
Já jsem totiž dnes ráno opravdu vyrazil do lefkadských zahrad na fotografický lov hadů. Aktuální počasí je tady nádherné, odpolední teploty se šplhají znovu ke třicítce a mají jít ještě výš, nicméně na zdejší poměry už začínají být docela chladné noci - považte, včera klesly nejnižší ranní teploty až někam k šestnácti stupňům, což je tedy - zvlášť když občas mrknu na aktuální počasí v Čechách - opravdu pobuřující. Ráno se vytváří z vlhkého přímořského vzduchu chladivá rosa a slunce vychází zpoza okolních kopců rovnou v plné síle (nezdržuje se žádnými červánky) a jako první začne ohřívat východní stráně kopců nad městečkem Ponti.
No a právě tam jsem včera ráno narazil na vyhřívajícího se nádherně barevného hada. Měl na délku dobrý metr a na své kůži měl snad všechny barvy, co jich moderní počítačová grafika nabízí, přičemž dominovaly kroužky v červené a zelené barvě. Pochopitelně, když něco tak krásného potkám, nemám při ruce fotoaparát, byť ho jinak tahám všude s sebou. Tak jsem se aspoň asi tak půl minutky mohl kochat. Had byl již evidentně zkušený, žádné nevycválané hádě, a rozhodně nehodlal iniciovat nějaký střet. Velmi, ale opravdu velmi neochotně se pomalu odsunul z čerstvým sluníčkem vyhřáté kamenité cesty zpět do nepříjemně chladivé zarosené trávy, odkud mě z křoví sledoval a čekal, až vypadnu a přestanu se mu vyhřívat na "jeho" pěšině.
Dnes ráno jsem se proto rozhodl, že výlet přibližně ve stejnou dobu zopakuji. Jen s tím rozdílem, že si vezmu dlouhé kalhoty, pevné boty a hlavně foťák. Co když had - podobně jako já chodím ve stejnou dobu běhat - se vyhřívává ve stejnou dobu na stejných místech. Anebo tam budou jiní hadi, nijak nelpím právě na tom jednom, i když byl tak krásně barevný. Z dřívější doby jsem měl zkušenost ještě s jedním asi metr dlouhým čistě černým hadem, ale ten se mi kdysi jen tiše přeplazil přes cestu a moc jsem si ho neužil.
Chodil jsem onou vyhřátou pěšinou sem tam asi dvacet minut a po hadech nebylo vidu ani slechu. Co teď jen napíšu do článku s tak honosným připraveným názvem "Na lovu hadů", když jsem o hada ani nezavadil? Napadlo mne, že jsem kdysi viděl v televizi dokonce dokumentární film o hledání olgoje chorchoje, který dopadl přibližně stejně jako můj lov hadů, a jeho tvůrci se nijak nestyděli sestříhat ze svého marného pouštního hledání celovečerní dokument, tak co bych si dělal hlavu s jedním článkem. Ale když už jsem byl na "hadí cestě" v zahradách, rozhodl jsem se prozkoumat trochu rozsáhlejší okolí a najít místní silný a ani v nejžhavějším létě nevysychající pramen, o kterém jsem leccos četl a slyšel vyprávět.
Silný pramen vytékající ze skály je pro zdejší zahrady pravým požehnáním. Bublání potůčku vás tu provází skoro půlku trasy, kterou jsem šel. Samozřejmě u pramene nesmí chybět nezbytný platan. Kdybyste měli na mapě vyznačené všechny platany na ostrově, bylo by vám jasné, kde pramení a kudy teče zdejší sladká voda.
Voda je od pramene rozváděna důmyslným systémem struh a kanálů. Jen se mi zdálo, že dříve si zdejší lidé hleděli pramene více než dnes. Všechny důkladné opravy byly hodně staré a to, co bylo dodělané nově, bylo jen hodně letmo zflikované.
Je pravda, že se ze zahrad v těch místech občas ozývala střelba, zdejší farmáři rádi a často střílejí, aspoň podle spousty patron, které se dají kolem cest najít, a já měl sice dlouhé kalhoty a pevné boty, ale neprůstřelnou vestu jsem jako na potvoru nechal na pokoji. Ale nakonec jsem se k cestě odhodlal, několik místních kovbojů (nebo spíš šípbojů) jsem potkal a vyklubali se z nich celkem příjemní a usměvaví lidé.
Je to příliš kontrastní fotka, já vím, ale lepší nemám. Tohle štěně se totiž na mě pověsilo při mé cestě zahradami. Bylo velmi přítulné a vytrvale mne sledovalo asi dva kilometry. Už jsem se bál, že mi zůstane a já ho budu muset propašovat do Čech, ale pak se sebralo a zmizelo zpátky. Mohl jsem přijít z lovu hadů se psem :-).
Malý zahradní domek v zahradách u Agios Petros. Na schování před vedrem a příležitostný nocleh, stejně jako na schování pár kusů nářadí je to akorát.
A když už jsem za velmi příjemného a uklidňujícího zvuku zurčící sladké vody z nalezeného pramene uzavíral ranní asi dvouhodinovou okružní procházku, potkal jsem na staré motorce jedoucího pana Konstantina, u kterého jsem kdysi při dvou návštěvách bydlel, a z toho milého setkání vyšlo pozvání k němu domů na pondělní večeři. Vida, začalo to tak nenápadně - obyčejným lovem hadů - a teď abych přemýšlel které z místních "sov" přinesu v pondělí jako dárek do "Athén" pana Konstantina, protože plzeňské pivo jsem tentokrát z domova nepřivezl a pan Konstantin by ho asi stejně neochutnal, protože byl z novin kupodivu velmi dobře obeznámený z českou metanolovou aférou. Ale třeba mne do zítřejšího večera ještě něco napadne. Co třeba, kdybych si připravil v řečtině krátkou řeč o setkání s místními hady?
Hned, když jsem si po návratu z procházky pustil počítač, abych napsal tento článek, všichni hadi v širokém okolí si dali echo, že už je čistej vzduch a je konečně možné užít si pořádného nedělního teplíčka na poctivým řeckým sluníčkem vyhřátých kamenech.
Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.