Zjistil jsem, že poslední příspěvek z rubriky Miniatury je z loňského září, což je třeba promptně napraviti novou útlou a krátkou rýmovačkou:
Zasloužilý umělec
Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.
Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.
Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.
Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).
Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Pořád ještě jsem teprve cca v polovině přeorganizování svého dobřichovického bytu v souvislosti s vytvořením "ateliéru". Trochu jsem si situaci zkomplikoval tím, že jsem začal vyklízet i skříňky a šuplíky, což mě sice přivedlo na stopu spousty dávno zapomenutých drobností, ale výrazně to prodloužilo úklidové práce. Mám ještě pár dní, než dorazí první návštěvníci, tak věřím, že byt dostanu do aspoň zčásti provozuschopného stavu. Jo a taky se mi v pátek podařilo (do)rozflákat si mobilní telefon. Sice nadále fungoval, ale byl už opravdu na odpis, tak mi nezbylo nic jiného, než si po pěti a půl roce pořídit nový. Mimochodem, paní v prodejně mě lákala na "nadupaný foťák" a byla velmi překvapená, když mě jím nijak neohromila :-). Tak teď se snažím jednou rukou uvést do provozuschopné konstelace nový mobil a druhou rukou píšu úvodník k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 784.
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Nejprve jsem v článku O soužití s černou obrazovkou popsal, jak mi po skoro sedmi letech zkolabovala televize a jak jsem se tím nedal rozhodit :-). V textu O starém prázdninovém vzkazu jsem pak ukázal jednu z drobností, které jsem objevil při výše zmíněném úklidu, papírek se vzkazem, jenž vyvolal vzpomínky na velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř, a "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům.
Jak už jsem i zde na blogu poctivě ohlásil, poslední tři týdny jsem strávil docela podstatnými změnami uspořádání svého dobřichovického bytu. Během té doby jsem vyklidil spoustu šuplíků, skříněk i dalších prostor, abych získal místo pro věci, které si ho zaslouží, např. pro své fotografie. Rukama mi tak prošlo obrovské množství nejrůznějších větších i úplně maličkých zhmotněných připomínek dob minulých, které nikomu jinému než mně pochopitelně nic neřeknou, ale pro mě mají i dnes (nebo právě dnes) určitý emocionální význam.
Perlička z archivu, kterou dnes představím, patří k těm úplně nejdrobnějším možným. Vypadla na mě z jednoho pohříchu už velmi dlouho neotevřeného fotoalba, kde mám schovaných pár fotek z doby, kdy jsem učil na jednom z plzeňských gymnázií. Tato archiválie je na rozdíl od mnoha jiných úplně přesně datována i bez měření rozpadu radioaktivního uhlíku; právě v těchto dnech je jí 28 let. To znamená, že v době jejího vzniku jsem ještě neměl svůj blog, takže to musí být opravdu velmi, velmi dávno :-).
Jedná se o kratičký vzkaz (napsaný zjevně ještě na psacím stroji, nikoli na počítači), který je dodnes dobře čitelný a ke kterému připojím několik informací o kontextu:
Zajímavé, jak rozličně člověk vnímá čas. Třeba poslední rok mi z jednoho konkrétního úhlu pohledu připadá až děsivě dlouhý, nepříjemně se táhnoucí jako med. Zato celkem nedávno jsem přemýšlel o tom, jestli moje televize náhodou ještě není v záruce, a jen díky blogovému článku Jak jsem vybíral novou televizi jsem zjistil že po skoro sedmi letech mi už opravdu nikdo žádnou záruku neuzná. Jako kdybych tu televizi vybaloval a instaloval teprve před pár týdny, tak mi to s ní uteklo.
Jednou se takhle dívám večer na zprávy a udělalo to "blik" a obrazovka šmahem zčernala a přestala zprostředkovávat obraz. Napřed jsem se domníval, že chyba je odstranitelná, ovšem když selhal jediný postup, který jsem schopen pro generální opravu použít, tedy televizi vypnout ze zásuvky a po nějaké době opět zapnout, pochopil jsem, že se se mnou rozžehnala jedna z LED diod, přičemž ostatní s ní jsou - jako kdyby to byly nadšené odborářky - hned připraveny držet basu. "Stávkujem, holky! Dneska se nemaká!! Ať si ten starej otrokář trhne!!!" slyším revolučně natěšené hlasy z křemíkových integrovaných obvodů a jediné moje štěstí je, zdá se, že v Dobřichovicích nemáme náměstí Svornosti.
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Po týdenní dovolené jsem se opět vrhl do soukolí své běžné práce, což poněkud znesnadňovala tropická vedra. Zároveň jsem po večerech trochu pracoval na kultivaci svého bytu, který je doposud vykolejený tím, že jsem si z ložnice udělal cosi jako ateliér (ještě na to mám 2 týdny času než dorazí první ohlášená návštěva zájemců o moje fotky). Třeba skoro celou sobotu až do půlnoci jsem věnoval vyklízení prostor, na které 15 let nikdo nesáhl a připouštím, že se mi to nedělalo úplně snadno. Ale neděle samozřejmě patří primárně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 783.
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř. Druhým článkem bylo Časoprostorové haiku s pro mě celkem netradiční fotografií. Z předchozího období přidám ještě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům, a ještě jednou připomenu i to, jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu nedávno představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi).
Časoprostorové haiku
S křídly od tebe
na vlnách gravitace
spěchám za světlem.
Surfařka (2025)
Můj vztah k vynikajícímu trumpetistovi Lacovi Déczimu má celkem bohatou historii. Když pominu, že se mi jeho muzika (i on sám v malé roli) líbila už kdysi dávno ve filmu Kalamita (rež. Věra Chytilová) a že mi imponoval nejen svou hrou na nástroj ale i svou svobodomyslností, která vyústila v jeho emigraci z Československa v půlce 80. let a ve skutečnost, že je z něj - encyklopedickým jazykem - americký jazzový hudebník slovenského původu, osobně jsem se s ním seznámil až v okamžiku, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku v roce 2013 právě v okamžiku, kdy v patře zámku běžela moje první (a tehdy jsem byl jednoznačně přesvědčený, že i poslední) fotografická výstava. Mimochodem, to už jsem měl docela dlouho i svůj blog, na kterém se tehdy objevila fotoreportáž Koncert Laca Décziho.
Pak jsem pár let o tomto jazzmanovi měl informace spíš z doslechu od jednoho z věrných návštěvníků jeho koncertů (např. ze šňůry akcí k Lacovým 80. narozeninám) a ze sociálních sítí, ale loni v červnu se Laco Déczi objevil v Dobřichovicích znovu, což jsem si jako divák opět nenechal ujít a jako bloger jsem to znovu zaznamenal "pro lepší zapamatování", tentokrát v článku Laco Déczi opět v Dobřichovicích. Tehdy jsem se soustředil hlavně na focení a za živým muzikantem jsem ani nezašel, protože byl pořád obkroužen bohatou společností, kterou jsem nechtěl rušit už jistě tolikrát vyslechnutým vemlouvavým příběhem typu "hele bratranče, před jedenácti lety jsme si tady na zámku pěkně pokecali, určitě si na mě dobře pamatuješ..." :-).
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jsem si myslel, že týdenní dovolená pro mě bude odpočinková ve všech směrech, ale byla to opravdu naivní představa. Začátek týdne jsem věnoval rozvozu objednaných fotoobrazů z výstavy, z čehož vyplynuly dva velmi příjemné večery s přáteli, kteří si fotky objednali, a dokonce ještě jedna další objednávka. No a když jsem měl trochu času, pustil jsem se do změny uspořádání bytu: V původní ložnici vznikne cosi jako ateliér, kam budu moct zatahovat nebohé zájemce o moje fotky, aby některé z nich mohli vidět na vlastní oči. A v pokoji, který zatím obsahoval jen za asi 15 let namamoněný binec všeho druhu, vznikne regulérní knihovna a zázemí pro zmíněný ateliér. Samozřejmě - podle příslušných zákonů zachování hmoty a energie se binec neztratil, ale zachoval, momentálně je v obýváku, kde od něj každý den trochu ukrajuji, ale bude to ještě trvat. První návštěvu, pro kterou ateliér využiju, mám hlášenou za tři týdny, tak do té doby musí být vše připravené. Nějakou dobu jsem dokonce zvažoval, že bych si udělal úplně volnou a "dovolenkovou" aspoň neděli, ale nakonec jsem se rozhodl ji opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 782.
V době volna jsem paradoxně měl čas na zveřejnění pouze jediného blogového článku, kterým byl právě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům (jen pozor, abyste jim pak nemuseli platit bolestné za případný úraz). Z předešlého období připomenu ještě jednou , jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). No a můj osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit taky pořád platí a bude platit pořád, i když ho v tomto pravidelném ohlédnutí nebudu připomínat.
Zjistil jsem hroznou věc: Já, odvěký nepořádník, jsem chvílemi zatoužil po úklidu. Samozřejmě především verbálně, protože spoléhám na svůj oblíbený nedostatek času, že mi dopřeje kýženou výmluvu, že bych opravdu velmi rád, ale z objektivních důvodů to jaksi nejde. Když jsem si ale na tento týden vzal dovolenou, aniž bych někam hodlal vycestovat, musel jsem připustit, že část z ní by mohla padnout i na uvedení domácnosti aspoň do takového stavu, abych mohl případnou návštěvu vzít do obýváku, aniž bych jí před vstupem musel uzavřít speciální úrazové připojištění. Aspoň pár hodin na setření těch nejsilnějších prachových vrstev, naházení věcí, které nezbytně nepotřebuji při ruce, do "odkládacího pokoje" (snad půjdou jeho dveře ještě zavřít, už je tam těch odložených věcí dost) a na závěr pak slavnostní vytření podlahy v obýváku, i když připouštím, že i prosté zametení by nejspíš splnilo páně Paretových 80 % z kýženého výsledku.
V pondělí po obědě (a před odpolední velmi inspirativní schůzkou se svým známým, černošickým fotografem) jsem si ve slunečném odpoledni zopakoval to, o čem přemýšlím už několik měsíců, přesně od té doby, co jsem si potvrdil, že jaksi není v mých standardních možnostech pořídit si déledobě k bytu i cosi jako ateliér, kam bych mohl případně zatahovat zájemce o své fotky a přesvědčovat je na konkrétních příkladech, jak jsou moje obrazy nejen krásné, ale stojí za to si je za nemalé peníze pořídit domů. Ale když už nemůžu mít ateliér v Praze, co kdybych si podobný prostor zařídil přímo ve svém dobřichovickém bytě? Vždyť třeba takový už zmíněný "odkládací pokoj" by se možná dal k něčemu takovému využít. Jenže to by se musel celý vyklidit... Ne, do něčeho takového se mi dnes nechce, zkusil jsem se bláznivé myšlence ubránit, to až na to někdy budu mít dost času. Ale kdy vlastně můžu mít víc času, než mám o své dovolené, kdy neplánuji nikam cestovat?
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích v astronomy již oficiálně posvěceném létě.
Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden byl u mne doslova jako nespoutané rozvlněné moře, od úterka každý den přinesl novou velikou vlnu: V úterý jsem se po dlouhé době viděl se svým dávným spolubojovníkem z vojny, se kterým se nám tak skvěle povídá na různá aktuální i obecná témata, že nám tři a půl hodiny v kavárně utekly snad za čtvrthodinku. I když jsem si to neuměl představit, hned středa úterní zážitky ještě trumfla, protože strávit podvečer a večer až po okraj noci s nepočetnou společností kolem legendárního trumpetisty Laca Décziho a samozřejmě především s ním samotným, s jeho hudbou a jeho obrazy, to je opravdu zážitek, na který - doufám - ani pan Alzheimer, přijde-li v dohledném budoucnu ke mně na návštěvu - nedosáhne. V pátek jsem byl v jedné žižkovské hospodě/restauraci na komentované prohlídce - v takovém prostoru - překvapivě introvertně sevřené výstavě fotografky Zuzany Málkové a seznámil jsem se s řadou zajímavých žižkovských usedlíků obývajících nebývale pohledné starodávné pavlačové prostory. V pátek jsem se sešel s výborným kamarádem, který většinu času tráví v USA a neviděli jsme se řadu let (jestli to tu opět čte, moc zdravím a děkuji za dlouhodobou přízeň :-)) a v sobotu jsem ten celý košatý program završil tím, že jsem přebíhal mezi vycházkou Pražských domů Klimentskou a Lannovou ulicí a hojně navštívenou vernisáží velké fotografické výstavy WOMEN v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné. V mezidobí jsem si domluvil dvě další vlastní výstavy, připravil jsem k převzetí autorské tisky objednané v průběhu berounské výstavy a taky jsem jen tak mimochodem každý den chodil normálně do práce. Takže není divu, že jsem si na příští týden vzal volno, abych všechny podněty uplynulého týdne vstřebal a nějaké nové zase pořídil :-). Neděli ovšem neokupuje žádný jiný program, tak ji mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 781.
I když jsem se ke svému blogu dostal po minulých Nedělních miniglosách až v pátek, stihl jsem nakonec přidat dva příspěvky: V prvním jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). V sobotu jsem pak k příležitosti jednoho velmi nechtěného výročí přidal malý osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit. Z předešlého období ještě jednou přidám několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice a článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku.
I blbé zprávy mají svá výročí a my bychom si je měli připomínat tak dlouho, dokud nepominou. Přemýšlel jsem, jak si jedno takové pro mě asi nejpodstatnější připomenout, a napadlo mě, že by třeba vhodným způsobem bylo udělat po cca 12 let intenzivního používání a po desetitisících fotek svůj úplně první pokus o krátké video, přičemž jeho cílem by bylo uchovat malý kousek skutečnosti, který nejspíš nedochoval z těch pár přítomných nikdo jiný, a potěšit tím (nejméně) jednoho z těch, kteří přítomní být nemohli.
A tak se přenesme do prostoru malé dejvické galerie a zároveň starožitnické dílny, kde se sešlo na speciální a občas možná i jen náhodná pozvání jenom pár lidí, kteří mohli strávit při srdečném povídání a popíjení dobrého vína víc než 4 hodiny v neuvěřitelné společnosti obrazů, hudby a originálních osobností.
Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů) Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).
Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už zase píšu v Dobřichovicích u otevřeného okna, z něhož na mě dýchá nefalšované léto. Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, jestli tam tedy v tomhle vedru dojedu a neponořím se raději někde cestou do chladivé kašny :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden se rozvíjel poznenáhlu, ale jeho závěr byl přebohatý: Ve čtvrtek jsem byl přizván jako divák k neobyčejnému divadelnímu představení AMEN na Žižkově, v pátek jsem se v centru Prahy sešel u výborného vína s několika přáteli - fotografy, se kterými jsme se během báječného večera dohodli na možné zajímavé formě spolupráce (už se na ni těším!) a v sobotu jsme měli v Dobřichovicích tradiční food festival Všechny chutě světa, navíc s vystoupením mého oblíbeného jazzového trumpetisty Laca Décziho. Když jsem mu řekl, že jsem jednu jeho fotku z loňského dobřichovického koncertu poslal do pařížské fotosoutěže, pozval mě na vernisáž své vlastní výstavy obrazů, tak jsem moc zvědavý, co uvidím a zažiju. Příští týden budu mít program nejspíš ještě bohatší, tak využívám mírného přechodného uklidnění, a neděli tak mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u "mírně kulatého" vydání s číslem 780.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: V prvním jsem napsal několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice kterou jsem tentokrát nejen slyšel ale i viděl, protože jsem měl slušnější vstupenku než při prvním pokusu. Druhým článkem Svátek, co je v pátek, jsem připomněl jedny pro mě už provždycky důležité jmeniny, ke kterým aspoň potichu přeju všechno nejlepší, když už to právě nejde tak nahlas, jak bych si přál. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku, fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami na kolotoči svézt, a výběr návštěvnických reakcí z mé květnové berounské výstavy Perličky z návštěvní knihy.
Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny.
Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.
Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek".
Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.
Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který tentokrát píšu netradičně v Plzni, kde jsem měl včera setkání se spolužáky z gymnázia. Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - nejspíš opět v
kavárně naproti Bílé labuti, jestli se mi tam tedy podaří přesunout a neuvíznu ve vlaku někde v půli cesty :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden jsem stihl zajistit v tiskárně výrobu fotografií, které si u mě rezervovali návštěvníci mé květnové výstavy MINICYKLY, tak věřím, že někdy na konci týdne budu mít vše pohromadě a budu moct začít tyhle "pozdravy z výstavy" odpovědně rozvážet zájemcům. Momentálně nemohu pro zdar věci udělat víc (fotky jsou v rukou zkušených profesionálů), tak můžu neděli opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 779.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byla reflexe zajímavého zážitku z ranního vlaku o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou - Černošický Banksy. V pátek jsem přidal fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami svézt na kolotoči :-). Ke své květnové fotovýstavě se mohu vrátit v jednoduchém bilančním textu Berounská výstava v několika číslech a ve výběru návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období pak ještě připomenu básničku Psaní neviditelným inkoustem a text O (ne)motoristickém Čerfovi.
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden jsem jednak ještě vstřebával podněty vzešlé ze své květnové fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, jednak jsem využil přece jen poněkud volnější večerní program k tomu, abych navštívil koncert, divadlo, velkou malířskou výstavu i soukromou oslavu narozenin. Ano, byl to kulturně a společensky dost bohatý týden, zároveň jsem si udělal trochu pořádek v objednávkách fotek z výstavy, kterých je o dost víc, než jsem byl zvyklý u předešlých akcí. Tento týden tedy navštívím tiskárnu a zajistím přípravu všeho, co si u mě návštěvníci výstavy rezervovali. Ale to bude až od pondělka, neděli mám jako tradičně rezervovanou především pro Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 778.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články, které se ještě vztahovaly ke skončené výstavě: Prvním byl jednoduchý bilanční text Berounská výstava v několika číslech, druhým (ke kterému jsem se ovšem stihl dostat netradičně až v sobotu) pak byl výběr návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období mohu připomenout básničku Psaní neviditelným inkoustem nebo "čistě nevýstavní" text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem
ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve
kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším.
Dnes to bude jen stručný souhrn různorodých a navzájem se doplňujících čísel, přičemž všechna uvedená čísla se nějak týkají mé květnové fotografické výstavy v berounské galerii Holandský dům.
Moje 11. samostatná výstava
120 předaných osobních pozvánek
244 individuálních a 5 hromadných mailových pozvánek
15 efektivních výstavních dnů (v neděli, ve svátek a v sobotu odpoledne bylo zavřeno), 8 z nich jsem byl v galerii aspoň část dne přítomen
6 minicyklů /fotosérií, každý se skládal z 5 až 7 fotek
39 vystavených fotografií, 22 z nich vystavených poprvé veřejně v ČR (3 z nich už byly vystavené v jiné zemi)
5 spolupracujících osob na straně pořadatele (Městské kulturní centrum Beroun)
57 hostí na vernisáži
6 komentovaných prohlídek s celkem 72 návštěvníky
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Včera jsem závěrečnou šestou komentovanou prohlídkou uzavřel svou fotografickou výstavu MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Výstavu jsme hned po zavření galerie rozebrali a dnes už jsou vystavené obrazy zase u mne doma v dobřichovickém obýváku. Shrnutí výstavy si určitě nenechám pro sebe a bude to nejspíš jeden z článků příštího týdne. Zpočátku to vypadalo, že likvidace výstavy zabere i celou neděli, ale nakonec jsme uspořili nějaký čas, takže se mohu v tradičním termínu pustit do Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem tomu rád, tím spíš, že nás dnes čeká vysloveně magické vydání číslo 777 :-).
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem publikoval fotoreportáž Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky, které se zúčastnili i celkem věhlasní čeští fotografové, na jejichž fotkách článek stojí. V pátek jsem doplnil další drobnost "v řeči mírně vázané", básničku Psaní neviditelným inkoustem. Z předchozího období připomenu ještě text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem
ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve
kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším, a jeden o něco starší článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu.
Moje berounská výstava probíhající v galerii Holandský dům spěje do finále. Před námi jsou poslední tři dny (no, spíš jen dva a půl, protože v sobotu je výstava otevřená už jen dopoledne): Ve čtvrtek budu ještě usilovně pracovat ve své normální práci, na pátek jsem si ale vzal v práci volno a budu celý den v Berouně buď přímo v galerii nebo někde v okolí, abych mohl během pár minut dojít do výstavního sálu a byl k dispozici všem, kteří by o můj doprovod na výstavě snad ještě stáli. Budu mít s sebou nejspíš foťák, stativ i filtry, takže je možné, že si udělám na památku i pár fotek z centra Berouna. No a v sobotu 24. května už mě čeká závěrečná komentovaná prohlídka, po které v pravé poledne galerie zavře a výstavu hned rozebereme, zabalíme a bohdá i převezeme zpátky ke mně domů.
Samozřejmě, máte-li čas i chuť, jste všichni srdečně zváni, přijďte se podívat na vlastní oči; skoro všichni návštěvníci mi potvrzují, že vidět fotky naživo ve velkém formátu je úplně něco jiného než totéž na obrazovce notebooku nebo dokonce jen na displeji mobilního telefonu. No a abyste viděli, jak to na takové běžné komentované prohlídce (za ty tři týdny výstavy jich stihnu šest, což mi připadne jako slušné číslo :-)) vypadá.
Dnes nebudu moc vstupovat slovy do obrazové reportáže, jen se přiznám, že jako obyčejně z vernisáže ani komentovaných prohlídek nemám žádné vlastní fotky, protože spíš návštěvníkům něco vykládám, což je činnost, která se s vlastním focením moc neslučuje. Proto děkuji svým přátelům Zuzaně Terešové, Richardovi Horákovi a Honzovi Kočičákovi (není to tak dávno co jsem tu psal pro změnu o jeho krásné výstavě v Chrudimi), že se na výstavu přišli podívat i s foťáky, zásobili mě bohatým reportážním materiálem a ještě k tomu mi ochotně dovolili pořízené obrázky použít.
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Uplynul druhý ze tří týdnů mé fotografické
výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, kde jsem již absolvoval vernisáž a čtyři komentované prohlídky. Po prvním týdnu jsem byl spokojený, kterak jsem veškeré časové a fyzické vytížení zvládl bez nějakých výraznějších známek únavy (když vás to, co děláte, hodně baví, únava je to poslední, co byste pociťovali). Výsledkem bylo, že jsem v pondělí večer odpadl a spal jsem od osmi večer do úterních šesti ráno, což už se mi tedy dlouho nestalo :-). I včera jsem celý den strávil v Berouně a večer jsem zpracovával získané materiály. Na Nedělní
miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i
těžkých
dobách
"říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých
šestnáct let skoro
každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky
odehrálo v politice a společnosti, jsem si ale opět nějaký čas našel a mohu vás teď díky tomu přivítat u 776. čísla blogového
nedělníku se značkou NMg. Mimochodem, myslíte, že je sedmička šťastné číslo? Já jen že příště budeme mít velmi úhledné sedmičkové vydání :-).
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem v textu O (ne)motoristickém Čerfovi ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším. V pátek jsem pak přidal fotočlánek z další vycházky s Pražskými domy, který vznikl Na samém okraji pražského Nového Města. Připojím odkaz na fotoreportáž ze zahájení své berounské výstavy Úhledně namačkaná vernisáž. A z "předvýstavního" období mohu ještě jednou připomenout jeden
kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den a článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu.
S projektem Pražské domy jsme se dostali už na samotný okraj Nového Města směrem ke Karlínu. Prošli jsme (zatím jednostranně, přesně jak stoupají čísla popisná) Klimentskou ulicí až k bývalému Denisovu nádraží (později nádraží Praha - Těšnov), které bylo odstřeleno v roce 1985. Zvláštní, tou dobou už jsem v Praze studoval, byl jsem v prváku na VŠCHT, ale k tomuhle nádraží jsem se nikdy nezašel podívat, aspoň si na to tedy nevzpomínám. Prvák byl docela náročný a moc prostoru na mimoškolní aktivity jsme neměli, ale stejně je to ve zpětném pohledu zarážející a mít dnes tu příležitost, určitě bych si ji nenechal ujít. Nádražní budovu jsem tedy na páté letošní vycházce vyfotit nemohl, ale stejně jsem si několik drobných témat našel.
Jedna z tamějších dnešních moderních budov se mi líbila tím, jak pěkně minimalisticky vypadala mozaika její stěny směrem k magistrále: Tři oddělená patra oken se žaluziemi, z nichž jen pár tvořilo světlejší čtverce mezi čtverci tmavšími. Takovou symetrii - nesymetrii mám rád.
Dlouho jsem si myslel, že jsem v Evropě snad posledním člověkem, který nikdy nevlastnil automobil a zásadně se vyhýbá tomu stát se aktivním účastníkem silničního provozu. Jezdím vlaky, autobusy, na kratší vzdálenosti tramvají či metrem, je-li k dispozici; nepohrdnu ani letadlem, kterým jsem se už dostal i na druhý konec světa. Přestože vlastním řidičský průkaz, sám neřídím. Nikdy mě nevzrušoval zvuk dobře seřízeného motoru ani vůně benzínu či nezbytných mazadel, jako dítě jsem netoužil po mopedu, ani jsem se nikdy nikomu nesápal po volantu v touze se aspoň dotknout. Když ostatní obdivovali krásu nějakého obzvlášť povedeného automobilu, jen jsem krčil rameny; nic to se mnou prostě nikdy nedělalo. A když se milovníci koní dunících pod kapotou sešli a pustili se do náruživé debaty o tom, kdo rychleji z nuly na sto nebo jaký sportovní model si vyhlédli jako "kočkolap", nasadil jsem neutrální výraz a odkvačil jsem na procházku do svého vnitřního světa.
Ano člověk je jistě v pohybu svobodnější, může-li bez ohledu na všeliké jízdní řády nasednout do vozu a odjet, kam se mu zachce, třeba tam, kde žádné autobusy nejezdí a lišky ve vazelínou a olejem zadělaných montérkách dávají dobrou noc. Samozřejmě se mi už párkrát stalo, že by se vlastní auto šiklo, třeba když jsem před dvěma týdny převážel spousty obrazů na svou výstavu z Dobřichovic do Berouna. Ale už jsem si na to, že jsem nemotoristou, docela zvykl, život to v důsledku, myslím, není ani horší ani lepší, jen se začasté ubírá jinudy, jinými cestami, mimo dálniční obchvaty a estakády. A v tiskárně, kam si (metrem) jezdím vyzvednout svoje fotoobrazy, už to o mně vědí a připraví mi balík dokonce i s plastovými "nožičkami", abych si ho mohl cestou domů bez obav postavit na zem v tramvaji, což je míra péče, které se obyčejným automobilistům rozhodně nedostává.
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Končící týden byl pro mě opravdu hektický: V pondělí totiž po dlouhých přípravách začala vernisáží moje fotografická výstava MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, kde jsem strávil ještě pátek a půlku soboty při třech komentovaných prohlídkách pro zájemce. Dva dny jsem byl až do pozdního večera v práci a během státního svátku jsem absolvoval docela rozsáhlou (skoro čtyřhodinovou) naučnou vycházku po pražské Letné. Týden jsem pak završil sobotní vycházkou z dlouhodobého projektu Pražské domy, při které jsme si procházeli okrajovou část Petrské čtvrti směrem ke Karlínu. Suma sumárum jsem strávil doma opravdu jen pár hodin, kdy jsem mohl něco dělat, což se projevilo nejen v míře neuspořádanosti mé dobřichovické domácnosti ale i v nabídce mých blogových příspěvků. Několik dalších jich mám sice rozmyšlených, ale trochu se obávám, že soustředěně se jim budu moct věnovat až v okamžiku, kdy výstava skončí, ještě uvidíme. Na Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i
těžkých
dobách
"říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých
šestnáct let skoro
každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky
odehrálo v politice a společnosti, jsem si ale trochu času našel, takže vás teď mohu přivítat u půlkulatého 775. čísla blogového
nedělníku se značkou NMg.
Vzhledem k mému týdennímu programu bylo samozřejmě obtížné se na blogu vyhnout jeho hlavnímu bodu. Ve středu jsem ukázal pár prvních záběrů z pondělní vernisáže ve fotočlánku Úhledně namačkaná vernisáž, byť fotky tentokrát nebyly ode mne, ale pro článek mi je poskytli fotografové na vernisáži přítomní. V pátek jsem pak přidal jednu Sváteční letenskou odrazovku z již zmíněného výletu po pražské Letné. Z "předvýstavního" období mohu připomenout např. po dlouhé době zase jeden
kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den nebo článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu.
Mám teď poněkud rozlítáno, zrovna dnes jsem měl na své výstavě v Berouně hned dvě komentované prohlídky, na které přišlo kolem třicítky návštěvníků, a z výsledku jsem měl docela dobrý pocit, byť jsem se dostal domů až večer. Ale zrovna včera - protože byl státní svátek a na mé výstavě bylo pohříchu zavřeno - jsem hned ráno vyrazil do Prahy na asi tříapůlhodinovou průvodcovanou vycházku po Letné. Pravděpodobně se k některým letenským fotkám ještě vrátím, až pomine ten úvodní výstavní frmol, našel jsem tam dokonce potenciální zajímavé místo pro zvláštní podobu portrétu (!!! kruci, to vypadá divně, ne? Já a portrét? To nikdy neladilo...), ale to zatím neprozradím, aby mi ten nápad někdo nevyfoukl, protože jak se znám, já nad ním ještě budu pěkných pár měsíců přemýšlet, pak pět let hledat vhodného člověka, který by se takovým způsobem nechal vyfotit a do té doby na celou tuhle kauzu v návalu jiných aktivit vesele zapomenu.
Tak sem dnes dám aspoň malou namlsávku v podobě "odrazovky" od letenské budovy Expo58. To uvnitř je prostor tamější kavárny s krásnými "deštníkovými" svítidly, to venku je terasa se stolečky a židličkami, kde v časném dopoledni ostře a mrazivě foukalo, to ještě vzdálenější je jeden z přilehlých vzrostlých stromů, ještě o něco dál je stověžatá Praha v údolí Vltavy a to úplně nejdál jsou bílí beránci na tmavě modré obloze. Pět (tedy nejméně) vrstev ve zdánlivě jediné zrcadlové ploše. Ne nadarmo je jeden z MINICYKLŮ na výstavě právě "Reflexe a zrcadlení"; je dobře vidět, že tenhle typ fotek mě zajímá, i když by se tahle nová fotka téměř jistě na berounskou výstavu nekvalifikovala, tak dobrá zase není.
Moc teď v posledních dnech nestíhám, ale aspoň jako malou ochutnávku sem dám pár fotek z pondělní vernisáže své výstavy v berounské galerii Holandský dům. Tedy, já během celých sedmi hodin, co jsem byl v pondělí na místě, udělal jen pár fotek potemnělého a ještě prázdného sálu, abych měl vůbec nějaký důkaz, že jsem v sále byl, ale během vlastního programu s návštěvníky už jsem necvaknul ani jedinkrát. Ale tuhle zkušenost už mám z předešlých vernisáží, že když vítáte, vyprávíte, konverzujete, vysvětlujete, odpovídáte na otázky, snažíte se lidi trochu bavit, popíjíte, loučíte se, děkujete, atd., nejenže si s nikým nestihnete pořádně popovídat, ale ani nemáte čas na to sami fotit. Dnešní fotky mi speciálně pro tento článek laskavě poskytli účastníci vernisáže, fotografové Zuzana Terešová a Carlos Sardá Vidal, kterým za to (a taky - jako ostatně všem váženým účastníkům vernisáže - za jejich návštěvu výstavy) velice děkuji.
Mám-li být upřímný, cestu na vernisáž jsem si trochu zkomplikoval: Pořídil jsem totiž pro vernisáž pití - pětilitrový bag Merlotu, po dvou litrech Vlašského ryzlinku, Pinot gris a Červeného (tedy bílého) tramínu a ještě navrch pětilitrovku jablečného moštu pro ty, kteří přijeli autem. A pár dalších věcí, aby se využil prostor docela velké tašky. Když jsem pak čtvrthodinku před odjezdem vlaku vyrazil se svým čtvrtmetrákovým zavazadlem střídavě v levé a pravé ruce na cestu na nádraží, kterou za stejnou dobu zvládám každý den s lehkým batůžkem na zádech, ukázalo se, že je to dobré tělesné cvičení, kterému jsem přece jen od školních let trochu odvykl. Ale dojel jsem.
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Uplynulý týden byl u mne logicky spojený hlavně s přípravou nastávající berounské výstavy mých fotek. Teď, jediný den před zahájením výstavy, už jsou hlavní věci připravené a fotky ve výstavním sále nainstalované, tak je dobrá příležitost zaměřit se na něco úplně jiného, např. na Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i
těžkých
dobách
"říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých
šestnáct let skoro
každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.
Vítám vás tedy u 774. čísla blogového
nedělníku se značkou NMg.
Samozřejmě, ještě je třeba doladit na výstavu pár drobností, třeba to, co budu na zítřejší vernisáži návštěvníkům říkat, protože nemám žádného najatého řečníka, který by na autora pěl chválu, jak to na vernisážích povětšinou bývá. Ale na rozmýšlení, co by mělo a nemělo na zítřejší vernisáži od 17 hodin zaznít, bude k dispozici ještě večer a pondělní dopoledne, dnešní odpoledne a podvečer budou jako obyčejně věnované miniglosám, snad mě tradiční místo, kde miniglosy píšu, umožní "přepnout" uvažování na tradiční nedělní téma.
Především předvernisážový frmol zapříčinil, že jsem měl v uplynulém týdnu čas napsat a zveřejnit jediný článek, přičemž to byl navíc článek právě o chystané instalaci výstavy, text Dost zvláštní první máj. Tentokrát u mě bohužel nebyl na pořadu dne žádný rozervaný Mácha ani líbání pod rozkvetlými stromy, i když bych za ně byl samozřejmě rád aspoň v takové symbolické podobě jako v minulých letech. Mohu ovšem připomenout články z předešlého období, např. po dlouhé době zase jeden
kousek "v řeči mírně vázané" Mlčenlivý den nebo článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem (ale tomu už se asi v rubrice o češtině ani moc nedivíte) O rypáku, který provozoval lesbu.
Co vlastně patří k opravdovému prvnímu máji? Prvomájový průvod? Proboha, to už snad nikdy ne! (viz např. vzpomínka O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu). Polibek pod rozkvetlým stromem? Ano, ten by byl moc pěkný a speciálně letos bych za něj byl ochotný leccos vyměnit, ale ten je právě teď možné tak maximálně poslat po větru správným směrem, ovšem zcela bez záruky, že dovane až k těm správným krásným rtům s odleskem barvy rozkvetlých sakur. Anebo snad po modernu jít pořádně nakoupit do některého z chrámů konzumu, když první máj nepatří mezi svátky s úředně zakázaným prodejem? To musí teprve být ten správný máchovský "láskyčas"!
Ne, rozkvetlé stromy všech druhů a barev jsem byl nucen letos upozadit a najít si jiný program: Prvomájové ráno mě přivítá v berounské galerii Holandský dům, kde bychom měli během dne kompletně nainstalovat mou jedenáctou samostatnou výstavu fotografií - tentokrát s názvem MINICYKLY. Až dnes jsem si přinesl z tiskárny posledních sedm obrazů, které zkompletovaly celou výstavní kolekci; už to začínalo zavánět pořádným adrenalinem, ale nakonec se podařilo vše připravit podle původního plánu. Dokonce už mám v obýváku u jedné stěny spoustu balíků obalených bublinkovou fólií a čekajících na odvoz. Odjezd 1. května v osm ráno. Přesně!
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Po velikonoční přestávce se tuto neděli vracejí Nedělní miniglosy,
náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i
těžkých
dobách
"říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých
šestnáct let skoro
každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.
Vítám vás u 773. čísla blogového
nedělníku se značkou NMg.
Tentokrát by neměly miniglosy zabrat úplně celé odpoledne a podvečer, protože už jen pouhý týden zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům (vernisáž bude 5. května v 17:00, tedy slušně zapamatovatelného "PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT"). Poslední várku obrazů pro výstavu sice ještě nemám, ale bez toho by to nebyl ten správný předvýstavní adrenalin :-). No a tak využívám čas k přípravě různých drobností, jako jsou popisky obrazů, e-mailové pozvánky či informace na sociálních sítích.
Od minulého vydání NMg jsem publikoval celkem čtyři nové články: K tragédii na pražské Filozofické fakultě jsem se vrátil v textu O nespravedlivém a místy krutém světě, který se stal za ty dva týdny druhým nejčtenějším článkem na tomto blogu od začátku roku 2025. Dále jsem přidal po dlouhé době zase jeden kousek "v řeči mírně vázané", tentokrát z názvem Mlčenlivý den. Během Velikonoc jsem měl k dispozici pár minut večerního focení na staňkovské zahradě, z čehož vznikl fotopříspěvek Velikonoční Kouzelná zahrada 2025. Poslední článek má trochu podivný název O rypáku, který provozoval lesbu, rychle ale zjistíte, že byl zařazen do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, takže asi nebude vše tak, jak to na první pohled vypadá :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu celkem rozsáhlou fotoreportáž z rychlé (vlakem na otočku) návštěvy Brna Brněnské vodojemy na Žlutém kopci.
Pozn.: Po dlouhých sedmi měsících konečně přidávám další příspěvek do oblíbené rubriky o zajímavostech z češtiny Jazykové hrádky, tak uvidíme, jestli čtenáře zaujme tak, jako se to podařilo těm předešlým :-).
Když se dívám na název dnešního článku, vypadá to skoro, jako by se měl jeho děj odehrávat v prostředí kriminálního polosvěta, kterému se za časů rady Vacátka říkalo galerka (v dnešní konzumní společnosti už se tak spíš říká poličce u zrcadla, což je podle mě taky moc zajímavý přenos významu slova), a zavání to snad dokonce nepěkným vykořisťováním člověka člověkem či přímo - nedej bože - nějakou formou kuplířství, jistě provozovanou kdesi v temných útrobách legendární Jedové chýše. Leč, jak uvidíme, skutečnost nemusela být zdaleka tak dramatická, jak to na první pohled citlivýma očima 21. století vypadá.
Ve spise Jana Ámose Komenského Dveře jazyků otevřené se píše: "Obrazník obraz na podstavek staví, jestli hrubě veliký jest, sochou jej nazveš." Tedy slovo socha existovalo už za Komenského a šlo už tehdy o plastiku stojící na podstavci - bez ohledu na technologii vzniku. Sochy ovšem tehdy nesochali sochaři, ale právě rypáci, tak se totiž v té době říkalo - odvozeno od rýpání (vyřezávání, dlabání či osekávání) - právě sochařům a nemělo to žádnou přímou vazbu třeba na výrazný tvar jejich nosu. Tedy, nešlo o nic prvoplánově hanlivého, jak to může vypadat z našeho pohledu, nicméně jazykový cit napovídá, že koncovka -ák ve slově rypák ani nijak nenaznačuje, že by snad rypáci byli považováni za bůhvíjakou elitu té doby. Laicky bych si dovolil odhadovat, že práce středověkého rypáka nebyl prostě žádný med.
Zdejší štamgasti dobře vědí, že se tu čas od času objevují nové příspěvky do dlouhodobého fotografického cyklu Kouzelná zahrada. Abych mohl nějaké nové fotky ukázat, musí být splněno několik podmínek: Jednak musím navštívit Staňkov (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde ona kouzelná zahrada leží, protože i kdyby záběry na jiné zahrady byly sebekouzelnější, do Kouzelné zahrady se nekvalifikují. A jednak se musí trefit dobré podmínky světelné, což většinou znamená prosluněný večer nedlouho před západem slunce, kdy je světlo nejměkčí. No a taky s sebou musím mít právě foťák, který umí delší expozice, a dobrou náladu k večernímu "jančení" a pobíhání od kytky ke kytce a od stromu k stromu. Pokud se všechny podmínky sejdou ve stejnou chvíli, otevře se pár minut prostoru na focení, ne moc, protože ještě chvíli před západem bývá slunce příliš silné a samozřejmě jakmile sluníčko zajde, už se pak nedá pořádně vyfotit nic.
O letošních Velikonocích jsem byl ve Staňkově dva večery. Ten první z pohledu světelných podmínek nestál za nic, protože z tmavě šedé oblohy lilo jako z konve. Ten druhý jsem si nebyl jistý, že stihnu, protože jsem byl na Bílou sobotu pozván na výlet do svých rodných Domažlic a měl jsem se vracet večerním vlakem. Naštěstí vlak neměl zpoždění a když jsem to vzal z nádraží hodně rychlou chůzí, dorazil jsem na zahradu opravdu těsně před západem slunce, takže pár fotek stihlo vzniknout.
Pozn.: Dnes to není úplně velikonoční téma. Ale jel jsem vlakem do Staňkova a měl jsem dvě hodiny času na to být o samotě se svými myšlenkami. Sice v jinak přecpaném vagóně, ale přece...
Mlčenlivý den
