V příbytku svaté Agnes

Minulou neděli jsem byl pozván, abych s podobnou skupinou lidí, se kterou jsem v listopadu zažil nesmírně zajímavou dušičkovou večerní naučnou návštěvu Břevnovského hřbitova, absolvoval prohlídku Anežského areálu v Praze. S Anežským klášterem mám spojenou spoustu krásných vzpomínek, kupříkladu jsem si tu v osmdesátých letech mohl projít téměř všechna zákoutí, do kterých se tehdy dalo vkročit, protože jsem měl velmi vážnou známost s jednou z místních průvodkyň, za kterou jsem občas mohl do zázemí kláštera docházet a účastnil jsem se i několika jejích prohlídek. Popravdě, po tolika letech už jsem si nepamatoval moc podrobností, je ale pravda, že při nedělní návštěvě se mi na některých místech v hlavě rozsvěcovaly a bylo moc zajímavé pozorovat, kterak se noří ze zaprášených hlubin paměti.

Prohlídka s touhle partou kreativních lidí není nikdy obyčejná. I tentokrát byla doprovozena ne úplně tradičními prvky - třeba recitací dobové poezie či vzpomínek očitých svědků, na zahradě areálu jsme si dokonce sehráli divadelní výstup s předem připraveným scénářem vycházejícím z dobové literatury. Samozřejmě, během prohlídky byla zmíněna spousta informací, které v tomto článku nepovažuji za nutné reprodukovat; data spojená s neobyčejným životem svaté Anežky České jsou k dispozici leckde na internetu. Spíš se pokusím fotkami zprostředkovat místní atmosféru. A taky se přiznám k tomu, že jsem vůbec netušil, jak rozsáhlé vnitřní prostory anežského areálu jsou přístupné bez placení vstupného, které se omezuje na galerijní prostory. Přitom do zahrad areálu chodím celkem často a několikrát jsem už i zde na blogu čerpal inspiraci z toho, co jsem zde měl možnost vidět a zažít.

Prohlídku jsme začali v prostorách Rajského dvora. Tahle zahrádka volně přístupná nebyla, musel nám odemknout pracovník areálu, ale návštěva byla našimi průvodci předem domluvena.

 

 

 

 

Zajímavou konstrukci má klášterní kuchyně. Co asi jídel se zde za dlouhá staletí připravilo... Teď je v těchto prostorách umístěný model areálu, na kterém si můžete prohlédnout, jak spolu z nadhledu jednotlivá místa souvisejí a jak jsou propojena.

 

 

 

 

V tomto křídle čtvercového ambitu je asi nejlépe zachovaná původní klenba.

 

 

 

 

Zcela cíleně jsem se snažil pořídit během prohlídky nějaký speciální historický přírůstek do mého dlouhodobého fotocyklu Pražská okna, protože právě okna se mi tu zdála být skoro neuvěřitelná.Nakonec to u mě vyhrálo tohle dvojokno, focené průhledem z protějších krásně tvarovaných dveří refektáře, přičemž světlo procházející okny ještě tvoří ornament na stovkami nohou do leskla vyhlazených dlaždicích podlahy.   

Asi nejkrásnějším sálem areálu je refektář, který zároveň fungoval i jako pracovna sester, takže se tu šilo i psalo, leč nesmíme zapomínat, že hlavní a velmi vážnou prací zdejších řeholnic byla modlitba. No a tyhle veliké kamenné oblouky se sloupovým pilířem uprostřed rozlehlého sálu vypadají dodnes překrásně. Pravda, oční lékaři by dnes nejspíš nedoporučili používat tyhle prostory jako skriptorium, ale naštěstí pro fotografy je tu světla tak akorát :-).

 

 

A ještě jedno dvojité okno ambitu focené průhledem z vnitřního okna. Bill Gates by z tohoto "okna v okně" musel zaplesat.

 

 

"Vstupní brána" do presbytáře chrámu svatého Salvátora. Tenhle obrázek - podobně jako řada dalších - vysloveně vybízel k tomu použít černobílé podání. Barevnost jsem tak zanechal jen tam, kde mi to dávalo nějaký podstatný smysl...  

  

... například právě u tohoto obrázku, na kterém je hrob svaté Anežky České s položenou červenou růží. Tohle by černobílá fotka úplně zprostředkovat nedokázala. Hrob je při pravém dolním okraji vstupní brány z předchozího obrázku, přímo proti Anežčině soukromé oratoři. 

 

 

 

Ještě jednou interiér kostela svatého Salvátora, tentokrát i s jednou návštěvnicí, aby to ukázalo správné proporce stavby a měli jste vše v měřítku.

Ještě starší než kostel svatého Salvátora je kostel svatého Františka. Tento prostor je upraven zčásti jako slavné královské pohřebiště a je zde pohřben např. Václav I., Anežčin bratr a spoluzakladatel kláštera. Kromě něj pak i jeho manželka Kunhuta Štaufská nebo Kunhuta Uherská, manželka Přemysla Otakara II. a dalších několik žen z královského rodu.

Po prohlídce ještě v přilehlých prostorách následoval speciální klášterní piknik, který nabízel mnohé z toho, co se nejspíš jedlo i ve zdejším klášteře. Mimochodem - kdoulovou kaši, kdoulovou marmeládu a navrch ještě kdoulový likér jsem ochutnal opravdu poprvé v životě :-).

 

 

Zajímalo by mě, kde ve skutečnosti spočinulo k věčnému odpočinku Anežčino tělo. V roce 1282 byla Anežka pohřbena v hrobě na jednom z předchozích obrázků, ale samy klarisky její tělo za husitských válek v obavě před tehdy populárním pleněním z hrobu vyzvedly a uložily někde jinde. Kde, to se dodnes neví, byť indicií už bylo zkoumáno více.

No a když už jsem svou paměť zkusil iniciovat na začátku článku, zkusím to i na jejím konci: Dobře si pamatuji, jak jsem nadšeně sledoval slavnostní svatořečení Anežky České 12. listopadu 1989, které se stalo velmi zvláštní předzvěstí událostí kolem nastávající "Sametové revoluce". Milá Anežko, tenhle tvůj zatím poslední velký zázrak ti, myslím, už nikdo neodpáře :-).