Nedělní miniglosy č.829

Poznámka: Když jsem si už od května liboval, že každá neděle je krásně slunečná, netušil jsem, že se to takhle vymkne kontrole a dovedeme to až k historicky největším vedrům v naší zemi. Ani dnes ještě nebudu psát svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. Protože ale i v rekordních vedrech běží naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, hodně času trávím právě na zámku nebo někde poblíž, takže i tentokrát vznikne náš tradiční nedělník mimo Prahu a spíš až ve večerních hodinách, kdy bude snad přece jen trochu snesitelněji. Myslel jsem, že do klidu poříčské kavárny se vrátím v červenci, poté, co naše výstava skončí, jenže výstava byla prodloužena až do konce července, tak se můj návrat do kavárenských prostor ještě o měsíc odkládá. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Po malé přestávce vás vítám u 829. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem napsal, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude nově až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Tato akce zůstává hlavním bodem mého letního osobního programu, kterému třeba právě minulý víkend musely mimořádně ustoupit i Nedělní miniglosy, byť třeba tento týden už jsem na výstavu stihl dorazit jen dvakrát v průběhu pracovních dnů a navrch samozřejmě o víkendu. Na výstavě jsme měli několik vzácných návštěv z fotografických i nefotografických kruhů, a se zámkem jsme už splynuli tak organicky, že si nás místní lidé ani moc nevšímají a na zámku nás s klidným svědomím zamykají, aniž by věděli, jestli máme klíče, abychom se mohli dostat ven (naštěstí máme :-)). No a letní slunovrat (s přímým výhledem na západ slunce) jsem letos strávil s přáteli, což je asi dobře, protože poslední dva roky opravdu nepatří k mým oblíbeným dnům a visí na něm nepříjemná kletba, o které bych moc rád věřil, že už v původním významu s dopomocí moderní vědy a dobrých lidí pominula a odpovědné čarovné síly ji aspoň zčásti vzaly zpět. 

O sochách na omezenou dobu

Sochy - zdálo by se - jsou předurčeny k věčnosti. Nestavějí se pohříchu ze samorozložitelné matérie, ale z festovního kamene či bronzu, což jsou materiály, které většinou nezachycují prchavou náladu či pocit, ale hodnoty, které by měly přetrvat staletí. České dějiny však ukazují, že u nás je pojem „věčnosti“ dost flexibilní: Sousloví ve smyslu "na věčné časy a nikdy jinak" jsme si v průběhu dějin vyzkoušeli v různých formálních obdobách několikrát a kupodivu na věčné časy to nikdy nebylo, naopak - čím sebejistější byli při instalaci soch jejich zadavatelé a na čím delší časové období ve svých záměrech cílili (a věčnost, to už je holenku dlouhá doba), tím rychleji sochy zase z veřejného prostoru mizely, někdy potichounku, aby si raději náhlé změny smýšlení nevšimlo moc lidí, jindy s rachotem mohutné exploze, kterou bylo zakázáno slyšet. A tak postupně mizí z podstavců filosofové, jejichž myšlenky jsou odhaleny novou přítomností jako pomýlené, zdánlivě velcí vojevůdci, jejichž voje - novým úhlem pohledu - nebojovaly za tak ušlechtilé cíle, jako se v jejich dobách možná někomu zdálo, mizí politici, kteří se tak moc chtěli zapsat do dějin světa, až na ně s odstupem ten svět vzpomíná jako na největší zločince historie, kteří za svou vznosnou myšlenku neváhali obětovat tisíce a milióny lidských životů, mizí i jejich kdysi obávaní ale jinak dost zbabělí krysí pomahači.

V naší zemi mají ukvapené "sochy na omezenou dobu" tak dlouhou a bohatou tradici, že by stálo za to, aby se v podmínkách veřejných soutěží rovnou počítalo s co nejméně problémovým budoucím odstraněním artefaktu, nejlépe aby měl vlastní nenápadně vysunovatelná kolečka a motorek na dálkové ovládání, aby - až přijde čas a omezená doba použitelnosti dané sochy se naplní - socha sama byla schopna s co nejmenšími komplikacemi a co nejmenší vynaloženou energií odcestovat - v lepším případě do tichého a potemnělého depozitáře, aby vyčkala další zásadní změny směru společenského větru, v horším případě do sběru, kde se může reinkarnovat v kanóny či zvony podle toho, jaká filosofie bude právě v dané oblasti a v daném čase převládat.

Pro velký úspěch prodlužujeme :-)

Touto dobou už se měla naše společná výstava na dobřichovickém zámku chýlit ke konci; měli jsme mít před sebou poslední rušný (a myslím, že i pořádně žhavý) víkend a pak už jen pár dní na rozebrání a úklid. nakonec je vše jinak, protože jsme od dobřichovických pořadatelů dostali nabídku, abychom ještě pokračovali až do konce července. Nutno říct, že jsme neváhali ani chvilku: Výstava zatím svou odezvou ve "fotografických kruzích" i mimo ně překonala všechna naše očekávání, na vernisáž dorazilo víc než 120 návštěvníků, obě oficiální komentované prohlídky přivedly do sálu víc než dvacítku dalších, o výstavě se hodně mluví na sociálních sítích i mezi fotografy, výstava - pokud vím - docela zabodovala i mezi místními lidmi, a dost lidí, kteří na ni přijeli, byli mile překvapeni, jak příjemným místem k životu i k návštěvě jsou Dobřichovice. 

Vše tedy zůstane pohromadě o čtyři týdny déle, než jsme původně plánovali, což samozřejmě znamená i další šanci pro všechny zájemce, kteří se doposud na výstavu z nějakého důvodu nedostali. A osobně jsem rád, že poslední víkend výstavy snad nebude rozžhavený, jako se chystá být tento. I když interiér zámku poskytuje pozoruhodnou oázu relativního chladu oproti okolní výhni, nutné je se do zámku taky nějak dostat, což v plánovaných 40 stupních příštího víkendu nebude úplně jednoduché. Ale teď už jsme klidní, protože každému můžeme říct: Máš/Máte na to ještě celý červenec!

O střetu burana s Buninem

Pozn.: Avizuji, že tuto neděli nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. Dnes máme od 14 hodin druhou oficiální společnou komentovanou prohlídku naší fotografické výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku a na neděli mám na prohlídky pozvaných hned několik skupin známých. Asi by v mezičasech tradiční blogový nedělník připravit šel, ale bylo by to po kouskách, časově napnuté a nejspíš by to nevedlo k dobrému výsledku. Lepší bude dát si řádnou přestávku a vrátit se na tradiční nedělní vlnu zase příští týden, kdy by měla být neděle přece jen o něco klidnější. 

Už když jsem kolem toho muže nastupoval do vlaku, bylo zřejmé, že s ním nejspíš nebude úplně klidná cesta. Asi dvě stě dýchavičných kil, podmračený výraz, rozvalený na dvou sedadlech zároveň. V ruce závislácky žmoulal telefon, zjevně rozhodnutý využít čas cesty vlakem k vyřízení nutných hovorů; nakonec stihl tři, všechny vedené v podobném duchu a s podobnou hodnotou. Ale ještě čekal, až se vlak zaplní a diváci zaujmou svá místa. Usedl jsem na volnou čtyřku sedadel v horním patře vozu a doufal, že jsem se ve svém prvotním odhadu muže mýlil. Z batohu jsem vytáhl knihu Ivana Bunina Temné aleje lásky, kterou mám právě rozečtenou, a těšil jsem se na další příděl křehkého a jemně cizelovaného textu o rozličných podobách (většinou nenaplněné, nebo aspoň nepokračující) lásky na širé Rusi. Herbář milostných situací, píše v doslovu ke knize překladatel Jan Zábrana, který také většinu povídek obsažených v knize skvěle přeložil, a má pravdu. Když se vlak rozjel, začetl jsem se do jemného přediva a rozličných faset vztahů popsaných citlivým perem umělce:

Vpředu, na kopci, tmí se město svými sady a nad sady se tyčí požární věž. Můj bože, jaké to bylo nevýslovné štěstí! Bylo to při nočním požáru, kdy jsem ti prvně políbil ruku a tys v odpovědi stiskla mou - to tajné svolení ti nikdy nezapomenu. Celá ulice se v zlověstném, nezvyklém ozáření černala lidmi.

Ještě než jsem si stihl uvědomit, jaký požitek je číst podobně psané věty, ozval se z "mezipatra" zvučný telefonistův hlas, spíš křik: "To jsem já! Tak dorazíš dneska ty vole, nebo se na to zase vysereš? Ráno jsem vypakoval svoje holky na prázdniny, barák je prázdnej a pivo už se chladí! Cože, kde jsem? Kde bych asi byl? Ve vlaku jedu! Ne, co by to komu vadilo, nestarej se, vole..." 

Jacqueline du Pré - přísně odměřený čas hudební legendy

Zatím jsem se zde na blogu v článcích o klasické hudbě věnoval spíš klavíru, ale dnes udělám výjimku. Chtěl bych totiž připomenout legendární britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, což je jméno, které dnes už možná mnoha lidem nic neříká, ale v 60. letech 20. století patřila tato hudebnice doslova k celosvětovým mediálním ikonám. Na rozdíl od mnoha současných ikon ovšem zároveň byla i vynikající umělkyní, jejíž umění naštěstí můžeme dodnes obdivovat na celé řadě dochovaných zvukových i obrazových nahrávek.

Dočetl jsem se, že když byly malé Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil a chtěla si hru na tento nástroj vyzkoušet, přičemž se ukázalo, že sama umí bez jakékoli předchozí zkušenosti nástroj správně uchopit, a z tohoto osudového spojení se vytvořila láska na celý - bohužel velmi krátký - život. Přesný postup hudebního vzdělání a koncertní milníky této umělkyně popisovat nebudu, jsou naštěstí k dispozici v různě podrobných informačních zdrojích. Každopádně od svých 16 let Jackie veřejně koncertovala a bylo zřejmé, že jde o jeden z největších violoncellových talentů všech dob (a jako takové jí byly svěřeny postupně dvě violoncella z dílny Antonia Stradivariho). Přitom na pozadí její zdánlivě triumfální cesty slavnými hudebními pódii se odehrávala prakticky kompletní a v mnohém revoluční 60. léta 20. století, aniž cokoli nasvědčovalo tomu, že jejich závěr se prakticky stane i horizontem Jacquelinina hudebního života. Mladá žena totiž dostala od svých sudiček prakticky jen oněch 10 let na celou svou velmi intenzivní a mediálně sledovanou kariéru. 

Nedělní miniglosy č.828

Poznámka: Jak už jsem psal minule, v červnu je to s mými nedělemi všechno jinak než obvykle: Obvykle píšu svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. Protože ale běží naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, a hodně času trávím právě na zámku nebo někde poblíž (zrovna včera jsem tak strávil den od dopoledne až do podvečera), k psaní tradičního nedělníku se dostávám "přerývaně" a spíš až ve večerních hodinách. Do klidné kavárny se tak nejspíš vrátím až v červenci, poté, co naše výstava skončí. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u 828. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

I když jsem se po týdnu dovolené, zasvěceném přípravě a startu výstavy fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích, vrátil do práce, stejně je aktuálně výstava hlavním bodem mého osobního programu a od začátku června se našly pouhé dva dny, kdy jsem se tam aspoň nezastavil.  V pondělí večer jsem byl na koncertě tria Merta - Hrubý - Fencl na zámeckém nádvoří a o přestávce jsem pěkně rozsvítil v sále i na zámecké chodbě a zval jsem lidi na speciální "noční" prohlídku. A v sobotu, v den, který pro mě byl sváteční hned z několika důvodů, jsme na výstavě zažili další z vrcholů: První společnou komentovanou prohlídku výstavy, na které se nás v sále sešlo šestadvacet, což je na "komentovku" opravdu hodně; už jsem několikrát provázel jednoho "sešlého" člověka :-). A to ani nemluvím o tom, že se přišly podívat i takové fotografické persóny jako fotografická osobnost roku 2025 Honza "Kočičák" Kočí nebo předseda České federace fotografického umění Garik Avanesian. Jako obyčejně jsme nic neměli předem dohodnuté, natožpak nacvičené, prostě se začalo a vše pak běželo asi hodinu a půl právě tak, jak mělo. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin (byť do středy má pan kastelán dovolenou, tak vše běží v lehce improvizovaném režimu). 

Vzdejte se!

Tento týden u mne bylo na všechno tak málo času, že je to možné považovat skoro za znamení, aby byly tyto "optimální" podmínky (poprvé po dlouhých jedenácti měsících) využity pro aspoň symbolické rozšíření rubriky Miniatury :-). Na první pohled by dnes těch pouhých jednadvacet slabik mohlo mít docela dobrý konec. Nebo že by to byla jako obvykle zase jen léčka?

  

Vážení bezvěrci,

židi 

i křesťané.

VZDEJTE SE !!

Nic se vám nestane... 

Obrázky z vernisáže výstavy Viděno čtyřmi

Jak už jsem i na tomto blogu dlouho předem oznamoval, pátek 5. června byl dnem, kdy se na zámku v Dobřichovicích odehrála vernisáž společné výstavy Viděno čtyřmi, kterou jsme připravili ve čtyřech s mými přáteli Zuzanou Terešovou, Carlosem Sardá Vidalem a Pavlem Vidlařem. Vernisáží už jsem na svých výstavách absolvoval dost a vždycky jsem si na ni naivně bral foťák, abych případně mohl něco zajímavého zaznamenat, přičemž nikdy jsem nic pořádného nevyfotil a jediným výsledkem byla skutečnost, že jsem pořád pokukoval po batohu s odloženým foťákem, jestli je ještě na svém místě. Tentokrát poprvé jsem se odhodlal k doslova revolučnímu kroku - že jsem si totiž na vernisáž vlastní foťák vůbec nevzal. Jednak se dalo čekat, že událost bude opět rušná a na vlastní focení nebude prostor, jednak byla mezi návštěvníky vernisáže celá řada docela věhlasných fotografů, tak jsem se tentokrát (správně) spolehl na jejich reportážní um.

Po vernisáži jsem některé z těch, kteří cvrkot na dobřichovické vernisáži zaznamenávali a svoje fotky publikovali na sociálních sítích (dva dny po vernisáži fotky z Dobřichovic doslova zavalily facebook a sdílela je řada lidí), kontaktoval, abych je požádal o svolení jejich fotky převzít do speciálního blogového fotočlánku. Velmi mě potěšilo, že nikdo z nich ani chvíli nezaváhal a všichni mi souhlas zcela samozřejmě poskytli, za což jim moc děkuji, velmi si takového kolegiálního přístupu vážím. 

Dnes nebudu moc psát, protože v tomhle fotočlánku budou mluvit především obrazové momentky, kterých bude na běžné zvyklosti tohoto blogu neobyčejné množství. Obrázek o tom, jak to na páteční dobřichovické vernisáži vypadalo (dorazilo kolem 120 lidí), si můžete udělat na základě fotek osmi různých fotografek a fotografů, přičemž u každé fotky uvádím jméno autora a odkaz na nějaké informace o něm (na facebookové profily, na webové stránky, ale v jednom případě i na Wikipedii, protože v sále byli přítomní i někteří opravdu slovutní tvůrci :-)). Moc děkuji všem návštěvníkům i všem fotografům, všichni jste se podíleli na tom, že - jak jsme se shodli - minimálně pro nás čtyři vystavující, kteří tvoříme skupinu fotografických přátel "f/4" (viz následující obrázek našeho loga), byl tenhle večer opravdu nezapomenutelný. 

 

Nedělní miniglosy č.827

Poznámka: V červnu bude s mými nedělemi všechno jinak než obvykle: Obvykle píšu svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. V pátek však vernisáží začala naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, a např. dnes budu mít na výstavě dvě ohlášené návštěvy, jednu za chvíli v půl jedenácté, druhou odpoledne od tří. Zároveň říkám svým známým, že se o červnových víkendech budu snažit být poblíž (z domova to mám na zámek čtvrthodinku, tak by to neměl být problém), takže budu i cosi jako "průvodce na zavolání". Do kavárny se tak nejspíš vrátím až v červenci, poté, co naše výstava skončí. Ale i když dnes budu mít trochu frmol, miniglosy by měly být připraveny k večerní publikaci.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u 827. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden už byl naplno zasvěcen výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích: V pondělí a úterý jsem si vše připravoval, balil, případně dokupoval potřebné věci, ve středu a ve čtvrtek jsme s mými přáteli a spoluvystavujícími výstavu instalovali, v pátek dopoledne jsme dělali poslední úpravy a od čtvrt na pět už se začali scházet hosté vernisáže, kterých nakonec dorazilo kolem 120. V sobotu pak začal normální život výstavy, kdy jsou sál a přilehlá zámecká chodba, aktuálně dohromady se 103 obrazy, pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Měl jsem celý týden dovolenou, která mi dnes končí (popravdě, právě teď bych si potřeboval po tom hektickém ale krásném týdnu trochu odpočinout :-)). Dokonce jsem nějaký čas uvažoval o tom, že tentokrát Nedělní miniglosy vynechám, ale asi pro to není žádný podstatný důvod kromě mé lenosti.

Právě se vracím ze zámku...

Ano, přesně tuhle větu jsem si mohl říct dnes vpodvečer kolem šesté, když jsem se vracel z instalace naší společné výstavy Viděno čtyřmi v dobřichovickém zámku, třeba i s dikcí dávného potentáta, který se pro změnu v jiných mediálně vděčných souvislostech vracel z hradu. Středa a čtvrtek totiž pro nás čtyři spoluvystavující byly plně věnované instalaci fotografií ve výstavním sále zámku a v přilehlé zámecké chodbě. Přiznávám, bláhově jsem se domníval, že touto dobou - protože vernisáž začíná zítra v pět odpoledne - už budeme mít všechno hotovo a už budeme jen nedočkavě v myšlenkách posouvat hodiny vpřed, aby se předstartovní horečka zbytečně neprotahovala a skočili jsme pokud možno rovnýma nohama do podvečera, který má v našem kalendáři zapsané velké P. Jenže...

Protože jsme celkem důsledně využívali závěsný systém v sále pro zavěšení dvou fotek pod sebou, běžnou kapacitu chodby a sálu, která při standardním "jednovrstvém" zaplnění stěn činí něco kolem pětapadesáti obrazů, jsme skoro zdvojnásobili; aktuálně jsme na 101 fotkách. A protože i při více než stovce pověšených fotek zůstalo na chodbě pár volných míst, která by bylo hřích nezaplnit, zítra dopoledne ještě pošupačím na zámek se dvěma dalšími fotkami, abych je těsně před vypuknutím vernisáže ještě do výstavní kolekce doplnil. Nemám sice tyhle "last minute" dodělávky moc rád, ale fotky mám hotové a připravené, jen se původně do výstavního výběru nekvalifikovaly (tenisti by řekli, že jde o tzv. lucky losery, tedy hráče, kteří sice v kvalifikaci nevyhráli, ale přesto se kvalifikovali :-)). Takže pěkně připravit, očistit, zabezpečit proti poškrábání a dešti (prý má zítra pršet) a "v bublinkách" ráno přenést do zámku.

V dost dobré barevné společnosti...

I když mám tento týden dovolenou, nemůžu říct, že bych měl dost času: V pátek je vernisáž naší společné výstavy "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích, takže vše, co tento týden tropím, směřuje ku výstavě; dnes a zítra instalujeme a pozítří, v pátek, výstavu zahájíme. Mám připraveno 24 fotografických obrazů, z nichž nakonec přesně třetina by měla svou výstavní premiéru, ale nejspíš bude třeba výstavní kolekci ještě omezit na takových 16-18 kousků, to uvidíme právě při instalaci, co všechno půjde a co už ne.  

Logicky teď věnuji hodně času přemýšlení o výstavě, nicméně nedávno jsem si udělal jeden večer úplně bez lámání hlavy a přijal jsem pozvání od jednoho člověka, který - dá se říci - sbírá mimo jiné i moje fotky. Trochu teď rekonstruoval svůj pražský byt a v rámci té rekonstrukce si udělal malou trvalou výstavu artefaktů, které si pořídil (malý byt = malá výstava), takže se chtěl pochlubit, jak to s mými fotkami, které si ode mne v minulém roce koupil, nakonec dopadlo. 

Ono by to samozřejmě chtělo trochu širší kontext - třeba jak jsme se poznali, jak se vyvíjel jeho vztah k mým fotkám, nebo proč je najednou, poté, co je znal a uznával už dlouhé roky, začal i nakupovat, ale na jakékoli širší kontexty teď nemám dost prostoru, cca za 4 hodiny začínáme na zámku instalovat, takže dnes to bude pouhé malé nakouknutí do cizího bytu, kde - shodou příznivých okolností - můžete najít i stejné snímky jako na mých výstavách. Mimochodem, na té aktuálně připravované výstavě žádný ze tří mých obrazů ze zrekonstruovaného bytu nebude, tam dám zase přednost jiným, které zatím neměly takové štěstí, aby byly součástí trvalé expozice :-).