Aklimatizace a popříjezdové rituály

Pozn.: Tato reportáž navazuje na články Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné.

Když jsem kolem čtvrt na tři dorazil taxíkem z hlavního města Lefkada do svého přechodného přímořského bydliště, lilo zrovna jako z konve. Prý už druhý den po sobě, považte! Na polovinu září na Lefkadě hodně netradiční počasí. V říčce poblíž mého apartmánu, kterou jsem vždycky viděl jen jako vyschlou, dokonce tekla skutečná nekašírovaná voda! Klíč byl v zámku a já se mohl pokojně nastěhovat. Praštil jsem sebou o postel a v těch několika vteřinách, než jsem usnul, jsem si ještě stihl uvědomit, že jsem vlastně zmeškáním svého letadla přišel jen o jedinou noc, přičemž náhradou mi byla spousta netradičních zážitků. Pravda, přišel jsem i o něco peněz za letenku, autobus, taxík… Když to spojím s penězi, které jsem musel zaplatit za volné lůžko jinak dvoumístného apartmánu, napadlo mne, že jsem mohl udělat dobrý skutek a dát si inzerát, že zaplatím kompletní čtrnáctidenní pobyt na Lefkadě tomu, kdo mne ve správný čas probudí, abych stihnul letadlo, a bude ochoten mne snášet jako spolubydlícího na jednom pokoji. Kdybych to udělal (a byl bych na rozdíl od skutečnosti ochoten hodnotu věcí vnímat jen jako odraz jejich ceny) ještě bych něco ušetřil. Ale vysvětlujte někomu, že si takovým inzerátem neděláte z lidí legraci a zároveň že nejste zvrhlík Bartákova kalibru!

Když se vracíte už poněkolikáté do místa jako je lefkadské městečko Vassiliki, sluší se začít pobyt orientační a zdvořilostní procházkou. Ta sestává jednak z rychlého nakouknutí, co vše se v celkem stabilním mikrosvětě změnilo (hele, tady je nový grillbar a tenhle supermarket zmodernizovali) a jednak se pozdravit se starými známými domorodci. To je věc, která se nesmí podcenit: Je až neuvěřitelné, jakého pamatováka ti lidé mají. Loni jsem tu kvůli své japonské cestě nebyl, člověk by řekl, že musím v tom panoptiku nových a nových turistů všem vypadnout z paměti, ale oni se ke mně nahlas hlásí, zdraví se se mnou a objímají, je to úplný obřad. A ostatní místní, se kterými se zatím neznám, mne okukují a říkají si: Hele, to je nějakej známej nebo co? Kdoví, co je zač, tak se na něj budeme radši taky usmívat a zdravit ho, když to dělá Alex i Konstantinos, staří pardálové, ti by jen tak někoho neobjali!

Samozřejmě vím, že to tak ve skutečnosti není, ale stejně to člověka potěší. Opravdu nemůžu říct, že by se mi něco podobného stávalo v Čechách. A tak s každým ze starých známých prohodím pár slov, jak jdou obchody a co rodina, prý chvilku je to dobré a chvíli zase horší (což si překládám jako: Tak dobré už to dlouho nebylo!), a ten výrostek, co se potuluje kolem, to je malý Kostas, kterého jsem kdysi fotil jako fungl nové nádherné miminko v peřince, když mi je jeho otec tehdy hrdě přivezl ukázat. A s paní kavárnicí zavzpomínáme po povinném několikanásobném líbání, jak nám kdysi dávno se svým (již bohužel zřejmě nežijícím) manželem nosila každý večer svůj vyhlášený "fresh lemon juice", což je šťáva z čerstvých citrónů a - mluvou drsných kovbojů z Limonádového Joea - opravdový supercloumák. A já zase musím odpovídat na zvídavé otázky, kde bydlím, kdy přijdu na kus řeči a na večeři, jak dlouho se zdržím a jestli má vůbec cenu odjíždět, když se stejně pořád vracím…

Podle místních už vládne třetí den hrozné počasí. Abyste měli představu, co takové hrozné zářijové počasí po lefkadsku znamená: V noci je kolem dvaceti stupňů, přes den tak dvacet šest. Sluníčko svítí jen občas, neb je polojasno, ale i to bohatě stačí, abyste se za dvě hodinky na pláži nemírně přiosmahli i přes použitý ochranný faktor 10. Čas od času se přižene černý mrak, který se vylije do zdejší lačné vyschlé přírody a do otevřených náručí vodních cisteren, že skoro nic nepřijde vniveč. Na silnicích jsou velké louže, které ani přes den nestihnou vyschnout, takže si jako chodci musíte dávat pozor na projíždějící automobily, protože řečtí řidiči nemají čas vnímat takové prkotiny, jako že ošpricnou nějakého človíčka na chodníku. Nejvyšší vrcholky hor ve vnitrozemí jsou neustále v mracích. Jen kdyby slavní řečtí bohové dali a tahle hrůza konečně přestala a bylo zase hezky, jak se na konec léta sluší! :-)

Příjezd do Řecka vyžaduje aklimatizaci na zdejší rytmus, zvlášť když jste zažili docela hektický poslední týden. Čas zde plyne tak nějak pomaleji, což ovšem neznamená, že neutíká. Jen je pružnější. Když se o tom zmíníte, Řek se na vás usměje: No ovšem, však je to taky řecký čas a ne nějaký německý! Kdyby to šlo, naordinoval bych působení řeckého času a zdejšího prostředí všem těm, co jsou často nuceni prát se se všudypřítomným stresem, nebo aspoň těm z nich, na kterých mi záleží. Antistresové lázně! Nevěříte? Co kdybychom udělali dohodu: Vy mě včas vzbudíte, abych nezmeškal letadlo, a já vám za to zajistím zadarmo báječný čtrnáctidenní pobyt v překrásném a klidném místě i s dopravou. Nic dalšího za to nebudu chtít a ještě ušetřím. Uznejte, takový inzerát se nevidí každý den! :-)

Aklimatizační neděle je za mnou, pálí mě (asi tím strašným počasím) lehce zarudlá kůže a zdá se mi, že jsem navzdory svému o den a půl zpožděnému příjezdu vůbec, ale vůbec nic nezmeškal.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.