Jak už jsem se zmiňoval v neděli ve svém přání těm nejmilejším maminkám na světě, o víkendu jsem měl příležitost nakouknout do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl a ani jsem nevěděl, že je možné se tam dostat. Se skupinou zájemců o zajímavé pražské domy jsme totiž navštívili Emauzský klášter v Praze, kde jsme se mohli odchýlit od standardní trasy a jít se podívat do míst, která nejsou turistům běžně přístupná. Abyste z toho taky něco měli, připravil jsem pro vás aspoň pár fotek a na závěr jedno malé tradiční haiku.
Musím říct, že se mi moc líbí moderní silueta kostela, který je trochu komplikované pojmenovat, protože je zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Císař Karel IV., jehož 700. výročí narození si letos připomínáme, nebyl prostě žádný troškař a svatými nešetřil. Nikdy jsem netušil, že se budu moct procházet přímo pod betonovými křídly tohoto kostela, který byl pobořen při americkém náletu na Prahu v únoru 1945.
Jakpak asi následující fotka patří? Vyrůstá klenba do výšky nebo se k nám plazí po malované podlaze?
Průhled oknem gotickými malbami krásně vyzdobeného ambitu. To se ale pořád ještě pohybujeme v místech, kam je možné si koupit běžnou vstupenku.
Pak stačí vyjít po schodech o pár pater výš, projít chodbou plnou různých firmiček a poraden a vyjít posledních pár schodů pod pozoruhodný betonový krov kostela. Milovníci trojúhelníků si zde rozhodně přijdou na své a mohou si na mnoha praktických příkladech procvičovat Pythagorovu větu a - vezmou-li si s sebou na půdu kružítko - třeba i větu Thaletovu. Tomu říkám vysoká škola statiky - tady konkrétně z padesátých let 20. století.
Ocitáme se pod krovem, který naštěstí zatím nikdo nepřeměnil na půdní byty, takže si můžeme prohlédnout rubovou stranu klenby kostela, po které dokonce vede úzká lávka.
Pohled vzhůru ukazuje důmyslnou konstrukci betonových vzpěr, které nahradily původní zborcený dřevěný krov.
Na to, že se nacházíme na půdě, je tu neobyčejně hodně světla. To se sem dostává především proskleným východem, který vede k patě vznešených a přitom velmi moderních betonových křídel a zároveň také na neobyčejnou vyhlídku. Mimochodem, venku pěkně fičelo, ale přesto jsme se nemohli vynadívat.
Oblouky na "úpatí" skořepinových věží, které v šedesátých letech razantně nahradily původní věže. Podle mne je toto dílo architekta Františka Marii Černého prostě krásné, i když znám dost lidí, kteří mu ani po půlstoletí nemohou přijít na chuť.
Dovedně tvarovaná betonová křídla přecházejí v nebe zlatavými špičkami.
Už jsme viděli klenbu kostela shora, tak teď ještě jednou klasický pohled z kostelní lodi. Je pravda, že odtud, zdola, je klenba o něco lépe uzpůsobena oku návštěvníků.
... a pod klenbou mezi ostrými světly a tmavými stíny zaparkované vozidlo o samotě odpočívající malé návštěvnice.
A tohle, to je ovšem samota zcela jiného druhu...
Na půdě je zavěšené zajímavé zpodobnění madony s jezulátkem. Samozřejmě se o něm ve výkladu podrobně hovořilo. Já jsem byl ovšem tak nadšený různými průhledy skrze betonové triangly a dalšími fotogenickými zajímavostmi, že jsem pohříchu výkladu nevěnoval takovou pozornost, jakou by si býval zasloužil. Co je to tedy přesně za obraz, vám nepovím, protože jsem cvakal foťákem a nedával jsem pozor. Doufám, že mě na příští vycházce náš průvodce "netasí", a moje nepozornost tak unikne pozornosti :-). Ale hlavně, že tu ten obraz mám, protože mi i na starodávné zaprášené kostelní půdě připomíná to, co je pro mě podstatné a proč tomu tak vlastně je.
Fotografií mám z vycházky samozřejmě mnohem víc, tohle je jen rychlý výběr; nechtěl jsem sdělovat fakta (která je možná si najít v četných informačních zdrojích), ale spíš zprostředkovat aspoň část pocitů a nálady z neobyčejného zážitku.
Haiku té nejkrásnější klenby
Ctnostné a smyslné
klenou se křivky těla
nad bludištěm světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.