Výstup na nejvyšší body Lefkady

Výstup na oba nejvyšší body ostrova Lefkada - dvojvrchol Stavrota s jedním vrcholem ve výšce 1182 metry (pro zjednodušení jsem si ho pro sebe neoficiálně nazval Stavrota I) a s druhým ve výšce 1167 metrů (pro mne Stavrota II) je určitě pro běžného a možná i pro mírně partiového horolezce zívačka, ale pro turistu mých parametrů, jehož těžiště je už velmi obtížné přitisknout těsně ke svahu, jde o celkem adrenalinovou záležitost. A to jsem se do dobrých 850 metrů vyvezl čtyřkolkou po nové silnici hornatým centrem ostrova, takže mi vlastně zbýval jen malý kousek. Ale i ten malý kousek je tak nepodobný tomu, co turistický ruch nabízí na pobřeží, že jde - je-li navíc dobrá viditelnost a to byl tentokrát ten případ - o zážitek opravdu mimořádný, aspoň tedy pro mne. Již při své první návštěvě ostrova jsem na nejvyšší bod vylezl. Tehdy jsem šel pěšky poctivě až od moře, ona ta dnešní moderní asfaltka byla tehdy jen kamenitou pěšinou, byla to výprava na padesát kilometrů, kdy jsem za tmy vyrážel a za tmy jsem se vracel. Ale tehdy jsem nestihl oba vrcholy a mrzelo mne to: Ten nejvyšší nemá tak kouzelný rozhled směrem k jihu, protože mu cloní jeho o pár metrů nižší bratříček. Dnes budou mít v eportáži hlavní slovo fotky, v článku se soustředím jen na vlastní výstup, i když den to byl dlouhý a zážitky pokračovaly i po návratu, tzn. po asi třech a půl hodinách v docela náročném a zrádném terénu. Proto nebudu psát ani o vesničce Sivros, kudy jsem projížděl (blíže třeba v článku Prameny u vesničky Sívros) ani o mém oblíbeném klášteru Agia Paraskevi, kde jsem se těsně před výstupem zastavil (viz článek Klášter Agia Paraskevi).

Ono to zdola vypadá celkem jednoduše: Prostě se jde kamenitým úbočím a za chvíli se člověk dostane do skal, kterými se prosmýkne na vrchol. Člověk stojí pod kopcem a maluje si, kudy to "řízne". Jenže za chvíli bývá vše jinak.

Když se tak člověk dívá pod nohy po zmijích (výstup probíhal od půl jedenácté, kdy se do svahů hory začalo zplna hrdla opírat sluníčko), všimne si i drobounké krásy. Tak posílám první kytičku, tentokát fialovou z úbočí Stavroty.

Tenhle kluzký pískovo-štěrkový pruh byl důvodem, proč jsem nakonec před devíti lety při výstupu změnil plány a celou horu jsem obešel z druhé o něco přívětivější strany. Tentokrát jsem měl slušnější obuv - pevné trekové boty - se kterými jsem si troufnul pokračovat. Ony i na ty zmije jsou pořádné pevné boty o dost lepší než žabky, tím spíš na štěrkový prudký svah a na kameny se zatraceně ostrými hranami.

Fotit by pořád bylo co, ale nevím jak vy, ale u mě funguje, že čím jsem na svahu výš, tím větší mám potíž s nastavením správného záběru :-). V těchto místech jsem už několikrát zvažoval, jestli mi ty fotky na blog stojí za to otočit se směrem ze svahu a fotit jednou rukou, když druhou se právě přidržuji nějakého nevyzpytatelného pichláku.

Čím se vyleze výš,tím zajímavější výhledy se otevírají kolem dokola, ať už jde o Lefkadu samotnou nebo o ostrovy v jejím okolí. Tohle je výhled k východnímu pobřeží ostrova. Dnešek se vydařil, protože se neudělal tradiční letní neprůhledný opar.

Záběr přímo nahoru dělá vždy svah "placatější", než ve skutečnosti je. Ale záběr směrem dolů už lépe vypovídá o výhledu a o podloží. Lidem se závratěmi tuhle vycházku nemůžu s klidným srdcem doporučit, i když nejde o žádné velké převýšení.

V podvrcholové oblasti už jsou prakticky jen skály rozpukané ve velké ostré balvany. Je dobré si vždycky na pár kroků dopředu rozmyslet cestu a přiznávám, že mně už to bez takřka stálé pomoci rukou nešlo. I když na tu pomoc rukou taky pozor: Průvodci Lefkadou varují před tím moc hrabat holou rukou do stínu za kameny. Žijí tady i jedovatí štíři, ostatně přilehlý Onassisův ostrov Skorpios nepřišel ke svému jménu jen tak, že? To nejnepříjemnější v celé oblasti Stavroty byla neodbytná hejna much. Nejsem žádný "mouchysněztesimě" a nějakou dobu jsem bojoval, než jsem pochopil, že tenhle boj nemůžu vyhrát. Jen mi ten enormní zájem much připadl - jak to říci - přece jen poněkud předčasný :-).

Zase jeden pohled dolů do údolí už ze skalní oblasti. Dosud spuštěná opona hor začíná poodkrývat tajemství, že Lefkada je skutečně ostrov. Asi v těchto místech se mi podařilo vyplašit dva ptáky podobné bažantovi. Že by šlo o proslulé orebice z nádherného filmu podle Pagnolových vzpomínek "Tatínkova sláva"? Inu - ve filmu sestřelil tatínek skvostnou ranou ptáky, tentokrát jsem se jich tak polekal, že málem ze svahu sestřelili oni mne :-).

Po asi hodince místy vratkého (a vzhledem k drásavým a pichlavým rostlinám mezi kameny rozhodně i trnitého) výstupu jsem na samotné špičce Stavroty I ve výšce 1182 m u vrcholové mohyly. Mimochodem, v různých průvodcích se údaje o výšce různí a jsou uváděny dokonce i různé názvy. Já tady přetiskuji informace z podrobné turitické mapy, které věřím nejvíc.

Když jsem dneska rozjel už na úbočí kytičkové dárky, přikládám jeden i ze samotného nejvyššího místa; tentokrát oranžový. Stačí občas trocha deště a na pohled do hloubky vyprahlá Lefkada hned rozkvete tisíci květů, jak jsem si několikrát ověřil v říjnu.

I na tomto obtížně přístupném místě (i když všudypřítomné kozí bobky věrohodně dokazují, že v tomto případě opravdu nejde o žádný prvovýstup :-)) je možné zapálit světýlko na boží počest. Dolil jsem tedy trochu oleje a přiloženým zapalovačem jsem zapálil plamínek. Intenzivně jsem si v tu chvíli přál splnit jedno přání, ale popravdě - moc tomu nevěřím, že to funguje, když jsem jinověrec. Ale v zásadních věcech se má, myslím, zkusit všechno. Jinak - poprvé se na fotce objevuje i druhý vrchol Stavroty, sice o něco málo nižší, ale o to víc dominující celé jihovýchodní oblasti ostrova. A taky se můžete na vlastní oči přesvědčit, že kameny jsou tady opravdu ostré.

Z devět let staré návštěvy nejvyššího bodu mi utkvělo, že tu tehdy stály dvě "kapličky", ale teď jsem viděl jen jedinou. Aha, tady je i druhá... Dosloužila a zůstala ležet; ostatně kdo by ji odtud asi odnášel?

Výhled ze Stavroty I přes Stavrotu II daleko mimo ostrov - až k Ithace a Kefalonii.

A další výhled pro změnu východním směrem přes vesničky Agios Ilias a Alatro, vidět můžete mimo jiné ostrovy Meganisi, Skorpios a taky kousky pevninského Řecka. Dole je dobře vidět, že bez ladu a skladu poházené velké balvany nejsou moc dobrým povrchem pro klidný a rovnoměrný pohyb dopředu. I když to z dálky několika kilometrů vypadá jako skoro hladký povrch, na kterém se pohybovat musí být radost.

Vypadá to, že nejsnadnější cestou na druhý vrchol je vzít to pěkně po hřebenu. Krátké a pohodlné! Zkusil jsem to tak a rozhodně nemůžu doporučit, protože pohyb po kamenech mezi nimiž prostor vyplňují nízké trnité keře, je doslova ozlomkrk. Jako nejlepší se mi osvědčilo sejít na malou náhorní plošinku se stromy, kde se většinou skrývá před sluníčkem pár ovcí nebo koz. Nemylte se, teráska vypadá obhospodařovaně, ale to ještě neznamená, že z ní vede nějaká normální lidská cesta :-).

Pořád jsem přemýšlel, jak najít tu nejlepší cestu na druhý vrchol, až se mi nejlepší cesta zjevila sama. Když totiž přejdete plošinu na minulé fotografii, narazíte na něco ve zdejších podmínkách neuvěřitelného: Na značenou cestu! Kdo ji označil a proč, to se můžu jen domnívat, ale pomoc je to velká. Stačí se držet velkých červených fleků na kamenech. Hledal jsem, jestli značená cesta nepokračuje někudy zpátky do údolí. Ne, nepokračuje. Je to jen těch pár desítek výškových metrů na druhý vrchol Stavroty. Ale i ty potěší!

Takhle krásně je z druhého vrcholu vidět až k zálivu Vassiliki, kam jsem se chodil každý den koupat a kde jsem v zahradách nedaleko od moře i bydlel. Tenhle pohled jsem si vybavil vždycky, když jsem se pohupoval na mořské hladině a díval jsem se naopak z dálky na tenhle majestátní vrchol. I kdybych tady na kopci hodně mával a křičel, asi bych se od moře na tu dálku stejně neviděl :-).

A abych nezůstal dlužen do třetice vrcholovou kytičku, tentokrát čistě bílou s oranžovým středem. Rašila si přímo uprostřed pěkně trnitého keříku. Někdy to tak je, že ty trny a křehké barvy od sebe jdou těžko oddělit. U lidí a třeba i u Lefkady.

Splnil jsem si tedy cíl a vylezl na oba nejvyšší kopce Lefkady, zažil úžasné adrenalinové chvilky, viděl fascinující výhledy a ještě jsem se po určitých peripetiích šťastně vrátil. Nechtěl jsem totiž slézat stejnou cestou, tak jsem sešel asi 300 výškových metrů na druhou stranu a oklikou přes několik starých a již neužívaných terasovitých polí mě trasy místních ovcí a koz za vodou dovedly po dalších skoro dvou hodinách k napajedlu jen kousek od mé zaparkované čtyřkolky. Je to pěkný euforický pocit, když jste tohle všechno absolvovali skoro podle plánu a navíc bez větší újmy. Ale opakuju docela vážně míněnou radu: Kdybyste chtěli něco podobného podniknout, dobré obutí a dlouhé kalhoty jsou základ. Vím, není to do řeckého podnebí to nejlepší, ale zkusil jsem si to kdysi jen v obyčejných sportovních botách a v kraťasech; ne, že by to nešlo, ale od kolen dolů je pak člověk pořádně rozdrásaný od zdejší flóry přizpůsobené drsným suchým podmínkám. No a že jsem si tehdy na nějakém vaklavém kameni nevymknul kotník, to řadím dosud k velkým záhadám.

Těšilo mě, že jsem vás mohl provést místy, kudy zas tolik turistů nechodí, a věřím, že se uvidíme znovu. Mám pro vás připravený ještě jeden zajímavý pěší výlet vnitrozemím a odskok k některým místním pochutinám, konkrétně k medu a k vínu.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.