Ne vždy je zpoždění nepříjemné

Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Kupříkladu včera mi zpoždění letadla do Athén napovědělo, zda mám jet z letiště taxíkem, mířit při tom na řidiče laserově zaměřovanou špuntovkou a křičet na něj "rychleji, no tak rychleji!!!", abych stihnul spoj na Lefkadu v 16:30, nebo v klidu počkat na místní letištní rychlíkový autobus a jet za desetinovou cenu a bez nervů na athénské autobusové nádraží. Stejně - jak se ukázalo - bych se na nádraží hned nezorientoval, protože místní způsob prodeje jízdenek pro mě byl dost překvapující. Není tu totiž jedna velká centrální pokladna, ale desítky maličkých lokálních pokladniček. Každá trasa má svou zakouřenou kancelář, svou pokladnu, svého zaměstnance. Podobné, jako kdyby na Florenci byla speciální kukaň pro autobusy do Prostějova, zatímco do Liberce by se lístky prodávaly na druhém konci nádraží.

Navštívit athénské autobusové nádraží je proti aseptickému modernímu letišti docela živý a mírně orientální zážitek. Jakmile vystoupíte z letištního autobusu a máte dokonce zavazadlo, obklopí vás několik taxíkářů a prodejců ubytování, stejně jako houf žebrajících dětí. Celé nádraží je oplechované z boků i shora a připomíná mi jednu velkou vietnamskou tržnici, jen místo Vietnamců jsou tu autobusy. Spousta nemalebných zákoutí, která bych rád vyfotil, ale trochu jsem se bál upoutávat pozornost na svůj foťák; navíc tu sem tam postává mračící se bdělý policista a já se nechtěl dostat do situace, kdy zarputilému majorovi posunčinou vysvětluji, že nejsem turecký špión a nádraží podle nejlepších švejkových tradic fotím jen proto, že se nehejbá a nemusí se mu říkat, aby se tvářilo příjemně.

 

Zakoupil jsem jízdenku na noční lefkadský spoj a vydal se hledat místo, kde přečkám zbylé tři hodiny do odjezdu. Nejpříjemnějším místem se mi zdála být velká nádražní restaurace. Stejně jsem celý den pořádně nejedl, tak by stálo za to ochutnat nějakou z místních specialit. Jako bývalý oddaný strávník bufetu na plzeňském centrálním autobusovém nádraží, kam to bylo ze školy, kde jsem učil, přes ulici, sedl jsem si do jinak prázdné haly k jednomu z asi třiceti stolečků. Na stole byl kromě flekatého ubrusu i tlustý fascikl jídelního lístku. Otevřel jsem ho a duše gurmána ve mně zaplesala: Z řeckých specialit tu bylo, na cokoli si vzpomenete. Dvě stránky předkrmů včetně mé oblíbené jikrové pomazánky "taramosalata", dvě stránky rybích specialit asi šest stran dalších masitých pokrmů. A tomu všemu vévodila speciální rybí polévka jako specialita dne. Vybrat si nebylo jednoduché, ale po pouhé čtvrthodince jsem se přece jen rozhodl pro docela bohatýrské menu. Ostatně, kdy se mi zase poštěstí podívat se do Athén, že?

Servírka neurčitého věku na mé přání dostat jikrovou pomazánku jen vzdychla. Nevadí, tak česnekovou. Aha, taky nemáte. Tak kterou máte? Tzatziki. Hmmm. To jako jenom tuhle jednu? Servírka přisvědčila. Rybí polévka dnes není. Ano, jde sice o specialitu dne, ale teď už je dávno večer. A vůbec všechny ryby došly. Je už skoro půl šestý, pane, kde si myslíte, že jste? V Interkontinentálu? Zkusil jsem dalších pět jídel, ale ani s jedním jsem se u nemilosrdné servírky nechytil. "Buď kuře…" zapíchla prst do jednoho řádku na straně sedm, "nebo…." odlistovala asi o pět stránek dál "nebo tohleto telecí!" A jehněčí? zkusil jsem smlouvat. Ale s řeckou obsluhou se smlouvat nedá, aspoň ne na autobusovém nádraží. Maně se mi vybavil starý skeč Felixe Holzmanna, který podobným neodolatelným způsobem nabízel svému hostu jako jediné jídlo nepoživatelný řízek. Ale když je hlad… Autobus odjíždí ve 20:30 a asi v půl druhé v noci dorazí na ostrov. Cesta je dlouhá a energie bude zapotřebí, kdybychom náhodou cestou narazili na mořské piráty. Lepší se pořádně najíst a bojovat, než slabostí hladu nahlodaný padnout do otroctví!

Dal jsem si telecí. A kolem druhé hodiny v noci jsem i díky tomu plný síly dorazil na Lefkadu.

Pozn.: Články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.