Diona pokynula
svou čarovnou berlí
a za oknem rozšuměl se svět.
Vlahý déšť rozsypal ti perly
po rtech i po vlasech
a já jsem ve snu bez deštníku!
Jako gentleman
ti všechny perly slíbám
ústy plnými díků,
modlím se
malou násobilku,
ať pršet nepřestává
a sen
provoněný tvou provlhlou vůní
trvá ještě aspoň malou chvilku!
Déšť zvolna usíná,
pokojem voní ranní káva
a ze snů probouzí se
ohňová země,
ohňová krajina.
Zdálo se vám to dnes příliš krátké? Nu, vždycky to prostě nemůže být tak obsažné jako když jsem minulý týden psal o skvělé knize deníků Jana Zábrany s názvem Celý život. Ale nevadí, ještě můžete využít ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty), tedy odkazy na některé vybrané starší články:
Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzením kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy.
Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)
Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.
Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!
Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).
Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.