Jan Zábrana: Celý život

Obecná poznámka: Kurzívou psané části následujícího textu jsou citáty z knihy.

Říká vám něco jméno Jan Zábrana? Věřím, že dnes už ano. Ale přiznávám, že mně dlouho neříkalo vůbec nic, když pominu fakt, že moji rodiče měli doma jeho detektivku (Vražda se zárukou). Až v devadesátých létech jsem v rokycanské knihovně čirou náhodou narazil na dvoudílný výběr jeho deníkových záznamů, který mě ovšem naprosto ohromil; nepamatuji si jinou knihu, která by mne v té době tak zásadním způsobem zasáhla. A přitom vlastně nejde o žádné ucelené literární dílo, ale "jenom" o velmi rozsáhlý soubor každodenních poznámek, nápadů, úvah, pocitů, vzpomínek a obav. Možná ale o to lépe podává kniha svědectví o atmosféře doby a o jednom životním osudu, který byl tou dobou doslova fatálně ovlivněn. Když jsem nedávno zjistil, že kniha vyšla v novém vydání (tentokrát v jediném svazku), bylo mi jasné, že si ji musím pořídit do své knihovny, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli ji budu celou podruhé číst (ale jsou knihy, o kterých prostě víte, že je v knihovně mít musíte). Přece jen, kniha má přes tisíc hustě popsaných stran a přitom jde vlastně jen o výběr z ještě mnohem rozsáhlejšího základu, kterým byly desítky popsaných různobarevných sešitů, ve kterých je zachycený - přesně podle názvu knihy - doslova celý život. Ale stačilo poprvé otevřít a už jsem ji na polici nevrátil a postupně po kouscích jsem se i podruhé s nadšeným zájmem pročetl stránkami autorova života.

 

Nejde o úplně jednoduché čtení, autor často logicky předpokládá znalost kontextu (přece jen jde o jeho vlastní poznámky, ke kterým se za svého života vracel výhradně on sám), takže z přečtení každé části mi většinou vyplynulo dohledání různých faktů na internetu, abych lépe pochopil aspoň část toho, co bylo autorovi zřejmé. Do textu se zcela organicky promítá to, co se právě děje, ale tak různorodým způsobem, jak to asi umožňuje jen umělecké a nikoli publicistické podání. Místy je text napínavý doslova jako dobrá detektivka a je rytmizován nejen časem (kapitoly odpovídají postupně popsaným sešitům), ale především neustálým střídáním žánrů. Jeho deníkové záznamy jsou totiž přepestré: Někdy se v nich vrací do vzpomínek na doby dávno minulé, takže před čtenářem ožívají temná období brutální perzekuce 50. let i krátká radostná období včetně "flashbacků" týkajících se autorových lásek. Jindy pojednávají o práci, se kterou se právě potýká, což nezřídka přechází v obecnější úvahy o smyslu a povaze překladů z cizích jazyků.

"Když se v překladu - v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů - vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je - pokud je nevysvětlí - v takových souvislostech, aby i ten nejméně vnímavý čtenář (vždycky je třeba počítat s nejméně vnímavým čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo - takové místo - nedalo přeložit jinak."

Někdy odrážejí texty aktuální rozmíšky s lidmi tehdejší kultury (některé uctívané kulturní ikony jsou pro něj kupříkladu jen prodejné děvky, protože nikdy neodděluje pracovní stránku člověka od jeho stránky morální), jindy nerozborná přátelství - nejčastěji s lidmi, kteří se také pohybují mimo oficiální literární kruhy nebo se rozhodli společnost budující v potu tváře socialistický svět dobrovolně opustit (jeho blízkým přítelem je například Josef Škvorecký).

"Nemám rád lidi lhostejné k pravdě." Tahle věta z Pasternaka se mi pořád vrací, vědomí ji pořád vynáší, vyplavuje. A zvlášť když si vzpomenu na lidi, kteří se mě léta snaží přesvědčit, že vlastně jsou mí přátelé. Marně, marně se mě snaží přesvědčit.

"Taufer, jeden z těch, kteří Biebla dohnali k sebevraždě, včera mluvil při odhalení pamětní desky v domě, z jehož okna Biebl vyskočil. Vrah pronášející projev k uctění památky své oběti - to je jeden z typických rysů socialistické morálky."

Záznamy jsou plné poznámek, kdy se autor snaží jen zachytit momentální nápad třeba v podobě verše nebo malého bonmotu, vypisuje si zajímavé pasáže z knih, které čte, ale je schopný si třeba poznamenat jen zajímavý obrat, který zaslechl v pražské tramvaji, aby ho mohl někde využít, nebo humorný překlep z dobových novin. Občas naprosto neomaleně nadává na to, co se ve společnosti nebo třeba v nakladatelství děje a občas zase dokáže velmi neotřelým způsobem glosovat aktuální dění. Jako příklad jsem vybral jeho vtipnou reakci na vyhoštění spisovatele a disidenta Pavla Kohouta:

"Ke komentáři o zbavení Pavla Kohouta státního občanství, který vyšel dnes, 8. října 1979 v Rudém právu pod titulkem Kohout u nás dokokrhal, podepsán jménem Václav Doležal:

Kohout u nás dokokrhal,

Husák dostal housera!

Doležale, Doležale,

nač brát ptáky do pera?

Dělati si srandu z ptáků

ve státě, kde vládne pták?

Doležale, Doležale,

dej si bacha na zobák!"

První část deníků obsahuje záznamy z roku 1948, zpočátku ještě šestnáctiletý Honza Zábrana rád píše a zkouší i překládat básně, doma doslova hltá knihy - jeho šíře záběru je obrovská a z dnešního pohledu už asi stěží představitelná. Podle jiných záznamů v denících, kdy Honza popisuje, co právě po večerech čte, bych odhadoval, že tahle knižní várka mu při jeho neobyčejném literárním apetitu mohla vystačit asi tak na týden. Mně by vystačila dnes už skoro na několik let :-(.

"Přišly knihy, které mi máma koupila u Topiče. Jsou to Steinbeck Of Mice and Men (česky), Oresteia (bohužel Stiebitzův překlad a já chtěl Šrámkův), Platonův Symposion, Rádlova Útěcha, Horova Kniha ticha a času, ze Sartrovy trilogie jen druhý díl (první snad pošlou dodatečně), Kosmova kronika je rozebrána, Greenův román Moc a sláva (o ten jsem měl největší zájem) též. Linhartova studie o Janu Houslistovi. Máma ještě koupila Čapkův Kalendář a dva překlady z amerických autorů, Dvě samoty a Smrtelný hřích. Snad to bude zajímavé. Ten Greene mě mrzí. Nesčetněkrát jsem jel odpoledne do města: cigarety, jitrnice, tlačítko ke zvonku, mléko, migrenal, polévka u Kopřivů, atd. Jinak dost spokojen. Četl jsem Rudé právo, jen mně to trochu zahřálo krev, už si zase zvykáme jako za okupace. Jde doba mlčení."

Kromě toho se mladý Jan zajímá o dění ve společnosti, nejen u nás, ale v celém světě. Jeho rodiče jsou aktivní v národně socialistické straně (v denících je zaznamenaná i dávná vzpomínka na setkání s Miladou Horákovou), ale situace po komunistickém převratu v únoru 1948 se doslova ze dne na den razantně mění: z Honzových rodičů se stávají političtí odpůrci nových pořádků, což vede k jejich postupné eliminaci a nakonec i k jejich dlouholetému uvěznění. Mladý Jan Zábrana se de facto stává protistátním živlem, nesmí dál studovat a už vůbec ne publikovat, pracovat může několik let jen manuálně v továrně.

"Naši nyní dostali ortel, na který čekali od února; je to zákon, který to stanovuje tak, že máma bude asi penzionována, táta vyhozen ze školské služby. Půjde si hledat někam místo. Ne, nečekají nás dobré časy. Národ dostali do rukou bezohlední hráči. Místní diktátoři rozleptávají život; ne, nedá se v tom žít. Bolí jen, že kořistníků a prospěchářských plavců na všech vodách je mnoho. Je ubohé, že lidé potřebují tak duševně málo. Dostává-li je co do opozice proti režimu, je to hospodářská stránka. Zásobování je mizerné a v ohledu textilií kritické. To vidí lidé jako chybu režimu a nikoli to, že je to režim, který zabil Jana Masaryka, politicky zabil Beneše, terorizuje, vězní a zbavuje obživy demokratické a myslící občany státu." Čerfova soukromá poznámka:Jak je možné, že když tohle zcela jasně viděl ani ne sedmnáctiletý kluk, mnozí ostatní neviděli a někteří nevidí dodnes?

Jeho skvělá znalost jazyků ho ale předurčuje i k překladatelské činnosti a možná právě jeho schopnost brilantně překládat z ruštiny, která dostala v socialistickém zřízení zelenou, mu umožňuje stát se profesionálním překladatelem a dostat se na "volnou nohu". Začíná dlouholeté potýkání Jana Zábrany se socialistickým režimem, které ho jako vzdělaného a svobodomyslného člověka ničí, ale přesto dokáže - neustále na hranici existenčních starostí - až do osmdesátých let přežívat.

V denících je poměrně velká "díra" v padesátých letech, kdy snad nějakou dobu ani nebylo možné vzhledem k okolnostem pravidelněji psát, druhé období bez zápisů je naopak krátký hektický čas kolem roku 1968, kdy podobně jako v rychlém severském létě kvete o překot vše, co po zbytek času opět zamrzá - v tu dobu může volně psát i publikovat vlastní práce (po roce 1989 vyšly jeho básně, povídky i pozoruhodné eseje). Nejpodrobněji deníky pokrývají celá sedmdesátá léta a začátek let osmdesátých, kdy Zábrana prakticky každý den bojuje o zachování své lidské i umělecké tváře a důstojnosti a zároveň o úplně prostou obživu, vyvzdorovává si překlady, které chce veřejnosti představit: jeho překlady ruských autorů jsou dodnes považovány na klasické a obtížně překonatelné, dokázal uvést řadu dosud neznámých nebo oficiálními místy odstrkovaných básnických i prozaických děl Bunina, Babela, Pasternaka, Mandelštama, Solženicyna atd., překládá ale i řadu děl z anglické a americké literatury. A - jak se shodují další překladatelé - většinou si vybíral na překlad mimořádně náročná díla.

"Překládat Bunina je tak těžká práce jako orat pole. A to říkám v roce 1974, kdy pracuju jako překladatel z profese dvacátý rok."

"Čím dál víc si uvědomuji, že na mém vztahu k Buninově próze je cosi "soukromě mystického", pocit sblížení, částečné identity osobnosti. Buninova próza jako by mi potvrzovala, že v životě a v umění má cenu přesně to, o čem jsem si vždy myslel, že to cenu má. Překládám ho už v letošním roce šest a půl měsíce a jsem tou prózou stále posedlejší - odejdu od překladu, a místo abych se rozptýlil něčím jiným, čtu si jiné jeho povídky."

Jeho život tak vlastně sestává z neustálého psaní, od toho, které ho živí, se utíká jen k jinému druhu - k psaní deníků, kterými si alespoň trochu kompenzuje své omezené publikační možnosti, deníků, ve kterých může být otevřený, které si ale píše jen pro sebe, protože ani jeho nejbližší okolí o těchto obrovských kvantech zápisků nic neví (manželce o nich řekne až těsně před svou smrtí). Jeho citlivou uměleckou duši ničí postupující deprese a těžké psychické stavy se odrážejí i v jeho stavu fyzickém. Zdravotně je to čím dál horší a nakonec Jan Zábrana umírá v pouhých 53 letech v přesvědčení, že nemá žádnou šanci dožít se zvratu společenských a politických poměrů. Oficiálně ho zabila rakovina, ale ve skutečnosti to, myslím, byla deprese a beznaděj. Přitom je úžasné, že do posledního okamžiku je schopen přemýšlet o skvostech světové literatury stejně jako o úplně obyčejných věcech a svým úvahám dávat ve svých zápiscích nezaměnitelný tvar.

"Tenkrát... Vyšel jsem do rozpršeného, už zeleného dubnového dne, plný zběsilého, bezmocného, němého vzteku a přemýšlel jsem o velkém, šťastném tahu - drtivém jak nečekaná oběť dámy v šachu, po které soupeři nezbývá než se vzdát - o tahu, který by naráz zvrátil tu partii osudu, partii života, ve které jsem stál na prohru. Celý život jsem snil o takovém tahu, ale nikdy jsem ho nenašel."

Při četbě jsem mnohokrát přemýšlel o tom, jestli Jan Zábrana živil ve skrytu duše naději, že si jeho zápisky bude moct alespoň po jeho smrti někdo přečíst. Myslím si, že ano, aspoň v pozdějších obdobích a svědčí o tom i pokyny, které před smrtí v souvislosti s deníky dal své manželce (myslím si dokonce, že se to odrazilo i v tom, že postupem času přestával používat např. zkratky jmen, aby byl text pochopitelný i nezasvěceným). Nemyslím si ale, že by se to jakkoli promítalo do obsahu zápisků; deníky jsou vlastně Zábranovi dlouhá léta chybějícím otevřeným partnerem v diskusi. Jako kdyby papír pro něj byl spolehlivější než kterýkoli z lidí. Celkem se dá očekávat, že člověk Zábranova typu nebude mít žádný důvod mít slabost pro socialistický systém. Jeho odsudek komunistického učení a jeho praktických dopadů na běžný život je zřejmý skoro z každé strany jeho zápisků. Často jsem si vzpomněl na některé své diskuse s mladými zastánci komunistického učení; bylo by jistě zajímavé, co by takovému "pohledu zevnitř" řekli. Jistě buď to, že Zábranův pohled je pomýlený, nebo - ještě pravděpodobněji - že to byly prostě lidské chyby v praktické aplikaci nejspravedlivějšího možného zřízení v lidských dějinách. A Zábrana byl vůči komunistům ve svých denících velmi nekompromisní:

"Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje."

Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyň, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé - několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost."

Jan Zábrana má i díky své bezkonkurenční sečtělosti neuvěřitelnou schopnost vyhmátnout, co je na kterém literárním díle kvalitní, co je účelnější přeskočit, co je nafouknuté, co geniální, co naopak nepoctivé či lživé, co je plagiát (resp. čím se literáti v některých pasážích svých děl inspirovali u jiných autorů :-)). Nepodléhá ani apriornímu okouzlení z autorů, které má rád: Dokáže stejného autora vychválit v jednom díle a ve druhého ho kriticky "osolit", prostě jen proto, že je jednou skvělý a jindy mizerný. Umí i u autorů, po kterých už v jeho době prakticky nikdo nesáhnul, najít v moři balastu třeba jen několik překvapujících skvělých veršů, které si zaznamená, aby aspoň v této podobě svého autora přežily a zůstaly pro zájemce zachovány. Mimochodem, často jsou to jména, které ani dnešní moderní internetové vyhledávače neznají. A ješitnost blogového autora mne nahlodává k nezodpověditelné otázce: Našel by si Jan Zábrana "svůj" pár veršů i u mne? A jestli ano, které by to asi byly? :-) Ale minimálně bych možná měl mít na paměti jeho slova o psaní poezie:

"Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." (snažím se to tak dělat a když to jen trochu jde, popouštím veršům uzdu a ony se pak občas k mému překvapení samy poskládají do správného tvaru, jen to tak u amatérů mého typu není pravidlem :-))

Jeho kritika umí být sžíravá ale i vtipná, třeba jako v téhle malé kritické básničce (vzpomněl jsem si, že přesně vystihuje můj pocit, když si přečtu nějaký - jinak zajímavý - blogový článek, který je plný gramatických chyb):

"Čeština se pod ním probořila

jako led na zvlhlém rybníku,

a jestli tam dole živá ryba zbyla,

zalehly mu uši z jejích výkřiků."

S přibývajícím věkem se Jan Zábrana stále častěji zmiňuje o smrti. Jako kdyby považoval smrt za smysluplný únik z bezvýchodné reality. Tím spíš, že to, co se od roku 1948 dělo jemu, jeho rodině a mnoha tisícům dalších českých rodin, co si tak dobře pamatoval a co prakticky celý život reálně žil, stále jako by nikdy neexistovalo:

"Po letech už se ani neví, kdo si chtěl na kom smlsnout. Pochybuje se o tom, že šelmy byly šelmy. Tvrdí se, že mrtvý možná ani nebyl zabit, že chtěl sám navěky usnout."

"V stárnutí není žádná nahromaděná moudrost, vyrovnanost, nic takového. Spíš se mi zdá, že množství a tíha zážitků se postupně stává nesnesitelnou, začíná tlačit na ramena, na hlavu, na spánky pořád víc - jak hydraulický lis - váhou, pod níž se člověk jednoho dne chtě nechtě zhroutí, která v něm rozdrtí všechny kosti. Hromadění prožitého, hromadění zkušeností udělaných se životem má svou mez."

"Prach pokryje všechno, prach

pokryje, prach.

Vrať se, má lásko, a nevěř, neuvěř, že

my dva jsme měli ze sebe

strach."

Paradoxně (při vší své - minimálně slovní - fascinaci smrtí) jsou jeho nemocniční zápisky z posledních týdnů života nabité plány do budoucna. Byť si už, myslím, umím velmi dobře představit, že chlapík těsně nad padesátkou má hlavu stále plnou záměrů a cílů - jak těch zcela nových, tak i těch, které bere pro sebe jako dlouhodobě zásadní, nezvratné a nenahraditelné. Těch, kterých se nikdy nevzdá, byť by byly za daných okolností zcela nesplnitelné, protože jsou to cíle, které jeho život doslova utvářejí a dodávají mu smysl.

"Po návratu (budu-li schopen práce) by bylo nejlíp začít psát s kopiemi prvopisy chybějících Buninových textů (do knížky Poslední podzim) a připravit maketu pro Oldřicha Kulhánka. Jinak bych chtěl pokračovat v poezii: 1. Pound, 2. Rexroth 3. Sandburg 4. antologie USA, 5. Pasternak 6. Nicanor Parra"

Mimochodem, Zábranovy deníky jsou i obrovskou zásobárnou tipů na skvělou literaturu. Vlastně jsem nenašel nic, co Jan Zábrana vychválil jako kvalitní text a mně by se to nelíbilo. Některé autory jsem pro sebe díky deníkům vlastně poprvé objevil a jen jsem nad jejich texty žasnul. A není překvapením že některé knížky, které jsem zpětně dohledával, abych si "doplnil základní vzdělání", byly k dispozici právě v Zábranově překladu ze šedesátých nebo sedmdesátých let.

Přes určité záblesky optimismu ale v posledních částech deníků přece jen převládá účtování, ale i v naprosto vypjaté osobní situaci mají deníkové zápisky, do kterých se občas vmísí zcela reálné nemocniční zážitky, specifický "charakter" a umělecký přesah.

"Já, člověk jako já si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít."

"Dneska by ještě všech pět oblíz

po lásce, z které zbyl jen obrys."

Nezemřel jsem, ale ze života nic nezůstalo. (tento Dantův citát je v denících zmíněn opakovaně, jako by se v každém návalu deprese toto básnické vyjádření Janu Zábranovi neodbytně vracelo na mysl)

Autor sám si, myslím, velmi dobře uvědomoval, že mu bylo znemožněno zanechat ostatním lidem většinu výsledků a projevů svého talentu a své celoživotní práce (když si uvědomím, jak těžko prosazoval některé své překlady a v kolika případech přišla jeho práce zcela vniveč, jeho depresím se nedivím). Zjevně považoval své deníky za formu své závěti, kšaftu, který není polopatický, ale je třeba v něm pokorně hledat barevné drahé kamínky, aby si člověk uvědomil, že jsou ve skutečnosti součástí obrovitého kaleidoskopu, který našim očím poskytuje neuvěřitelné obrazy. Život, který se postupně proměnil v obrovitou masu papíru popsaného sice smysluplně, ale určitě ne s větším smyslem, než dokáže poskytnout život sám, probíhá-li svobodně a alespoň se základním respektem k tomu, co lidé umějí.

"Z té proměny života v popsaný papír je mi někdy strašlivě, děsivě úzko."