Ne, nebyl jsem na výletě v Brazílii, ani se na takový výlet nechystám, takže předpokládám, že Brazílii osobně nikdy nenavštívím a zůstanu v tomto směru nejvýše u filmových či televizních cestopisů představujících v barvě a zvuku dolby stereo tuhle jistě jedinečnou zemi. Na druhou stranu, něco podobného jsem si kdysi myslel i o Japonsku, abych pak zjistil, jak málo stačí, aby člověk nějaké místo neodbytně a neodkladně zatoužil vidět na vlastní oči, i když k němu dříve neměl žádný vztah.
K Brazílii jsem se ovšem dostal úplně jiným způsobem, než že by tam žil člověk, za kterým jsem schopný jet přes půl světa, abych mohl nějakou dobu dýchat stejný vzduch a být okouzlen stejnými reáliemi. Na počátku stála malá "informační mezera" a dva Matějové. Prvním Matějem byl můj prapradědeček z otcovy strany, Matěj Vápeník, rozený v roce 1824 v Dolanech (jen maličký kousek od Plzně), a druhým jeho synovec (syn jeho bratra Prokopa) Matěj Vápeník, narozený v roce 1865 v Druztové (jen maličký kousek od Dolan). Zatímco prapradědečka jsem v příslušných západočeských matrikách probral doslova skrznaskrz a z mlh dávných věků mi jeho 75 let dlouhý život vystoupil docela plasticky a s řadou životních milníků, o mladším Matějovi se mi kromě data narození nepodařilo v matrikách najít vůbec nic. Jako by se nikdy neoženil a nikdy nezemřel, jako by zůstal zaklíněný v nějakém podivném meziprostoru, do kterého za ním nemohou úřady ani vdavekchtivé sousedky ze vsi.
Pak mi pomohla náhoda, lépe řečeno na webu sdílený rodokmen. Odkudsi z éteru ke mně totiž připlula informace, že jakýsi Matthias Vapenik, narozený kdesi v Bohemii v roce 1865, který splňoval všechny náležitosti, aby to byl právě onen pohřešovaný prastrýc Matěj, měl v roce 1895 svatbu s o deset let mladší Ančou Lavičkovou, tedy podle úředního protokolu Annou Lawitschka. Jen mě překvapilo místo svatby, kterým bylo městečko Castor Rauxel v Severním Porýní-Vestfálsku. Jak se tam prastrýc Matěj dostal, těžkou soudit, ale řekl bych, že důvodem bylo hledání práce: Castor Rauxel leží v průmyslovém Porúří, takže by mohlo být logické, že tam hledal obživu. Jak to bylo s jeho milou Ančou Lavičkovou, to už jde teprve těžko říct. Podařilo se mi dohledat, že se narodila v Zálužicích kousek od Žatce. Při pohledu na mapu se nabízí myšlenka, že ji prastrýc Matěj prostě sbalil cestou z Plzeňska do Němec. První dítě, syn Joseph, se jim narodilo už půl roku před svatbou, když Anně bylo 19 let, už zjevně v Německu, kde se zřejmě česká rodinka uchytila, protože je dohledatelný ještě záznam o narození dcery Anny z úplného konce roku 1898. Tím ovšem německá stopa končí.
Zase jsem pár let tápal, než se objevila velmi zajímavá indicie: Jakýsi José Wapenik, který má stejné datum narození jako o odstavec výše zmíněný Joseph a v kolonce "místo křtu" má uvedený "okres Paderborn, Alemanha", měl totiž svatbu 22. října 1919 v Ibiramě, v Santa Catarině na jihu Brazílie. Začal jsem hledat kolem něj a našel jsem postupně celou rozvětvenou rodinu: Prastrýce Matěje, od kterého to všechno začalo, a který čtyři roky po svatbě svého prvorozeného syna v Ibiramě ve svých 60 letech, které využil k procestování půlky světa (z Druztové do Ibiramy), zemřel. Jeho ženu Annu, která zemřela na stejném místě, jen není jasné kdy. Jejich dceru Annu, která bude jednou vdaná Pikartová a dožije se 85 let a zemře ve stejné oblasti v městečku Blumenau (to je hezký německý název, signalizující skutečnost, že v tomto místě žili především potomci německých a italských přistěhovalců, takže Anna si zjevně mezi nimi vybrala "svého Pikarta"). Dále je tu Elisabeth Wapenik, která se vdala za jistého Da Silvu a která měla svatbu v městě Jaraguá do Sul v květnu 1926, a konečně nejmladší Francisco Wapenik, rozený v roce 1906 (tedy jako moje staňkovská babička), který si vzal manželku s typicky brazilským jménem Bronislava a žili v Curitibě v oblasti Paraná až do 80. let 20. století.
Předpokládám, že všechny čtyři rodiny odvozené od prastrýce Matěje založily i další generace Wapeniků, přičemž i některým Pikartům a Da Silvům koluje v těle část vápenické krve. Do dalších generací jsem se při hledání zatím nedostal, třeba zase až za pár let budu úspěšný a najdu celá hnízda svých brazilských vzdálených (rodově i místně) bratranců a sestřenic.
Tuto brazilskou inspiraci jsem nedávno využil, když jsem několik fotek poslal do soutěže na tzv. "brazilský circuit", ve kterém si pět fotografických uměleckých salónů z pěti brazilských měst vybírá z nabídky fotek z celého světa, aby jim přidělily místo ve svém fotokatalogu a případně i na výstavách. Dvě moje fotky si vybral 27th International Salon of Photographic Art ve městě Amparo a jednu pak 2nd International Salon of Photographic Art of São José do Rio Preto. Vypadá to prostě, že Brazílie je pro Wapeniky i po víc jak stovce let pořád ještě zemí zaslíbenou a prastrýček Matěj, ten dobrodruh a sekáč, se v tom zas tolik neseknul :-).
No teda ty jedeš! ;-)
OdpovědětVymazatTohle byla docela dlouhá cesta :-).
VymazatTeda, Wapenici se toho nebali! V te dobe to byla cesta srovnatelna dneska skoro s kolonizaci Marsu:) Doufam, ze se tam nekdy podivas i s fotakem...
OdpovědětVymazatOd Ameriga se pokročilo jen trochu :-). S tím podíváním to asi nevyjde, ale nemůžu být všude :-).
VymazatNěkoho přitáhne do Brazílie historie předků, mne by tam potencionálně přitáhla historie kávy.
OdpovědětVymazatMě třeba pobavilo, že v článku zmíněné město Blumenau založil v roce 1850 pro německé přistěhovalce německý lékárník Hermann Bruno Otto Blumenau.
VymazatProtože jsem z Chrástu, Drožďová a Dolany mají prone Tarka domovský zvuk....Nakonec aby se ještě ukázalo, že potomkem Wapeniku byl i Joe Kubitzek...
OdpovědětVymazatByl by to bestseller, něco jako spisek Marca Pola: Z Druztové až na konec světa :-).
VymazatNo tedy! Většina lidí, když hledá svoje předky, najde nějaké ty ševce v Rakousku a Polsku a ne celé generace až v Brazílii :-) Mám ráda Jungovu synchronicitu, ale upřímně - ty ty mezinárodní fotografické soutěže vymetáš takovou měrou, že i na tu Brazílii jednoho dne prostě muselo dojít :-) Tedy veliká gratulace a pozdravy všem jižanským Wapenikům!
OdpovědětVymazatPřiznávám, že tentokrát to nebyla úplná náhoda. Přemýšlel jsem o tom, že bych pro blog zpracoval povídání o svém "brazilském" prastrýčkovi Matěji, a do toho na jaře přišly tři nabídky účasti na těch fotografických salónech - do Itálie, do Švédska a do Brazílie. Tak jsem si řekl, že kdybych se přihlásil do Brazílie a ono to vyšlo, bylo by to pěkné zpestření blogového článku, který by tak měl dvojí brazilské propojení. Tak jsem dal itálii a Švédsku košem, Brazílii jsem před dvěma měsíci rozjel a ono to vyšlo přesně tak, jak jsem si představoval :-).
VymazatKrásný genealogický příběh, gratuluji k nalezení a rozuzlení spletitých cest brazilských Wapeniků!
OdpovědětVymazatKdyž se někdo jmenuje Matěj, má téměř zaručeno, že jeho životní příběh bude jízda plná zvratů. Můj prapradědeček Matěj, anarchista, a druhorozený, živelná pohroma, jsou toho důkazy.
P.S: Bronislava mě opravdu pobavila! :D
Taky je kolem mě pár Matějů. Ale zatím snad dobrý ;-).
VymazatZajímavý příběh, je úžasné kam nás někdy zavane osud a náhoda =) vzpomněl jsem si pri čtení, že podle vypraveni pamětníků vícero lidí z okolních vesnic odešlo do Argentiny v období mezi lety 1915 - 1935, bylo to myslím několik vystehovaleckých vln do Latinské Ameriky...
OdpovědětVymazatV 80. a 90. letech 19. století ještě v Čechách a na Slovensku doznívala americká vlna, ta brazilská byla spojená právě více s Němci. Prastrýc Matthias si udělal mezi Němci v Brazílii malou českou enklávu :-).
VymazatObdivuji, kam jsi to v této oblasti pátrání dotáhl. Manželův děda odešel do Ameriky a nikdy víc o něm nevěděli, to by bylo taky pěkné hledání, kdybychom to uměli.
OdpovědětVymazatJiřina z N.
Je to tím, že jsem se zapojil do celosvětové sítě, tak čas od času odněkud ze světa přijde zajímavý tip.
Vymazat