsem si přečetl v roce 2024

I v roce 2024 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Podruhé tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka, což moje vlastní domácí knížky trochu nelibě nesou. Musím se jich zeptat, jestli jejich vztah ke "knižním migrantům" náhodou nehraničí s xenofobií.

Josef Škvorecký - Mirákl, Atlantis Brno 1991 (1. vydání na našem území, před tím vyšlo jen u Škvoreckých v Torontu)
Mnohovrstevnatý příběh s řadou vzájemně se proplétajících dějových linek, inspirovaný čihošťským zázrakem, ale sledujícím dlouhé období mezi lety 1949 až 1970. Velmi dobrý rozjezd nového čtenářského roku.
"Realita normalizace: Nikdo tomu nevěřil, ale každý předstíral víru."
 
Olga Tokarczuková - Bizarní povídky (Opowiadania bizarne), Host Brno, 2021
Povídky jsou to občas opravdu bizarní. Je tam řada dobrých nápadů, ale celkově jsem od nositelky Nobelovy ceny čekal víc. Občas mi do textu probleskoval celkem nepříjemný odstín "preference opravdu správného způsobu žití".

Zdena Salivarová - Pánská jízda, Československý spisovatel Praha, 1968
Krátký text vydaný v moc zajímavé dobové edici Život kolem nás, která mezi spisovatele přivedla spoustu mladých talentů. Ale nikdy bych neřekl, že cesta Zdeny Salivarové povede přes tyhle tři drobné povídky k tak skvělému textu jakým je její budoucí román Honzlová

neděle 5. ledna 2025

Nedělní miniglosy č.759

 

Neumím říct přesně proč, ale vůbec nemám rád první dny nového roku. Když to jen trochu jde, beru si v práci volno a zůstávám doma, snad jako kdyby na mě dolehla skutečnost, že se po radostných Vánocích zase musíme vrátit k normálnímu běhu věcí a navíc jsme konfrontováni s realitou pošmourných zimních dnů, které jako kdyby vůbec neodpovídaly představě krásných a úspěšných dnů, jež si navzájem přejeme při vstupu do nového roku. Tentokrát jsem se na celé tři první dny roku zavřel doma o samotě se svými neučesanými myšlenkami a se svými mnohačetnými resty; něco málo jsem stihl napravit, učesat a dohnat, většinu ovšem ne. Ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, se neptají, jestli je člověku právě báječně nebo naopak pod psa; je prostě neděle a ta bývá na mém blogu spojená s dalším dílem nedělníku, od kterého zdejší návštěvníci očekávají nějaké nápady, humor a dobrou náladu, takže není možné jednoduše říct - pro dnešek nic nebude, anžto do vtipkování se mi fakt nechce. Sice mi nic nebrání to tak udělat, ale přece nenechám "nenáladu cloumat svým majestátem", že?  The show must go on!
 
Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na silvestra to bylo očekávatelné Přání do nového roku 2005 aneb šestnácté péefko do série, v pátek jsem připojil malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova. Z předešlého vánočního období znovu připomenu fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin či pozvání do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i úvahu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže jsem si ji mohl včera večer při návratu z České Třebové  při čekání na vlak domů znovu projít :-).

pátek 3. ledna 2025

Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova

Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií. 

Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci. 

Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova.