Na lovu hadů

Hned na začátku se musím omluvit nadšeným herpetologům i vyděšeným ochráncům přírody za trochu matoucí a přehánějící nadpis. Na tomto lovu hadů nebude ani žádnému hadovi ublíženo, dokonce ani žádný nebude spatřen. Což nic nemění na tom, že hlavním bodem dnešního ranního programu byl opravdu lov hadů; určitě nebylo záměrem v zájmu sledovanosti použít jen zajímavý marketingový titulek, podobně jako když se pod mnohé slibujícím nadpisem "32 nových sexuálních poloh" skrývá zásadní informace, že při poslední hodině matiky byla jako obyčejně děsná nuda.

Já jsem totiž dnes ráno opravdu vyrazil do lefkadských zahrad na fotografický lov hadů. Aktuální počasí je tady nádherné, odpolední teploty se šplhají znovu ke třicítce a mají jít ještě výš, nicméně na zdejší poměry už začínají být docela chladné noci - považte, včera klesly nejnižší ranní teploty až někam k šestnácti stupňům, což je tedy - zvlášť když občas mrknu na aktuální počasí v Čechách - opravdu pobuřující. Ráno se vytváří z vlhkého přímořského vzduchu chladivá rosa a slunce vychází zpoza okolních kopců rovnou v plné síle (nezdržuje se žádnými červánky) a jako první začne ohřívat východní stráně kopců nad městečkem Ponti.

No a právě tam jsem včera ráno narazil na vyhřívajícího se nádherně barevného hada. Měl na délku dobrý metr a na své kůži měl snad všechny barvy, co jich moderní počítačová grafika nabízí, přičemž dominovaly kroužky v červené a zelené barvě. Pochopitelně, když něco tak krásného potkám, nemám při ruce fotoaparát, byť ho jinak tahám všude s sebou. Tak jsem se aspoň asi tak půl minutky mohl kochat. Had byl již evidentně zkušený, žádné nevycválané hádě, a rozhodně nehodlal iniciovat nějaký střet. Velmi, ale opravdu velmi neochotně se pomalu odsunul z čerstvým sluníčkem vyhřáté kamenité cesty zpět do nepříjemně chladivé zarosené trávy, odkud mě z křoví sledoval a čekal, až vypadnu a přestanu se mu vyhřívat na "jeho" pěšině.

Dnes ráno jsem se proto rozhodl, že výlet přibližně ve stejnou dobu zopakuji. Jen s tím rozdílem, že si vezmu dlouhé kalhoty, pevné boty a hlavně foťák. Co když had - podobně jako já chodím ve stejnou dobu běhat - se vyhřívává ve stejnou dobu na stejných místech. Anebo tam budou jiní hadi, nijak nelpím právě na tom jednom, i když byl tak krásně barevný. Z dřívější doby jsem měl zkušenost ještě s jedním asi metr dlouhým čistě černým hadem, ale ten se mi kdysi jen tiše přeplazil přes cestu a moc jsem si ho neužil.

Chodil jsem onou vyhřátou pěšinou sem tam asi dvacet minut a po hadech nebylo vidu ani slechu. Co teď jen napíšu do článku s tak honosným připraveným názvem "Na lovu hadů", když jsem o hada ani nezavadil? Napadlo mne, že jsem kdysi viděl v televizi dokonce dokumentární film o hledání olgoje chorchoje, který dopadl přibližně stejně jako můj lov hadů, a jeho tvůrci se nijak nestyděli sestříhat ze svého marného pouštního hledání celovečerní dokument, tak co bych si dělal hlavu s jedním článkem. Ale když už jsem byl na "hadí cestě" v zahradách, rozhodl jsem se prozkoumat trochu rozsáhlejší okolí a najít místní silný a ani v nejžhavějším létě nevysychající pramen, o kterém jsem leccos četl a slyšel vyprávět.

Silný pramen vytékající ze skály je pro zdejší zahrady pravým požehnáním. Bublání potůčku vás tu provází skoro půlku trasy, kterou jsem šel. Samozřejmě u pramene nesmí chybět nezbytný platan. Kdybyste měli na mapě vyznačené všechny platany na ostrově, bylo by vám jasné, kde pramení a kudy teče zdejší sladká voda.

Voda je od pramene rozváděna důmyslným systémem struh a kanálů. Jen se mi zdálo, že dříve si zdejší lidé hleděli pramene více než dnes. Všechny důkladné opravy byly hodně staré a to, co bylo dodělané nově, bylo jen hodně letmo zflikované.

Je pravda, že se ze zahrad v těch místech občas ozývala střelba, zdejší farmáři rádi a často střílejí, aspoň podle spousty patron, které se dají kolem cest najít, a já měl sice dlouhé kalhoty a pevné boty, ale neprůstřelnou vestu jsem jako na potvoru nechal na pokoji. Ale nakonec jsem se k cestě odhodlal, několik místních kovbojů (nebo spíš šípbojů) jsem potkal a vyklubali se z nich celkem příjemní a usměvaví lidé.

Je to příliš kontrastní fotka, já vím, ale lepší nemám. Tohle štěně se totiž na mě pověsilo při mé cestě zahradami. Bylo velmi přítulné a vytrvale mne sledovalo asi dva kilometry. Už jsem se bál, že mi zůstane a já ho budu muset propašovat do Čech, ale pak se sebralo a zmizelo zpátky. Mohl jsem přijít z lovu hadů se psem :-).

Malý zahradní domek v zahradách u Agios Petros. Na schování před vedrem a příležitostný nocleh, stejně jako na schování pár kusů nářadí je to akorát.

A když už jsem za velmi příjemného a uklidňujícího zvuku zurčící sladké vody z nalezeného pramene uzavíral ranní asi dvouhodinovou okružní procházku, potkal jsem na staré motorce jedoucího pana Konstantina, u kterého jsem kdysi při dvou návštěvách bydlel, a z toho milého setkání vyšlo pozvání k němu domů na pondělní večeři. Vida, začalo to tak nenápadně - obyčejným lovem hadů - a teď abych přemýšlel které z místních "sov" přinesu v pondělí jako dárek do "Athén" pana Konstantina, protože plzeňské pivo jsem tentokrát z domova nepřivezl a pan Konstantin by ho asi stejně neochutnal, protože byl z novin kupodivu velmi dobře obeznámený z českou metanolovou aférou. Ale třeba mne do zítřejšího večera ještě něco napadne. Co třeba, kdybych si připravil v řečtině krátkou řeč o setkání s místními hady?

Hned, když jsem si po návratu z procházky pustil počítač, abych napsal tento článek, všichni hadi v širokém okolí si dali echo, že už je čistej vzduch a je konečně možné užít si pořádného nedělního teplíčka na poctivým řeckým sluníčkem vyhřátých kamenech.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.