Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka
O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.
Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.