O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem

Budete se možná smát, ale ani jednou během svých předchozích pobytů na Lefkadě jsem nenavštívil hlavní město. Každý průvodce po ostrově začíná představením hlavního města, tak by se asi malá návštěva slušela, ale mne do města kupodivu nic netáhlo. Ale dnes, kdy už jsem (z donucení) zkušený cestovatel řeckou hromadnou dopravou, nechám se převézt do hlavního města autobusem, je to za půl darma a já si budu moci škrtnout jeden z mnoha restů.

Pohled na lefkadskou marínu. Nebe stále ještě není rozhodnuté, jestli se dnes bude zase centrálně zalévat nebo už ne.

 

Cestování autobusem tu má jistá specifika. Řidič s cestujícími komunikuje asi tolik, co běžný lékař v Čechách se svými pacienty - tedy většinou vůbec a podle hesla: Tady máš lék, tak kušuj! Například při cestě z Athén řidič po dvou a půl hodině cesty náhle zastavil, nechal puštěný motor a kamsi odešel. Dovtípili jsme se, že máme asi přestávku. Jak dlouhou? Stihneme si odskočit nebo něco koupit? Ani slovo. Řidič chvíli poseděl v bistru a pak se sebral, nastoupil a pokračovat v cestě. Jestli všichni stihli nastoupit, to je přece jejich problém, jsou dospělí, ne?

Tady na Lefkadě jsem si potvrdil jednu dřívější zkušenost z Paxosu: V lokálním autobusu musí být prostě dva: jeden co řídí a druhý, co prodává lístky - i kdyby jezdilo cestujících jen do mariáše. Zkusil jsem zaplatit u řidiče a ten na mne udělal úděsnou grimasu ("co to zase přijelo za zelenáče? U kolegy prosím!"). To dá přece rozum, že těch pár lidí v autobusu nemůže zvládnout jen jeden! A hlavně: S kým by si pak asi celou cestu řidič povídal? Mladík prodávající jízdenky se zvedá různě křepce: Když nastoupí obyčejní lidé jako třeba já, dá si s jízdenkou na čas, ostatně my mu neutečeme. Ale když nastoupí krásná mladá blondýnka, je mladý muž u jejího sedadla dřív než ona sama a cestou se v odraze oken autobusu ještě stačí ubezpečit, že mu gelová čupřina drží jaksepatří.

Tahle lodička ve zdejším přístavu se zakousla do nábřeží a stala se z ní restaurace :-)

Zato jako cestující dostanete poctivou rukou psanou jízdenku, pod kterou je kvůli kontrole klasický kopírák. Ten už jsem tedy dlouho neviděl v akci! Kdepak neumělé tiskárny a počítače; není nad lidské teplo. A tak cestující s mladíkem mohou krátce pohovořit a vyměnit si čerstvé drby z autobusové trasy, což je funkčnost, kterou většina sebeinteligentnějších tiskáren zatím ještě stoprocentně nezvládá.

Plovoucí most je právě zavřený pro lodě a otevřený pro auta. Na lefkadu je možné se tedy dostal po souši.

Rozhodl jsem se méně se procházet po vlastním městě a více po jeho okolí. Zašel jsem se třeba podívat až na samý kraj ostrova, kde funguje plovoucí most, který občas pouští auta a občas pro změnu zase lodě. Když se most zvedne, z Lefkady je ostrov, když most opět "sklapne", propojí se Lefkada s pevninou. Je to výhoda především v bouřlivém počasí, když bývá s dopravou na ostrovy, kterou zajišťují trajekty, docela potíž. Lefkada je prostě ostrov dostupný "suchou nohou", což mi jako neplavci vyhovuje.

Most spojující Lefkadu s řeckou pevninou.

Nakonec jsem si udělal dlouhý pěší výlet okolo velké laguny severně od města, která je obklopena prakticky souvislou řadou písečných pláží (já jsem si prohlédl aspoň pláže Kastro a Gira). Moře se tu hodně vlní podobně jako na západním pobřeží, a když se doopravdy stočíte západním směrem na pláž Myli (Mlýny), dojde vám, proč právě tady se dochovala pětice starých větrných mlýnů. Dnes by asi bývalí mlynáři jen kroutili hlavami, k čemu se dnes vítr nejvíc používá: Napůl sportovci a napůl šílenci zde ve stálém silném větru akrobaticky krotí své kite-surfy.

Vypadá to trošku jako UFO, ale jsou to jen "draci" kite-surferů na větrné pláži Myli (Mlýny)

A takhle vypadá šikovný kite-surfer v reálu. Je to opravdu pěkně dračí svezení.

Kdysi se vítr používal k mletí obilí často dováženého z Ruska (původní mlýny prý měly ruská jména). Dnes se používá víc k adrenalinovému odpočinku. Běžné praktické použití jako by už vyšlo z módy.

Ve městě jsem si kromě několika z mnoha místních kostelů a starých benátských domů ještě stihl prohlédnout Marinu - přístav malých jachet, kolem kterého se dá dojít až na malé ale v porovnání s Athénami docela moderní autobusové nádraží. Jedu dnešní posledním spojem, tak doufám, že se nic nesemele.

Ve městě Lefkada je u většiny kostelů kovová a nikoli kamenná zvonička. Nedoporučuji se pod ní schovávat před bouřkou.

Je minuta plánovaného odjezdu. V autobuse se u řidiče sešli tři muži, obsáhle diskutují a tváří se vážně. Když jsme chtěli nastoupit, udělali odmítavé gesto, ale jinak neřekli ani slovo. Jedné cestující ženy, která s muži prohodila řecky pár slov a vypadala světácky, jsem se zeptal, jestli je nějaký problém. Jen pokrčila rameny. Muži si zapálili cigarety a pokračovali v rozpravě. Občas se podívali směrem k nám venku, rozhazovali rukama a několikrát opakovali slovo taxi. Poslední dnešní spoj! Předevčírem v noci jsem právě odtud jel taxíkem od athénského nočního autobusu, takže vím, že taxík do Vassiliki stojí 45 euro, což je v porovnání s cenou za autobus (3,40) docela rozdíl a vím o spoustě lepších radovánek, za které se ty peníze dají utratit.

Úplně na severu ostrova za velkou lagunou je písečná pláž Kastro. Voda nádherně modrá, slunce všudypřítomné, stejně jako typicky řecký plážový nepořádek.

Muži dohovořili a všichni kamsi odešli, autobus osaměl. Už čtvrt hodiny máme být na cestě a pořád se nic neděje, ale nikdo není nervózní. Osmělili jsme se nastoupit, když už nám v tom nikdo nebránil, abychom aspoň čekali vsedě. Za dalších deset minut přišel řidič, beze slova nastartoval a vyrazil.

Světácká paní se na mě ze svého sedadla omluvně usmála. Však já vím, opětoval jsem úsměv; jsme přece v Řecku!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.