Kamínek splněných přání

Myslím, že co je člověk člověkem, přeje si mít nějaký funkční a relativně spolehlivý mechanismus, který by dokázal plnit jeho přání. Odhlédněme teď od specifického případu, kdy se začnou přání plnit jaksi samovolně a dokonce se plní natolik, že jsme si něco takového ani nepřáli a může nás to paradoxně dostat do nepříjemných situací, o čemž kdysi mimo jiné pojednávala jedna moje dávná a celkem úspěšná (dostal jsem za ni před mnoha lety dokonce jakousi cenu na Literárních Františkových Lázních) povídka Den splněných přání. Asi každý máme své vlastní více či méně osvědčené metody, které používáme: Někdo kvůli tomu chodí do kostela, někdo dává přednost nezprostředkované přímluvě u světců. Někdo má vyvinuté složité specifické rituály, jinému stačí zaječí pacička. 

Samozřejmě i já jsem vyzkoušel ledaco, ale žádná z často docela sofistikovaných metod neměla na míru plnění mých přání (a že jich za ta dlouhá léta bylo, člověk bývá v těchto věcech neskromný) podstatnější vliv. Až jsem se před skoro přesně deseti lety při své druhé japonské cestě rozhodl spojit výstup na legendami opředenou sopku Fudžisan s pokusem dosáhnout u přísných duchů této hory splnění jednoho svého opravdu velikého přání, asi největšího a nejdůležitějšího, které jsem vůbec za celý svůj život měl. No jo, ale jak se taková věc dělá? Vy víte, jak má víceméně zvykový římský katolík, spíš "cosista", správně poprosit o pomoc duchy či bohy z jiné jazykové, kulturní i náboženské oblasti? Anebo si stačí OPRAVDU přát, aby bohové mohli opravdovost vašeho přání posoudit, a pokud se jim bude jevit jako dostatečná, můžeme se spolehnout, že nám tu nejvhodnější cestu sami nějak naznačí nebo doporučí?

Když jsem stál na samotném začátku dlouhého a náročného výstupu (od úpatí fascinující hory jsou to 3 kilometry čistého převýšení, což si v Čechách prostě na ostro nevyzkoušíte) u památníku obětem Fudži (jak je pak vidět cestou, rozhodně jich není málo) a přemýšlel, jakou formu prosby za své tehdejší velké přání zvolit, padl mi zrak na malý černý kamínek u mých nohou. Byl úplně jiný než všechny ostatní kamínky na tom místě a že jich tam bylo! Zdánlivě trochu "sociálně vyloučený" většinovými kousky tmavě šedé lávy, která hraje v této oblasti logicky prim. Tenhle kamínek byl sice černý, ale docela pěkně obroušeného oválného tvaru, skoro jako kdyby to byl nějaký přistěhovalec od vzdáleného mořského pobřeží. Vzpomněl jsem si na svou debatu se starým kustodem "Muzea Fudžisan", který právě o netradičním kamínku hovořil jako o ideálním prostředníku takové prosby. Snad tedy neudělám nic zlého, když si tenhle kamínek ze začátku posvátné cesty dávných japonských mnichů vezmu s sebou na památku, řekl jsem si a strčil ten malý kousek černé a na omak příjemné hmoty do kapsy, připraven během cesty kamínek prosebně hladit, žmoulat a zahřívat vlastním teplem, aby se cítil jako v bavlnce.

Když jsem pak po strázních dlouhého výstupu vyšel až nahoru k vrcholovému kráteru, který jsem už tak dobře znal ze své první návštěvy o tři roky dříve, nejdřív jsem se trochu vydýchal a hned poté jsem se u brány torii poblíž vrcholového svatostánku pokusil vylíčit místním vlídným nadpřirozeným silám, o co v mém velkém přání jde, a abych tomu dodal náležitý akcent, sáhl jsem do kapsy a svou prosbu jsem symbolicky doplnil stiskem svého nového černého kamínku. Když jsem se pak po nějaké době vrátil z Japonska do Čech, k mé velké radosti se ukázalo, že moje veliké a zdánlivě nesplnitelné přání se opravdu splnilo. Ba co víc, splnilo se dokonce ještě o něco dřív, než jsem ho před japonskými duchy hory vyslovil; takovou mají ti bohové sílu - dokážou splnit přání dřív, než ho člověk vyřkne nahlas, a kdoví jestli ne dřív, než si ho v plné míře sám v sobě vůbec uvědomí.

Černý kamínek jsem si po tomto úspěchu překřtil na "kamínek splněných přání" a od té doby ho nosím stále při sobě (zvláštní - mobil zapomínám každou chvíli, peníze a doklady aspoň občas, ale černý japonský kamínek nikdy!) pro štěstí a pro ten pocit, že kdyby se náhle na obzoru objevilo nějaké další opravdové a závažné přání, abych mohl kamínek bez dlouhých okolků znovu pohlazením aktivovat. Měl jsem tehdy představu, že ho budu využívat pro plnění nejrůznějších obyčejnějších přání, které patří k běžnému životu, a pokud se kamínek opakovaně osvědčí, že ho třeba budu moct k podobnému účelu i někomu zapůjčit (aspoň tak jsem si to maloval v "děkovném" článku z listopadu 2014 O splněném přání). Po zralé úvaze jsem ale nakonec dospěl k závěru, že kamínek nebudu obtěžovat zanedbatelnostmi, kterých člověka napadne stovka za den, ani přáními, jejichž splnění závisí především na mně samotném. Proč bych si měl kupříkladu - ať použijeme některá velmi praktická a odvěká lidská přání - přát víc peněz, když mám pořád ještě hlavu a dvě ruce a jsem schopný si je vydělat? Proč bych si měl přát lepší postavení, když je taková věc především v mých vlastních rukou (teď odhlížím od toho, že tohle moje přání nikdy nebylo)? A proč bych si měl přát třeba úspěch své nadcházející výstavy, když záleží především na tom, jak dobrou ji připravím? A tak černý kamínek od hory Fudžisan sice nosím stále při sobě, ale nechávám ho po náročné práci s prvním velkým přáním odpočívat a nabírat síly na to, co třeba přijde a bude to opravdu podstatné. Síly takto nabírá už dlouhých 10 let.

Teď myslím, že nastal čas, kdy bude moct můj kamínek splněných přání potvrdit svou prozatím stoprocentní úspěšnost. Mám pro něj totiž druhé OPRAVDU VELKÉ přání, přání tak velké a zásadní, že se takové do cesty přimotá - slovy doc. Chocholouška - právě "maximálně jednou za deset let". A tak sahám do kapsy, beru opět do dlaně malý nenápadný černý kamínek, o jehož zázračných schopnostech vím jen já sám (a teď tedy i vy, čtenáři mého blogu) a pomaloučku, měkounce, pokorně a procítěně ho hladím, aby z toho pohlazení přesně pochopil, co má zařídit tentokrát. Nenařizuji, netermínuji, nejlepší způsob a postup nechávám plně na něm. Prostě potřebuji, aby to nějak zařídil, jako to zařídil - všem škarohlídům navzdory - poprvé právě před deseti lety. Když to jen trochu půjde, nechám ho pak zase pořádně odpočinout, třeba - když to dopadne opravdu dobře - dalších deset let a kdoví, jestli na pohádkové třetí přání při téhle frekvenci ještě vůbec dojde. 

Ale teď, mocní duchové krásné symetrické japonské hory, kterým jsem kdysi dvakrát vyšel tak naproti, že o moc víc už to asi nešlo, vyslechněte prosím i na dálku mé přání, podané skrze ohlazený černý kamínek, a ukažte, co všechno dokážete. Já na oplátku můžu slíbit, že když všechno klapne, udělám vše pro to, abych vám v budoucnu ještě mohl poděkovat osobně, potřetí. 

Protože každé správné haiku má přece tři řádky.

 

Duchové hory

zjeví se znenadání

smělému srdci.